20.6. Konec další africké etapy

Projeli jsme: JAR, Lesotho, Botswanu, Namibii, Angolu, D.R.Kongo, R. Kongo, Gabon.

Bohužel jsme museli odložit: Rovníkovou Guineu, Kamerun, Čad a SAR (kvůli nedostatku peněz odkládáme na příště)
Na cestě jsme byli: 75 dní
Ujeli jsme: 26.000 km 
Celkem jsme ujeli po Africe za roky 2011-2015: 122.000 km
Procestovaných států Afriky máme: 35
Největší část peněz padla na: opravy auta 141.000 Kč
Druhá nejvyšší částka byla za: naftu 3.364 litrů/81.000 Kč
Nejlevnější nafta: v Angole za 10 Kč (úplně nejlevnější byla v Egyptě 2,5 Kč)
Nejdražší nafta v: D.R.Kongo 40 Kč 
Průměrně jsme tedy měli naftu za: 24 Kč/litr
Letenky Praha-Johannesburg, Libreville-Praha: 60.000 Kč                                                                                                                                             Víza: 80.000 Kč                                                                                                                                                                                                                                     Dary: 2300 USD/57.000 Kč                                                                                                                                                                                                    Ostatní náklady: 65.000 Kč                                                                                                                                                                                                     Nafoceno máme: kolem 15.000 fotek, zveřejněných 1800 fotek

19.6. Neuvěřitelné, setkali jsme se s Češkou v Gabonu

Již máme domluvenou garáž, jedinou, která nám byla ochotná auto uschovat. Cena byla ale postupně šponována, což nás nejvíce štvalo. Úplně poprvé nám nabídnuli cenu 50 EUR za měsíc, později ji zvýšili na 80 EUR, což je zatím nejdražší garáž, kterou bychom při našich expedicích využili. Jenže po naší návštěvě se cena zvýšila ještě o pojištění, které prý je nutné a to už dělá něco přes 110 EUR. Ale v místě, kde kontaktujeme hromadu společností, osobně je navštěvujeme a to včetně Land Rovera nebo kanceláře UNESCO a nikde nejsme úspěšní, je alespoň tato jedna firma pro nás záchranou. Včera večer, když jsme jeli hledat poslední místo ke spaní, se nám ozvala Češka, na kterou jsme dostali před pár dny kontakt. Byli jsme nadšení, protože to je jedna z věcí, která by nás mrzela, pokud bychom odjeli a nepodařilo by se nám s ní alespoň na pár minut setkat. Přece jen Češka v Gabonu, to zní neuvěřitelně, že?

Po našem asi desetiminutovém rozhovoru jsme se domluvili, že se můžeme ráno setkat. Těšíme se. Spali jsme v nějakém roští blízko moře na prašné cestě. Žádní komáři, žádný hmyz a nikdo nás neotravoval celou noc. Ráno jsme dobalili poslední věci, vymotali naviják a pořádně ho promazali a navinuli zpět. Setkání bylo domluveno na 8 hodinu, ale kvůli silnému provozu jsme se našli až asi o půl hodiny později.

Neuvěřitelně milá a štíhlá blondýnka nás čekala u silnice a je pravda že nebylo možné ji přehlédnout. Hned jsme se přesunuli k ní do domu, kde nám její manžel, a teda že to o chlapech nikdy neříkám, tak zde musím udělat výjimku, velký to sympaťák, udělal moc dobrou kávu a společně jsme na jejich zahradě probírali jejich život zde v Gabonu a náš na cestách. Byli jsme ujištěni, že jim vůbec nevadí, pokud na jejich maličké předzahradě, na kterou se vejdou asi tak dvě auta, bude několik měsíců naše auto stát. Jsme nadšeni, protože nám to připadá jako nejelegantnější řešení využít ochoty krajanů. O tomto setkání se určitě podrobněji rozepíšu v nějaké reportáži, které budou vycházet na www.lidovky.cz zase pravidelně jednou týdně.

Taxi na letiště

Ve 12 hodin zajíždím na dvorek před domem a jdu sehnat taxi. Ještě se pro jistotu ujišťujeme, jestli si Petra nerozmyslela, že ji bude naše auto strašit u baráku a pak již nakládáme 4 batohy, loučíme se jak s Petrou, její dcerou Morgan, tak i s naším autem, které si s námi zažilo opravdu dost.

Story s odbavením 45kg polodrahokamu

Ihned se jdeme odbavit, máme obavy z jedné věci. Maximální váha jednoho zavazadla je 23 kg a každý může mít jen dvě. Jedno zavazadlo ale ukrývá obrovský polodrahokam, který jsem našel u silnice v Namibii. Je obrovský, ale vůbec nedokážeme odhadnout, kolik váží. Typujeme si tak mezi 30-35 kg. Oni zase obvykle nedělají z komára velblouda, a tak když to je plus mínus v normě a nebude to hlavně více, než je maximální limit pro jakékoliv zavazadlo a tím je 32 kg, mohlo by to projít. Když to ale dáváme na váhu, ukáže to nečekaných 45 kg. Hned nás pán informuje, že to převézt nelze a volá svého supervizora, který tam dohlíží na hladké odbavení a který řeší nestandardní situace. Ten také kroutí hlavou, že to nejde poslat a že to musím rozdělit na dvě zavazadla. Musím proto kápnout božskou, vysvětluji, že to nelze, že se jedná o kámen, který jsem dostal darem od angolského prezidenta. On si kámen prohlíží a nakonec tedy uznal, že to na dva díly dělit nemohu a opatřuje to dvěma nálepkami „křehké“ a současně přináší účet za nadváhu, který činí 120 EUR. Co se dá dělat, původně jsem chtěl požádat letový personál o to, aby fakturu za nadváhu poslali prezidentovi do Angoly, ale nakonec jsem nad tím mávnul rukou, protože jsem rád, že se to vůbec vyřešilo. Kámen, který vleču z Namibie přes Angolu, D.R.Congo, R. Congo až do Gabonu, bych také mohl klidně na letišti věnovat nějakému zahrádkáři, pokud by si místní personál postavil hlavu.

Libreville – Addis Ababa – Videň – Praha

Odlétáme na čas, v 14.00 z Libreville do etiopské Addis Ababy. Letadlo se po vzletu otočilo a do vyšší letové hladiny stoupalo ve vývrtce, takže se mi dokonce podařilo zahlédnout naše zaparkované auto z nadmořské výšky tak kolem 3 km. Celou cestu jsme prolétali mračny, která byla až v 10km výšce, pilot se je snažil oblétávat, působily totiž dost hrůzostrašně, letadlo se polovinu času dost silně třáslo, což v této letové hladině není vůbec běžné. Dále jsme pokračovali  do Vídně. Etiopani již před pár lety nakoupili moderní letadla Dreamlinery, takže se jedná o bezpečné stroje a pokud se cestuje z Afriky, je ideální využít jejich služeb. Jsou nejlevnější. Letový uzel, který měli v Evropě ve Frankfurtu, je nyní ve Vídni, blíže k nám. Takže ideální. Aerolinky expandují, kupují nová letadla, létají do více zemí, ale jejich zastaralé letiště to nezvládá. To je jediný problém. Lidí na letišti je obrovské množství, mají málo personálu, úroveň dalších služeb je hrozná a dokonce údaje na obrazovce nesouhlasily, ani co se týče času odletu, tak ani co se týče číslo brány. Byl to trochu maglajz, ale bylo to vtipné.

18.6. Návštěva UNESCO kanceláře v Libreville

Ranní úklid trval asi dvě hodiny, velké balení a kompletní úklid všeho je před naším odjezdem nutné pravidlo. Nemůžeme odjet a auto nechat špinavé, to by nás případný zloděj asi pomluvil, jaká jsme čuňata. Největším oříškem bude dostat polodrahokam, který jsem našel v Namibii, do letadla. Máme limit 46 kg na osobu, to je v pořádku, ale zavazadlo nesmí přesáhnout 23 kg. Odhaduji, že ten růžový balvan váží kolem 30 kg, jen doufám, že ne 40 nebo 50. Ale těším se, až ho vybalím na Hromovce. Je to pořádný šutr a projel s námi od místa nalezení v Namibii také Angolu, D.R.Congo, R. Congo a Gabon. Už ho tu nemůžu nechat. Po snídani odjíždíme do města, a protože vůbec nikdo s námi nekomunikuje přes email, objíždíme jednu firmu za druhou. Ale vše je bez valného výsledku. Nakonec hledáme kancelář organizace UNESCO, kterou jsme také před dvěma dny kontaktovali. Máme auto, na kterém je UNESCO napsané obrovským písmem a třeba budeme mít štěstí a narazíme na někoho, kdo nám ho uloží. Do brány nás ostraha pouští, myslí si asi, že jsme z kontroly. Následuje dlouhá procedura v recepci, kdy recepční obvolává kanceláře a hledá někoho, kdo umí anglicky. Jenomže nikde nikdo není. Asi se tu moc nepracuje. Nakonec se dostáváme k jednomu ze šéfů přes ekonomiku v sedmém patře. Přijímá nás a potvrzuje, že obdržel email a velmi živě a rád si s námi povídá. Když tu naši záležitost probereme a zjistíme, že to parkoviště před domem je jediné, co mají a navíc se o něj dělí s OSN, nezbývá nám nic jiného, než pochopit, že to neklaplo. Tak nám alespoň vysvětluje, že byl nyní 18 měsíců v Indii, že se vrátil před pár dny a že si uschoval své věci zrovna ve stejné firmě, u které to již máme předběžně domluvené. To nás překvapilo, on totiž tvrdil, že to je spolehlivá firma, ale drahá. On platil asi 400 EUR měsíčně. To máme tedy naštěstí mnohem levnější. Také se svěřuje, že si nyní musí koupit auto, že shání AUDI S4 nebo Land Rover. Že ho před odjezdem do Indie prodal. Hned mu nabízím, že si může naše auto půjčit na pár měsíců zdarma a že alespoň nebudeme muset platit za úschovnu. Když se podíval na něj z balkónu, asi se zalekl. Odcházíme a ještě ho požádám, zda si můžu udělat nějakou fotku z jeho krásného balkónu, s čímž souhlasí. Má opravdu fantastický výhled. Odpoledne ještě necháme auto ručně umýt a opravit ucházející kolo, vybereme peníze na 3 měsíce za úschovnu, které musíme zítra zaplatit a zbytek večera posedáváme v kavárně.

17.6. Změna plánů - končíme

Dnešní noc jsme si dali v jednom kempu, chtělo to horkou sprchu a místo, kde bychom uklidili auto a zabalili. Nechci se pořád opakovat, ale nyní již máme opravdu problém, peníze totálně došly. Přestože nám několik kamarádů nabízelo peníze, abychom mohli pokračovat, nemohli jsme to přijmout. Takhle by to nešlo, to bychom se hanbou museli propadnout.  Libreville, hlavního města Gabonu, do kterého jsme se dostali opět po příšerné silnici, nás trochu naštvalo. Taková země, kde skoro všichni bydlí v hlavním městě a oni nedokážou udělat alespoň jednu hlavní silnici? Jsou to žabaři. To je přeci to nejdůležitější, mít propojené okolní státy pořádnou silnicí, bez toho žádné obchody nepokvetou a prosperita nemůže být. Všechno začíná u silnic, to ví každé malé dítě. Že to nedokážou v obrovské zemi D.R.Congo, chápeme. Ale v Gabonu? Nevíme, proč tu nemakají oni a Číňané, jako v okolních zemích.

V plánu máme najít garáž na uschování auta (původně jsme ho chtěli nechat až v Kamerunu, ale nemáme vůbec jistotu, že tam něco najdeme. Neexistuje žádný kontakt, žádný odkaz, který by nás na nějakou úschovnu aut dovedl. A na tom se pracovalo dost intenzivně doma i na cestách. Zde máme alespoň jednu jistou, byť drahou. Víme o jedné úschovně, se kterou je Veronika v kontaktu. Tak snad ji najdeme. Takže naším rozhodnutím přicházíme také o Rovníkovou Guineu, Kamerun, SAR a Čad. Všude kam jsme měli zajištěna víza. Ale příště si nějak poradíme, víza dokážeme prodloužit, víme jak. Takže nic se de facto neruší, jen posouvá o nějaký měsíc později. No a Gabon? Ten zůstává pro nás také neprobádaný. Ve všech parcích jsou prý gorily, jen je k tomu potřeba více času, příprav a předjednaných návštěv. A nestojí to tolik, co ve Rwandě nebo Ugandě. Je to otázka pár desítek dolarů.

Garáž máme, letenky máme, odlétáme v pátek

Na dohodnutou garáž jsme měli GPS souřadnice, místo garáže zde byl ale jen rozestavěný stadión. V kavárně si kupujeme internet a vysíláme emaily na všechny strany. Po chvilce přichází odpověď z této garáže s popisem, jak se k nim dostaneme. Po cestě se zastavujeme ještě na francouzské ambasádě, zda nemají nějaké informace o možnosti uložit auto. Zavolají nám jednu paní, která umí anglicky a ta, ve spolupráci s policistou pracující pro ambasádu, vykomunikuje do pěti minut kontakt na jednu Češku, která se jmenuje Petra a která zde prý pracuje i s manželem, který zase slouží u vojáků. Prostě super zpráva. Takhle si představuji, že by měla ambasáda pracovat. Loučíme se a s telefonním číslem na Petru odjíždíme. Nechceme ale obtěžovat, a tak jí posíláme SMS a ptáme se, zda jí můžeme zavolat a popisujeme jí situaci. Zpráva jí byla doručena, ale do večera se neozvala. Kontaktovali jsme také místní kancelář UNESCO a barvitě jim vše popsali s tím, že budeme rádi, pokud nám naše UNESCO auto laskavě zanechají na jejich dvorku. Do večera jsme ale neměli na naši prosbu žádnou odezvu. Zajíždíme do další firmy CFAO, kde byla Veronika snad hodinu a kde se domluvili, že máme napsat email a že se šéfové ozvou, až přijdou z oběda. Tvářili se, že by to neměl být problém. No ani oni se neozvali do dnešního večera. No a poslední místo, kam nás dovedla náhoda, byl originál servis pro Land Rovery, o kterém jsme nevěděli. Dva menší šéfové naše auto obhlédli, vyslovili obdiv nad tím, co máme za sebou a tvrdili, že to asi nebude s ohledem na stejnou značku problém. Museli jsme ale počkat na hlavního šéfa, který to pěkně v růžové košilce krásně zamítnul a to kvůli tomu, že nechce přebírat zodpovědnost. No, nechali jsme ho vypovídat a odjíždíme. Místa tam mají asi tak na 200 aut, šašek jeden. Přijíždíme do naší zaručené garáže. Jedná se o firmu AGS, která se zabývá exportem – importem. Mají hangár a prý nám naše auto schovají. Stojí to ale 110 EUR na měsíc + pojištění 0,4% z hodnoty auta. Tak stanovujeme hodnotu jen na 5.000 EUR, aby nebyla cena příliš vysoká a riziko bereme na sebe. Auto má hodnotu nejméně 5x vyšší. Prý nám to tam šoupnou, přikryjí igelitem a hotovo. Domlouváme se na pátek ráno.  Chtějí ještě dopředu 3 měsíční platby včetně pojištění, tzn., že musíme do zítřka splašit ještě 500 EUR. Ach jo. Hned potom jedeme koupit letenky a je to vyřízeno, zpečetěno. V pátek prostě ve 14 hodin odlétáme do Etiopie, Vídně a Prahy.

16.6. Auto zase stávkuje

Po probuzení jsme to měli na asfalt jen 20 minut, projíždíme městem Mouila a pokračujeme dál na Lambarene. Auto začíná stávkovat, jede nějak ztěžka, vydává zvuky, které nejsme schopni identifikovat. Stále ležíme pod autem a přemýšlíme, zda se jedná o nějakou předzvěst vážného problému, nebo je problém v našich hlavách. Máme před sebou zase stovky a možná ještě jednotky tisíc kilometrů, nyní již ale jen a jen po prašných a kamenitých cestách. Poprvé vyslovuji něco, co se k mé povaze moc nehodí. Ukončit to. Verča má stejný názor, ale je tou opatrnější už z podstaty věci. Ale diví se, že se chci vzdát nejméně jednoho ze dvou parků, které jsou na seznamu UNESCO. Soustavná starost o auto, 70 dní za námi, 25.000 km za volantem má na rozhodnutí také svůj vliv. Ale přesto jsou největším problémem peníze a obava, co budeme dělat bez peněz, až se nám zase něco závažného stane s autem a to ještě velmi daleko od skutečného místa, kde nám jsou schopni pomoci. Když jsou peníze, vše jde snáz. Takhle to je fakt blbé. Rozhodujeme se, že to zabalíme, poněvadž kvalitně prozkoumávat vše co je pro nás důležité, nemůžeme, když už nemáme ani na zaplacení vstupu do parku a dělat to na půl to nás bude později moc mrzet. Každopádně o nic nepřijdeme, příště tam vyrazíme a doděláme vše, co nám bude chybět.

Děláme zběžnou kontrolu auta. Zdá se nám, že je nemocná druhá kardanka, díváme se do záznamů, naposledy proletěla skrz podlahu ke spolujezdci před čtyřmi lety. Od té doby proběhlo jen pár kontrol, doplňování maziva a výměna křížů, ale nic jiného. Asi má nárok na výměnu. Od té doby naběhala 67.000 km. Je nutné si uvědomit, že jsme polovinu času v terénu, vše je v zápřahu 12-18 hodin denně a za tři měsíce ujedeme tolik, co běžné auto za rok nebo dva.

Mrtvá zvířata pověšená na klacku

Projíždíme vesničkami, kde na každém kroku visí nějaká zvířata. Domorodci, přestože to striktně zákony této země zakazují zvířata zabíjet a upozorňují na následky, které plynou ze zabíjení, v pralese vesele loví a pak nabízejí k prodeji svoji kořist u silnice. Visí tu mrtvé opice, krokodýli, luskouni, kočkovité šelmy, ale i mnoho dalších. Chci si to vyfotit, lovci jsou na svoji kořist, strašně pyšní a nic proti cvakání foťáku nemají. Zvířata mají většinou rozbitou hlavu a krev jim pomalu vytéká z těla na silnici. Je to hnusné, jak zabíjení samotné, tak představa, že by si někdo koupil opici a uvařil si z ní polévku, nebo si upekl její předloktí.

Lambarene, Hospital Alberta Schweitzera

Ve městě Lambarene přejíždíme dlouhý most, kterému očividně chybí některé pilíře, nejméně pět jich je upadlých a most je tím pádem oslaben. To ale nikoho netrápí, ještě jich je dost, takže nepanikařme, říkají si zřejmě místní představitelé města. Jinak Lambarene je zaprášené, ošklivé město, kde není důvodu se zdržovat. Nabíráme zde jen vodu do zásoby a při té příležitosti obdarováváme jednoho malého školáka, který přišel s kanistrem také k vodovodu. Dostal pastelky od firmy ORIGO-AUTOSKLO, které chce úplně každý, a tak je rozdáváme velmi opatrně. Zasloužil si je, neboť na svůj věk a evidentní počáteční ostýchavost se nakonec rozpovídal.

Při cestě ven z města ještě zajíždíme do areálu nemocnice, kterou proslavil německý lékař Albert Schweitzer, podle kterého byla nemocnice pojmenována. Prováděl zde výzkumy spavé nemoci, kterou přenáší moucha tse-tse. Lékař nakonec byl za svoji práci dokonce odměněn cenou nejvyšší, Nobelovou. Z nemocnice bylo vytvořeno muzeum, kam jsme se chtěli původně podívat, nakonec to bohužel nedopadlo. Viděli jsme ho alespoň přes záclonu. Nádherný les, ve kterém se nachází areál nemocnice, je posetý množstvím hrobů z doby minulé i současné.

Rovník, žádné ovoce, žádné vedro a draho, moc draho

Je to zvláštní, vždy máme v Africe vedro, nebo alespoň podstatnou část pobytu. Nyní se blížíme k rovníku a nic. Pořád je pouhých 20-30 stupňů, což je oproti teplotám na východě Afriky podstatný rozdíl. Tam jsme zažívali hoooodně přes 40 stupňů. Zde na straně Atlantiku je to jiné. To samé se týká ovoce a zeleniny, kterou jsme si doslova užívali každým dnem plnými hrstmi, ale zde, ať se jedná o Angolu, D.R.Congo, R.Congo nebo Gabon, skoro o žádné plodiny nezavadíme, jak je týden dlouhý. Vždy jsme kupovali ananasy, manga a avokáda jako na běžícím pásu, nyní skoro nejsou. A když ano, je to tak drahé, že to prostě nechceme. V jiných částech Afriky jsme kupovali kilogramová avokáda za 10 Kč, tady, když ho vůbec seženeme, stojí stovku a víc. Ananas 70-200 Kč, půl kila rajčat stovku. Nechápeme to. Nakonec to budeme muset dohnat doma. Máme perfektně zásobené Vietnamce, takže za pár dní to rozjedemeJ

15.6. Jezdíme sem a tam, sem a tam, sem a tam. Mapy lžou!

Hledáme odbočku, chceme navštívit jedno neuvěřitelné místo, rezervaci, kde lze vidět jako na jediném místě na světě gorily na pláži. To je neuvěřitelné, děláme si legraci, že tam přijedeme a oni se budou opalovat ve slunečních brýlích, ležet na plážových lehátkách a popíjet koktejly. Není to ale tak jednoduché, zjistili jsme z informací od blízkých doma, že do oblasti se lze dostat jen za pomocí třech lodí a mnoha hodin, je nutná předešlá rezervace a na webu je i uvedeno, že neohlášené návštěvy odmítnou. Přesto jsme se pokoušeli místo kontaktovat, protože jsme do oblasti chtěli dojet autem, což oni vůbec nezmiňují. V mapě nějaké trasy vyznačené jsou, někdy ale končí a pak zase začínají. Jedná se o místo plné lagun, ale jsme nadšení to zkusit. Jenže nikdo na emaily zaslané z ČR neodpovídá a navíc cesta z hlavní silnice není vůbec k nalezení. Není nikde žádná odbočka a to jezdíme sem a tam. Takže se domlouváme, že to necháme na příště. Abychom měli nějakou záplatu na tento neúspěch, rozhodujeme se jet do jiné rezervace, která je velmi blízko této. Naše snažení najít odbočku je korunováno dalším neúspěchem, probíráme to i s policií, která tvrdí, že tam nic nevede. Nevěříme jí, ale po další hodině hledání jí začínáme věřit. Jediné, co jsme našli, byla jedna malá pěšinka k jedné chatrči. Takže se opět vracíme do města Mouila a rozhodujeme se najít jinou odbočku, kterou nám poradila policie. Musíme ale zase zpět asi 60 km do města. Už jsme na rovném úseku asfaltové silnice najezdili jen při hledání jakékoliv odbočky 180 km. Hned za městem nás překvapí nádherná nová cedule, na které je napsáno RESERVE MOUGALABA 121 km, číslo silnice je 4301. To je to místo, které hledáme, máme informaci, že na gorily je tento park nejlepší a navíc jsme se prý trefili do nejlepšího možného měsíce, června. Jenže odbočka, kterou hledáme, měla být až za 20-30 km, takhle nás ale přesvědčila, že je tou správnou. Je tu jedna potíž, na mapě vůbec uvedená není. Prostě jsme si řekli, že asi udělali novou cestu k parku, a tak jsme o ní ani na vteřinu nepochybovali. Odbočujeme.

Rallye pralesem

Prašná cesta, kterou zde pralesem vyhrabali a upravili, byla skoro prvotřídní. Nádherná příroda, hluboký prales, pár maličkých vesniček, většina opuštěna. Přestože cesta vede pralesem a čekali jsme divočinu, náročný terén plný skoro neprůjezdných úseků, hlubokých stojatých vod, sesunutých svahů, opak byl pravdou. Cestu musel projektovat nějaký pralesní inženýr. To jsme ještě snad nikdy neviděli. Přestože musíme překonat asi tisíc serpentin, jede se rychle. Cesta je neuvěřitelně klopená, čím prudší zatáčka, tím prudší sklon, takže jsme jeli skoro pořád kolem 40-50 km/h. Na to prostředí jev nevídaný. Často zastavujeme, fotíme nádherné pralesní scenérie, květiny, které máme později v plánu si vygooglovat, chatrné ale spolehlivé mosty přes všechny ty říčky a řeky.

Neuvěřitelný mravenčí zážitek

Zní to trochu divně, co můžeme zažít tak zajímavého s těmi maličkými a rychle utíkajícími lesními tvorečky? Již předloni jsme zažili něco jiného s jinými mravenci v Indonésii, o čemž jsem psal již dávno a co nás donutilo vygooglovat nějakého odborníka přes mravence. Nyní máme důvod se zase těšit na nějaké další odborné vysvětlení. Co se stalo?  Již z dálky vidíme, že přes cestu vede mravenčí dálnice. Nic neobvyklého na pralesní prostředí. Jenže obvykle mravenci putují oběma směry a nejde o nic veleobjevného. Nyní je ale situace jiná. Před námi jsou tisíce mravenců, kteří vytvořili svými těly souvislou, poměrně vysokou hradbu ze svých těl a téměř se nehýbou. Jsou na sobě poskládáni tak, že se nahoře spojují a vytváří tak neuvěřitelný tunel z vlastních těl. Po nich chodí jiní mravenci, kteří mají vpředu jakési kly, jsou větší a lezou po nich a evidentně je kontrolují a jde z nich koneckonců opravdu strach. Takže mravenci dělají dobrovolně, co musí. To ale není všechno. V tunelu kmitají jiní mravenci, ale jen jedním směrem. Nabízí se několik teorií, buď jedni druhé chrání tím, že nad nimi dělají tunel, nebo ti proudící jsou otroci a musí makat. Každopádně máme několik fotek a hlavně video, které brzy ukážeme, protože to bylo fakt fascinující. Jakmile zjistíme, o co šlo, dáme vědětJ

Nový silniční ukazatel tu byl dán předčasně

Když dojedeme do vesnice Guietsou, která leží 95 km od ukazatele na asfaltu, zjistíme, že dál již musíme jít 25 km pěšky na kraj parku a dalších asi 30 km dovnitř. Žádné pokračování autem se nekoná. Jsme zklamaní, vede sem silniční cedule a pak taková podpásovka. Alespoň že ta cesta byla fajn a vše okolo také. Ještě si to ověřujeme z několika zdrojů, ale je to fakt. Takže další šance, že uvidíme za rozumnou částku gorily, se rozplynula. Alespoň pro následující hodiny. Je už skoro tma, jedeme zpět a uprostřed pralesa vaříme.

Tráva ostrá jako nůž

Při sbírání dřeva na oheň se oba pořežeme. Veronika vypadá, jako by si chtěla podříznout žíly, já mám zase poškrábané nohy. Jedná se o trávu, která vypadá nevinně, když se o ni otřeme z její druhé strany, má mikroskopické drápky, které spolehlivě řežou. Asi za hodinu se Veronika úplně celá osypala, měla na sobě několik stovek fleků, všude kromě obličeje. Kdybych ji na to neupozornil, ani by si toho nevšimla. Ona na mě, že nemám mít obavu, že mám to samé. V noci to začalo svědit jako čert, ráno jsem již neměl ani flíček, zatímco Verča si to musela protrpět ještě dalších 24 hodin. Měla více řezných ran než já. Spíme v pralese, je klid a žádní komáři ani jiný hmyz.

14.6. Za kolik se staví v Africe a za kolik u nás

Z města Point Noire jsme se vrátili 150 km zpět po krásné nové asfaltové silnici, která vede převážně pralesem. Zjistili jsme z místních novin, že tento úsek stál v přepočtu asi 3 miliardy korun, pracovalo na něm 3.000 lidí, z toho 800 Číňanů, 500 strojů a byl otevřen v roce 2011. Když se člověk zamyslí, kolik stojí stavba dálnic u nás, je neuvěřitelné, jaké obrovské rozdíly zde jsou. Průměrná dálnice u nás stojí milion korun za metr, milion a půl železnice. V ceně jsou zahrnuty i složité stavby, mosty apod. Takže u nás by tento úsek stál 150.000.000.000 Kč, u nich 3.000.000.000 Kč. To je teda něco. Navíc celá trasa vede neuvěřitelně složitým pralesním terénem, téměř kolmé srázy kolem 100 m jsou na podstatné části silnice. Je to jejich první velká investice, otázkou je, kdy dodělají ten tankodrom do Brazzaville, o délce asi 350 km. Náš odhad je 20 let.

Tudy by normální auto neprojelo

Na odbočce do Gabonu již projíždíme rozestavěnou výběrčí bránou a následuje již zase jen prach a prach. Nejméně do 22. hodiny nás míjejí tahače, které převážejí obrovské kmeny stromů od hranic Gabonu. Pokaždé, když nás minou, musíme zastavit, protože nás zasype prach a než klesne, není vidět na krok. Nakonec jsme to vzdali, na kraji zastavili, osprchovali a spali na kraji té cesty, protože se nikam zabočit nedalo. Ráno to ale všechno vypadalo o dost optimističtěji, kousek za cestou již bylo všechno zelené a obloha modrá. V každé vesničce, kterou jsme projížděli, nás čekalo srdečné mávání, pískání, ječení. Mávají všichni, dokonce i staré ženy, které obvykle nestihnou zareagovat. Dokonce občas děti zakřičí „turišta“ což jsme ještě nikdy neslyšeli. Většinou ale na nás volají „mundele“ což je zřejmě obdoba známějšího „muzungu“. Myslím si, že to znamená něco jako bílý-bohatý, nebo tak něco. Závěrečných 50 km před hranicí mezi R.Congo a Gabonem se cesta, dosud široká ale děravá, blátivá i prašná mění na úzkou, kterou projede nanejvýš jedno auto. Občas se míjíme s jiným náklaďákem a tak musíme zajet do roští a doufat, že někam nezapadneme. Začíná být více hlubokých kolejí, které by již normální auto neprojelo, i my často drhneme a máme obavu o diferáky. Dokonce jsme museli po nějaké době použít zase naviják, protože jsme viseli na spodku. Někde jsou hluboké a zrádné louže plné bahna, které raději objíždíme hustými několik metrů vysokými křovinami, což je sice nejisté, ale je pravděpodobnější že projedeme, než když jsou uprostřed cesty po těžkých náklaďácích, které tu vozí banány, koleje do výšky skoro jednoho metru. Poté, co jsem se musel prodírat s hákem od navijáku roštím a hledat místo, kde by se dal zaháknout, jsem byl tak poštípaný a poškrábaný, že jsem se nemohl dočkat sprchy.

Tolik razítek za tak krátkou chvilku

V jedné vesnici, kde se čas totálně zastavil a kde se všichni jen povalují ve stavebních kolečkách nebo na zemi, nás zastavuje policie a tvrdí, že je to hraniční kontrola. Později ale zjistíme, že jim šlo jen o to, ukázat nám svoji kancelář. Pokračujeme, aby nás následně v jiné vesnici zastavila další kontrola, kde jsme se sami od sebe rozhodli vyřídit formality za auto. Někdy se stává, že „DOUANE“ bývá daleko před hranicí a když si to nevyřídíme, vrátí nás. Jdu jim raději náš karnet strčit dobrovolně. Chlápek na něj kouká, netušíc co to je s ním odchází a pročítá si ho uprostřed kurníku plného slepic a stále dokola povídá: „No problem, no problem“. Pak přijde, dá do něj razítko a jedeme. Když ale dojedeme do opravdové hraniční vesnice, vyřídíme si rychle pasové formality pod úžasným a košatým stromem obsypaným grepy a když už chceme odjet, začne se nám vnucovat jiný frajírek s celním razítkem, který chce náš karnet. Oponujeme mu, že už to máme finiš a že už jedeme. Začne nadávat, jak to že tam již máme razítko, že hranice jsou přece tady a ne v Nyanga, kde jsme si to již vyřídili. Každopádně si užije svoji chvilku slávy a nenechá si ji nikým usurpovat, s obřadem nám tam vrazí další razítko, oni se tam vejdou. Pak ještě musíme za policií i vojáky. Takže kompletně 4 kontroly na maličkém přechodu, který ani není na mapě a kde skoro nikdy nikdo nejezdí. Loučíme se z R.Congo a přejíždíme do Gabonu.

Gabon

Jsme v Gabonu, je to moje 98. země, blíží se magická stovka. Veronika jich má sice 35, ale já ve 25 letech neměl víc. Takže jsme rádi, že jsme tak daleko. O pár kilometrů dále narážíme na závoru, kterou si musíme zvednout, protože žádný vojáček sem přeci těch 100 metrů nepoběží. Projíždíme a dostáváme pokyn od jednoho mladého celníka, ať zajedeme až k němu. Má neuvěřitelnou pravomoc, udělá nám veškeré formality on sám, jak pasy, tak auto. Nejdříve požaduje, abych si sednul já, vše má řád, předepsaný postup. Je jasné, že takový okamžik si nenechá ujít. Za jeho zády visí plakát, na kterém jsou fotky příšerně zohavených goril, uříznuté hlavy a tak. Uprostřed je člověk za mřížemi. Země jasně dává najevo, že lovení a ubližování zvířatům v této zemi je zakázáno. Hrozí pokuta od 100.000 CAF do 10.000.000 CAF nebo 2-12 let vězení. To se nám líbí. Nechápeme ty darebáky, kteří dokážou ubližovat těm nádherným tvorům. Gabon chce být vnímán jako přísně ekologicky zaměřená země, má jen něco přes milion obyvatel a asi 80% území je prý součástí nějakých chráněných rezervací.

Vízum do Gabonu se dá obejít

Máme v Gabonu hodně plánů, ale protože peníze již nemáme, podařilo se nám přijít na takový trik, jak zařídit, aby bylo vízum platné i za pár měsíců nebo let. Vízum je drahé, 250 EUR, což je pálka, a protože si zemi asi bohužel neužijeme naplno, už s tím kalkulujeme, že se sem při naší další štaci vrátíme a dorazíme vše důležité a zajímavé. 

Kousek za hranicemi zastavujeme a rozhodujeme se uvařit, je tu dřevo a klid. Mezitím chválíme naše gumy, které to zatím vydržely a to je dobrá zpráva, neboť již máme jen jednu rezervu a to nás znervózňuje. Nechceme již ale kupovat jinou, peníze nemáme a příště chci koupit ještě dvě kvalitní, které již máme na předku. Za 25.000 km na nich nebyl ani jediný defekt. Jenže jedna stojí 7.500 Kč. Dnes si děláme těstoviny, namáčíme prádlo a odjíždíme. Před asfaltem, v krásně znějícím městě N DEN DÉ je u cesty veřejný vodovod, takže doplníme zásoby vody a vjíždíme na perfektní silnici. Kousek za městem děláme opravdu důkladný úklid. Auto vypadá za 24 hodin v terénu jako by nám tam někdo hodil dvě lopaty písku a prachu. V tom se nedá žít, stačí otevřít okénko za jízdy a všechno lítá. Jenže když je hotovo, cítíme se perfektně, zjistíme, že ta krásná asfaltka je dlouhá jen asi 4 km. Pak zase prach a to až skoro do města Mouile, což je asi 70 km. Jdeme spát a kolem nás létají oblaka prachu od projíždějících aut.

13.6. Odjíždíme směrem do Gabonu

Ráno bylo hodně vlhké, skoro až pršelo, mlha, přes kterou bylo slabě vidět obrysy sluníčka. Vůbec to nebylo špatné, všude klid a náš oheň, na kterém jsme před 9 hodinami vařili večeři, ještě hořel. Odjíždíme pryč, je to ztráta času se zde dále zdržovat. Máme ještě dvě místa, kde můžeme vidět gorily v Gabonu a Rovníkové Guinei. Každý zážitek je fajn, ale tady jsme si připadali, že nás tahají za nos. Všechna ta zvířata, co měli u brány vyfocená, jsou podle mě v parku jen po jednom kuse. Anebo jim křivdím?

U vody jsme za půl hodiny, převozník nás zahlédne asi za 20 minut a hned pro nás jede. Platili jsme již minule 20.000 CAF za cestu tam i zpět, takže to bylo již uhrazené. Samozřejmě to na nás vyzkoušeli, ať zaplatíme 20.000 CAF, ale ihned pochopili, že již platit nebudeme nic.

Rozloučili jsme se s nimi a jedeme do města. Vojákům u závory jsme vysvětlili, že jsme viděli nula zvířat. Že ale chlapi neočekávali nic jiného, bylo z jejich pohledu zřejmé. Smáli jsme se všichni. Ve městě jsme pobyli na internetu chviličku a jedeme dál, konečně do Gabonu.

12.6. Zajímavé setkání u přívozu

Přestože nám nikdo dle dohody nevolal, s čímž jsme počítali, jsme kousek od závory z bambusu, kde jsme již před několika dny zaplatili za vstup do rezervace Conkouati 30.000 CAF (55 USD) a tak to zkusíme, zda nás dnes pustí. Nejdříve jsme nemohli pokračovat kvůli díře ve vaně a vytékajícímu oleji, pak zase kvůli rozbité kardance, další dny byl zase rozbitý přívoz, a tak již několik dní máme smůlu. Dávno bychom to vzdali, už jsme mohli být v Gabonu, ale šance, že uvidíme za pakatelní částku gorily, nás přece jen láká.

Už na nás zase kluci ukazují, že máme smůlu. Přívoz nejede, ale máme další informaci, že nepojede asi ani zítra v sobotu, spíše prý až v pondělí. To už čekat nemůžeme. Doptávám se proto, zda nám můžou vrátit peníze, ale protože je prý již nemají, nemohou. Proto se domlouváme, že zajedeme aspoň k řece a obhlédneme to tam, vrátíme se a pojedeme pryč. Je to jen 35 km po prašačce. Když dorazíme do vesnice a vlastně i na konec cesty, kde je již jen staré molo, je jasné, že jsme na konci. Na přívozu se ale pracuje, je tam parta svářečů. To je moc pozitivní zjištění. Prostě se něco děje. Chvilku se tam procházíme, fotíme obrovské mangrovníky a místní lidi při práci. Připletu se mezi děti, dostanou za svou ochotu zapózovat bublifuk, ze kterého jsou vedle jak děti tak dospělí. Bublinky odvedly od práce i svářeče, kteří se přišli podívat, co to vlastně tady létá.

Přestože jsme byli informování místním výběrčím, že loď nepojede, po chvilce se věci dávají do pohybu. Přijíždí totiž další tři auta, mezi nimi i majitel obchodu s rybami z Pointe Noire, Francouz, který jezdí na druhou stranu každý víkend a má tam svůj domek. Hned se s námi dává do řeči, přináší pivo, mluví trochu anglicky. Tvrdí, že nás viděl několikrát ve městě a hrozně se zajímal o naše plány atd. Pozval nás do svého domu na rybu, pokud nám vyjde čas. On to zde asi rozpohyboval, bylo tu již 5 aut včetně našeho, a tak bylo rozhodnuto, že se do dvou třech hodin pojede. Tento čas jsme strávili povídáním s ním i dalšími zvědavci, popíjením jednoho velkého piva a čtením starého časopisu REFLEX, ke kterému jsem se nedostal přes dva měsíce. Protože jsme přijeli první, byli jsme první na řadě a ještě s jedním vozem jsme se dostali na druhou stranu. Následovalo asi 30 km skrz území, které je velmi krásné a čisté. Celou trasu jsme se museli prohrabovat pískem, párkrát jsme se málem převrátili díky hlubokým kolejím a traverzu, ale šlo to dobře. Odbočku do parku se nám nepodařilo nalézt, a tak jsme dojeli až k dalšímu břehu jedné z lagun. Nádherná příroda, rozkvetlé lekníny a hlavně klid je to, co charakterizuje tuto krásnou část R.Congo. Najít tu správnou odbočku, která nás dovede k rezervaci, není jednoduché, žádní ukazatelé zde nejsou a lidé nám nerozumí. Naštěstí potkáváme našeho kamaráda, který přejel na druhou stranu dalším přívozem a poradí nám. Po pár kilometrech nás kontaktuje černoch, který nás směruje do jakési virtuální brány. Tam se nás ujímá a po dohodě mu děláme místo v autě vpředu a stává se našim průvodcem. Bez něho zřejmě není možné po parku jezdit.

Jediné zvíře v parku, to je pro nás premiéra

Dle mého odhadu, nejdříve nás směruje k němu domů. Odhadl jsem to správně, za pár minut už hlásí, že zde spí a že tady je jeho rodina. Je jich asi 15, a tak jim rozdáme nějaké dárky, aby měli radost a současně něco nafotíme. Také na ně mnohokrát zařve, aby nám ukázal, jakou že to má doma autoritu. Poté odjíždíme a následuje asi 60 km mimo cesty, samé kličkování, drncání a hledání zvířat. Již na začátku jsme mu vysvětlovali, že chceme vidět šimpanze a gorily. On ale tvrdil, že gorily neuvidíme, prý jen v srpnu a šimpanze možná. Ale že tu mají prý slona, buvola a šakala. Říkáme si, že jsme v životě viděli asi milion slonů a milion buvolů ale už je odpoledne, tak proč se tu neporozhlédnout. Jenže to, co následovalo, byla vyloženě šaškárna. Došlo nám, že hledáme asi jediného slona, kterého tu prý mají a jediného buvola. Snažil se, to teda jo, pořád byl z okénka vystrčený ven, pořád naznačoval rukama, kam mám jet, ale za celou dobu tří hodin jsme neviděli nic jiného než jednoho vrabce. Fakticky vůbec nic. Když už jsme se vraceli, zahlédl na poslední chvíli buvola, kterého jsem viděl asi o 10 sekund dříve. On úplně rozzářený, třásl se mnou a byl štěstím bez sebe. Z toho, že ho našel, měl tak velkou radost, že to nakonec stálo za to. Je to sranda. Jedeme spát do buše, rozděláme oheň, uvaříme super rizoto a jdeme spát.

11.6. Přívoz v pralese přes řeku nejede

Strážci parku si nás pamatují, ale zjišťujeme, že do parku se dnes a možná ani zítra nedostaneme. Přívoz, který nás má přepravit do jinak nepřístupné oblasti, do rezervace Coukouati, která je údajně plná zajímavých zvířat včetně goril, dnes nejede. Prý asi zítra nebo spíše v sobotu. Takže se otáčíme a jedeme do města s tím, že nám jeden z nich zavolá, pokud se situace změní. Jinak to musíme nechat na sobotu. Je to zdržení, ale musíme ho podstoupit. Za takovou cenu nikde na světě gorily nemůžeme vidět. Po cestě zastavujeme u veřejné studny a točíme si vodu do naší nádrže. Během toho za námi doslova přiběhne asi 15 dětí a se zájmem si nás prohlíží. Jakmile je hotovo, vyndáme nějaké propisky a jiné věci a rozdáme jim je. Vlastně s rozdáváním to nemá nic společného, dojde ke rvačce – boji o všechno, co máme v ruce. Uděláme pár fotek, holčička, která neměla ve rvačce žádnou šanci, ale dostává speciální sadu pastelek, takže ani ona nemůže být zklamaná. Celý den tak chodíme po městě nebo vysedáváme u moře. Protože ve městě není kde přespat, buď tu jsou komáři, nebo nebezpečí nějakého přepadení, tak se večer vracíme zase zpět, kde už máme pěkně v přírodě udělané svoje ohniště a svatý klid.

10.6. Setkání s Indem a neuvěřitelná úroveň personálu

Přestože je dnes svátek, jsme domluveni, že nám šéf servisu Land Rover v Pointe-Noire zavolá, až přiveze náhradní díl a až najde někoho, kdo to zkompletuje. Tvrdí, že ví, že na to spěcháme a cena byla odsouhlasena, a tak čekáme na telefon. Jenže do 15 hodin se neozývá, a tak začínáme tušit, že to nedopadne a že si budeme muset najít zase hotel. Sedíme u Inda v super levné hospodě, pijeme pivo a povídáme si s ním. Je z jižní Indie, podniká tu teprve rok, a tak se vyptáváme, jak je to složité, jak mu jdou kšefty a tak. On že jeho brácha podniká v Etiopii a že tam to je lepší, tady je prý hrozná korupce, naznačuje rukou, jak musí všude kličkovat a všem něco platit. Navíc prý nemá moc kšeftů. Vysvětluji mu, že máme takový nápad, otevřít restauraci v Jižním Súdánu v hlavním městě Juba a že návratnost investice v tomto městě se počítá na pár měsíců, neboť je zde velmi draho a žije i pracuje zde početná skupina zaměstnanců humanitárních organizací, kteří zajišťují této lokalitě velkou kupní sílu. Je jich tam prý několik desítek tisíc. Myslel jsem si, že třeba bude mít informace o tomto místě od svého dalšího bráchy, ale má prý jen jednoho, a tak ví méně než my. Je ale jako jediný ve městě, ve kterém již známe několik lepších kaváren, slušný a ochotný. Je totiž velkým paradoxem, že v zemi, která je tak obrovsky chudá a ve které je jen jediné město, kde je životní úroveň na diametrálně odlišné úrovni, než ve zbytku R.Congo a tím městem je právě toto, Pointe Noire a zároveň ochota personálu je na tak strašné úrovni. Naše hlavy to neberou. Nechápeme. Když jdeme do kaváren, které jsou na lepší úrovni, majitelé jsou vždy běloši, personál se chová tak, jak nikde jinde. Arogance a nezájem je zřejmý v každém jejich pohybu i jejich grimasách. Člověk si připadá jak obtížný hmyz. Myslíme si, že to bude asi tím, že nepovažují práci v restauraci jako prestižní a radostnou, ale jako dělnickou profesi, při které slouží ostatním a je jim to zřejmě hrozně nepříjemné. Obsluha sice dělnickou profesí je, ale myslíme si, že se nemají za co stydět. Dělám tuto práci přes 20 let a nikdy jsem nepociťoval nějaký handicap, který by mě měl nějak diskvalifikovat nebo nějak obtěžovat. Naopak, jedná se o práci s lidmi a o práci plnou zajímavých setkání i příležitostí. Takže z této strany nemáme s jejich náladou i přístupem žádné slitování a žádné spropitné od nás nevidí.

S kardankou do taxíku a úplatek policii

Kolem 15. hodiny se domlouváme po telefonu, že se sejdeme u servisu. Máme radost, že to tak dopadlo a bude to dnes. Přebíráme naši součástku, platíme a odjíždíme s kardankou pod paždí taxíkem k našemu autu. Taxikář nás nejdříve veze na kraj města a až po zaplacení mu nabízíme, jestli má zájem nás odvézt až na místo. Abychom předešli případnému smlouvání, již víme, že žádný taxikář svoji cenu nepodhodnotí, naopak, vždy ji velmi přetáhne, navrhujeme rovnou cenu 20 USD za 40 km. On tomu nerozumí, a tak mu píšeme na papír jednoduchou nabídku. 40 km za 10.000 CAF a držím je v ruce. On že OK. Jenže hned o pár metrů dál nás zastavuje policie. Jen tak, mávne a taxikář začne nadávat. Chce od nás 1.000 CAF. Dostává je. Pochopili jsme, že když policista zastaví taxikáře, ten přijde a bez řečí mu dá u jeho stolečku 1.000 CAF, policista již nic neřeší. Pokud by nic nedal, policista by k autu přišel a na těch vracích by našel tolik závad, že by musel to auto zřejmě odstavit. Takže taková je zde praxe.

Přestože bylo domluveno 40 km za určitý obnos, taxikář se začíná cukat již po 15 km. Naznačuje, že budeme muset připlatit. Nereagujeme, nebo na něj mluvíme česky. Zjistili jsme, že jsme se v našem výpočtu sekli, není to 40 km ale o 15 méně, a tak když dorazíme k autu, vysvětluji taxikářovi, co bylo dohodnuto a že vše dostal, přestože to bylo mnohem blíže. Stejně nadává, idiot. Škoda, že neumím francouzsky.

Auto si opravíme a jedeme do parku

Hned lezu pod auto a celou tyč za 20 minut přišroubuji. Původně to chtěl dělat někdo jiný, jenže zase by to byly peníze, a tak jsem se raději ušpinil sám. Kupodivu se zdá, že je vše v pořádku. Obdarujeme nějakým jídlem celou tu bandu kluků ze stavby a odjíždíme. Bohužel máme na jedné pneumatice, kterou jsme koupili jako novou v Namibii, bouli, která to nakonec na kamenitém terénu nezvládne a musíme ji proto odepsat. Mezitím projíždí kolem asi 15 vojáků i strážců parku naskládaných na jednom pickupu a hlásí nám, že již do parku nemůžeme, že už jedou domů. Alespoň jsme rádi, že si nás pamatují a že snad nebudou chtít zaplatit podruhé. Zajíždíme proto do louky, kde Veronika rozdělá oheň a uvaří jídlo. Já zatím přijmu návštěvu, jednu paní s třemi dětmi z nedaleké vesnice. Pořád na nás ve tmě upozorňovaly, ale bály se jít k nám. Takže jsem jim pomohl prolomit ledy. Vůbec netuší, kde je ČR, ale na dárky slyší. Přivedu je k autu a obdaruji je. Jsou nadšení, skoro všechny dárky mají od firmy ORIGO-AUTOSKLO. Propisky, sešity, gumy, trička i zapalovače. Spát v čisté přírodě bez komárů je vždy nejlepší.

9.6. Rána a zase problém, kardanka se vykutálela ven

V šest ráno odjíždíme, těšíme se na gorily, jenže štěstí není na naší straně. Je to snad sen. Asi po pěti kilometrech rána a ve zpětném zrcátku vidím, jak se kutálí naše hlavní kardanka po silnici. To je průšvih. Je jasné, že máme problém.

Zlomil se držák a kardanová tyč vypadla ven. Dávám auto na hever z jedné strany a druhé strany, abych zjistil, jestli je diferenciál v pořádku. Naštěstí jo. Balíme si věci, pár místních se sbíhá, ale nepomůžou. Musíme znovu zpět do města, 50 km. Máváme na pár taxíků, ale všechny jsou dvojnásobně přeplněné. Zastavuje nám jeep, v něm je jeden běloch a na korbě veze 10 černochů do práce. Nabízí nám, že nás odtáhne ke staveništi, kde vzniká něco velkého. Mluví anglicky, což je velká výhoda. Po 5 km jsme u brány. Říká, že to je tady pod dohledem a že máme být v klidu, co se týče bezpečí pro naše auto. Domlouvá s jedním černochem, který je prý mechanik, že nám tam pak kardanku zadělá, musíme ale do města a nechat opravit ten zlomený kus. Zabalíme kardanku do igelitového pytle, sebereme všechno, co k ní patří a jdeme hledat taxi. Za pět minut jede jeden, totální vrak. Vše je vyřízené, od čelního skla, střechy, karosérie i vnitřku. Vše je asi 20 let po smrti. Jsou tam již 3 lidé, a tak se k nim přimáčkneme a jede se. Ve městě ale řekne striktně, že končí. Zdá se nám, že nikdo neplatil nic nebo jen maličko, protože se domluvili, že to zatáhneme my. Platíme asi 10 USD a hledáme další taxi po městě. A pak ještě jedno. V našem servisu, kde nás znají, jim položíme na stůl kardanku a vše jim vysvětlíme. Oni, že nám v neděli v tom servisu dali špatný nekvalitní kříž do kardanky a že to je důvod zlomení. Náhradní díl ale není možné koupit, musíme se vrátit k autu, odmontovat další části, přivézt, oni to prý opraví, svaří, zkompletují a zase to odvezeme zpět k autu. To je moc fajn. Takže opět odjíždíme, hledáme taxíky, nikdo nás ale nechce odvézt, kam potřebujeme. Vypadá to, že mají zakázáno odjet z města ven. Takže volíme jinou taktiku, neptáme se, rovnou si sedáme a ukazujeme mu, kam má jet. Odveze nás ale jen na kraj města a dál opět nemůže. Hledáme dalšího borce, který má asi oprávnění jezdit mimo město, nasadí ale vysokou cenu 25.000 CAF, to je moc. Další 15.000 CAF, což je také moc, ale jde vidět, že je ochotný slevit. Nakonec jedeme za 10.000 CAF. Jenže nemá benzín, jedeme zase do města, hrozné, pořád sem a tam a ještě chce u pumpy, abych mu koupil pití.

Jedeme zase zpět. Sem-tam, sem-tam a dolary létají.

Obě součástky, pro které jsme měli dojet, jsou již sundané, ten běloch to zařídil. Takže po zaplacení taxíka ho ještě znovu kontaktujeme, máváme, aby se vrátil. Chceme vzít zpět do města za 5.000 CAF. S tím nesouhlasí a my nejsme ochotni přidat víc. Odcházíme, ale on nás nakonec volá zpět. Prostě těch 5.000 CAF chce. Jenže krátce po našem odjezdu zjistíme, že jsme naši igelitku s těmi díly zapomněli v autě. To je teda trapné, naštěstí to je jen necelý kilometr zpět. To by bylo něco, abychom přijeli bez toho. To bychom se museli jít asi zahrabat. Pak již míříme do města. On ale chce auto zaplnit, a tak bereme jednoho borce s pytlem dřevěného uhlí, který se strašně předvádí, na předním sedadle tancuje, rapuje, sluneční brýle a stále kouká po Veronice, jestli ji dokáže zaujmout. Pak přistupuje mladá holka s dítětem, které je nemocné. Po cestě mu cpe do pusy kousek hnusného salámu zabaleného v novinovém papíře, a když to dítě nechce, vytáhne prso a kojí ho, než usne. Ona ale později začne hrozně kašlat a to tak dlouho, že má plnou pusu nějakého hnusu a potřebuje ho nutně vyplivnout. Ťuká řidiči na rameno, pusu zavřenou a hučí na něj, že chce půjčit kličku, aby si mohla otevřít okno. Když ji dostane, otevře a všechno ven vyplivne. A to takovým stylem, že řidič dostal strach, jestli mu náhodou nepoflusala dveře. Je to teda divadlo ta jízda. Přijíždíme do města a najednou řidič hlásí, že tady je konec. Musíme jít ještě skoro tři kilometry pěšky, protože už nechceme platit za taxi. V servisu vítězoslavně odevzdáváme pytlík s díly, které nám dali za úkol přivézt. Ukazoval jsem mu to předtím na fotce, jak to vypadá a že to je zlomené a on že to máme přivézt, že to nechají opravit. Jenže nyní tvrdí, že to asi nepůjde. Takže už uvažujeme, jaké scénáře nás mohou čekat. Vracíme se o dvě hodiny později a oba šéfové tu nejsou. Vypadá to, že to skutečně někam jeli zařídit.

Pět špatných zpráv a jedna dobrá

Těsně před zavírací dobou nám přinášejí dvě zprávy. Špatná je ta, že ten díl nejde svařit a opravit. Druhá špatná je, že nový lze objednat, ale trvalo by to tak dlouho, že to je pro naše plány nemyslitelné, cca 1-2 měsíce. Třetí zpráva, taky blbá je, že zítra mají svátek a je prý všude zavřeno. Čtvrtá špatná zpráva je že naše auto je 50 km daleko a člověk, který nám to měl na místě opravit, tam již určitě není. Pátá špatná zpráva je, že musíme počkat do zítřka a pokusit se díl někde sehnat a to znamená ubytovat se v hotelu. Dobrá zpráva je, že ten chlápek ze servisu je sympaťák a věříme mu, že se pokusí zítra něco sehnat. Dává tomu ale 60% šanci, což je víc než 50% J. Zdůraznili jsme, že pokud se to nepodaří, naše cesta končí v tomto městě a on řekl, že to chápe a že udělá maximum.

Po dloooouhé době v hotelu a přichází dobrá zpráva

Bohužel se musíme ubytovat. V autě to je fajn a hlavně aspoň něco zadarmo. Jenže jinak to nejde. Obcházíme hotely v Pointe-Noire, jsou hrozně drahé a to si prostě nemůžeme dovolit. Dokonce uvažujeme, že přespíme na lavičce. Hrozný pajzl stojí 90 USD, lepší kolem 180 USD. Na nás je ale hrozný pohled, jsme docela špinaví, nemáme žádné věci, jen batůžek a možná vypadáme jako zoufalci v každé recepci. Nakonec najdeme velmi pěknou vilu, která je otevřená teprve 2 měsíce a paní majitelka nám dává cenu podobnou té v tom pajzlu zanedbaném a zašvábovaném. Takže to bereme. Sotva se ubytujeme, jdeme hned všechno, co máme na sobě, vyprat. Poté zvoní mobil, a když ho zvedneme, volá nám pán ze servisu, že sehnal starší kus a za něj budou chtít včetně křížů a práce 150.000 CAF (300 USD). No co se dá dělat, musíme to vzít, je to koneckonců zpráva dobrá.

Máme pravidelně štěstí v neštěstí

Když si to dáme dohromady, vždy když máme problém, stane se tak docela v rozumné vzdálenosti od nějakého města. Vlastně bych si neměl stěžovat, protože to nakonec není smůla ale štěstí. Představa, že by se nám něco podobného stalo 500-1.000 km od města, kde lze najít pomoc, byl by to malér. Jen ty peníze. Kdybychom neplatili za opravy auta, byla by každá expedice téměř zadarmo. Myslím, že za opravy vydáme tak 80% financí.

8.6. Zase trable

Večer jsme vyjeli směrem na sever po pobřeží z města Pointe-Noire, kousek za městem jsme vyprali a šli spát. Bylo tu už více komárů, ale nic hrozného. Jak se blížíme k rovníku, je v noci v autě docela vedro. Ráno jsme pokračovali ještě asi 70 km dále, k rezervaci Conkouati. Už před parkem jsme v jedné vesnici zahlédli upozornění pro místní obyvatele, že gorily nesmí lovit. Na obrázku byly vyobrazeny tři krásné gorilky sedící vedle sebe a smějící se. U vjezdu nás zastavila závora z klacku a u ní polehávalo asi 10 chlapů v maskáčích, vojáci nebo strážci parku. To jsme nepochopili. Po pročtení pravidel návštěvy rezervace ve francouzštině, kterou neovládáme, jsme museli zaplatit za osobu 15.000 CAF (30 USD). Vstupné platí na 24 hodin. Jenže když jsme se vrátili k autu, zjistili jsme, že nám teče olej. Ale doslova a do písmene proudem. Rychle jsme se podívali na měrku v motoru a nebylo tam nic. Takže jsme nalili do motoru asi litr, který jsme měli jako rezervu, domluvili se, že přijedeme zítra, otočili to a velkou rychlostí se vraceli zpět. Ve městě jsme našli servis Land Rover, o kterém jsme věděli. Když jsem vlezl pod auto, zjistil jsem, že tam je ve vaně na olej díra. Servis to musí sundat, zavařit a to prý bude trvat asi tři hodiny. Auto necháváme na místě a jdeme opět, kam jinam, do kavárny na internet a snídani.

Auto vyzvedáváme o pár hodin později, bojíme se ceny. Šlo o úplnou blbost, ale záleží na tom, zda nás chtějí natáhnout nebo ne. Je to servis od servisu jiné a nepředvídatelné. Někdy stojí oprava se vším okolo třeba jen 400 Kč, někdy chtějí za hloupé těsnění a půl hodiny práce 5000 Kč. Co naděláme? Jsou to jejich ceny a jen těžko můžeme něco rozporovat.

Vanu nám zavařili a natřeli, tvrdí, že se to již nikdy nestane. Asi to udělali pořádněJ. Je tu jeden, který mluví anglicky, což je super. Protože francouzsky se domlouvat je hrozně směšné. To už se lépe domluvíme s hluchoněmým. Cena za opravu ale byla bohužel vysoká. Uznávám, že u nás by to bylo asi stejné, ale tady jsem takovou cenu nečekal. 150.000 CAF (300 USD). Když viděli, že jsme trochu vedle a že si chceme položky probrat, nabídnul nám, že nám to sníží o daň, takže nakonec to bylo o 130.000 CAF (260 USD). Aspoň něco. Víme už dávno, že nemá cenu se z těch průšvihů stresovat, prostě to tak je a už nám nic nepomůže. Ruším své spoření, na kterém mám 10.000 Kč a jedeme. Spíme u moře, asi 40 km před parkem. Chceme tam ráno nastoupit, máme již zaplaceno ze včerejška, snad nám to nezapřou. 

7.6. Jsme na cestě přesně dva měsíce

Noc nestála za nic, spali jsme u benzínky, a protože se všem těm zvědavcům nelíbilo, že jsme přímo u propanbutanových lahví, ukázali nám místo, kde můžeme spát. Předvedli jsme jim všechny vymoženosti našeho auta, sprchu, která je vždy pro všechny nejlegračnější, naši pračku (kýbl s vodou a pracím práškem) zásoby jídla (již skoro nic nemáme) a postel (s prostorem pouhých 25 cm nad hlavou). A když jsme absolvovali celé to kolečko, rozloučili jsme se s nimi. Jenže oni pořád stáli u auta a ne a ne odejít, a tak jsme se šli normálně sprchovat s tím, že nás budou očumovat. Také se v autě objevili asi tři komáři. Za celou dobu jsme na komáry snad ještě nenarazili (když nepočítám tam jednoho a tam dva).

Ráno, už v 5 hodin, bylo kolem našeho auta rušno, hulákání, převlékání do montérek a plášťů. Tak jsme to v jednu chvíli nevydržel a odjel dál. Jenže toto město se probouzí dříve než zbytek Konga, a tak jsme to brali jako fakt, že je ráno.

Včera nás oslovil nějaký Číňánek, mladý kluk se svojí moc pěknou černošskou holkou. Strašně se zajímal o naše cestování, mluvil perfektně anglicky a svěřil se, že po třech letech práce zde by chtěl ještě před odjezdem domů cestovat po Africe, a tak vyzvídal, jaké jsou byrokratické a bezpečnostní překážky. Nakonec se zeptal, zda bychom se s nimi nemohli setkat na snídani a pokecat. Takže ráno jsme se po nezbytné hygieně, kterou jsme provedli na kruháku, přemístili do restaurace Grand Cafe, kde je internet, kde snídáme, píšeme, googlujeme a čekáme na ně. 

Setkání s Číňánkem

To je sranda, naše schůzka proběhla, bylo to docela fajn. Číňánek tady pracuje tři roky a v červenci končí a uvažuje, jestli bude rok cestovat po Africe, nebo se sebere a využije nabídky pracovat v Paříži. Každopádně když zahlédl naše auto, viděl to jako vynikající šanci zjistit podrobnější informace o cestování po Africe, a tak jí využil. Jenže když jsme se zamysleli a odpovídali na jeho dotazy, zjistili jsme, že už by to bylo na román. Na cestách jsme v každém roce po 3 měsících, předtím ještě měsíc JAR, měsíc Mozambik a další drobnosti, no prostě kompletně to vypadá, že se Afrikou kodrcáme už asi 15 poctivých měsíců a 120.000 km za volantem. Když si člověk uvědomí, co je to zážitků a informací, je to neuvěřitelné. Dokonce nám již připadají vzdálené zážitky ze začátku této expedice, které jsou staré třeba jen měsíc nebo dva. Kdybych nevedl poctivě deník a letos je velmi podrobný spoustu okamžiků a zážitků by se zapomnělo. Ono se to nezdá, jenže každý den se toho hodně děje.

Číňánek nám poskytnul recipročně také velmi užitečné informace, poradil nám, že asi za 5 hodin jsme v jednom národním parku a že když budeme mít štěstí, můžeme zde vidět gorily a šimpanze. Normálně stojí tyto výlety za gorilami v Ugandě 700 USD, Rwandě také, ve východním Kongu 400 USD a v Gabonu v jednom z parků, kam máme také namířeno, dokonce několik tisíc dolarů a musí se navštívit zásadně v maskách kvůli možné kontaminaci. Gorily tam již jsou zvyklé na pravidelné návštěvy a každý den si svoji skupinku zvědavců tu hodinku vytrpí. V tomto parku je prý cena 20 USD, sice to je bez záruky, že je uvidíme, ale za pokus to stojí. Dále nás náš nový šikmooký kamarád ujistil, že jiný náš cíl, opuštěné šimpanze v soukromé rezervaci nedaleko tohoto města, již není možné navštívit, čímž nám ušetřil nějaký čas. Každopádně jsme se domluvili, že budeme v kontaktu.

Kontaktovala nás Češka, která žije v Kinshase

Nezanedbatelným zážitkem je i fakt, že jsme dostali moc milý email od jedné Češky, jejíž manžel nás prý zahlédl projíždět městem Kinshasa v D.R.Congo. Okamžitě jí prý volal a ona nás kontaktovala emailem. Bohužel internet jsme neviděli nejméně týden, a tak se k nám tato zpráva dostala pozdě. To je obrovská škoda, kdyby cesta zpět nevedla po tak neuvěřitelně šílené stezce a obrovskou řeku Kongo, rozhodně bychom se vrátili a uskutečnili setkání. Jenže za těchto okolností to už nejde. Takže jsme se domluvili, že se uvidíme ve Špindlerově Mlýně, představte si, již mají beztak přes Silvestra zamluvený pokoj ve Špindlerově Mlýně. To je sranda. Takže si najdeme čas pokecat o tom, jak se žije a pracuje v D.C.Congo.

Oprava kardanky

Stále nám bouchá hlavní kardan, v Brazzaville nám tam stříkli nějaké mazadlo, ale potíže po nějaké době zase začaly. Zajíždíme do areálu, kde myjí auta a to my potřebujeme jako sůl. Když se nás na hranicích ptali, jakou barvu auta máme, říkali jsme hnědou, místo černéJ a nejde jen o estetiku, ale prach a hlína je všude, v podvozku, motoru a to musí pryč. Současně nám nabídli, že nám opraví kardanku. Cena 60.000 CAF (120 USD). Souhlasíme, alespoň to budeme mít zase z krku. Po třech hodinách se vracíme, auto naleštěné, čisté, opravené. Paráda.

Čím platíme v této zemi?

Jako platidlo se zde používá středoafrický frank nesoucí označení CAF. Jedná se o společnou měnu několika zemí podobně jako v Evropě EURO. Asi 500 CAF je jeden dolar/25 Kč. Protože se touto měnou platí jak v R.Congo, tak Gabonu, Rovníkové Guiney i Kamerunu, máme výhodu, že nemusíme počítat, kolik peněz ještě budeme potřebovat, aby nám to vyšlo a nic nezbylo. Ono nám to stejně nikdy nevyjde, ale nyní to je lepší. Zboží v obchodech tu je docela drahé.

Žebráci a rvačka

Máme tendenci stále někomu něco dávat. Ten tlak všech těch lidí, kteří pořád něco chtějí, je enormní. Pamatuji si, že i loni jsme vůbec nejvíce jídla a peněz rozdali v D.R.Congo. Nyní se to opakuje. Vojáci i policisté, kteří nás zastavují na silnici, sice nejdříve chtějí doklady, ty je ale stejně vůbec nezajímají. Je to jen taková hra. Někdy jim dám úplně něco jiného a nepřijde jim na tom stejně nic divného. Jediným důvodem pro zastavení je něco získat. Většinou chtějí ale něco k jídlu, vláda je neumí ani nakrmit. Když vyhuble nevypadají, vykroutíme se z toho. Když to je špatné, dáme. Třetinu zásob jsme rozdali. Včera jsem si objednal kávu v tomto jediném civilizovaném městě. K němu mi servírka přinesla nějaký čokoládový dort. Než jsem se do něho pustil, už u mě stál s napřaženou rukou jeden chudák. Hned jsem mu ho dal i s talířkem. Dnes jsem zase šel jednomu z nich, po intenzivním žebrání, koupit nějaké pečivo. Neměl nohu a obličej vypadal jako by prodělal lepru. Sotva jsem mu podal pytlík s pečivem, pěkně oběma rukama, což je vznešenější způsob, kterým se zde dává najevo, že si toho druhého vážíme a že ho respektujeme, šel jsem se posadit. Jenže za mnou najednou začala mela. Napadli toho chudáka jiní a rvali se tak, že jich bylo nakonec i s ochrankou na zemi pět. Faktem je, že pečivo jsem už neviděl a ten beznohý kluk skákal po jedné noze a s berlí v ruce takové skoky, že by se za to nemusel stydět žádný olympijský sportovec. Je nám jich líto, to je fakt, ale spasit je nedokážeme. Bohužel. Ještě že je zde dost kostelů. 

6.6. Jsme v Pointe-Noire, kde bydlí Mareček z básníků

V 6 ráno odjíždíme, máme ale radost, asi po jednom kilometru již začíná silnice. Sice musíme sundat ze střechy kanystry a pneumatiku, protože chytráci udělali na dalších několik úseků brány s maximální výškou pro projetí 2,5 metru a nám to dělá o 20 cm více, ale konečně budeme trochu šetřit auto. Ve městě Nkayi již stojí mýtná brána, vypadá to trochu jako někde ve Francii. Projíždíme ale zdarma, protože ještě nemají pokladnu. Vypadá to, že je to pro ně premiéra, zatím jez zkouší závoru, jestli funguje, kontrolují blikátka na semaforu atd. Další 150km úsek již vede po nové silnici a musíme uznat, že to udělali moc pěkně. Asi si na tom ale vylámali zuby. Téměř celý úsek je v pralese, strašně vysoké srázy a serpentiny jako blázen. Dojíždíme do města Pointe -Noire, které je na pobřeží Atlantiku a o kterém jen víme, že je jako jediné konžské město na úrovni. Také máme informace, že známá a oblíbená postava z filmu o básnících Mareček z Bujumbury žije v tomto městě. Loni jsme ho hledali v Burundi, ale prý se odstěhoval sem. Jestli se nám podaří získat jeho adresu, pokusíme se ho navštívit.

5.6. Brazzaville

Jakmile jsme přijeli na asfalt, usoudili jsme, že tato země na tom bude asi o něco lépe, než D.R.Congo. D.R.Congo s hlavním městem Kinshasa a Republika Congo s hlavním městem Brazzaville jsou dvě země. Hlavní města jsou od sebe jen kousek přes řeku. Jenže ta je široká jeden nebo dva kilometry. Přes řeku se dá dostat, ale administrativa a všechno okolo trvá asi 7 hodin, samotná plavba jen 30 minut. Navíc je to strašně drahé, a tak jsme zvolili komplikovanější cestu, kterou projedou jen auta s náhonem na všechny 4 kola. Vždy porovnáváme životní úroveň v každé zemi podle HDP na hlavu. Naše země má asi 25.000 USD, D.R.Congo 300 USD a Congo 4.200 USD. Je mezi nimi v tomto ohledu velký rozdíl. Měla by to být země na vyšší úrovni. Většinou výše HDP koresponduje s úrovní, někdy se ale stane, že to nejde nikde vidět.

Asfaltka je fajn a nemá tolik děr, zahlédli jsme pracovnici WHO, která chodí s chladícím boxem od vesnice k vesnici, od domu k domu a pravděpodobně očkuje místní obyvatele nebo jejich děti. To je dobrý signál, že se tu někdo snaží. Dále po silnici vidíme obrovské barevné nádrže s vodou, lidé si k nim chodí pro vodu, je to velmi čisté a profesionálně udělané. Takže i tady jde vidět oproti D.R.Congo pokrok. Město Brazzaville je ale zklamáním, je to špinavé a stejně ošklivé město jako Kinshasa. Dokonce tu nemůžeme najít ani místo, kde bychom se připojili k internetu, žádný ostrůvek civilizace, jak si ho představujeme a který chceme a také potřebujeme.

Mlátí nám hlavní kardan, proto hledáme servis, kde nám do něj dají vazelínu a rychle odjíždíme. Potřebujeme naftu, jenže na žádné pumpě ji nemají. V D.R.Congo stála nafta asi 40 Kč, tady stojí kolem 20 Kč, ale nikde není. Kašleme na to, jedeme a na každé pumpě se pozeptáme, navíc máme 40 litrů rezervu na střeše.

Nejhorší „silnice“, kterou jsme kdy zažili

Přestože jsme si mysleli, že jsme ze silnic v Africe už poznali všechno, co nás čekalo dnešní den, byl vrchol. Pravdou je, že předloni jsme si zkusili jedinou hlavní cestu z východu D.R.Congo od hranic se Rwandou do vnitrozemí, což byla jejich nejdůležitější silnice a na mapě byla jako jediná označena červeně skrz celou zemi. Dali jsme asi 150 km a museli jsme se vrátit, protože po ní se nedalo vůbec jet. Mysleli jsme si tenkrát, že jde o nějakou anomálii, dokonce jsme měli podezření, že jsme jeli jinudy a že to není ta, která by to měla být. Byla to ona. Nyní najíždíme na hlavní silnici jedinou spojku mezi hlavním městem a pobřežím Atlantiku, na mapě je již od roku 2011 vyznačena první část silnice jako asfaltová, a tak si říkáme, že alespoň něco. Jenže ta hrůza, která nás čekala, se nadá popsat. Silnice nesoucí označení N1 není sjízdná pro běžná auta, velmi obtížně je sjízdná i pro vozidla s pohonem na všechny 4 kola. Vyjeté koleje jsou hluboké tak, že by se do těch kolejí v pohodě schovalo malé auto, bláto, zbytky mostů často o šířce pouhých 2,5 m a zřícené nebo často různě nastavovaná přemostění a především bezkonkurenční a neuvěřitelně agresivní všudypřítomný prach je to, co nejlépe vystihuje tuto cestu. Tato hrůza trvala celý den, za 12 hodin jsme ujeli jen 230 km. Důvodem, proč nám přesto vychází úžasný průměr, za hodinu 20 km, je, že nás občas na nějaký úsek nové silnice za drobný dárek nebo malou bankovku pustili. Většinou šlo o úseky kolem 1-2 km, na kterých jsme to rozpálili na 100 km/h. Vystřízlivění ale přišlo většinou během jedné minuty, kdy jsme se museli na prašku vrátit. Celou cestu lemují stejně jako v celé Angole i D.R.Congu vraky náklaďáků, které nezvládly jízdu a převrátily se. Některé náklaďáky jsou zabořené do bahna do poloviny své výšky nebo vyhořelé. Nikdo vraky neuklízí, a tak jich jsou podél cest tisíce.  K jejich plusu jistě patří to, že celý úsek se staví nový, jenže to už mělo být dávno hotové a ne v roce 2015 nacvičovat stavbu nové páteřní silnice. Staví ji samozřejmě zase Číňané, v této zemi je ale rozdíl oproti ostatním zemím Afriky v tom, že zde také pracují, většinou jako řidiči nákladních aut. V ostatních zemích na stavbu jen dohlížejí, jeden Číňan má pod sebou partu černochů, které má neustále pod kontrolou.

Potřebujeme naftu, kterou stále nemáme. Když je na mapě pumpa označená, ve skutečnosti zde není. Už jsme na suchu, a tak zastavujeme naproti jedoucí cisternu s naftou. Říkáme si, že třeba kohout otevře a naplní nám všechno, co bude třeba. Řidič tvrdí, že má jen 25 litrů jako rezervu, ale že nám ji prodá. Je velmi ochotný. Vytahuji hadici, nasaju naftu a už teče. Veronika domlouvá cenu, je mu to docela jedno, chceme mu ale dát více, aby nebyl škodný. Nakonec je nadšený, že dostává asi o 20% víc. Pozdě večer po zoufalém očekávání kdy to všechno skončí a kdy už bude konečně asfalt, zajíždíme do roští, vydrhneme auto od nánosu prachu, ve kterém nehodláme ležet a jdeme spát.   

4.6. Obtížných 120 km za 15 hodin

Máme velké štěstí, neprší. Pokud by pršelo, nemáme šanci tento úsek zvládnout. V této oblasti když prší, musí to být síla. Nám pršelo zatím jen jednou a šla z toho až hrůza. Tady nahoře v horách jsou okolní kopce téměř všude zerodované od vody, některé rýhy jsou hluboké i 5 metrů. Jeden z úseků byl ale opravdu hodně špatný, nedalo se projet vůbec nikde. Suneme se touto oblastí tak 5 km/h, musíme se vyvarovat převrácení auta, zapadnutí nebo sjetí ze srázu. Po cestě je i několik obrovských sesunutých svahů a cesta pro auto je jen těsně na projetí. Krátery po propadnutých cestách jsou obrovské. Potkáváme hodně mostů, které drží silou vůle.

V jedné malé vesničce Ndalatando nás kontaktují místní lidé a chtějí, abychom si vyřídili administrativní proceduru. Že tu jsou prý hranice. Odvětíme jim, že to již máme vyřízené z Kinshasy, oni že stejně musíme. Strávíme tak další hodinu v chlívku starého kozla. Zodpovědná osoba, mladý kluk pověřený šéfováním tohoto celního úřadu, si svou chvilku slávy užívá naplno. Všechny údaje z pasů a karnetu si pečlivě přepisuje na papír. Na všechno se ptá, střídavě chodí k okénku na světlo. Pak nastane jeho chvíle, stejně jako všichni ostatní úředníci považuje použití razítka za nejvzrušivější okamžik. A protože tímto přechodem projde asi tak jedno nebo dvě auta ročně, musí si to užít. Když má všechno přepsané, volá svému šéfovi a ujišťuje se, zda na něco nezapomněl. Pak se zeptá, zda souhlasíme, že nám dá ještě jedno výstupní razítko. Souhlasíme, je nám to jedno a jemu to udělá radost. Otiskne ho, dá ho nanečisto na papír, pak ho otočí, znovu namočí, vstane, dlouho váhá, aby neudělal chybu, přiloží ho na stránku pasu a vší silou tlačí proti rozviklanému stolu, který má jednu nohu asi o 10 cm kratší a je podložený kamenem. Do toho se kanceláří prochází kozy a slepice, dokonce prase nakoukne, zda je všechno v pořádku. No prostě nádhera. Když je vše vyřízené, děláme mu místo v autě, jede s námi asi 400 metrů k závoře, kterou musí otevřít. Přijíždíme oficiálně do našeho nového státu, Congo. Je to moje 97. navštívená země. Bohužel jsme za tmy prorazili pneumatiku, a tak jsme ji museli složitě vyměnit. Nebyl ale v okolí žádný kámen a auto sedělo v hlíně a ještě v kopci. Trvalo to proto déle, museli jsme podkopat cestu pod pneumatikou a ještě úplně vypustit novou gumu, abychom tam kolo nasadili. Ráno jsme si rozdělali oheň a uvařili si jídlo na celý den. Bylo tu suché dřevo a klid. Současně jsme vyprali dvě várky prádla a naše auto tak vypadá jak velkokapacitní sušárna. Máme uvnitř natažené tři šňůry.

V další vesnici o 12 km dále a o dvě hodiny později, ve vesnici Tambo, jsou oficiální hranice D.R.Congo a Congo. Hraje tu fajn hudba, mladý kluk nám připraví plastové židle a zavolá svého kámoše, který má razítko. To byla nejrychlejší procedura, kterou jsme zažili. Za tři minuty hotovo. Žádné opletačky, dokonce si věděl rady i s karnetem, který neznají ani na velkých přechodech. Měli ale hlad, dostali tedy dva tuňáky, špagety a hrášek. Další úsek už byl docela dobrý, posledních 40 km do vesnice Boko, kde je asfalt, trval dvě hodiny. S radostí najíždíme na asfalt a než dojedeme do hlavního města Brazzaville, stačíme si po cestě i natočit zásobu vody z vodárny u silnice.

3.6. Druhý pokus o přesun přes řeku Kongo a divadlo ve vesnici

Brzy ráno odjíždíme. Po cestě se pokusím vyměnit u jednoho chlápka deset dolarů. Jedná se o jediného muslima, kterého jsme za celou dobu viděli. Přinese peníze a při té příležitosti mě málem smete náklaďák. Nechápu, hrozně jsem se lekl, ale ustál jsem to. On se začal chytat za hlavu, vzal nějakého kluka a naznačil mi, že pokud by náklaďák smetl jeho, vůbec by se nic nestalo. Ale pokud by smetl mě, byl by to prý velký mezinárodní problém. No samozřejmě přehání, nikoho by to také nezajímalo, ale asi by to byla větší procedura. Každopádně už vím, že pro mě není bezpečné vystupovat z autaJ

Kupujeme si pár koblížků, na které jsou Konžané odborníci. Smaží je na ulici a jsou opravdu super. Za 25 korun se dá pořídit 8 koblihů, to je jako před revolucí, kdy stál jeden 3 Kč. Následuje chvílemi dobrá, chvílemi skoro nesjízdná cesta, 100 kilometrů z Kimpese do Banza-Sanda. Začínají se ozývat nové zvuky, máme opět po pár dnech strach o auto. Musím někde překontrolovat oleje v diferenciálu. Cesta vede k řece Kongo, je široká a na konci je poklidná vesnička.

Hned jak přijedeme, máme radost. Je tu cedule, na které je jasně a zřetelně uvedeno, kolik stojí přeprava auta na druhou stranu. V Kinshase byla cena za osobu 25 USD, tady nula. Lidé jsou zdarma. To je moc fajn informace. Auto by nás mělo vyjít na 9.000 CF (to je asi 8 USD/200 Kč). V Kinshase se ceny za auto pohybují od 270 USD, což byla nejnižší cena, která nám byla nabídnuta, po 600 USD u jiné společnosti až po 2.000 USD, což byla cena, kterou nabídli našemu kamarádovi z Anglie. Takže rozpětí mezi 6.000 Kč a 50.000 Kč. Prostě rozpětí hrozné. K té ceně 270 USD nám v Kinshase ještě chtěli napočítat taxy, ale nikdo nevěděl kolik. Takže další záludný polštář pro navýšení ceny, pokud si člověk s nimi plácne o dalších třeba 100-500%. Prostě zlodějna. Šli jsme v Kinshase přímo za šéfem jedné z největších společností. Procházeli kolem úředníků v kravatách, kteří se zuby nehty drží svých teplých místeček. Nikdo nemaká, všichni jen sedí a koukají do blba. Prostě stejné, jako při povinné zaměstnanosti před rokem 1989 u nás. A když chce člověk informaci o ceně za převoz auta, kterou by jim měl i ten nejposlednější úředníček okamžitě vysypat z rukávu, pořád někam telefonují a odhadují nás přísným pohledem, kolik jsme schopni dát. Prostě divadlo.

Tak abych se vrátil k naší malé vesničce Banza-Sanda, ve které jsme nyní. Jsou zde dva betonové sešupy do řeky o délce asi 100 metrů. Jeden je již ale polorozpadlý. Dole plavou dva kovové bontony, jeden veliký, modrý, který patří pravděpodobně OSN. Mívají je na více místech pro případ nějakého přesunu. Druhý je starý a maličký. Podle jízdního řádu má přívoz přijet kolem 14.30. Je teprve kousek po poledni, všichni na nás koukají, a tak se jdu zeptat do jedné místní hospůdky, zda mají pivo. Nemají. Jdu do druhé, tam to není problém. Protože všichni nedělají nic jiného, než že nás svlékají očima, abych trochu uvolnil atmosféru, vysvětlím jim všem, jakou cestu absolvujeme, aby se již nemuseli trápit, jak se nás zeptat, když jim stejně nerozumíme a oni nám též ne. Jeden z nich projevil snahu mluvit anglicky, a tak vše přeložil. Bylo tak jasno, a protože se tvářili přátelsky, objednal jsem 6 piv. Pivo mají 0,7 litru, takže velké. Rozdám je, a když chci zaplatit, nestačím se divit. Z ceny, kterou mi ukázal na kalkulačce, nejdřív bylo 5 USD, pak 10 USD a nakonec 20 USD. Jasně jsem mu vysvětlil, že víc jak 10 USD nedám a on, že to jsou jen 3 piva. Tři jsem tedy odebral a nechal jsem jen 3 na stolech. A on že to je OK. Jenže na nás nezbylo pivo žádné. Tak jsem se zeptal, kolik stojí pivo. Napsal na papír, že 2 USD. Tak jsem mu polopaticky vypsal na papír, že když jsem zaplatil 10 USD, je to 5 piv. Došel jsem si pro další dvě, otevřel a bylo to vyřešené. Každopádně jsme nechtěli, aby si mysleli, že neumíme počítat. Paní nám pak přinesla jako malou omluvu avokádo.

Žádný přívoz nepřijel, a tak nám došlo, že možná přijede až v další čas, který je stanoven na 16.00. Čekáme, procházíme se, všichni nás pozorují. Jdu dělat salát, myji si hlavu, čtu si časopis, uklízíme neskutečný prach. Při tom všem nás celá vesnice sleduje. Občas udělám nějakou srandu, nasadím si masku Mr. Beana, nebo udělám malé kouzlo. Jedna paní nás neustále žádá o peníze. Pořád dokolečka. Už jsem jí vysvětlil já i Veronika, že na autě žádnou cedulku, že vydáváme peníze, nemáme. Donesl jsem jí tedy alespoň konzervu fazolí, ona ale stále kňourala.

Přejezd přes řeku Kongo

V 16.00 hodin namířím na druhou stranu břehu již poněkolikáté fotoaparát a přiblížím objektiv na maximum. Konečně tam vidím nějaký pohyb. Hodně lidí i nějaké auto. Konečně se něco děje. Přívoz přijel nakonec sice až v 17.00 hodin, ale bylo jasné, že pojedeme. Už jsme počítali s tím, že budeme čekat i třeba další jeden nebo dva dny. V Africe je všechno možné. Ale za tuhle cenu klidně budeme trpělivě čekatJ.

Náklaďák, který vyjížděl z přívozu, nebyl schopný vyjet. Byl moc těžký a měl ještě nějaký problém. Byla ale vedle něho škvíra, a tak jsem tam projel. Za nás se postavilo ještě auto nějaké humanitární organizace, které přijelo na poslední chvíli. Pak nastoupilo ještě asi 20 lidí. Odrazili jsme od břehu a asi za 20 minut jsme byli na druhé straně. Během plavby jsem vysvětlil další várce lidí, odkud jsme a odkud kam jedeme. Každého to zajímá, většinou jim jde vidět na očích, že by rádi hovor navázali, ale buď se stydí, nebo si vůbec nerozumíme. Nebo nemáme chuť my, to se taky stává. Pořád dokolečka vysvětlovat příběh v anglicko-španělské zkomolenině, když ten druhý nic než francouzštinu nezná, je někdy dost otravné. Byl to fofr, přívoz jel rychle, aby ne, když měl velký čínský motor. Řeka tu je klidná oproti Kinshase, kde je mnohem dravější. Vyjíždíme na břeh a čeká nás nejsložitější část této cesty. 120 km převážně velmi špatnou až téměř nesjízdnou cestou.

2.6. Kinshasa

Přijíždíme do Kinshasy, hlavního města D.R.Congo. Mám Konžany asi nejraději. Je tu špína, prach ale nádherná atmosféra. Lidé tancují, zpívají, mají krámky pomalované nádhernými obrázky. Je tu chaos, ale tak pěkný, fotogenický. Než se dostaneme do centra, trvá to asi 2 hodiny. Hledáme něco, kde posedíme v civilizovaném prostředí a napíšeme deníky. Je tu jedna malá kavárna. Asi po dvou hodinách klidu se rozhodujeme, že do NP Salonga nepojedeme. Hlavním důvodem jsou peníze, ty už prostě nemáme. Druhým důvodem je, že tam nevedou vůbec žádné cesty. Nevedete tam ani vlásečnice a to si nemůžeme dovolit. Auto bychom zdevastovali a to v tom lepším případě, v tom horším utopili. Protože se jedná o NP zapsaný na seznamu UNESCO, určitě se o něj pokusíme. Ale jindy a z jiné strany. Pravděpodobně jde ale o oblast nepřístupnou a uzavřenou. Tím pádem nás v D.R.Congo nic nedrží. Jsme tu již potřetí, dá se tu fotit pořád, ale žádné cíle tu nemáme. Jdeme tedy zjistit co je pravdy na neuvěřitelném přejezdu přes řeku Kongo. Historky o překročení kolují po internetu všelijaké a od našeho kamaráda z Anglie máme také pár informací, které jsem před pár dny na toto místo umístil.

Pokus o přemístění z jedné strany řeky na druhou

Hned u brány do přístavu se nás ujímá asi 35 naháněčů, nejčastější oslovení: my brother, my sister, no problem… Částečná ignorace je na místě, z toho vykrystalizuje člověk, který umí anglicky. Bereme ho, on cítí příležitost, ale rovnou ho ujišťujeme, že náš budget is deep under zero (je hluboko pod nulou). Jdeme si vyřídit vystoupení ze země, nutná procedura. Do pasu potřebujeme razítko ukončení pobytu a to bez ohledu na to, jestli zde ještě budeme pár dní. To nikdo neřeší. Razítka máme po pár minutách. Jenže co s autem? Oficiálně karnet neplatí pro D.R.Congo. Jenže při vstupu do země ho chtěli a dokonce v něm máme dvě razítka. Nyní tedy jdeme na Customer service a snažíme se získat výstupní razítko pro auto. Obvykle procedura delší, nyní? Minuta a hotovo. Máme prý všechno vyřízené, tvrdí úředníci, ptáme se několikrát. Nic neplatíme, žádné poplatky, dle jedné úřednice, turisté neplatí žádné poplatky. Zřejmě strategie ministerstva cestovního ruchu. Snad mají pravdu. Náš průvodce nám plní další přání. Potřebujeme sehnat někoho, kdo nám řekne cenu za převoz auta. Za osobu je to prý 25 USD a průvodce se nás snaží natlačit, abychom si koupili lístek na převoz. Jenže my potřebujeme nejdřív vyřešit auto. Přes několik poskoků, několik dotazů se dostáváme k nějakému šéfovi. Všichni dělají obstrukce, všichni. Jde to na nich vidět. Rovnou je upozorňujeme, že když bude vysoká cena, jedeme do Luozi, což je velmi komplikovaná cesta, ale cena je pár korun. Po několika telefonátech tvrdí, že cena bude 270 USD a až v sobotu. Je úterý. Poděkujeme se a jdeme ještě do soukromé firmy, kde je cena 600 USD. Pořád méně než náš kamarád, od kterého chtěli 2.000 USD. Nakonec se rozhodujeme, že na to kašleme, jedeme do Luozi. Prý během deště nesjízdná cesta, hodně špatná, ale to zvládneme. Nám jde o cenu. Našemu průvodci poděkujeme, chce 30 USD, dostává 20 USD, a protože si chceme nechat otevřená vrátka na sobotní přejezd za 270 USD, pokud by nám to nevyšlo, loučíme se a bereme si na něj číslo. Situace je nyní následující. V zemi již máme vyřízené formality a de facto zde již nemáme co dělat. Ale asi tu budeme ještě pár dní. Do Luozi to máme asi 250 km.

Pokračujeme až do pozdního večera po stejné trase směrem do Matadi, to je stejná cesta, po které jsme přijeli původně z Angoly do D.R.Congo. Náklaďáky jezdí jako blázni, neriskujeme, raději si najdeme místečko, kde přespíme. A tím místečkem je diskotéka v chatrči, spíme vedle ní.

1.6. Přechod z Angoly do D.R.Congo

Angolané udělali neuvěřitelnou silnici až do města Maguela do Zombo. To byla paráda. Stejně jde o absurditu, kterých je Afrika plná. Jednou postaví opravdu krásné obří mosty v horách, na kterých rozhodně nešetřili, řekl bych tak dvacet kusů, které nemají žádné napojení na silnici, i když je jasné, že úmysl postavit silnici určitě původně byl. Na druhou stranu postaví silnici do D.R.Congo, ale mosty, na ty peníze už neměli. Takže stovky kilometrů pěkné silnice vedoucí na sever k hranicím, jsou přerušeny desítkami starých mostů, které jsou úzké jen na jeden pruh. Ono to nevadí, stejně tam není žádný provoz, ale je to zajímavý postup. Další zvláštností je, že jim nevystačil asfalt na samotné město, které je ale ze 100 % prašné, hnusné a ponuré. Třetí zvláštností je, že udělají asfaltku z tohoto města na přechod, který je v mapě vyznačen jako maličký přechod na prašné silnici a na hlavní silnici asfalt není. Pokud by nám policisté neporadili, ať rozhodně nejezdíme přes přechod Banza Sollo, že ta silnice je příšerná, jeli bychom tam. Protože nám ale poradili, ať jedeme na ten maličký přechod, že tu je asfaltka, využili jsme jejich rady. Za městem skutečně asfaltka pokračuje a vypadá to, že je tak trochu tajná. Nechtějí, aby ji moc auta používala, aby se nepoškodila. Jinak si to nedovedeme vysvětlit.

Přechod je maličký, přesto musíme obejít všechny čtyři kukaně a všude probíhá procedura. A hodně zbytečná. Spíše jde o to, aby každý úředník měl tu možnost nám ukázat jeho kancelář, na kterou je velmi pyšný. A vyvrcholí to razítkem, které má každý schované jako svátost a které dodává proceduře punc výjimečnosti. Jakmile tam otiskne razítko, požádá nás soukromě o email. Nechce propásnout příležitost mít na nás kontakt. V knize je evidováno asi 3-7 přechodů za den. Nikde žádný turista, jen Angolané. A to je důvod, proč nás nechtějí jen tak nechat odejít. Chtějí si nás užít. Diví se, že jsme turisté. Nechápou, co tu děláme. Největší „kápo“ je tady paní v uniformě. Když ráno přijela, voják salutoval, všichni ji zdraví. Dává svoji pozici pěkně všem sežrat. Před branou čeká asi 20 žen s lavory na hlavě. Mají v nich motyky a potřebují projít. Ona je ale nechává čekat. Pak pouštějí některé chlapy s vozíky, pytle, které vezou, policajt propichuje, aby zjistil, že v něm nic jiného než obilí není. Je to komické a ponižující. Po návštěvě všech kanceláří, některých i dvakrát, odjíždíme. Už vidíme opodál, že se na nás již chystá konžská strana. Tam již není asfalt, není tam ani prašná cesta na úrovni.

Procedura na straně D.R.Congo

Jakmile vidíme kanceláře na druhé straně, hned si vzpomínáme. D.R.Congo navštěvujeme potřetí. Je to jiná úroveň. Kancelář = chlívek starého kozla. Všude tma, úředníci si svítí baterkou. Uniformy mají čisté, ale to je všechno. Opět procedura, nám již dobře známá. Je to vtipné, místo portugalštiny začíná francouzština. To už neumíme ani slovo. Úředník si nás ve svém kanclu užije, ptá se i na jména rodičů apod. Po 40 minutách je hotovo. Jdeme za nejvyšším úředníkem, který se s námi opět zavře do chlívku. Stejná procedura, přátelská, ale zbytečná. Stejné informace, stejná kniha. Mluví ale anglicky, takže probíhá konverzace o naší cestě a přestože má nejlepší pozici, chce jet s námi. Má trochu i slzy v očích. Ptá se, zda nemáme v autě mléko. Jeho žena asi nemá na kojení dostatek. Má šest dětí. Ptá se, co mu můžeme dát, je nám ho líto. Jdu do auta pro tričko, propisky pro jeho děti, pastelky. A ještě čeká peníze. Dostává 20 USD. Odcházíme, jdeme s očkovacími průkazy na další oddělení. Kluci si nás vychutnají, jde o ebolu. Vše probíhá podobně a pak odcházíme. Nikdo nic platit nechce. Loučíme se, všichni okolo nám mávají, ukazují zdvižený palec. Víme, že by rádi jeli s námi. Někteří mají od nás email, ozvou se prý, až nebude internet blokovaný. Prý je nyní problém. O 30 m dále je závora. Musíme vyřídit ještě naše auto. Chtějí karnet, přestože na seznamu zemí, které je akceptují, D.R.Congo není. Dostávají ho, vyplňují ho a odcházíme. Další domek chce udělat stejnou proceduru, taky chce do karnetu vrazit razítko a taky ho tam vrazí. Když nám dojde, že si chce utrhnout díl, který je na výjezd ze země, zarazíme ho a nedáme mu už nic. Prostě chtěl udělat to samé co ten před ním. Byl ale tak šťastný, že to razítko použil. Vůbec neprotestoval, když jsme mu proceduru překazili, akceptoval, že už nic nechceme a loučíme se. Podáním ruky jsme ho úplně rozložili. Měl hroznou radost. Jdeme do jiného domku zaplatit silniční daň. Přestože je to na domku napsáno, od nás nikdo nic nechce. Odjíždíme. Jsme v D.R.Congo.

100 km typickou cestou v D.R.Congo

Po asfaltce pokračujeme po příšerné cestě. Průměrná rychlost 10-15 km/h. Koleje ve vysušeném blátě, strouhy po prudkých lijácích, červená hlína, bahno a místní lidé. Vypadá to, že jsme jim připravili podívanou. Všichni a v každé vesnici se chovají přesně tak, jako by projížděl samotný prezident. Všichni mávají, křičí a projevují srdečnou a nefalšovanou radost. Každý velmi ocení sladkým úsměvem, pokud mu věnujeme skutečný oční kontakt. Pokud se komukoliv podíváme do očí, na jeho tváři se okamžitě ukáže obrovský úsměv. Všichni většinou sedí před svojí hliněnou chatrčí, matky kojí své děti, chlapi posedávají a jen koukají, co se kde děje. Je to jejich pravděpodobná každodenní činnost. Klídek, žádný stres. Docela závidíme. Máme i podezření, že si mezi vesnicemi dávají vědět o našem průjezdu mobilem. Ač neděláme žádný rachot, všichni nás jakoby vyhlížejí. Mávají i ze vzdálenějších míst, ze třetích, čtvrtých i pátých řad. Je to fajn pocitJ

Po 100 km drncání se dostáváme na hlavní silnici. Než se na ni dostaneme, musíme projet po kolejích. Je zde železniční trať na mostě, který slouží i autům. Zastavím na něm a chci jít fotit. Najednou přibíhá chlap s plácačkou a huláká, že máme zmizet. Odjíždím tedy a najednou projíždí po trati vlak, který táhne vagóny, které se používají mnoho desítek let na dopravu cukrové třtiny z pole. Uděláme pár fotek a vyjedeme na asfaltovou silnici. D.R.Congo má 150.000 km silnic, ale jen 2.900 km asfaltových. Přemýšleli jsme, které to mohou být. Na východě nemají nic, to známe z vlastní zkušenosti. Takže jsme doufali, že bude aspoň kus tady. A je tady.

31.5. Nádherné vodopády Calandula

Před odjezdem do Afriky jsme v rámci zjišťování našich budoucích cílů připravovali plán cesty. V Angole toho moc ke koukání není, není zde ani jediné UNESCO, a tak jsme navštívili v Luandě alespoň pevnost, nábřeží a KFC. Další místa, kromě pobřežních oblastí, již nejsou. Když ale držíme v ruce jejich bankovky, na každé jsou vodopády, začneme se po nich pídit a rozhodneme se najít ty nejkrásnější. Nacházejí se 80 km od města Malanje a vláda sem postavila perfektní asfaltku. Na konci silnice je maličký kruhák a konec. Vodopády jsou o 30 metrů dále. Již při příjezdu nás atakují místní kluci, kteří by nám rádi dělali průvodce. Jedna skupinka nás kontaktuje dokonce 2 km před vodopády, a když nezastavujeme, utíkají co jim nohy a síly stačí. U vodopádů jich je dalších deset. Všichni jsou jak pijavice, zamykáme auto a jdeme k vodopádům. Nakonec zůstanou tři, kteří se předhánějí, kdo bude hlavní průvodce. Jeden malý kluk si oblíbil Verču, a ta se ho již nedokázala zbavit. Má jedno oko vypíchnuté, hraje na city. Ti druzí dva se snaží nějaké anglické slovíčko vypotit a dát trochu více důležitosti svému průvodcovství. Uklidňujeme je, že oni tři něco dostanou.

Vodopády jsou fakt super, jsou druhými největšími vodopády v Africe, což má pro nás nějakou váhu. První jsme již viděli několikrát, tak nyní druhé. Jsou dobře přístupné a hlavně zadarmo. Jsou vysoké 104 metrů, 400 metrů široké a do postavení asfaltky patřily mezi poklady skrytými v srdci divokého pralesa. Asfaltka ale jejich kráse rozhodně neubrala, pokud bychom k nim museli alespoň 5 km pralesem, bylo by to možná lepší. Při odjezdu se jde rozloučit jeden dredař, řeknu něco česky a on česky odpoví. Tvrdí, že jeho manželka je Češka, Simona. Dostává nějaké dárky, kluci po jednom dolaru, tričko a propisky a odjíždíme. Při odjezdu je ale tlak na peníze tak enormní, že si musíme hlídat důkladně všechno. Jeden dokonce běží za autem 200 metrů, slintá a skoro brečí, když do okénka prosí o peníze. Projevil velkou dávku snahy, a tak dostává 50 KZ, což je asi 10 Kč. Odjíždíme.

Chudák mezi odpadky

Stovky hodin v autě nás donutí přemýšlet a debatovat o různých věcech. Poslední hodiny ale nejčastěji mluvíme o odpadcích, to je téma, o kterém se nedá nemluvit. Odpadky trápí třetí svět úplně všude, dosud jsem si myslel, že jsme z odpadkového království viděli všechno. Luanda ale nabízí o hodně víc. Lidé se zde doslova topí v odpadcích, jsou všude a jsou jich hromady, závěje, laviny. Zajímalo by nás, kolik má taková Luanda popelářských aut, náš odhad je tak 50 a popeláři mají co dělat. Ten co si vylosuje volant je vítěz, ostatní si vezmou roušky na tvář, lopaty a jedou. Nikdy ale nedokážou vyčistit třeba celou ulici. Vedle jednoho kontejneru je totiž obvykle mnohem větší množství odpadků, které by zaplnily dalších 50 kontejnerů. A když už se toho smradu „nabažíme“ začíná nám být z toho fakt špatně, začnu uvažovat, jestli by nakonec nebylo lepší, aby se v těch odpadcích utopili. Jen tak je to možná donutí tohle nějak vyřešit. Ti lidé nedokážou zatlačit na představitele města? Tomu se snad nedá uvěřit. Země, která má ropu i diamanty? Nedokáže nakoupit 300 náklaďáků a sehnat 2.000 lidí, kteří nebudou nic jiného dělat než čistit město? To je přeci hloupost, jenže ti lidé zřejmě mezi sebou nemají vůbec žádné silné osobnosti, které by ten zkorumpovaný, líný a neschopný státní aparát rozpohybovali.

Zahlédneme jednoho z mnoha žebráků, který vyhledává v odpadcích něco k snědku. A dělá to pečlivě, našel pytlík a v něm nějaký hrozný hnus, odřezky ze zkaženého masa a vedle toho plná plenka od nějakého mimina. Zdá se, že uvažuje, do čeho se pustit dřív. Je to nepopsatelné, strašné a hnusné. Pán byl navíc úplně hluchý a zdezorientovaný. Občas zastavíme, pokud nás někdo dojme více, než ostatní. Tady totiž člověk otupí velmi rychle a abychom rozdali všechno, co máme, stejně to nepomůže. Stalo se to i nyní, ten chlápek nežebral, jen byl zahloubaný do svých odpadků, otočený zády k silnici. Zacouvali jsme tedy zpět, vyndal jsem plechovku fazolí v tomatové omáčce a šel k němu. Skoro mě ale neslyšel, když se otočil a já mu podával jídlo, chvilku mu trvalo, než mu to došlo. Oči měl úplně zalité slzami, byl to hrozný pohled. Hned poté jsme si chtěli zajít na kávu a trochu se zkulturnit, což jsme ale po tomto zážitku vynechali. Tolik je na světě neštěstí, zavržených lidí, které nikdo nechce a nepotřebuje. To je strašný. Přiznám se, že mnohem více než lidi, lituji zvířata, protože ta si nemohou nijak pomoci, nikdo jim nerozumí, nikdo se jich neptá, jak jim je a musí se naučit trpět všechno, o čem člověk rozhodne, zatímco lidé si vždycky mohou pomoci sami a změnit svůj život v rámci možností tak, aby jim bylo lépe. Jsou ale lidé, kteří jsou na mentální úrovni zvířat a mezi ty jsem zařadil i tohoto pána.

Silnice

Další téma, které probíráme pořád dokolečka. Pokud ty asfaltové silnice, které vypadají částečně docela dobře, byly skutečně postaveny v rámci té jejich investiční vlny do infrastruktury v roce 2008, tak to někdo pěkně odflákl. Nám se líbil systém v Namibii. Když už někdo vyhraje kontrakt na opravu nebo údržbu silnice, je zodpovědný. Každou díru, kterou opraví v Namibii, silničáři označí číslem (normálně štětcem té díře přiřadí číslo) a následně je sledováno, jak dlouho vydrží. Pokud nevydrží, příště již žádnou zakázku nedostane. Jakmile se nějaká díra opět rozbije, podle čísla díry se zjistí, kdo to má na svědomí. Jednoduché jak facka. Tady v Angole? Na relativně nové silnici jsou často tak neuvěřitelné díry, že klidně můžu přijít 1.000x o podvozek. Půlmetrové díry tu nejsou žádnou výjimkou. Některé díry dokonce vypadají ve tmě jako odbočka někam pryč.

Chtěli jsme ještě najít Pedras Negras, černé skály, které vypadají tajemně a mají tvary různých zvířat. Přestože o nich víme, víme zhruba, kde leží, máme jejich souřadnice, nepodařilo se nám je najít. Nejsou zaneseny v našich mapách a souřadnice nejsou správné. Doufáme, že se nám je po cestě podaří nalézt, ale není po nich ani vidu, ani slechu. Bohužel.

Ujedeme asi 600 km po asfaltce k městu Maquela do Zombo, kde spíme v poli. 

30.5. Pevnost v centru Luandy

Pevnost, kterou postavili Portugalci, je v samém centru města, nedaleko nádherného nábřeží. Včera jsme se snažili do pevnosti najít vchod, projezdili jsme to tu všemi směry a nepodařilo se nám to. Je to velmi chaotické město, nic nefunguje, semafory jsou rozbité, kde je zákaz stání, tam se vesele parkuje dokonce za pomoci policie. Dnes se nám ale hned ráno podařilo najít maličkou uličku, která nás dovedla až k bráně pevnosti St. Miguel. Jedná se o představení vojenské historie a jejich vůdců. Muzeum pod širým nebem plné starých, ale naleštěných vojenských vozidel. Mají zde dokonce speciální úklidovou četu, která všechny ty stroje leští a leští a leští. Jsou zde k vidění dokumenty a fotografie o slavnostním aktu, kdy byla podepsána dohoda o konci války, o jejich otci zakladateli Dr. Antoniu Agostinhovi apod. Přestože nemám rád muzea a tuplem vojenská, nakonec jsem byl rád, že jsme si to tu prohlédli, protože jsme si pročítali nějaké informace o historii země a trochu jsme si ty naše informace potřebovali doplnit, k osobnostem přiřadit tváře apod. Navíc, byli jsme v celém areálu sami, nikdo nepřekážel, neotravoval. Protože ještě v průběhu prohlídky vypnuli proud, měli jsme možnost si pod rouškou tmy některé věci osahat.

Hledáme největší trh pod širým nebem v Africe

Posledním úkolem bylo najít největší trh pod širým nebem v Africe. Přestože jsme tentokrát byli správně, trh byl zanesený dokonce v mapě, našli jsme i ulici, která nás k němu měla dostat, trh nikde. Protože zde ale probíhá výstavba silnice, spousta baráků je zbořena a to nejen na tomto místě ale i jinde (jedná se o celé oblasti) došli jsme k názoru, že trh už neexistuje. Každopádně ta hrůza, kterou jsme projížděli, to byla síla. Opravdu část města, které se topí v úplně nebo v téměř zbořených domech i v odpadcích, horách bordelu a marastu, někde hromady odpadků hoří a někde jen hnijí. Děti si hrají bosy mezi nimi, silnice zde není, jsou tu spíše obří hluboké krátery, kde i nákladní auta škrtají podvozkem. No prostě děsné. Říkáme si že musíme napsat tomu slavnému prezidentovi. Včera nás sebrali v jeho dokonalém prezidentském areálu a tak by bylo fajn mu doporučit návštěvu oblasti jen kilometr od jeho kvartýru.

Odjíždíme z Luandy

Než se dostaneme z města, trvá to asi 3 hodiny. Pokračujeme do vnitrozemí po silnici do vesnice Zenza do Tombe, kde vláda natáhla asfalt přímo do vesnice Lucala a nemusíme si zajíždět do města Dondo, čímž ušetříme asi 150 km. To samozřejmě chválíme, i když je silnice po pár letech docela zničená. Na jedné pumpě doplňujeme zásoby vody z místního kohoutku, abychom později zjistili, že je úplně žlutá. Asi ji čerpají z řeky. Ale jiná není, takže si ji necháváme, pereme v ní a sprchujeme. Doufáme, že nic nechytíme. Krajina se hodně změnila. Od pobřežních polopouštních oblastí do velmi zarostlé, kde trávy dosahují kolem silnice výšek kolem 4 metrů. Někdy je po obou stranách tolik trávy, že silnice působí jako postavená uprostřed pole. Značky, které jsou po okrajích silnice v dobré víře rozmístěny, jsou zarostlé a vidět jsou, jen když se o trávu opře vítr.

Jak se řídí v chaosu

Dostat se z Luandy ven není žádná legrace. Provoz v takovém velkém městě vypadá asi tak, že dvouproudová silnice se změní na čtyřproudovou, všichni jezdí tak, že troubí, cpou se a ještě vedle silnice je vyjetý v hlíně další pruh, který je ale plný hlubokých děr. Dá se tam lehce i zapadnout. Doménou velkých měst jsou mikrobusy a naháněči, kteří křičí směr jejich jízdy, řidič nepřetržitě troubí a mikrobus pro 10 lidí veze lidí 20. Platí zde zákon silnějšího. Nejslabší článek je chodec, nejsilnější náklaďák. Všichni se cpou bez ohledu na nějaká dopravní pravidla. Když je potřeba se dostat do jiného pruhu, musí se tam po milimetrech najíždět, až tomu druhému nic jiného nezbude, než ho pustit. Zajímavé je, že přestože jsou auta úplně poničená, nikdy jsme žádnou kolizi neviděli. Nikdo v tom chaosu nechce být účasten nehody. Proto se zde všichni pohybují dravě, bezohledně, ale zřejmě na úplné hraně svých možností. Jakmile je za hranou, je nehoda.

Pro člověka, který to nezná, to musí být nepředstavitelné a jen těžko by měl zájem dobrovolně v tomto chaosu řídit. Mě to ale nevadí, naopak mě to baví. Je to super trénink a za chvilku se dá vypěstovat stejný přístup, jako mají oni. Máme ale jednu výhodu, jsme vidět, jsme běloši, naše auto každého zaujme a všichni nás neustále sledují. Pokud nikdo nechce nehodu, bourat s námi nechce tuplem. Do toho všeho nás všichni kontaktují, zdraví, ukazují nám zdvižený palec. My zase stále dokolečka opětujeme jejich zájem a zdviháme palce také, máváme, občas vysvětlujeme, kam jedeme apod. No prostě sranda. 

Hledáme největší trh pod širým nebem v Africe

Posledním úkolem bylo najít největší trh pod širým nebem v Africe. Přestože jsme tentokrát byli správně, trh byl zanesený dokonce v mapě, našli jsme i ulici, která nás k němu měla dostat, trh nikde. Protože zde ale probíhá výstavba silnice, spousta baráků je zbořena a to nejen na tomto místě ale i jinde (jedná se o celé oblasti) došli jsme k názoru, že trh už neexistuje. Každopádně ta hrůza, kterou jsme projížděli, to byla síla. Opravdu část města, které se topí v úplně nebo v téměř zbořených domech, topící se i v odpadcích, horách bordelu a marastu, někde hoří a někde hnijí. Děti si hrají bosy mezi nimi, silnice zde není, jsou tu spíše obří hluboké krátery, kde i nákladní auta škrtají podvozkem. No prostě děsné. Říkáme si, musíme napsat tomu slavnému prezidentovi, kde nás včera sebrali, z toho dokonalého hnízdečka sterilní čistoty a doporučit mu návštěvu oblasti kilometr od jeho kvartýru.

Odjíždíme, město jsme si užili a už se těšíme na přírodu. Náš další cíl jsou vodopády Calendula a pak na sever do Konga.

29.5. Něco o Angole

Dnešní den byl ve znamení proplétání se narvanými silnicemi v hlavním městě Angoly, Luandě. Žije tu prý kolem dvou milionů obyvatel, ale bůh ví, jak to je. Angola je bývalá portugalská kolonie, nezávislost si Angolané vydobyli až po 14 letech válčení v roce 1975. Tento rok mají 40. výročí a je možné zde zahlédnout pár billboardů. Během válčení se utvořila tři uskupení, která měla na budoucnost země rozdílné názory, nejsilnější byla MPLA, která spolupracovala v USA, druhá byla UNITA, která měla napojení na Kubu a třetí uskupení FNLA to nakonec vzdalo, ať se ty dvě zbývající nejsilnější strany mezi sebou pobijí v rámci občanské války, která následovala od vzniku nezávislosti v roce 1975  až do roku 2002! Co je ale pro nás nejzajímavější, že v roce 1983 obsadila UNITA město Alto Catumbela a zničila místní papírnu, kde zrovna pobývali českoslovenští odborníci s rodinami. Celá skupina krajanů byla unesena, bylo tam tenkrát 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých Čechoslováků absolvovala 1.320 km dlouhý pochod, během kterého jeden muž zemřel. První skupina, ve které bylo 7 mužů, ženy a děti byla propuštěna po více než třech měsících, druhá skupina byla propuštěna až o rok později. Bohužel se nám nepodařilo navštívit toto město, přestože jsme ho měli v plánu. Nemohli jsme ho najít, přestože jsme kroužili okolo. Takže příště. Zajímavé na tom je, a to jsem již zmiňoval někde o pár stránek níže, že jedna z unesených žen navštívila naši Hromovku před pár lety a měl jsem tak možnost si s touto dámou popovídat.

Zajímavé bylo, že válčení nebylo možné zabránit ani za asistence mírových jednání mezi válčícími stranami a OSN, ta trvala od roku 1994 do 1999, kdy muselo OSN přiznat, že mírový proces byl neúspěšný. A co bylo impulzem k ukončení války? Taková drobnost. Vůdce UNITA Jonas Savimbi byl zastřelen a najednou se všichni dokázali dohodnout. Takže v dnešní době vládne nejsilnější strana MPLA a nejsilnější opoziční stranou je UNITA.

Přestože se vláda údajně snaží, nemůže to jít nijak rychle. Každopádně hlavní tahy jsou asfaltové a to je fajn. Mají také síť benzínek, u každé je vždy pěkná restaurace, do které samozřejmě nechodíme. U benzínek spíme, což je velká výhoda. Když nemáme vhodné místo v přírodě, benzínka je vždy po ruce. Restaurace a potraviny obecně jsou strašně drahé. Možná nejdražší na světě. Dát si jídlo v obyčejné restauraci ve městě, to jsme zkusili jen jednou. Na obrázku vyfocené kuře a hranolky, cenu jsme neřešili, říkáme si, to nemůže být drahé. Navíc samé kuřecí šlachy a skoro žádné maso. Kolik za to chtěli? 400 Kč za porci. Na druhou stranu je aspoň levná nafta, stojí asi 12 Kč za litr. Lidé jsou ale velmi milí a jsou ochotní pomoci. To se nedá srovnat třeba s Namibijci, kde najít nějakou pomoc je nadlidský úkol. Jinak je nutné říci, že Angolané jsou z 90% křesťané.

Zatčení u prezidentského paláce

Jezdíme po městě, fotíme a fotíme. Internet, který jsme ještě v Angole neměli možnost použít, není lehké sehnat ani v hlavním městě. Když nám mobil ukáže, že stojíme před restaurací, kde WIFI mají, uvnitř nám heslo nedají. Tady to ještě nepochopili, takže se většinou poděkujeme a odejdeme. Podařilo se nám ale na jednom místě prolomit jednoduché heslo a tak toho patřičně využijeme.

U prezidentského paláce necháváme auto na parkovišti a jdeme si projít tuto nádhernou část města. Veškeré budovy pečlivě opravené a koloniálního ducha lze cítit na každém kroku. Prostě fakticky nádhera. Má to ale jeden háček. Všude jsou vojáci, a přestože nikde není jediné upozornění na zákaz focení, nesmí se. Jsme párkrát upozorněni, ale nerespektuji to. Proč bych si nemohl vyfotit kostel? Začíná na nás hon, předávají si nás s vysílačkou a jeden aktivní voják se dokonce snaží od samého začátku nás sebrat. Pořád kontaktuje šéfa a domáhá se, abychom zastavili a počkali. Odmítáme, není důvodu. Bere mi foťák, to se rozčílím, v žádném případě ho nepustím z ruky. On tuší, že to přehnal a nechá mě. Ale začíná se zde srocovat mnoho vojáků a svými těly nám brání odejít, byť jsme jen pár kroků od auta. Najednou přijíždí zásahová jednotka, na autě je asi 8 ozbrojených vojáků, seskáčou a obklíčí nás. Nutí nás nasednout na korbu auta. Nesouhlasím, dávám Veronice klíče od auta, aby zde počkala a že tedy pojedu sám. Oni ale dobíhají i ji, popadnou ji za ruku, a protože ona se nenechá nikam násilím vléci, protestuje. To ji ale není moc platné a jsme nuceni nastoupit na auto. Následuje zběsilá jízda až na jejich základnu. Zde jsme konfrontováni s tím, co máme vyfocené. Vadí jim jeden snímek, jedna historická budova. Šéf evidentně tuší, že to bylo všechno zbytečné, popadne demonstrativně odpovědného vojáka pod krkem a říká mi, ať si ho podám já. Najednou jsou všichni naši kamarádi a korunku tomu dodá hlavní šéf, který vypadá spíše jako profesor matematiky na vysoké škole. Velmi vážený a sympatický a určitě není ani hloupý. Bylo cítit, že se za to trochu stydí, připomenul, že fotit nemůžeme, pokud nemáme povolení. Jednotka nastoupila do čtyřstupu, všichni nám zamávali a odvážejí nás zpět k autu. 

28.5. Vraky lodí

Dopoledne jsme zvládli asi 200 km z města Lobito do města Sumbe. Měli jsme jen chuť projet městečko, poohlédnout se, zda zde není něco zajímavého a pokračovat. Za městem nás ale zaujala nádherná útesová scenérie a azurově modré moře. Když jsme se po jedné prašné cestičce odhodlali přijet k moři blíže, zjistili jsme, že jsme na soukromém pozemku, kde několik lidí dostává z odpařené mořské vody sůl. Protože jsme nikomu nevadili, zanechali jsme auto přímo u jednoho velkého vraku nějaké rybářské lodě. Až na pláži jsme zjistili, že v dálce jdou vidět další nejméně dva vraky. Cesta k nim ale byla podél velmi vysokých, možná až 150 metrových skalních stěn, po úzké písečné pláži, kterou bičovaly vlny. Často se vlny roztříštily až o skalní masiv. Nejdříve jsme se pokusili projít asi 500 metrů, a když to vyšlo, rozhodli jsme se projít dál. To již vypadalo trochu méně bezpečně, ale rozhodně ne nebezpečně. Byli zde ale dva úseky, které neměly příliš prostoru pro vlnobití a musely se rychle proběhnout. To se sice podařilo, ale jedna vlna nás totálně přikryla. Byli jsme od písku, mokří od hlavy až k patě. Asi po 1,5 km jsme k vrakům došli, udělali pár fotek a vrátili se. Lidé ze solné plantáže již byli pryč, zanechali tam ale plné pytle soli. Tak jsme ji alespoň ochutnali.

Místní prodávají všechno i nádherné kaktusy     

Podél silnice prodávají místňáci všechno, co doma vyprodukují. Zeleninu mají rozestavěnou na dřevěných policích, většinou jde o brambory, rajčata nebo cibuli. Jiní zase drží živé slepice nad hlavou a nabízejí je projíždějícím, hodně jich prodává mléko nebo sušené maso. Celá oblast, kterou poslední stovky kilometrů projíždíme, je poseta nádhernými, velmi vysokými kaktusy, jsou tenké a vysoké třeba 5-10 metrů. Někdy vypadají jako stromy, někdy je dominantní kmen rovný jako tyčka, který je na vrcholku rozvětvený. Jsou jich tu kvanta a fotit se dají do nekonečna. Nejkrásnější jsou při západu slunce, kdy jejich korunky vynikají proti růžové obloze.

Dárky pro neznámého

Zajíždíme na jednu cestičku, potřebujeme najít místo k vaření. Kousek od cesty je malé kukuřičné políčko a u něho ohniště. Nikde nikdo ale v celém okolí není. Vaříme si brambory s tuňákem, hráškem, česnekem a pestem. Je to taková dobrota a krásné čisté místo k tomu. Protože někomu okupujeme jeho místečko, chodíme mu v políčku bez jeho dovolení, necháváme mu tam na kameni několik dárků. Nové kraťasy, které mi nejsou, tričko od firmy ORIGO-AUTOSKLO, pastelky, propisky a sešit, do kterého jsme napsal vzkaz s poděkováním a že nás může kontaktovat přes facebook. Pokud bude majitel políčka akční, ozve se buď sám, nebo prostřednictvím někoho jiného.

27.5. Opuštěné mosty

Původně jsme se chtěli vrátit do vnitrozemí a jet po hlavní silnici do Luandy, hlavního města Angoly. Chtěli jsme se již trochu posunout a vyhnout se případným potížím v terénu. Občas máme takový pocit, že by se nemělo jít problémům naproti. Jenže když koukáme do mapy, zjišťujeme, že podél pobřeží vede kus silnice, která je vedená jako asfaltová, pak asi 200 km vlásečnice a evidentně tedy prašná a následuje zase 50 km asfaltová do měst Benguela a Lobito. Mapa je stará 5 let, a tak si říkáme, že už tyto dva úseky určitě za tu dobu spojili. Přímo se to nabízí, proč by dělali asfaltku do odlehlých míst, pokud by nevedla opravdu někam? Jedeme tedy nakonec podél moře. Ono to na mapě sice vypadá jako podél moře, ale cesty vedou dost daleko od moře, takže ho ani jednou nezahlédneme. Do města Lucira skutečně vede asfaltka a to prvotřídní. Pak se najednou cesta mění na příšernou kamenitou a prašnou. Vjíždí se do hornatého terénu, a tak to trvá nakonec asi 170 km. Průměrná rychlost 20-30 km/h a všude prach. Máme ale stále naději, protože na cestě míjíme asi 20 profesionálně postavených mostů, které jsou v různých fázích výstavby, většina z nich je již ale kompletně připravena na napojení. Jenže silnice zatím nikde. Mosty stojí opuštěné v horské krajině, někdy to působí jako by spadly z měsíce. Ale oni to mají určitě promyšlené J. Po cestě sbíráme pár rajčat, která vypadla z nějakého náklaďáku a míjíme pár místních lidí, které s jejich souhlasem a samozřejmě za úplatu, fotíme. Holky mají pevně přivázaná prsa špagátem, až nás to za ně bolí. Jiné se zase myjí u studny a své malé spící děti mají opodál položené v písku. Docela nás ta cesta vydrncala, vůbec ji nikdo neudržuje a je z velké části varhánková. Máme často pocit, že to z nás vyklepe duši a auto, které je plné hadiček a kabelů, musí každou chvíli přestat fungovat. Někdy musíme jet opravdu krokem. Nakonec se ale malé překvapení přece jen koná. Asfaltka začíná oproti mapě o 30 km dříve. Takže za 5 let se jim podařilo postavit opravdu krásné velké mosty, které čekají na napojení a 30 km asfaltky v rovném terénu. To, co na ně čeká, je ale výstavba 170 km silnic v převážně horském terénu, a protože na stavbě nevidíme ani nohu a je všední den, vypadá to, že došly peníze. V roce 2008 totiž vláda s velkou pumpou u příležitosti nějakého sportovního svátku investovala do infrastruktury miliardu dolarů, což bylo v té době asi 20 miliard korun. Korupce je v této zemi skloňována ve všech pádech, a tak si myslíme, že důvodem nečinnosti musí být jedině stopka kvůli penězům. V rámci této velké investice totiž bylo investováno mnoho peněz i do výstavby hotelů, které stojí ve všech velkých městech, jsou asi 8 patrové, jmenují se IKA a většina jich je také rozestavěna. Uvidíme, uděláme mezikontrolu třeba za dalších 5 let.

Policejní kontroly

Hned jak najedeme na asfalt, s policejními kontrolami se roztrhne pytel. Na úseku asi 15 km nás staví hned dvě a další nás nechají projet. Vždy to s policií nějak zvládneme. Máme několik taktik, abychom odvrátili pozornost nebo vzbudili lítost. Buď mluvíme česky a oni pochopí, že nerozumíme, nebo vytáhnu ruku z auta a začnu bez předchozího upozornění za použití několika španělských slovíček vysvětlovat, odkud jsme, kudy jedeme, že je Angola naše 34. země, že máme za sebou 120.000 km atd. Oni zapomenou na to, že si chtěli najít nějaký problém a začnou naše plány a projeté země obdivovat. Každou informaci doprovázejí hlasitým údivným citoslovcem uauuu. Nebo také delší dobu hledáme doklady, které vyžadují, a když to trvá dlouho, zaťuká na auto a pokyne mi, ať jedeme. Nebo zase jiný případ, policista pro změnu začal vyplňovat pokutu za to, že jsem prý jel na 80 o 12 km rychleji a tvrdil, že mě to bude stát 5.000 KZ, což je asi tisíc korun. Já na to nic nenamítám, a on že musím s tímto papírem do banky a zaplatit a že mi potom vrátí řidičák. Já souhlasím a nehodlám ani platit, ani se pro řidičák vracet. Mám jich hodně a klidně mu ho nechám jako dárek. Jenže když to vypíše, začne se vyptávat, jak dlouho budeme v Kongu a když zjistil, že asi 2 týdny, začal se hrozně divit, že to budeme mít těžké a ať tedy jedu, policista že nám nebude přitěžovat. Prostě, pokud bych měl shrnout, jaký máme dojem z místních policistů, nemůžeme si stěžovat. Ale je také pravdou, že neděláme téměř žádné přestupky, jezdím opatrně, a když vidím ty řidiče kolem nás, divím se, že zastavují nás a že se s námi vůbec zdržují. Kolem silnic se povalují stovky vraků aut, všichni jezdí velmi nebezpečně.

Baia Farta – přímořská angolská vesnička

Zajíždíme do přímořské vesnice Baia Farta. Velká část vesnice je čistá, je opravdu uklizena. Odpadků je sice pořád spousta, ale jsou pěkně na hromadách a připravené k odvozu, což vidíme poprvé. Neválí se všude po okolí, nebo alespoň ne v takovém množství, jako je obvyklé. Poprvé také vidíme popelářské auto, které nakládá odpadky. Chlapci mají roušky, neboť jen pohled na tu špínu musí být infekční a smrtelně nebezpečný. Popelnice jsou bohužel v nejpokročilejším stavu rozkladu a nedokážeme si představit, jak by je mohl někdo vůbec uchopit a vysypat. To je spíše na odvezení celé popelnice na skládku.

I tento hnus je ale za určitých okolností fotogenický, především když se v odpadcích hrabou prasátka, slepice a psíci, chlapi klábosí opření o ploty, opodál hrají kluci fotbal a krásné dívky v neuvěřitelně čistých šatech, uprostřed toho všeho marastu kojí své potomky nebo si povídají o úrodě. To celé tvoří dokonalou koláž barev a „vůní“, které musí být i z fotky cítit.

U moře probíhá obchod s rybami, což je běžná činnost ve většině přímořských vesniček, kde je hlavním zdrojem obživy právě rybolov. To je přesně to, co hledáme. Jistota dobrých fotek. Staré barevné loďky, ženy sedící na zemi u hromad ryb, které automaticky otvírají a suší, nebo je jen hromadí na sebe. Lodičky se pohupují na klidné hladině a občas jedna o druhou zavržou. Procházíme mezi nimi, jsme jednoznačně středem pozornosti. Často chtějí vyfotit, sami od sebe na nás volají a pózují, aniž by se jich někdo prosilJ. Pak se navíc strašně baví, když jim ukazuji jejich fotku v té kouzelné krabičce. Jen nechápeme, jak mohou tisícihlavá hejna much žít v tak neuvěřitelné symbióze s lidmi, kterou lze vidět právě zde. Jsou jich snad tisíce na metru čtverečném. Když se zvednou, vytvoří hnusný černý mrak. Na nádherně modrém moři, které působí z dálky docela čistě, se pohybují desítky lodí a rybářů, kteří se právě vrátili z moře. Když se ale k moři přiblížíme, je plné plovoucích zbytků ryb a šupin, ve kterých se prohání místní děti. Vůbec se nám do té vody nechce.

Spíme opět na pumpě, které vláda nechala postavit po celé zemi. Jsou všechny stejné, nové, je zde prostor na parkování i potřebné zázemí. Dá se zde napustit voda do našich nádrží. Než ale zalehneme, musíme udělat jaké-si přátelské kolečko s místním, velmi zvědavým personálem. Musíme jim vše ukázat, vysvětlit a poté požádat, zda zde můžeme spát. Každá pumpa má ochranku s brokovnicí, takže se zde cítíme docela bezpečně. Pokud mu sama nevystřelí, což se nám již kdysi stalo.

26.5. Dalších sto kilometrů pouští a oprava auta

Ráno musíme opravit pneumatiku, přestože jsme ji večer zalepili, ráno byla prázdná. V noci nás na tomto odlehlém místě objevil nějaký chlápek, zajel k nám, troubil a obcházel auto, nakonec ale odjel. Pravděpodobně pochopil podle zjevně vypuštěné pneumatiky, že máme problém a že tu spíme. To je zajímavé, včera jsme na celé trase nikoho nepotkali. A najednou ve 3 ráno jede někdo kolem nás. Pokračujeme, mapy lžou a to dost zásadně. Nejen že včerejší trasa měla vést podle mapy po prašné, ale nikterak náročné cestě a realita byla úplně jiná. Třetina cesty byla po široké prašačce, třetina po kamenité úzké cestě, kde jsme měli asi tak tisíc možností propíchnout pneumatiky a po které se často dalo těžko vyjet a třetina se ztrácela nebo mizela zcela. Bez pohonu na všechna čtyři kola by to prostě nešlo. Ale ani asfaltová cesta, na kterou jsme se těšili a která měla vést asi 100 km v závěru tohoto úseku zpět do města Namib, asfaltovou nebyla, anebo jsme ji nenašli. No co můžeme dělat. Ale příroda, krásné pouště, roztodivné rostliny a kaktusy nebo skalní útvary po celé trase nám vše vynahradily. Nádhera, krása, jen ticho a my. A že zde nejsou žádná zvířata? Není to úplně pravda, podařilo se nám objevit asi dva ptáky! Jen ženy z kmene Mukumba, kvůli kterým jsme sem jeli, jsme nenašli.

Ráno v 9 odvážíme auto do servisu. Rozhodli jsme se, že využijeme přátelské povahy místních opravářů, kteří se navíc specializují na Land Rovery, a necháme opravit tekoucí olej z motoru, který nás trápí již možná 30.000 km. Zakázku přebírají bez zbytečných řečí, ale nejdříve musí sehnat technika, který je ještě asi doma. Ujišťujeme se, že rozumí tomu, co potřebujeme, předávám jim náhradní těsnění a odcházíme. Vydáváme se na obhlídku města, vlakového nádraží a pak se dostáváme podél moře k vrakům, které jsme viděli na obzoru. Odpočívají tu dva, jeden téměř po smrti, leží tu jen zbytky strojovny a druhý, asi o 2 km dále zprvu vypadající jako jen zrezavělý ale celý, se později ukazuje jako tenká slupka totálně zrezivělého trupu, který drží snad jen sílou vůle a je evidentní, že se musí brzy zbortit. Chybí mu úplně strana, do které bičuje již určitě několik desítek let moře. Stěžně zde stále jsou, ale jde jen o skořápku, která už jen z posledních sil odolává síle moře, které ho urputně bičuje. Zpět se vracíme po silnici, procházíme chudými oblastmi, kde fotíme a fotíme a fotíme.

Když dorazíme do servisu, je evidentní, že motor je stále otevřený. Zakrývající desku museli svařit a práce jdou evidentně pomalu. Jdeme vyměnit do směnárny USD a zjišťujeme, že zde dostáváme bezkonkurenčně nejlepší kurz. Za 150 USD dostáváme 25.000 KZ.

Vyzvedáváme si auto až kolem 15. hodiny, všichni se tváří spokojeně, auto jsem nastartoval okamžitě, platíme 24.000 KZ. To je akorát těch 150 USD, co jsme před chvilkou vyměnili. Opět jsme bez peněz. Každopádně jsem rád, že jsme se k tomu kroku odhodlali, protože za tutéž práci kdekoliv jinde bychom zaplatili aspoň 4x víc. Dělalo na tom několik chlápků celý den. Rozhodnutí je jasné, přestože jedeme z města pryč, nebudeme přespávat příliš daleko od města, pokud by se ještě projevil nějaký problém s motorem, ať se můžeme vrátit do servisu. U pumpy bereme plnou nádrž nafty, stojí jen 12 Kč za litr, a tak plníme i kanystry. Doplňujeme vodu a jedeme asi 50 km za město najít klidné místo na spaní.

25.5. Náš další cíl: kmen Mucacureca

Lidé z kmene Himba, které již známe z Namibie, a kteří se nacházejí též v jižní části Angoly, jsme již měli čest poznat a byl to velký zážitek. Jenže zde v Angole žije ještě nejméně jeden kmen, který se dnes pokusíme objevit. Měl by žít v blízkosti Národního parku De Iona. Protože prý v parcích Angoly nejsou vůbec žádná zvířata, všechna byla totiž během války snědena, naším cílem jsou „jen“ tito nádherní lidé a nádherná, ale drsná příroda. Než jsme dorazili do Angoly, vůbec jsme o těchto lidech neměli nejmenší ponětí. Náhodou se nám ale podařilo jednu dvojici zahlédnout a byli jsme z ní vyvalení. Jenže za fotku ta dáma s dítětem chtěla nekřesťanské peníze, což jsme odmítli, a když jsme se pátrali po jejich identitě, dozvěděli jsme se, kde žijí, a bylo rozhodnuto, že se je pokusíme najít.

Hned ráno jsme začali hledat servis, potřebovali jsme akutně odstranit problém a ujistit se, že problém je opravdu filtrového původu, jak se domníváme. Žádný servis se nám ale nedařilo najít, a tak když jsme zahlédli jiného místního Land Rovera, zeptali jsme se ho na servis. Jeden kluk ochotně nabídnul, že nás tam doprovodí, nasedl k nám do auta a za 10 minut jsme byli na místě. Dostal samozřejmě odměnu, která ho nemohla urazit. Kluci v servisu byli také ochotní, neměli lidově řečeno do čeho píchnout, a tak se pustili do práce okamžitě. Výměna oleje v motoru a výměna všech filtrů trvala asi hodinu a stálo to všechno kolem 2.000 Kč. Byli jsme nadšení, že se to podařilo a s velkou chutí jsme se rozhodli vyzkoušet, zda problém je opravdu vyřešený. Protáhli jsme ho uličkami chudinských čtvrtí, kolem přístavu, prošmejdili město a zjistili jsme, že je vše v nejlepším pořádku. Za těchto okolností nám nebránilo nic odjet podél moře na jih, kde jsme chtěli před vjezdem do terénu doplnit naftu. Jenže ve vesnici na konci světa nafta došla. Navštívili jsme zde ale fotogenickou početnou místní komunitu, v neuvěřitelném botelu, polorozbořených staveních z dob portugalské nadvlády, polorozpadlé rybářské lodě, ze kterých nebylo zřejmé, zda jde o vraky nebo funkční lodě. Místní sušili na sluníčku ryby, tuňáky a sardinky. Dali jsme se s nimi do řeči, nakonec to bylo fajn setkání a nasekali jsme spoustu fotek. Chtěli od nás nějaké jídlo, a tak jsme jim nabídli, že pokud půjdou s námi k autu, určitě něco dostanou. Z našich zásob jsme jim věnovali 5litrový kanystr pitné vody, nějaké omáčky, psací potřeby a sešity pro děti do školy a bublifuk. Byli nadšení a my zase vděční za pěkné fotky.

Jedeme do parku

Přestože nemáme dost nafty, rozhodujeme se, že pojedeme terénem alespoň do vesnice, která je asi 90 km daleko a pak uvidíme. Cesta docela šla, pouštní krajina se pozvolna měnila na alespoň trochu nazelenalou. Prvních 80 km byla jen poušť, občas nějaký ten pouštní stromeček a velké množství vzácných květin Welwitschia Mirabelis, o které jsem psal před pár dny. Roste rychlostí jen 1 cm za 5 let, jsou jich tu tisíce. Protože po 120 km jsme na místě, kde by měla být vesnice, jenže nikde nic není, naléváme do nádrže všechnu rezervní naftu, a když zjistíme, že máme téměř plnou nádrž, rozhodujeme se pokračovat dalších 250 km. V poušti se objevují čas od času malé skalnaté hromady, jako by je sem nějaký obr vysypal. Krajina se postupně zelená, zprvu jen takové lehké zelené chmýří, pak přibývá křovin a nějaké ty stromky. Cesta se ale najednou mění ze široké prašné na úzkou, kamenitou. Jenže na mapě je celá trasa vyznačena jako prašná, ale dobře sjízdná, a tak doufáme, že se to zase změní. Jenže je to horší a horší. Podstatnou část již jedeme po kamenité cestě, která se často ztrácí a musíme tak improvizovat a hledat, které to koleje jsou ty správné. Je skoro tma, a tak jdeme vařit, dáme si rizoto s tuňákem, Verča ještě sbírá dřevo na další den a za půl hodiny pokračujeme dál. Bylo by to velmi krásné místo na spaní, jenže na hlavní cestu to máme ještě daleko a nevíme, co nás čeká. Tak jedeme. Projíždíme kolem jedné maličké vesničky Tabor, která má asi 10 chatrčí, vlaje zde vlajka jedné z politických stran MPLA, která spolu se stranou UNITA během občanské války válčila. UNITA byla podporována Kubou, MPLA zase USA. Zajímavostí je, že právě UNITA unesla skupinu Čechů někdy kolem roku 1983, kteří následně museli v zajetí ujít přes 1.300 km. Jeden člověk tenkrát zemřel. Jedna s unesených dokonce navštívila naši Hromovku před pár lety a když zjistila, že cestujeme, svěřila se s některými „zážitky“. Muselo to být hrozné. Lidé z této vesnice, která jako jediná skutečně existuje jak na mapě, tak v reálu, jsou ochotní nám poradit, jenže v jejich tvářích cítíme nějaké zvláštní napětí. Pokud by probíhala válka, dovedu si představit, že by nás asi zajali.

Naše velmi nepřesná navigace pro celý svět je nám nyní opravdu velmi užitečná. Ukazuje nám vzdušnou čarou a šipkou, kde leží nejbližší vesnice a kolik kilometrů nás od ní dělí. Díky tomu jsme schopni stále sledovat, zda se k nějakému místu přibližujeme nebo ne. Pokud se cesta ztratí, nebo se jich objeví více, můžeme odhadnout, který směr je správný. Orientovat se v tomto terénu nelze jinak než kompasem nebo touto navigací. Nikde nejsou cedule, pokud ji tam někdo přece jen zapíchnul, je na ní název vesnice, kterou vůbec neznáme a naše mapy ji neevidují. O to větší je legrace, když se blížíme terénem k vesnici, která jako jedna z mála na mapě je uvedená, vzdušná čára nám ukazuje 100 km, 50 km, 20 km, 5 km, 1 km, 400 metrů, 200 metrů, 100 metrů, 0 metrů a jsme tady, tedy podle ní. Jenže nikde není nic a nikdo a už se zase vzdalujeme. Místo, kde by měla být vesnice je jen skála a tráva. Pozdě večer se nám podaří propíchnout kolo, takže ho napumpujeme, opravíme ho a jdeme spát. Bohužel, žádné obyvatele kmene Mucacureca jsme dnes neobjevili. A není se co divit, co by v té nehostinné krajině dělali? Zítra budeme pokračovat. Jdeme spát až před půlnocí.                                                       

24.5. Angola. Konečně.

Na druhý pokus! Odjíždíme, snad se jim bude chtít pracovat.

Všichni nás strašili, že vůbec získat vízum do Angoly je už samotné dobrodružství a když se nám ho povede zařídit, je to bráno jako významný cestovatelský skalp. Nám se to podařilo v Berlíně, bylo to trochu zdlouhavé, ale nakonec to nevybočovalo z nějakého průměru. Přece jen už jsme vyřizovali několik desítek víz do Afriky a z tohoto hlediska již dokážeme objektivněji posoudit, co je složité a co ne. Další překážkou měl být hraniční přechod do Angoly. To, že včera jsme se o přechod pokusili a nakonec to nedopadlo, protože úředník nechtěl pracovat, bereme jako jistou africkou anomálii. Občas se tak stává, je vidět, že se tento úředník o své místo nebojí. Brali jsme to jako fakt, a tak jsme dnes ráno na místo přijeli podruhé. Odchytili nás stejní kluci jako včera. Oni již věděli, co máme zařízené a co ne. Což byla výhoda. A přestože tyto kluky rádi nemáme, nyní jsme museli uznat, že bez nich by to bylo stejně složité jako v Egyptě. Nejen že nikdo nikomu nerozumí, všichni mluví portugalštinou, ale ani zde není vidět nějaký zájem o poskytnutí nějaké rady. Zjišťujeme totiž, že konkrétně tento přechod jsme zvolili asi nerozumě. Mnoho úředníků proslulých korupcí, mnoho razítek a formulářů a otravných nesmyslů je pro velké přechody vlastní. Chtěli jsme původně jet jiným, je jich kolem několik maličkých, ale nechtěli jsme zase na prašné cesty (alespoň chvilku) a tak jsme nakonec využili ten hlavní. Jenže to, co zde požadují, je docela síla. Věděli jsme, že budou chtít hromadu kopií našich dokladů, a tak jsme si je pořídili. Jenže nám byli k ničemu. Oni totiž chtějí kopie pasů, kde již máme jejich vstupní razítko. To je teda kravina. Pak chtějí fotky našeho auta ze všech stran. Musíme si to vyfotit svým foťákem a nechat někde vytisknout. Jenže když někdo něco takového požaduje, mohl by zde zařídit nějakou kancelář, kde se to dá vytisknout. Ale to ne, to je nenapadlo chytré hlavy. Musíme proto jít pěšky do města v Angole a najít někoho, kdo to vytiskne. Náš průvodce již spolupracuje s nějakými Číňany, takže to není problém. Obrovské plechové dveře a za nimi je království tiskáren Minolta s tonery, které Číňané doplňují barvami dovezených z jejich vlasti v barelech. Všichni pracují na doplňování tonerů barvou, jeden dělá modrou, druhý žlutou. Suší je fénem a zprovozňují je. Jeden z nich se nás ujme, napíchneme náš foťák na jeho počítač. Vytiskne nám fotky, které následně kopíruje. Později ještě děláme kopie pasů a všech dokumentů. Průvodce nechce nic zanedbat, proto kopíruje vše, co může. Pak děláme kolečko u okének, všude je něco, platíme asi silniční daň 6.300 KZ (1.300 Kč) nejsme si jisti. Za kopírování chtějí asi 13 USD (350 Kč). Pak jdeme s papíry za někým, koho prý chce každý zabít. Má kancelář, velmi dobré postavení, frajírek. Pár dotazů a máme jeho razítko. Později zjišťujeme, že za to, že máme jeho souhlas, je zbytek procedury zjednodušený. Nikdo nám například nešacuje auto atd. Další zážitek, chceme vyměnit peníze, nechceme peníze od překupníků, předpokládáme, že kurz bude špatný. Trváme na bankovní výměně. Jenže když zajdeme do banky, nestačíme se divit. Pán nemá peníze. Je jasné, že jde na ruku překupníkům, kteří nás předešli před pár vteřinami a pěkně si připravili píseček. Prostě nám nic nevymění a ještě se tváří jako největší borec. Ptám se, je toto banka? Ano. Máte peníze? Ne. A co tu děláš? Nic. Vyměňujeme proto peníze u překupníků, kde dostáváme za 100 USD 14.000 KZ. Později vybírám z bankomatu, abych věděl skutečný kurz, protože informace, kolik jsem vybral v Kč, mi přijde ihned na mobil. Vybírám podobnou částku, 15.000 KZ, jenže za ni banka účtuje 3.400 Kč. Ať počítám, jak počítám, kurz překupníků byl lepší, dokonce o hodně lepší. Přes bankomat tratíme neuvěřitelných asi 800 Kč. To je bordel. Nechápeme.

Tanky kolem silnice a první větší město Lubango

Dle očekávání jsou hlavní silnice super, nádherný asfalt a zdá se, že bude napříč Angolou. Míříme na sever, asi 380 km od hranic je první větší město Lubango. Zastavujeme každou chvilku, je zde podél silnice spousta vraků tanků a obrněných aut, pozůstatky občanské války, která po 27 letech skončila v roce 2002. Předtím byla zase válka o nezávislost na Portugalcích. Každopádně válčení bylo ukončeno teprve nedávno, před 13 lety, velké oblasti jsou proto stále zaminované. Tento rok je navíc slaven jako 40tileté výročí nezávislosti. Po cestě ještě pereme, máme prádlo namočené již dva dny v naší perfektní pračce. To je letošní novinka, kýbl s prádlem plný vody a pracího prášku pečlivě uzavřený. Tím jak se auto pohybuje, se vlastně prádlo pere. Je to super. Pak to vymácháme a prádlo pověsíme na šňůru uvnitř auta, prádlo uschne během jízdy za několik hodin. Když někde vidíme kohout s vodou, doplníme vodu a jede se dál.

Ve městě Lubango máme jeden cíl, je zde nad městem postavená kopie brazilského Ježíše Krista. Je zde nádherný rozhled, město je obrovské. Socha není příliš veliká, má ale nádherné umístění. Dojem ale bohužel kazí neskutečné množství odpadků, kterých jsou všude tuny. A to je mor, který trápí všechna města. Skládky přímo v centrech měst, na křižovatkách a opuštěných domech, to je realita. Lidé vše odhazují na zem a to zcela spontánně. Jenže ono to není kam dávat, město se nedokáže o odpadky postarat. A když už nějaké kontejnery rozmístí, nezařídí jejich odvoz. Takže jsou kontejnery přeplněné a okolo je ještě asi desetinásobné množství sajrajtu, ve kterém se přehrabují bosí chudí lidé nebo zvířata.

Jedeme k moři

Z města Lubango odbočujeme na západ k pobřeží. To je asi 200 km, město ale leží v nadmořské výšce kolem 2.000 m, je vlastně v horách. Sjíždíme z nich důmyslně postavenou silnící, za kterou je nutné zaplatit poplatek asi 40 Kč. Už je ale tma, tak rychle zastavujeme, hledáme dřevo, rozděláváme oheň a vaříme si večeři a snídani zároveň.

Během jízdy se však znenadání projevuje problém, strašně cuká auto, někdy nemá tah a párkrát zaslechneme divnou ránu, jakoby kov na kov. Máme obavu, že je zaděláno na vážný problém. Netušíme, o co jde, jsem z toho opět vynervovaný. Rozhodnutí je jasné, musíme dojet do města, kde nám v případě problému snad někdo pomůže. Jedu až do 22. hodiny a přemýšlím, o co může jít. Vzpomínám si na podobné příznaky před dvěma lety. Byl to tenkrát palivový filtr. Naposledy jsme ho měnili v Johannesburgu, tj. před 19.000 km. Spíme u pumpy, hlídá nás ochranka s brokovnicí.

23.5. Angola, moje 96. země!!

Jdeme na snídani do řetězce, který se jmenuje WIMPY. Známe ho, několikrát jsme tam byli, mají tam dobrou kávu. Míst, kde se dostane opravdu dobré espreso, je opravdu málo. Ptám se paní: „Mohu dostat espreso?“ Ona na to: „Ne.“ Říkáme si, možná je na ně brzy. „Můžeme přijít za hodinu?“ „Můžete, ale káva nebude.“ „A co zítra?“ „Taky ne.“ Ptám se již z legrace: „A za týden?“ „Taky ne.“ Prý až tak za rok. Prostě mají stroj rozbitý a je jim to úplně ukradené. Navíc jsou servírky tak pomalé, jedna z obsluhy opravdu velmi extrémně. Udělá tak jeden krok za 5 vteřin, šourá se, je na ni příšerný pohled. Tak si dáváme čaj a omelety, které jsou levné a moc dobré. Čekáme, až bude 9 hodin, kdy otvírají obchody. Je sobota a potřebujeme pár drobností v servisu, navíc nejde povolit kolo, včera jsem zlomil klíč a musím ho sehnat. To se ale ukázalo jako neřešitelný problém. Klíč č.27 na naše šrouby nemá nikdo. Nakonec jsme si nějak poradili. V jednom servisu nám rozdělávají zadní kola, chceme vyměnit těsnění v nápravách a vyměnit oleje v zadním diferenciálu. Což se daří. Máme zase něco uděláno. Je 14 hodin, to je hrozné, den je zase skoro pryč. Odjíždíme konečně na angolské hranice.

Na hranicích jsme očekávali obstrukce, je to prý velmi hrdý národ, ale zkorumpovaný neskutečným způsobem. Hned po příjezdu nás atakuje asi 5 kluků, kteří nás navigují k imigračnímu. Snažíme se je ignorovat, jenže nápisy jsou v portugalštině a my se dokážeme v základních věcech orientovat jen ve španělštině. Jenže ty nápisy, které vidíme, nám nic neříkají, a tak jedeme špatně, což vzbudí u všech radost z toho, že mohou pomoci.

Zastavujeme podle jejich instrukcí na obrovském parkovišti, které je prázdné. Vedou nás na imigrační přes sklady a personální prostory. Chtějí nám ukázat, že jdeme jinudy, než kdokoliv jiný. To jim nebaštíme. U přepážky narážíme na problém, máme ukončený pobyt a výstupní razítko z Namibie v jednom pase a v druhém vízum do Angoly. Někdy to bývá problém. Po vyslechnutí monologu jak imigračního úředníka, tak celého hroznu guidů jim vše odkýveme, vysvětlíme jim situaci, která je stejně nezajímá, ale vidíme, že se něco děje a že to asi nějak projde. Nakonec úředník dává razítko do pasu, kde máme namibijské vízum a k angolskému neudělá ani čárku. To bude zase problém při opouštění Angoly. Jdeme do auta a chceme vyřídit papíry  k vozidlu, ale narážíme na problém, přestože se pracuje do 18.00 hodiny a je o hodinu méně, úředník, který to má zařídit, prostě řekl, že zítra. Nezájem. Tušíme, že chtějí peníze, ale to jim dát odmítáme, a tak se dále dohadujeme, tvrdím že jedeme na meeting k prezidentovi a že máme zajištěnou green line. Vypadá to, že by to mohlo zabrat, diví se, řeší to, ale nakonec prý bez úředníka, který již odešel, to nepůjde. Vracíme se zpět do Namibie, byť to již máme vše ukončené, nikoho to nezajímá, nikdo nás nekontroluje, jedeme zpět do vnitrozemí, asi 30 km za hranice. Je tam moderní pumpa TOTAL a chceme přespat u ní. U hranic se pohybují divní lidé a nechceme maléry. Navíc včera jsem úspěšně zabránil našemu vykradení. Nikdy neodcházíme od auta oba, vždy někdo hlídá, hlavně batoh, kde je všechno. Veronika šla vyřídit kopie dokladů a já se výjimečně vzdálil od batohu. Nechal jsem ho mezi sedačkami a šel odnést barely vody do kufru. Bágl a okolí jsem ale sledoval. Sotva jsem byl vzadu, vidím se pohybovat nějaké kluky u spolujezdce, zařvu, utečou. Než přeběhnu k volantu, z druhé strany jiný hajzl pomaličku otvírá dveře. Nevidí dovnitř, máme to zatemnělé. Tak jsem v poslední chvíli na něj zařval a začal ho honit. Všichni policisté se spíše usmívali, než aby mi někdo pomohl. No měl jsem tlak dost vysoký.

Spíme u pumpy, je sice celou noc randál, ale protože se mi podařilo neuvěřitelnou náhodou prolomit heslo k WIFI, až do 2 hodin ráno jsme se snažili vyhledávat informace o Angole, vložit nějaké fotky na facebook, dopsat deník atd. 

22.5. Himbové

Dnešní den byl ve znamení prachu, příšerných cest a hledání tradičních obyvatel kmene Himba. Pár jsme jich viděli mnohem jižněji, ti ale byli pro turisty. Ani jsme si je nevyfotili. Chtěli jsme najít normální, nezkažené turisty. Najíždíme hned u vodní elektrárny na severu Namibie u vesnice Ruacana na prašnou cestu. V mapě je označená jako cesta nejhorší kvality. Jde o vlásečnici, navíc přerušovanou. Jsme rozhodnuti pár hodin jet podél řeky, která je zároveň hraniční čárou mezi Namibií a Angolou. Ideální by bylo dojet až k vodopádům, ty jsou ale 150 km po této cestě a je možné, že k nim nedojedeme. Navíc podle průvodce nejsou vůbec zajímavé. Jde spíše o to si to dokázat a dojet k tomuto bodu, kde prý Himbové žijí také. Po cestě, která je zpočátku docela OK, potkáváme pár rodinek Himbů. Jako první paní s mužem a asi 20letým klukem. Pánovi je tak kolem sta let, paní možná o dvacet let mladší. On je strašně hubený, má na sobě asi stejně starou vestu, jako je on sám. Chtějí něco k jídlu. Hned jim dáváme nějakou plechovku s tomatovou šťávou a nějaké další věci. Pán by chtěl něco na sebe, a protože mám od firmy ORIGO AUTOSKLO perfektní prošívanou a teplou vestu, tento pán je právě ten, kdo by ji měl dostat. Je z daru nadšený a nechá se i ochotně vyfotit. Pro ně musí tento dar mít obrovskou hodnotu. Máme hezký pocit, že byl obdarován někdo a něčím, co má smysl. Ptáme se jich, kam jdou, oni s ledovým klidem odpovědí, že do Ruacana, protože tam bydlí. Jenže to je možná 50 km daleko. Oni si tam prostě jen tak jdou. Po cestě potkáváme další paní kmene Himba, jede na oslíkovi a veze 50 kg pytel s kukuřicí. Na zádech má prcka, kterého obtěžují mouchy, ale on to neřeší. Fotíme, než si to rozmyslí. Za jejich milé pózování jsou odměněni bublifukem, opět od firmy ORIGO AUTOSKLO, z bublinek mají radost a jsou udivení. Dostávají také nějaké jídlo a pár drobností. Paní má nádhernou díru mezi zuby. Je moc pěkná. Odjíždíme. Za chvilku potkáváme naše nejlepší holky. Jsou čtyři, tři mají dítě na zádech, všechny mají asi rok. Čtvrtá holka je ještě mladá, tak kolem 15 let, soudíme podle krásných pevných prsou. Ostatní holky je mají již velká, plná mléka. Ze začátku se oťukáváme, nejstarší je taková odtažitá. Dáme jim peníze, protože o ty si řekly. Jenže pak začaly radostí tancovat. Nádherně zpívat, tleskat a vždy jedna z nich vyběhla z řady a několikrát se hroznou rychlostí zatočila kolem dokola, pak další a další. Dítě, přestože spalo a hlavička mu lítala nahoru a dolu, to nijak neřešilo. Kolotoč by byl proti tomu klidný zážitek. Však to máme natočené na videu. Uvidíte. Postupně jsme se spřátelili, nebo spíše, ony byly velmi příjemné, snažily se nám něco ukázat, samozřejmě očekávaly dary. To ale nevadí, pokud cítíme, že je ten zájem tak nějak spravedlivě rozložený. Ony se mohly přetrhnout a vůbec nám nevadilo, že očekávají něco za to. Bylo to super. Začal jsem se zajímat o jejich ozdoby, ptal jsem se, z čeho to je a ony ochotně vysvětlovaly. Nakonec jsem si vzal její prso do ruky a ptám se: „Na co to je?“ (z legrace) a ona: „Pro dítě přece.“ Bylo to vtipné. Vůbec jí nevadilo, že jsem si na něj sáhl. Najednou si sundala z krku krásný a stejně jako jejich vlasy pomazaný náhrdelník hlínou a připevnila mi ho na krk. V tu ránu jsem byl špinavý od hlíny. Druhá ho sundala také a dala ho Veronice. Řekla, že si ho mám nechat za 50 ND. Já, přestože již máme poslední peníze na naftu, hned souhlasím. Nejedná se o suvenýr koupený na trhu, ale o konkrétní věc, kterou nosila ta holka na sobě. Za dva dáváme 100 ND (200 Kč). Ony mají hroznou radost a začnou zase tancovat. Neuvěřitelné a soukromé divadlo jen pro nás. Pak se začne jedna z nich zbavovat veškerých ozdob, bederní roušky a dalších postrojů, které mají na sobě. Dává to Veronice, obléká jí do toho a nakonec to završí tím, že ji dá na záda dítě. Je to spousta věcí, co na sobě nesou, aby byly krásné, ale je tam také trochu té praktičnosti. Jedna z těch věcí je totiž postroj na nošení dítěte. Každopádně to byl další zážitek. Nakonec pro završení všeho toho pěkného proč jsme do této oblasti vlastně jeli, odešla nejstarší k oslíkovi, vyndala z tašky na boku prášky, které má od lékaře a ptala se, zda nemáme něco na kašel. Vytáhnul jsem z naší lékárničky plato něčeho, co by jí mohlo pomoci. Byla nadšená. Vysvětloval jsem jí, že musí brát jen jeden prášek denně. Ukazoval jsem jí to na sluníčku, prstem jsem objel dráhu slunce od východu do západu a vysvětloval jsem, že musí jen jeden za tento cyklus. Byla to sranda. Myslím, že stejně nerozuměla. Rozloučíme se a odjíždíme. Za chvilku nás stopnou dva kluci od Himbů. Jestli je prý nevezmeme na střechu, že jdou domů. Pokynul jsem, ať si tam vylezou. Cesta se zhoršila, někdy byla tak šikmo, že jsme se málem převrátili. Později ještě nejméně dvakrát jsme byli doslova na dvou kolech. Kluci se drželi, sledoval jsem jednoho z nich v zrcátku. Když jsme projížděli pod stromy akátů, jel jsem pomalu, aby si s tím poradili. Každopádně po dalších 20 km to vzdáváme. Cesta je horší a horší, někdy téměř neprůjezdná a máme málo nafty. Navíc nechceme, aby naše auto odpadlo 150 km daleko v nejméně dostupném místě, když to není nutné. Kluci slézají, žádají o dva kanystry od vody, které sice potřebujeme na vodu i my, ale oni je využijí určitě ještě lépe. Jdou dále pěšky, možná dalších 50 km. Domů. Na asfaltce jsme asi za 3 hodiny. Celkem jsme ujeli touto cestou 75 km tam a 75 km zpět. Vyjeli jsme v 8 hodin ráno a v 16 hodin jsme byli zpět. Průměrná rychlost byla asi 15 km/h (bez přestávek). Musíme opět uklidit, opět se osprchovat a až to uděláme, je tma. Jedeme zpět do většího města, kde potřebujeme dokoupit nějaké věci a ráno pokračovat do Angoly. Jenže když jsem se pokusil vyměnit chrániče kol, které nám upadly, povedl se jen jeden, druhé kolo má problém. Jeden šroub nejde uvolnit, a když jsem zabral, klíč prasknul. Musíme koupit nový klíč. Navíc nám začalo auto během cesty vařit. Nechápeme proč, přičítáme to velmi velkému teplu, nebo nefungujícímu větráku. No uvidíme. Večer obdarujeme jednoho žebráka, dostane trochu jídla a jedeme za město spát.

21.5. Den na houby

Během dneška jsme se přesouvali k hranicím Angoly. Kvůli souběhu několika blbých okamžiků jsem se ale rozhodnul cestu ukončit a vrátit se do Johannesburgu a letět domů. Máme již najeto 18.000 km, což je stejně, jako loni za celé tři měsíce. Nyní je před námi Angola, D.R.Kongo, Kongo Brazzaville, Gabon, Rovníková Guinea, SAR, Čad a Kamerun. Peněz je již hodně málo, a tak s ohledem na všechny okolnosti jsme se vydali zpět. Ale asi po 150 km mě Veronika přesvědčila, že by bylo lepší pokračovat. Přece jen, nyní máme auto relativně v pořádku, víza do zemí, které následují, byla velmi drahá a na jejich procestování nebude potřeba tolik času. Vízum do Angoly stálo 250 EUR na osobu, do Rovníkové Guiney také, do Gabonu 180 EUR, do Kamerunu 80 EUR, jednoho Konga 80 EUR a druhého 150 EUR. Navíc můžeme v případě potřeby vynechat SAR a Čad, které můžeme nechat na příště, pokud by byla velká nouze. Každopádně jsme se vrátili s cílem pokračovat. Nyní již pojedeme jen nahoru, zatímco obrovské země jako je Namibie, Botswana a JAR jsme museli velmi pečlivě procestovat, protože zde je hodně zajímavých míst. Takže 18.000 km za 47 dní byla docela dřina a něco to stálo.

20.5. Národní park Etosha

Ráno v 6 hodin balíme a jsme do pár minut u brány. Celý den se projíždíme po parku, který je chloubou Namibie. Zvířat v západní polovině parku moc není, lepší to je v té východní části. Hned na začátku se nám podařilo zahlédnout uprostřed obrovské solné pánve 2 lvy, ale jsou daleko, a tak pokračujeme. Později zahlédneme další, a protože jsou opět daleko, rozhodujeme se popojet plání k nim blíže, byť riskujeme průšvih nebo zapadnutí. Je tu krásná lvice, která nám zapózuje a odjíždíme zpět na cestu. Zajímavým zážitkem bylo odbočení na jednu úzkou cestičku, na jejímž konci bylo jezírko, u kterého byly 4 žirafy. Dvě hlídaly okolí a dvě se napájely. Každá z nich k tomu používala jiný způsob, jedna se ohnula a své krásné dlouhé nohy také ohnula, ta druhá se zase rozestoupila, přední nohy dala co nejvíce od sebe a ohnula své tělo. Bylo to super divadlo a to i s těmi všemi zebrami, které tvořily tomu všemu dokonalou kulisu.

Bohužel se nám naskytnula nepříjemná situace, kdy ležela jedna zebra u silnice v tratolišti krve, vypadalo to, že ji srazilo auto. Ostatní ze stáda byly okolo, vypadalo to, že se z toho musí vzpamatovat, jen stály a koukaly do jednoho místa. Byly neobvykle krotké, stáli jsme u nich naším autem asi na dvoumetrovou vzdálenost a vůbec neutíkaly. Nevím, možná to bylo proto, že jsem šel jejich mrtvou kolegyni alespoň pohladit. Bylo ale zvláštní, že již byla nafouknutá, ale ještě žádný mrchožrout ji neobjevil. Možná ji brání, nevím. Na sklonku dne se nám povedlo zpozorovat jednoho nosorožce. Byl sice dost daleko, ožíral kytičky a pomalu se blížil k cestě, a tak jsme počkali asi půl hodiny, což se vyplatilo. Jinak zde v parku mají hodně špatně udržované prašné cesty, jsou sice široké, ale často plné tvrdých varhánků, které nikdo nestrhává. Cesty jsou většinou z jemného bílého písku, který práší, i když by člověk kýchnul. Vstupné je levné, a tak jim to ani nemůžeme mít za zlé, ale v tak proslulém parku, kterým je Etosha, bych očekával, že se o to lépe postarají. Pozdě odpoledne přijíždíme k bráně, zajíždíme ke kraji, kde je kohout s vodou a věnujeme úklidu auta nejméně hodinu. Bílého prachu zde bylo všude tolik, že se zde nedalo existovat. Vlasy máme úplně slepené a kdykoliv otevřeme okno, musíme přibrzdit, protože nevidíme na cestu. Nyní vyjíždíme na asfalt, a tak se rovnou i sprchujeme a drhneme vlasy. Hned za bránou, těsně před západem slunce zajíždíme na kraj cesty a hledáme dřevo na oheň. Nefunguje nám vařič, a tak jsme již do konce naší cesty odkázáni vařit na otevřeném ohni. Ale je to rychlé.

19.5. Přejezd na UNESCO Twyfelfontein a pěkné nečekané setkání

Dnes ráno přijíždíme k našemu dalšímu místu, které je na seznamu UNESCO. Už si děláme legraci, že budeme brzy odborníci na pradávné skalní malby. Viděli jsme jich už docela dost. U pokladny předložíme kartičky UNESCO a bez větší dřiny se nás zdarma ujímá průvodce. Do míst s malbami a rytinami se bez něj nemůže. Lidé již toho prý hodně zničili, modrá trasa je prý kvůli tomu úplně uzavřena. Možnosti pro návštěvníky jsou tedy jen dvě. Trasa, kterou procházíme, trvá asi přes hodinu. Je zde jen jedno místo, kde jsou malby, zato zde mají rytiny staré kolkem 2.000 let. To jsme ještě dosud neviděli. Většina jich je na skálách, které se zřítily a jsou vystaveny slunci i dešti. Zdá se, že rytině to nic neudělá. Jsou zde zajímavá vyobrazení zvířat, která znali, ale také vyobrazení kalendáře nebo tance. Rytiny mají na svědomí zřejmě Křováci. I paní, která nás provádí, občas mlaskne jako křovák, evidentně ovládá jejich jazyk. Po prohlídce se rozloučíme a odjíždíme do města Khorixas, které je ošklivým zaostalým městečkem, kde je jen několik obchodů, banka a benzínka. Dokonce ani servis na naše auto zde žádný není. Proto se nezdržujeme, naplníme nádrž u auta a odjíždíme. Jenže hned za městem zahlédneme malou cedulku, která říká, že za tím křovím je jakási garáž (servis). Odbočíme tam a zjišťujeme, že aut k opravě tu je asi 20, všude se pohybují špinaví kluci a něco kutí na autech. Pro nás to je výzva, potřebujeme vyměnit všechny tlumící gumy (bushes), které nám chtěl autorizovaný servis vyměnit za 18.000 Kč (jen za práci). No a protože jsme si náhradní díly koupili v hlavním městě, přesně takový servis by se nám šiknul. Nejdříve se nás jeden z nich zeptal, zda to stačí zítra, což jsme odmítli. Proto řekl, že ano, že to udělají. Čtyři kluci byli pod autem asi 3 hodiny, všechno vyměnili, zatímco Veronika zbavovala auto vrstvy prachu za dnešní jízdu po prašné cestě a já se pokusil opravit náš vařič. To se ale nepodařilo a přitom jsem byl více špinavý, než kluci pod autem. Když došlo na placení, nejdříve nasadil cenu z legrace asi 1.000x přemrštěnou. Pak chtěl, abych za ním šel do kanclu, aby viděl, že není jen takový obyčejný opravář aut, ale že je podnikatel. Nechtěl jsem účet, přesto trval na tom, že ho vystaví, dal tam krásná razítka a podpis přímo umělecký. Pak došlo na focení, všichni se chtěli fotit, byli překvapení, co máme vše za sebou a co před sebou. Výměna stála jen 1.700 ND (3.400 Kč) za 3 hodiny oproti 18.000 Kč ve značkovém servisu a celému dni práce. Super, aspoň máme další opravu za sebou. Protože už je skoro tma, vařič nám přestal fungovat (což se stalo za ta léta poprvé) nejdříve spíše legrace, ale nyní se stává faktem. Zastavujeme u silnice, přivalíme dva kameny, nějaké roští a rozděláme oheň. Voda na noky s pestem je hotová za 5 minut. Osprchujeme se, najíme a jedeme již za tmy dále. Snažíme se najít kemp, o kterém se píše k průvodci a kde by měl mít pan majitel dva ochočené gepardy. Kniha je ale stará 10 let, a proto netušíme, zda ještě je tato informace platná. Otvíráme si bránu z hlavní silnice a jedeme asi 10 km do nitra. Majitelka očividně překvapená, že se tu někdo ukázal takhle za tmy, asi to není obvyklé. Trochu ji podezíráme, že je zavřeno a u toho velkého stolu sedí její rodina. Tvrdí, že ne, přinese nám pití a dobrou kávu a za okamžik přijde nějaká paní od toho stolu, přisedne si a začne vyzvídat. Zjistíme, že jsou to opravdu hosté, že jsou z Frankfurtu a další podrobnosti. Nakonec je z tohoto setkání milá půlhodinka, kdy se loučíme a velmi udivené Němce zveme na Hromovku. Majitel nám vysvětluje, že gepardi zde jsou, ale jsou okolo v přírodě a že ty dva mazlíky prý měl před lety minulý majitel. Tak je nám vše jasné, odjíždíme a po asfaltové silnici se dostáváme po 3 hodinách k bráně NP Etosha. Sice si usteleme asi 20 km před bránou, ale v noci nás dvakrát někdo vzbudí. Nejdříve ranger, který odjíždí ze svého ranče, má přes rameno brokovnici a přestože na nás dovnitř nevidí, huláká, že je vše OK a že se nemáme obávat. Asi kolem půlnoci nás probudí policie, která zase trvá na tom, abychom odjeli do kempu, že to tu prý není bezpečné. Ale protože do kempu jít nechceme, jen popojedu a schováme se trochu lépe. 

18.5. Sto tisíc lachtanů 

Po cestě z města Uis k pobřeží se povaluje obrovské množství polodrahokamů. Občas zastavíme a hledáme, v knize píší, že kdokoliv vyleze pět metrů od silnice, nemusí ani kopat. Prostě jen hledá. Pár růžových jsme našli a předháněli se, kdo najde hezčí. Já jsem ale v jednu chvíli zahlédl velký balvan, který se vymykal všemu, co jsme zde viděli. Obrovský, odhaduji, že tak 30kg balvan, čistý, růžový, nádherný. No to bych nebyl já, abych se nerozhodnul si ho vzít na zbytek cesty do auta s úmyslem převézt domů. Jen dostat ho na střechu auta byla velká dřina. Ale je tam. 

Už večer jsme odbočili na Cape Cross u pobřeží Atlantiku, kde má být podle informací z 10 let starého průvodce obrovská populace lachtanů. Protože již bylo pozdě, divili jsme se, že nás pustili dovnitř. Museli jsme ale nejdříve zaplatit za oba i auto asi 350 Kč. Protože tvrdili, že peníze jdou na jakousi nadaci, která se stará o lachtany, neprotestovali jsme a bez řečí zaplatili. Dokonce jsme si říkali, že když je to tak drahé, že to určitě bude velká nádhera.

Ještě před námi přijelo auto plné Číňanů, jenže ti tak smlouvali o cenu, že jsme je předběhli a poté na lachtany jel jen řidič, protože nechtěl platit za ostatní. Nejdříve jsem ho zkritizoval, ale pak jsem byl Verčou upozorněn, že děláme úplně stejné věci. Také se snažíme placení vyhnout, anebo žádáme slevu. A nyní k těm lachtanům.

Autem jsme přijeli k pobřeží, asi 3 km od brány. Hned u místa k parkování se nám naskytlo takové divadlo, které jsme nikdy předtím neviděli. Všude jen bečení (lachtani bečí jako ovce) a hrozný puch. Na ten jsme si zvykli, protože takovou krása přebije všechno. Kolonie lachtanů prý čítá hodně přes sto tisíc kusů. Když procházíme celou pláž, je jasné, že ten počet je pravdivý, dokonce bych řekl, že jich je několik set tisíc. Všude leží samice a tisíce mladých. Protože jsou všichni stejní, volají na sebe. Zní to velmi smutně, jako by všichni brečeli. Mláďata mají zalepené oči, krásnou lesklou srst a pijí mléko od matky. Všichni se jen válejí, často jich je tolik, že leží přes sebe v několika vrstvách. Dřevěné chodníčky, které byly postaveny pro turisty včetně jedné takové vyhlídkové garáže – čekárny s lavičkami, vše okupují lachtani. Leží u cesty na parkovišti, u informačních cedulí, na útesech, písku, prostě všude. Stačí ale udělat rychlejší pohyb a velké množství lachtanů se lekne a neohrabaně se dají na útěk. Veronika objevila jednoho malého, který má na krku velký zbytek sítě. Vypadá tak jako lachtan v bryndáku, ale řekl jsem si, že se k němu dostanu a třeba mu ho strhnu. Udělal jsem krok a už všichni utíkali do vody. Noc ze včerejška na dnešek jsme spali přímo u nich. Celou noc ale pokračovalo jejich volání po mámě, a tak jsem asi o půlnoci popojel trochu dál. Zápach nám již nevadil, ale ten řev byl hrozně depresivní. Veronika tvrdila, že to bylo to nejhezčí, co zatím viděla, já myslím, že to patří mezi naši TOP10.

Cape Cross navštívil jako první Evropan v roce 1485 portugalský mořeplavec Diego Cao. Byl v té době prvním Evropanem, který doplul tak daleko na jižní pobřeží Afriky. A na důkaz toho zde vztyčil kříž. Od stvoření světa uběhlo 6.684 let a od zrození Krista 1.484 let, což nechal vytesat na kámen. Originál kříže se nachází od roku 1890 v Berlínském oceánografickém muzeu, na místě je již jen replika.

Skeleton Coast – Pobřeží koster

Než se dojede k bráně tohoto národního parku, zajíždíme na pobřeží s cílem pokusit se zahlédnout vrak Winston, který leží blízko. Jenže problém je, že hustá mlha a vlhké klima je důvodem, proč nejde vidět ani na krok, natož na vrak v moři. I cesta k pobřeží z hlavní silnice nebyla jednoduchá, chvílemi zde byl hluboký písek a cesta se nakonec úplně ztratila. Jezdit v mokrém a studeném písku je mnohem lepší, než v horkém a sypkém, a tak jsme to nevzdali. Ale vrak jsme neviděli. Vracíme se zpět na hlavní písečnou cestu a pokračujeme k bráně. Na bráně jsou dvě obrovské lebky a zkřížené hnáty, uvnitř úředník, který si nás zapíše do knihy a pokračujeme dál. Nic se naplatí, jde jen o to, aby měli přehled, kdo se pohybuje v tomto parku.

Mrtvá velryba, vrak a staré těžařské zařízení na ropu

Jako první zastávku za bránou vybíráme spontánně místo, ke kterému se musí dojít pěšky. U moře se povaluje obrovské množství všeho, co vyvrhly bouřlivé vlny na břeh, včetně mnoha kostí a koster. Největší, která nás překvapila, byla kostra asi 15 metrové velryby, částečně snědena, částečně vysušena, každopádně na ní bylo ještě velké množství masa. Dále po pobřeží nacházíme spoustu dalších, již menších koster. Po cestě ještě mnohokrát zastavujeme a zkoumáme pobřeží. Jsou zde mraky stop od nějakých šelem (u brány měli kostru leoparda) ale žádné nepotkáváme. Zastavujeme se ale u jednoho vraku rybářské lodě, která tu ztroskotala někdy v sedmdesátých letech. Je zde ještě motor, kormidlo, části trupu apod. Nejfotogeničtější ale bylo bývalé těžařské zařízení na ropu, které zda bylo postaveno v šedesátých letech, ale podle všeho nikdy nebylo zařízení spuštěno, sešlo prý z plánů. Vlhké prostředí a agresivní sůl zřejmě můžou za neuvěřitelně sežrané kovové součásti tohoto zařízení. Dojíždíme až do Torra Bay, kde je prázdný kemp a dál již vede cesta jen do oblasti, kde mají vědci svoji základnu. Jedeme tedy k bráně směrem do vnitrozemí. Zde je nádherná skalnatá i písečná oblast, skály díky erozi mají neuvěřitelné tvary a postupem času přibývají květiny, keře, stromky a tráva. To vše asi na 50km úseku. Barvy pouště se mění, vystřídá se zde celá paleta barev od bílé, žluté, červené, černé, tříslově modré, hnědé i okrové. Jen nechápeme, jak je možné, že na úplně žlutém písku leží tenká vrstvička černého hrubého písku a to zcela v souvislé vrstvě. Jako by to někdo udělal úmyslně. Jak to ta příroda dokázala? To nám není jasné. Během cesty hledáme květiny, které jsme si již dříve na internetu našli, a které jsou vzácné. Mezi tu nejvzácnější patří Welwitschia Mirabilis, kterou se nám dlouho nepodařilo najít, což se ale povedlo téměř před vyjetím z parku. Má jen dva listy, roste dostatečně daleko od ostatních a semínka, ze kterých by mohly vzejít další květiny, dokáže sama zahubit tím, že změní složení půdy. Dožívají se až tisíce let a rostou asi centimetr za 5 let. Nakonec se nám jich podařilo objevit velké množství, takže jsme spokojeni.

Jsme tak strašně zaprášeni, tak špinaví až to pěkné není. Když jezdíme po prašačkách, každý den se auto gruntuje, abychom nespali v prachu. Dnes s tím bylo tolik práce, že jsme otevřeli za jízdy okna a měli jsme v úmyslu v zadní části prach nabrat na lopatku, kolik toho bylo.

17.5. Bílá paní, velká nádhera

O co se jedná dnes? O malbu, která byla na skalní převis vytvořena, pravděpodobně Křováky, před zhruba 2 tisíci lety. Jsou to zřejmě nejmladší malby na skalních převisech, které jsme na našich cestách viděli, nejstarší byly kolem 100.000 let v Botswaně. Přesto nebo právě proto jsou opravdu nejzachovalejší a místní vláda si jich velmi váží. Udělala zde bránu, pokladnu, ustanovila povinného průvodce a před malbami udělala chodník a plot. Každopádně nám se podařilo dostat se na místo zdarma, přijeli jsme ještě asi o hodinu před oficiálním otevřením, abychom se vyhnuli povinnému průvodci. Chtěl nás ale provádět pán z ochranky, což jsme odmítli. Ke skalnímu masivu se dá dostat asi po hodině chůze pískem, po obrovských balvanech, ale vlastně po vyschlém korytě řeky. Chvílemi se nám cesta ztratila, ale vždy jsme ji nakonec našli. Místo nás velice překvapilo, jde opravdu o nádheru, krásné malby, vícebarevné a velmi zachovalé a podle odborníků působí spíše středozemním dojmem. Někteří si myslí, že dřívější obyvatelé museli mít nějaké kontakty s Egyptem nebo středozemím Evropy. Asi půl hodiny zde posedáváme, užíváme si té krásy a pak se vracíme k autu. Vymluvil jsem se kvůli vstupnému na naše vyšší zájmy a odjíždíme. Po cestě máme ještě jednu malou zastávku, jsou tu obyvatelé Himbu, kteří ale působí spíše turisticky, jsou drazí a chtějí hodně peněz. Což odmítáme a jedeme dál. Himbu budeme mít ještě na severu země dost. Stavujeme se na 3 hodiny v naší milé restauraci, kde v klidu snídáme a uděláme si dost práce na internetu. Odjíždíme směrem k pobřeží, naším dalším cílem je Skeleton Coast (Pobřeží koster) a ještě lachtaní rezervace.

16.5. Dinosauří stopy a město Uis

Je to neuvěřitelné, že naše civilizace trvá vlastně jen chviličku, dvě tisíciletí. Protože stopy dinosaurů zde jsou otisknuté již 219 milionů let. To je nepředstavitelná doba. U brány je napsáno, že si máme otevřít sami a zase zavřít. Po kilometru je další brána, kde je napsáno, že máme houkat nebo křičet. Přichází Němec, který zde žije asi celý život. Zapisuje si nás do sešitu, ve kterém jsme dnes první, o den dříve zde byli 3 lidé. Platíme každý 20 ND (40 Kč) a jdeme po šipkách, které tento důchodce nakreslil na všechno, co mu přišlo pod ruku. První stopy jsou maličké, spíše to vypadá, že jsou od pravěkého kuřete. Mohl to tam kdokoliv vytesat, říkáme si. Nějaký podvodník nebo snad pravěký podvodník? Ale co, jdeme dál. Jdeme na druhé místo, kde jsou větší. Je tu dokonce i série stop, které jsou dlouhé až 25 metrů. Tyto stopy jsou již mnohem větší, nejsou ale větší než má ruka. Na tabuli se dočítáme, že jde o vzácnou národní památku a pokud ji někdo bude ničit, půjde do vězení. Začínáme věřit, že to je pravé. Lehnu si na tu plochou skálu a koukám po okolí, představuji si, jak tu chodily ty velké potvory. Jak je to možné? Že tu jsou jejich stopy? Na cedulce píšou, že prý otisk byl učiněn do mokrého písku, následně zanesen vším možným a dál? To už zase nechápu. Každopádně jde o první takové stopy, na které se dá sáhnout a jsou tak staré.

Dolévám olej do motoru, dáváme si snídani – toastový chleba s džemem a mrkev. Pokračujeme, je teprve 9 hodin. Do večera jsme na cestě, vesměs jsou již jen prašné cesty. Zastavujeme v jednom městečku, které působí, jak když všichni vymřeli. Jmenuje se Uis a vzniklo jen proto, že se zde otevřel důl na cín. Když byla těžba ukončena, lidé se rozprchli a zůstala tady jen hrstka těch, kteří bojují o přežití. Je tu hned na kraji fabrika, kde se vyrábějí cihly a pak již jen pár domků, které vypadají udržovaně, ale bez lidí. Před jedním domem dokonce stojí velmi starý Land Rover, který by nebyl tak zvláštní, pokud by na zadní části vraku nebyla nálepka CZ. Jenže nikdo se venku nepohybuje, a tak jedeme dál. Objevujeme ale místo, které se vymyká všemu, co by si zde kdokoliv představoval. A taková místa a takové náhody máme hrozně rádi. Je tu jedna dvojce bělochů, kteří provozují velmi krásnou restauraci a pěstují zde kaktusy. Jmenuje se Cactus and Coffee. Odkud jejich předci pocházeli, zda z Německa nebo Holandska nevíme, nedokázali nám to říci. Víme jen, že zde žijí již po tři generace. Místo zcela mimo civilizaci, v poušti, ten největší možný klid, který si lze představit a super místo a super servis. Už je pozdě, tak tu sedíme asi 2 hodiny. Popíjíme mangové smoothies a fakt dobrou namibijskou kávu. Internet nám je rovnou nabídnut. Děláme tu spoustu fotek, především nádherných kaktusů. Před setměním odjíždíme do 34 km vzdáleného místa, což je náš cíl a smysl podniknutí této zajížďky. Jedeme se podívat na známou brandbergskou White Lady. Spíme kousek opodál, je již tma a místní, velmi opilý hlídač nám již cestu nedoporučuje. Místo, kde spíme, je ale nádherné, mezi skalami s nádherným výhledem. Je ale vedro celou noc, a tak máme poprvé za celou dobu otevřené dveře. Je tu klid a nehrozí, že by nás někdo obtěžoval.

15.5. Konečně odjíždíme, máme asi všechno

Ráno jdeme do naší kavárny Old Continental, kde si zajdeme vyčistit zuby a dáme si snídani. Připravím elaborát výtek, který následně zasílám do servisu Land Rover. Jsou zde popsané všechny potíže, kterými nás servis obdařil. Píšu také, že žádáme o setkání obou žen, technika a šéfa, že chceme jasně vidět, co bylo vyměněné a že chceme vysvětlit nesrovnalosti. Přijíždíme do servisu a je vidět, že dopis četli. Už se nehodláme bavit s nikým bez šéfa. Ten je ale logicky najednou velmi příjemný a snaživý. Vezme auto na hever a vysvětlujeme mu, o co kráčí. Postupně se vysvětlí vše. Opraví nám další válec, za který neplatíme a dokonce si vyříkáme s odpovědnou dámou některé okolnosti týkající se velkého rozdílu v ceně. Odjíždíme docela spokojeni. Zjišťujeme, že jsou tak neschopní, až to bolí. Náhradní díly, které jsme si objednali, měli ve vedlejší ulici, dokonce pro nás připraveny v krabici. Jenže oni tvrdili, že zde budou až v pondělí. To už je tedy týden! A přitom stačilo sednout do auta a za 10 minut být zpět. Ach jo. Jedeme tedy do prodejny, kde díly prodávají a jsou velmi dobře zásobeni. Poradil nám ho jiný kamarád, Aleš z Čech, nebo spíše Čech, který žije celý život v Namibii, Austrálii a Angole, kterého jsme potkali loni v Mozambiku. Nakupujeme vše, co potřebujeme i do foroty. Jen musíme někde po cestě sehnat servis, který nám to vymění. Odjíždíme.

Jedeme z hlavního města Windhoek na sever a mezi města Okahandja a Otjiwarongo odbočujeme na prašnou cestu, která vede k našemu cíli, Dinosaurus Footprints (dinosauří stopy). Protože už je tma, zastavujeme v přírodě, kde si připravíme spaní. Přes cestu nám chodí nějaká zvláštní zvířátka, vůbec ze zadu netušíme, o co může jít. Až pak padne názor, že by to mohli být dikobrazové. Každopádně jsou rychlí, a i když je houštím stíhám, abych udělal fotku, stejně se stihnou protáhnout mezi dráty v plotě, který je z obou stran silnice. Za celou dobu zde neprojelo žádné auto, a tak byl úplně klidný večer i noc. Občas mi to ale nedalo a rychle jsem rozsvítil reflektory a doufal jsem, že nějakého dikobraze, nebo jiné zvíře překvapím, ale kromě kudu nic.

14.5. Přípravy

Od rána do poledne uklízíme auto, vše muselo jít ven, všude je vrstva prachu. Veronika na internetu zjišťuje, jak vypadají součásti, které nám měli být vyměněny, abychom servis mohli konfrontovat s něčím hmatatelným. V kempu ještě dopereme špinavé prádlo a odjíždíme. Dnes je svátek a opravdu všude je zavřeno. Dokonce muzea, obchody, restaurace. Otevřeno je jen velké nákupní středisko, kde nakoupíme nějaké zásoby suchých potravin, jako je rýže, těstoviny, noky, hrášek, kukuřici, ubrousky atd. Jsme upozorňováni na to, že Angola je velmi drahá, jediné co je levné, je nafta, prý kolem 10 Kč za litr. Vše ostatní si máme přivézt. Zásoby vody a zeleniny uděláme ještě v následujících dnech. Večer se na chvilku vetřeme do kempu, protože známe heslo ke vstupním vratům, využijeme horkou sprchu, pobudeme na internetu, kde se snažíme zjistit, jak to bude náročné přepravit nás mezi D.R.Kongo a Kongo Brazzaville. Víme, že to je strašně náročné. Náš kamarád, se kterým jsme se poznali před dvěma lety mezi Egyptem a Súdánem, je s námi v občasném kontaktu. Nejede sice úplně stejnou trasu, ale jede podobně a je stále před námi. Naše cesty se málem loni střetly v Zambii, jenže nefungoval ani internet ani mobilní síť, a tak jsme se neviděli. Ale protože jel asi dva měsíce před námi a musel řešit velké trable s úřady v Kongu, musel si vyřídit papíry na auto a imigrační stovky kilometrů od faktického přechodu a oni ho poslali dva dny jízdy zpět, aby to vyřídil. Navíc za jeho Rovera chtěli 2.000 USD za převoz a to samozřejmě nedal. Proto hledal alternativy, a tak nám poradil. Proto pokud je čas, googlujeme až se z PC kouří. Víme, že nejsložitější část nás teprve čeká. Příšerná byrokracie v Angole, obou Kongách atd. Spíme za městem, v roští. Když usneme, objeví nás jeden chlápek, svítí na nás baterkou a upozorňuje, že to je tady nebezpečné. Pokračujeme ve spánku, ale on přiveze ještě policistu, který mě donutí vylézt a trvá na tom, že to je tady opravdu velmi, velmi nebezpečné. Musíme odjet. Sjedu do města a na velkém parkovišti obchodního domu zastavím uprostřed té plochy pod lampou, kde nás nikdo již neotravuje.

Zajímavé rady od našeho kamaráda

Zde si můžete přečíst komunikaci s naším kamarádem z Anglie, který to teda již vzdal, byť projel také hodně. Auto odeslal v kontejneru zpět z Kamerunu do Anglie, už to asi s nervy nevydržel.

…“Hi V & A  the situation as I found it was this,first make sure you have a valid visa for Angola. Transit visas are usually only issued in your home country and is valid for 5 days.i crossed from oshikango,north of Etosha.use a fixer to get you through the border on the Angolan side as there was a lot of messing about for us. Change money at the town just across the border rand was good there, not sure about dollars as we changed on the street not the bank. Good road north for most of the way to Luanda except for  a 150 km stretch.we slept at petrol stations all the way through as time was short and there are very few campsites. There are one or two but we didn't see any. Fill up for fuel in Luanda as mbanza congo can run out of fuel as can any given petrol station. The road north is good except for the last 70 Ks or so which is rough but still driveable.dont arrive late at the border, better to get an extension on your visa in Luanda if you absolutely have to but expect a lot of hassle, better to make sure your through on time. Bribery was not an issue but better to keep your cameras in your bag. DRC. Is the beginning of hassle from the police, most will try and extract money from you but we didn't pay any by politely refusing with a smile. They try to get $20 from you to open the gate for entry into the border at matadi so my passenger got me stamped in without me! There is a health check etc. try to get them to phone the insurance co, to come to the border to sit with you as you drive through the town to their office as there is no office on the border itself. Make sure your documentation is all correct. you can get cash from ATMs here. ( don't know about Angola,use cash)the ferry crossing is at Luozi,I can't remember how much so check as you don't want DRC money when you have crossed. We went to Kinshasa from where you can see Brazzaville but thy wanted to charge $2000 to cross on a barge!!! We were stamped out at the port in Kinshasa and again on the Congo border  2days later and it didn't seem a problem. When you drive from Luozi the road can be NON-EXISTENT, just a really really rough track. Once you have got stamped out here you go through a barrier and then make for Kinkala to get stamped into Congo Brazzaville. Don't go straight Brazzaville otherwise you will be sent back (like we were). I would get your drivetrain checked out with Olli in Windhoek because if you break down in that border area you are looking at big bucks to get out. Don't attempt to drive there when it is raining because you can't control the car especially on downhill parts because it is clay. Any questions on this section? I will email you for the next section in the next day or two, best regards and good travelling to you, Steve"

"That is more or less the route I have just taken. I trust you already have your Angolan visa? This is not the easiest route you have ever taken.Very difficult road between your exit in DRC and entry at Congo Brazzaville.suggest you have your landrover thouroughly checked in windhoek by Ollie ( tel no. +264 813 232 730) who is a landrover expert,bit expensive but much cheaper in the Long run. I am back in the UK and am waiting for my Landy which is in a container on its way here. I won't be back in Africa for a good while now.In brazzaville there is free camping for overlanders at hippocampe hotel which is also near the embassies you may need for onward visas. If you drive from DRC get your entry stamps in Kinkala otherwise you may well be sent back from Brazzaville ( we were).also do your very best to have documented insurance as they sometimes ask at the police stops and like to make life difficult. Have fun Steve.“

13.5. Máme auto zpět

Protože máme zkušenosti z Afriky, že nic nefunguje, jak je domluvené, celý den jen nahlas uvažuji a předjímám, co se stane, až přijdeme odpoledne do servisu na namátkovou kontrolu. Nyní nám jde o to, aby přišly díly, které servis potřebuje na opravu auta. Když jsme předevčírem odcházeli, bylo dohodnuto, že ve středu odpoledne přijdou díly a ve čtvrtek to bude hotové. Přestože jsme předpovídali různé varianty, jako že nepřijde nic, nebo jen něco, nebo přijde něco jiného, než bylo objednáno apod. ani ve snu nás nenapadlo, že to dopadne tak, jak by to člověk nevymyslel.

Ráno jsme zjistili, že ve čtvrtek je svátek a je všude zavřeno. To už byla první indicie, že něco nemůže klapnout, protože když je zavřeno všude, servis opravdu nebude výjimkou. Jenže oni nám slíbili, že to bude ve čtvrtek. Když jsme se u nich objevili, zjistili jsme, že auto je hotové. Jenže jak je to možné, když díly měly přijít až dnes odpoledne?

Paní nám vysvětluje, že auto je OK, tedy respektive jen převodovka. Tak říkáme, OK, alespoň to nejdůležitější. Jenže když na nás vytáhne účet, jsme z toho překvapení. Je to stejná částka, na které jsme byli domluveni, ale to mělo být se všemi díly i dalšími pracemi. Chce 15.000 ND, což je 30.000 Kč. Začne tvrdit, že ty další věci, to by byla další faktura a bylo by to o 10.000 ND více. Oponujeme, že jsme se její kolegyně ptali, že jsme si několikrát ujasňovali, zda je to částka za všechno, že jsme to polopaticky vysvětlovali a ona tvrdila, že ano. Navíc, vůbec nám není jasné, co bylo vyměněno. Podle faktury byla vyměněna spojka a spojkový válec. Jenže nechápeme, kde to vzali a máme podezření, že tady něco nehraje. Nemáme jistotu, zda to je nové a co vlastně vyměnili, když ještě předevčírem tvrdili, že to musí objednat z JAR. Jsme naštvaní, oni nepříjemní, a tak platíme a jedeme. Jenže se mi to rozleží později v hlavě, jsem hrozně nepříjemný na Veroniku, že mě nepřesvědčila, aby se to vyřešilo hned. Jsem rozhodnutý, že tu zůstaneme ještě o svátečním čtvrtku, umyjeme auto, doplníme zásoby a v pátek ráno to vyřešíme v servisu. Spojka a převodovka vypadají, jako že jsou OK. Jdeme spát do stanu.

12.5. Windhoek

Protože náhradní díly mají přijít ve středu z JAR, mělo by to být opravené ve čtvrtek. Do té doby musíme být ve městě. Neděláme nic jiného, než chodíme a vysedáváme v kavárnách. Protože to je po cestování moje největší slabost, chodíme od jedné kavárny ke druhé, testuji jejich kávu a stále na něčem pracuji. Ale na čem, to nemohu prozradit. J Spíme ve stanu v jednom kempu v centru Windhoeku.

11.5. Odevzdáváme auto do servisu

Ráno v 7.00 přivážíme auto do servisu. Odpoledne se máme přijít zeptat, na co přišli. Ale počítáme s tím, že tu budeme několik dní. Musíme najít nějaké levné ubytování, na což máme celý den. Sedíme na snídani v krásné kavárně s internetem, majitel Holanďan byl cestovatel, má na stěnách kopie víz a razítek v pasu. Dává se s námi do řeči, snídáme a píšeme.

10.5. Duna č.7, vyhlášený koláč, staré automobilové vraky, obratník kozoroha

Přejezd další částí pouště Namib trvá déle, než jsme předpokládali. Na asfaltku do města Walvis Bay to mělo být asi 270 km, a tak jsme mysleli, že mezi 10-12 tam budeme. Nakonec jsme byli rádi, když se nám podařilo dorazit ve 14 hodin. Po cestě jsme projížděli několika průsmyky, přes cestu nám přebíhali přímorožci a pštrosi. Také jsme opět projížděli skrz obratník kozoroha, kde jsme tentokrát jen přibrzdili, neboť zde byly dva autobusy plné lidí. Ale stačila malá, několikasekundová přestávka a už jsme byli pro klienty cestovní kanceláře důležitějším objektem pro focení než samotné místo. Také jsme v jedné malé vesničce Solitaire posnídali vyhlášený jablečný koláč, o kterém se píše v průvodci a který proslavil jeden Němec. Ten ale podle parte, které bylo v této pekárně vyvěšeno, umřel před více než rokem. Přesto mu věnovali zaměstnanci poděkování, které zde visí, aby každý, kdo sem zavítá, věděl, kdo tento koláč do tohoto místa přinesl. Kolem jsou rozestavěny v písku vraky starých, dokonce velmi starých autovraků, což působí v kombinaci s okolo rostoucí květenou a kaktusy velmi fotogenicky. Pokračujeme napříč pouští, po cestě nás ještě zaujme obrovský kaktus, kterého si nelze nevšimnout, byť je asi 100 metrů od cesty. Je to opravdový velikán starý možná tisíc let. Asi 10 km před městem zajíždíme k nádhernému skalnímu útvaru, který se táhne v šířce asi 300 metrů nedaleko silnice. Jedná se zřejmě o žulovou skálu, která byla nádherně vytvarována pískem a větrem za mnoho tisíc let do zvláštních uměleckých, velmi jemných a oblých tvarů. Skoro máme podezření, že se na tomto masivu vyřádili nějací kameníci z Hořic. Také jsme zajeli k obrovské duně, které se říká Duna č.7, na které se dá sjíždět po prkně dolů, ale v tu chvíli si zde hrálo jen asi 20 dětí, které sjížděly po zadku tu strašnou hromadu písku.

Plameňáci všude, kam se podíváš

Walvis Bay je čisté, spořádané město, má ale jednu vadu. Všude to je jak po vymření. Žádní lidé, velké části jsou plné víkendových domků. Zajíždíme proto do místní laguny, která je součástí Národního parku Dorob. Žádné vstupné se neplatí a hned u vjezdu je nám jasné, že jsme historicky zatím nejblíže k obrovskému množství plameňáků, u jakého jsme kdy byli. Neuvěřitelné divadlo máme jak na dlani. Plameňáci jsou prostě všude, v celé laguně, která může být dlouhá snad 15 km. Součástí parku jsou i odsolovací plantáže, kde místní firma čerpá slanou vodu do obrovských mělkých bazénů, které časem vysuší slunce a zbude jen sůl. Projíždíme kolem těch obrovských ploch a míjíme jednu za druhou na straně levé, na straně pravé pak máme možnost pozorovat obrovské množství plameňáků. Jedeme kam nejdále to jde, pak již začínají nebezpečná místa, protože je již všude písek a moře a jen těžko lze rozeznat, kde je co. Odjíždíme do hlavního města docela neradi, na ty nádherné ptáky by se dalo dívat celou věčnost. Musíme být ale ráno v servisu, máme to asi 400 km.

Zaparkujeme blízko jedné benzínové pumpy ve Windhoeku a jdeme spát. Kolem půlnoci nás probudí nějaké zvuky. Nějaký kluk si nás stále obchází a je jasné, že dobré úmysly nemá. Stále ho pozoruji, on dovnitř nevidí. V jednu chvíli se ale nečekaně rozhodne k nějaké akci, možná měl v úmyslu rozbít okno, jinak nevím, co jiného chtěl udělat. Pořád chodil okolo a byl nervózní, pořád koukal, zda někdo někde není. Když se najednou rozběhl asi z 10 metrové vzdálenosti přímo proti našemu okénku a já jsem na poslední chvíli pochopil, že se k něčemu chystá, a tak jsem asi vteřinu před střetem zabouchal na okno. On se v poslední chvíli zastavil a rychle odešel. Raději jsem se oblékl a přejel na jiné místo. 

9.5. Napříč pouští Namib

Ráno zastavujeme v jedné neuvěřitelné hospůdce na benzínové pumpě, kde se čas zastavil snad před 50 lety. Majitelka, samozřejmě bílá, Holanďanka, vyzdobila svůj krámek, který předtím vypadal zřejmě jako chlívek pro početnou rodinku prasátek, k obrazu svému. Nic nevyhazuje, veškeré plechovky, zavařovací sklenice, staré gramofony, televize, šicí stroje, no prostě všechno harampádí je zde položené nebo pověšené. Zdi jsou signovány od všech kolemjedoucích a to od podlahy až ke stropu, mapa světa u vchodu vybízí k napíchnutí malého barevného špendlíku do místa, odkud přijíždíme. V jedné místnosti je tak kromě malého obchůdku s úzkým sortimentem také místo pro tři stoly sloužící jako součást restaurace, na policích jsou vystaveny domácí džemy z rajčat a jiných plodů překrytých starými novinami a ovázané motouzem. Sedíme uprostřed toho krásného blázince, kdy vše působí velmi přeplácaně, ale zároveň tu lze vycítit vzácnou harmonii chuti, odhodlání a trpělivosti, se kterou ta paní na tomto, bohem zapomenutém místě, odkud mnohokrát již chtěla utéci, dokázala přežít. Nejen že nám tato dáma udělala vynikající poctivé omelety, ale také nám přinesla sama od sebe asi třicetimístný kód pro připojení k internetu. Jsme nadšení, konečně vřelý přístup.

Opevněný hrad v poušti

Po snídani odjíždíme, od tohoto okamžiku nás již čekají jen prašné cesty. Projíždíme pouští Namib a hned zkraje uděláme do nové, tři dny staré pneumatiky Goodyear pořádnou díru. Cesty jsou prašné, často kamenité, a tak se to dalo čekat. To zamrzí, guma za 5 tisíc. Naštěstí nám ji po cestě někdo dokázal opravit, což bylo fajn. Myslel jsem si, že to již opravit nepůjde.

Po 100 km míříme k opevněnému pouštnímu hradu z pískovce Duwisib, který si zde postavil baron Hansheinrich von Wolf. Byl vlastníkem 35 koníků, což mu bylo málo, a proto odjel do Anglie nakoupit další, ale protože zrovna vypukla válka, byl odveden a už se nevrátil, ve válce zahynul. Koně, které tak nedobrovolně opustil, si museli poradit. Jsou to pravděpodobně ti stejní koně, které se nyní potulují po obrovské pouštní oblasti, o které jsem psal dříve a které jsou považovány za jediné, volně žijící pouštní koně na světě.

Největší písečné duny světa

Pokračujeme po prašné cestě k největším písečným dunám na světě. Některé dosahují výšky až 300 metrů a lze si je snadno splést s horami. Přijíždíme k bráně parku v Sessriem kolem 16. hodiny. Hlídač si nás zapíše a tvrdí, že je již pozdě na návštěvu a že se musíme ubytovat v kempu. Spustíme na něj česky a po chvilce mávne rukou a pouští nás. Odkýveme mu, že se v kempu zaregistrujeme a koupíme si permit. V kempu je rušno, a tak kolem recepce opatrně projedeme a míříme si to k dunám. V zrcátku sledujeme, zda nás někdo nekontaktuje, ale vše vypadá v pořádku. Bylo nám jasné, že pokud si budeme chtít koupit permit, nikdo nás tam již dnes nepustí. Další den již nemáme moc času a hlavně chceme vidět duny při západu slunce. Podle hlídače prý zavírají v 17 hodin, ale při vjezdu do parku je na hodinách nastavený čas uzavření na 18.30. Předpokládáme ale, že jen vítr posunul obě ručičky dolů, a tak máme určité alibi. Uvnitř dunového parku prý spát nemůžeme, přestože bychom rádi zákaz porušili, neplánujeme to. Projíždíme další bránou, nikdo nehlídá, a tak projíždíme na jedinou asfaltku v kraji, která protíná 60 km dlouhý park s dunami. Uháníme, ať stihneme, co se dá, sluníčko je ještě docela vysoko. Duny září, v záplavě slunečních paprsků jsou rudé až zlaté.

Dojíždíme na konec, kde je malé parkoviště, a tak zde necháváme auto a jdeme pěšky směrem, kterým ukazuje šipka. Vylezeme na jednu dunu a jdeme po jejím okraji. Naše stopy jsou jediné, které zde jsou, a za námi se písek lavinovitě sune dolů. Sluníčko se již dotýká horizontu, a protože si nejsme jisti, zda trefíme zpět, rozhodujeme se k rychlému návratu. Připravuji se ke skoku z duny dolů a Veronika se chystá tento seskok nebo spíše seběhnutí natočit. Když ale udělám první kroky po duně směrem dolů, moje bota zůstane pod pískem a i přes prohledávání té hromady ji již nemohu nalézt. Nevadí, hold jsem ušetřil za vstup a přišel jsem o botu. K autu jdu tedy bos a občas si vrazím do nohy suchý osten akátu. Velmi rychle ujíždíme, abychom stihli vyjet do těch 18.30. V kempu je brána stále otevřená, a tak se ještě poohlédneme po sprše, která zde není, a tak odjíždíme do pouště uvařit a spát.

8.5. Všude jen líní lidé, nechápeme to

S panem domácím jsme domluveni, že hned ráno pojedeme do servisu, který se specializuje na převodovky. Věci si zde necháváme, protože předpokládáme, že se našeho problému někdo ujme a my zde zůstaneme možná ještě jednu dvě noci. Jsme ráno v 7.00 u servisu a nikde nikdo. Čekáme ještě půl hodiny, když vyleze majitel se ženou a diví se, že někdo něco chce. Oznamuje nám, že v pátek se nepracuje, od pondělí mají plno práce na dva týdny dopředu. Jsem už z toho fakt naštvaný. Posílá nás jinam a tam je to stejné. Pak objíždíme další servisy a všude je podobný přístup. Není to tak, jak všude jinde, že by se přetrhli, aby nám pomohli a něco si vydělali. Ne. Vypadá to, že tady mají peněz dost. Nakonec zastihneme jednoho majitele servisu v odtahovce, který je ochotný se na to podívat, ale až za 2 hodiny. Nečekáme, ještě zkoušíme poslední garáž, kde nám po 15 minutovém laborování oznámí, že to je 100% převodovka a že je v háji. Ale nejsou schopni pomoci. Alespoň se na to ale někdo podíval. Odjíždíme do 500 km vzdáleného hlavního města, nemohu řadit jedničku a někdy ani dvojku, zpátečku zase mohu zařadit, jen když je motor vypnutý. Cesta je ale přímá a tak za 6 hodin jsme ve Windhoeku. Jedinou naší zastávkou je obratník kozoroha, který je označen cedulí u silnice. Originální servis na Land Rovery nacházíme lehce, ráno jsme jim dokonce posílali email, že nás mají očekávat, ale prý ho nedostali. Mají také práci na 2 týdny a to tam mají 20 zvedáků. Nechápeme to. Ale na druhou stranu, když je hodinu před zavřením, berou si auto do dílny a poctivě zjišťují závadu. Nic za to nechtějí, po přemlouvání nám dávají termín hned v pondělí, ale upozorňují, že to auto tam bude 4-7 dní. Mají podezření na spojku. Což je sice slovo odborníků, ale vyžaduje to rozebrání, výměnu spojky, což bude stát asi 30.000 Kč. Pokud ale nebude problém ve spojce, což nezjistí, pokud ji nevymění, bude to převodovka, což už bude nad naše síly. Domlouváme se, že ihned odjíždíme zase 280 km zpět do městečka Mariental, kde spíme u pumpy. Během soboty a neděle se pokusíme navštívit vše, co máme na jihu od města naplánované. Pak v pondělí přivezeme auto a budeme ve městě. Sever Namibie si procestujeme, až bude auto opravené.   

7.5. Pořád trable, ale to k tomu patří

Ráno ještě číháme na plameňáky a pak jedeme do servisu. Bohužel, nikdo ani dnes nemá zájem o kšeft, buď tvrdí, že na to nemají žádné náhradní díly, nebo že se nepracuje. Ale cítíme, že se jim do toho z nějakého záhadného důvodu nechce. Jedeme alespoň koupit nové pneumatiky, dvě již jsou vyřízené – sjeté až na drátky a dvě máme suprové, i když mají za sebou 12.000 km. Včera jsme si večer zašli do místní hospody, bylo to spíše kvůli internetu, ale nakonec jsme si dali jehněčí a pizzu. Bylo to ale hodně slabé a nakonec nám číšník ještě ke všemu napočítal jen pití a zapomněl nám napočítat obě jídla. Nejdříve jsme si řekli, že to pro tentokrát výjimečně nepřiznáme, protože to jídlo fakt nebylo nic moc, ale nakonec jsme se přeci jen vrátili a skrz okénko jsem mu ty peníze strčil. Nechtěli jsme, aby nás tížilo svědomí a navíc nám bylo toho číšníka - plašana trochu líto.

Z města Lüderitz jedeme po skvělé asfaltce do města Aus, kde v nám již známé restauraci strávíme na internetu asi 2 hodiny času, protože jsme se snažili najít kontakty na nejbližší servisy. Také jsme googlovali informace o místech, která chceme navštívit, podařilo se nám i vložit prvních pár fotek na facebook. Další úsek do města Keetmanshoop byl dlouhý asi 200 km a lidé nám tvrdili, že v tomto městě určitě najdeme nějakou ochotnou duši, která si bude chtít přivydělat. Auto nám zase trochu vařilo, máme stále potíže s olejem, který občas stříká pod kapotou a také nám uniká z obou zadních kol olej. Mimo to trpíme již od loňska problémem s občas vytékající spojkovou kapalinou. Když ale přijíždíme do města, už se stmívá. Vše, kvůli čemu hledáme servis, je najednou jako když mávneme proutkem, podružné. Se vším se dá pokračovat, nic není fatální, ale vzniknul jiný problém s převodovkou. Zcela nečekaně se mi najednou nepodařilo zařadit žádný kvalt, rachotí v tom. A od tohoto okamžiku tuším, že máme problém, který může do značné míry změnit a zhatit naše další plány. Začínám trochu „splínovatět“, nemám dobrou náladu, pořád se mi v hlavě honí, co nás asi čeká. Jenže vyřešit to musíme a peníze? Ty už dávno nejsou. Máme už jen posledních 1.800 USD a dva měsíce před sebou. Jsme strašně zaprášeni, za poslední dny se nedalo moc dobře osprchovat, protože byla pořád zima, voda studená a písek z pouště nalepený všude. Do toho tyhle trable, a tak objíždíme penziony a zjišťujeme ceny, za kolik by se dalo přespat. Po dražších přichází jedna docela pro naši kapsu přijatelná cena, velký pokoj pro čtyři, koupelna i pokoj na úrovni, velmi čisté a ještě internet. Nanosíme si naše bedny s jídlem dovnitř, vše vydrhneme ve vaně, uděláme si jídlo, vypereme si prádlo a až do půlnoci jsem na internetu. 

6.5. Záchrana přímorožců

Po klidné noci v poušti pokračujeme do města Aus. Během cesty narazíme na chudáka schváceného přímorožce, který se dostal mimo oplocení a nemohl najít cestu zpět. Byl to hrozný pohled, a tak jsme se rozhodli, že mu pomůžeme. Předjel jsem ho a autem jsem najel na oplocení, které jsem téměř přejel a ohnul. Měl jsem v plánu ho tam nahnat. Jenže on se otočil a běžel zpět. Proto jsme jeli na druhou stranu a podařilo se nám najít místo, kudy zřejmě prošel. Veronika si tam stoupla za strom a natáčela to divadlo. Já jel pro něj, protože zase běžel jinam a přebíhal i na druhou stranu. Jsou tu strmé svahy, ale pro naše auto žádný problém. Chvilku jsem ho honil a snažil se ho nahnat na správnou stranu, a aby to místo nepřehlédnul, Veronika se měla v určitý okamžik ukázat před ním, aby uhnul. Povedlo se, přestože se do pletiva zamotal a upadnul, chudáček. Vypadalo to dost hrozivě, ale nic se mu nestalo, běžel pryč. Máme radost a jedeme. Plot, který jsem poškodil, narovnávám a jedeme dál. Po cestě jich je ale venku více. Ještě jednomu pomůžeme, ale opět přeskočil na blbém místě, noha se mu zaklínila do pletiva a ležel vzhůru hlavou. Už jsme mu chtěli pomoci, on se ale vyprostil sám. Běžel po pláni, také mu nic nebylo a byl tam, kde měl být. Dalším už jsme nepomáhali, bylo jich víc a víc, a protože opodál byly ploty dole, najdou si určitě cestu sami. Tohle se v JAR nikde nestalo, tady udělají chatrné ploty, a když umí zvíře přelézt tam, předpokládají že najde cestu i zpět. Jenže když vidíte, jak je na jedné straně plotu a na druhé je jeho mládě, přes plot se olizují, nedalo nám to.

Ve městečku Aus, na křižovatce do města Lüderitz, se stavujeme na snídani. Prvotřídní německý podnik, pověstná německá čistota a dokonalost nás okouzlily. Trávíme zde asi 2 hodiny, píšu deník, Veronika plánuje dnešní den.

Jediní pouštní koně na světě

Pokračujeme po nádherné pouštní silnici k moři do Lüderitzu. Asi 20 km za městem je místo, kterému se říká Garub. Jsou tu pravděpodobně jediní divocí pouštní koně na světě. Jejich populace se pohybuje mezi 80-300 kusy. Jejich původ je prý stále záhadou, pravděpodobně ale pocházejí z koní uprchlých z farem nebo z koní německých Schutztruppen, kteří byli ponecháni svému osudu po 1.světové válce. Je možné, že pochází dokonce z hradu Duwisib poblíž Maltahöhe, kdy majitel hradu byl doslova fanatickým milovníkem koní a dokázal shromáždit obrovskou plejádu všech možných plemen. V roce 1914 byl ale odvelen do války, kde zahynul a koně se museli o sebe postarat sami.

Jediné kopretiny na světě

V okolí města Aus je ještě jedna zvláštnost. Roste tu květina, tzv. endemická – nikde jinde na světě neroste, které se říká žlutá kopretina Aus Daisy, která roste jen do 30 km od města. Snažili jsme se ji najít, ale nepodařilo se nám to. Každopádně to je neuvěřitelné, že něco roste jen někde a nikde jinde. Roste zde ale i celá řada neobvyklých rostlin včetně jedněch obrovských s kulatými květy. Počasí v Ausu bývá extrémní a stává se, že během jediného dne se vystřídají všechna roční období stejně jako třeba v Lüderitzu. Když jsou srážky mohutné, vykvete zde úplně všechno.

Město duchů

Podél silnice vede železnice, která je již delší dobu mimo provoz. Jsou zde ale zastávky přímo v poušti, kde není nic než písek. Působí to trochu zvláštně, ale v době diamantového boomu to zde zřejmě vypadalo jinak. Nyní jsou domy zaváty pod vysokou hromadou písku. Asi 10 km před městem Lüderitz není možné přehlédnout město duchů, Kolmanskop, které leží na levé straně silnice za železniční tratí a které bylo opuštěné asi před 55 lety. Toto město bylo hlavním centrem místního diamantového průmyslu. Několik budov bylo zrenovováno, ale většina byla ponechána svému osudu, silný vítr zanáší přes rozbitá nebo chybějící okna a dveře dovnitř písek, kterým se místnosti zaplňují. Někde je písku do poloviny místnosti a jen těžko se dá v prostoru pohybovat, jiné mají naváté hromady u jedné strany. Je to vtipné a smutné zároveň. Domy působí velmi vznešeným dojmem, někde je zachovaná původní malba, luxusní tapety, omítka ale také koupelna s vanou nebo původní lustr. Vítr prohánějící se uvnitř hýbe světly u stropu, všude vržou podlahy, stropy a vůbec pozůstatky domů vydávají skoro až strašidelný zvuky. Některé domy jsou ale připravené k rekonstrukci, a tak to tam vypadá spíše jako by se někdo právě stěhoval. Každopádně lze vidět, že diamantů bylo dost a že se lidé měli dobře. Diamantů prý bylo tolik, že se za měsíčního světla leskly a poušť jimi byla doslova posetá. Zájem hledačů byl tak obrovský, že oblast byla vládou v roce 1908 vyhlášena zakázanou zónou, což trvá dodnes. Obce v širokém okolí byly zaplaveny penězi, měly svého řezníka, pekaře, obchody, divadlo, školu, továrny na nábytek, led nebo limonádu. Byla zde i nemocnice s prvním rentgenem i vlastním bazénem napájeným z 35km vzdálenosti slanou vodou. Musela to být nádhera a některé pozůstatky luxusu zde lze stále vidět. Dokonce jsem našel uprostřed pouště vanu, do které jsem si z legrace lehnul a vykoupal. Vstupenku lze pořídit u brány, oficiálně je ale konec ve 13 hodin. Nám se podařilo si vstup zařídit, byl drahý, ale nikdo nás neprováděl a nechali nám tak příjemně volný přístup. Stálo to na osobu 225 ND (450Kč) ale jako kompenzace nám bylo dovoleno si odnést nějaký zajímavý předmět z budov, které již jsou opravdu po smrti a předměty utopené v písku již nikdo potřebovat nebude. Mohl jsem si odnést mohutný řetěz, který visel přes 50 let na zdi a předtím ho drželo v ruce mnoho lidí těžících diamanty. Řetěz je starý kolem 100 let. Dále jsem si mohl odnést obrovský šroub z jednoho domu, který by jinak zůstal v pouštním písku. Veronika zase dostala kus omítky z domu architekta celého města.

Lüderitzký poloostrov

Tento poloostrov jsme navštívili odpoledne, po prašné cestě se dá téměř objet. Spoustu času jsme strávili focením a pozorováním plameňáků. Objetí poloostrova není těžké, je to prašačka jak má být, ale okolní příroda, neuvěřitelně ponuré prostředí, černé skály, opuštěný maják, neskutečný vítr, samota, prostě nehostinné prostředí, kde by asi jen tak někdo žít nechtěl (pokud by neměl dům s krbem) stojí za to. Chtěli jsme se dostat ke kříži, který zde vztyčil Bartolomeu Diaz na konci 15. století. Místu se říká Diaz point a dá se sem zajít přes most, pokud by zde ještě byl. Byl ale spadlý, zbyla z něj jen přední a zadní část. Proto jsme se pokusili k žulovému kříži dojít po zemi. Z vyhlídky lze vidět to, čemu se říká drsná příroda, vlny, útesy, ptáci si v prudkém větru poletují jako by nic, zatímco nás to málem odfouklo. Na nedalekém ostrůvku lze vidět lachtany. Když jsme se vrátili z auta, byli jsme úplně větrem ohluchlí. Ještě že nám to topí. Na nedaleké pláži jsem nasbíral kolem stovky mušlí, které mají slíbeni někteří naši kamarádi a příznivci.

Potřebujeme zde počkat do zítřka, Lüderitz je sice německé městečko, ale lidé nejsou vůbec příjemní. Potřebujeme servis na auto, nikdo nemá o kšeft zájem, přehazují si nás jeden a druhý a třetí. Jděte za Schwabem, jděte za Pilznem atd. Nakonec se domlouváme na ráno. Jdeme spát k plameňákům.

5.5. Všude jen diamanty

Protože Veronika je ženská opatrná, již po několikáté je spíše pro to jet jednodušší, jistější a nenáročnou cestou, tzn. jet severní cestou rovnou k hranicím Namibie, což je několik málo kilometrů. Není to tak, že by nechtěla dobrodružství, ale ví, že nám něco mlátí v podvozku, že nám teče olej i nafta pod kapotou a nevíme proč, ví, že potřebujeme servis a pak klidně můžeme jet šílenou cestou. Můj pohled je vlastně stejný, jen vím, že jediným místem na seznamu UNESCO v JAR, které ještě do mé sbírky chybí, je tzv. Richtersveld – kulturní krajina s botanickými unikáty, a to je na mnohem delší a horší trase. Nyní, když se mám rozhodnout, opět mám v plánu to risknout, protože představa, že projedeme kolem místa UNESCO a žádný bodík nebude, to by mě mrzelo.

Proto nejdřív z opatrnosti navrhuji, že pojedeme alespoň k Atlantiku. Jedná se o 150 km do městečka Port Nolloth a dále po pobřežní cestě do Alexanderbaai, což je na samotné hranici s Namibií. A pak uvidíme. Protože to mají Jihoafričané krásně vyasfaltované, neustále obdivuji, jak někdo dokáže „vymlasknout“ stovky a stovky kilometrů prvotřídních silnic někde, kde nepotkáme jediné auto a na druhé straně v jiných zemích se člověk musí prodírat bahnem, pískem a prachem.

Již od města Steinkopf jsou podél silnice cedule, které upozorňují na to, že všude okolo se těží diamanty, že se nesmí žádné kamínky odnášet a když to uděláme, jsme zloději. Oblast těžby diamantů tak pokračuje až k moři a dále na sever až do Alexanderbaai. Všude se to po cestě leskne, jsou to ale jen drobné úlomky, a pokud to jsou diamanty, jako že asi ano, jsou tak malé, že nemají žádnou hodnotu.

Když přijíždíme do města Port Nolloth, potvrzuje se, co píší v průvodci. Město již z dálky působí dost depresivně. Vlastně ne to město, ale ten hrůzně vypadající mrak, který se táhne z jedné strany horizontu k druhé. A v něm je městečko, které je pověstné hledači pokladů ve vracích, kterých zde je bezpočet, dívkami, které zde balí potápěče a hledači diamantů. Když přijedeme do města, je zde temno, vlhko a lidé nám připadají dost zoufalí. Je jasné, že příliš bohatství znamená i příliš neštěstí a tady to tak opravdu vypadá. U pobřeží v přístavu si Veronika vznese větu: „Tak takhle si představuji místo, kde bych žít rozhodně nechtěla.“ Myslím, že to vystihuje vše. Oblékám se, je mi zima. Hned vedle přístavu je malé muzeum, o kterém je zmínka i v průvodci. Vypadá jako z dob minulých. Vedle lodička plná řas a nápis, sešlý chlápek, který na nás ukazuje, ať jdeme dovnitř. Přestože nemáme rádi muzea, jediné, ve kterém bych strávil klidně týden bez jídla a pití, je muzeum v Káhiře, do tohoto jdeme, protože je maličké a víme, že to nebude trvat dlouho a tušíme, že když jsme sem již vážili cestu, alespoň uvidíme, co moře vyplavilo. Toto muzeum totiž přináší svědectví o všem, co moře vyvrhlo a co desítky potápěčů pod mořskou hladinou našly. Místní správce, který nás přijal, požadoval za hlavu 10 randů (20 Kč), ale protože neměl zpátky, dostal víc. Vypadal přesně tak, jako celé město a přesně tak, jak si představujeme, že lidé v této bezútěšné oblasti žijí. Chřadnoucí, 24 hodin nasávající bývalý námořník, alkohol jde cítit již z pohledu, nás provádí a vypráví historky o stovkách drobností, nalézajících se v domku. Muzeum chvíli působí jako muzeum, ale čím jsme tam déle, spíše to vypadá jako prvotřídní smetiště všeho, co sem kdo kdy přinesl. Každopádně se zde najdou pěkné i hodnotné věci, které zde jsou tak nějak naházené a naskládané jak šel čas. Dozvídáme se, že toto místo je držitelem rekordu v rámci JAR, kdy na mlhavé dny připadá v roce přes 200 dní.

Pokračujeme do Alexanderbaai, všude se těží, všude ploty a upozornění na diamanty. Do města se již nedá dostat jen tak, musíme projet přes závoru, nacházíme se v monitorované oblasti těžby diamantů. Hledáme alespoň krámek, který vypadá asi tak jako u nás bývalá Jednota na vesnici. Všichni ale působí dost zdrchaně a nešťastně. Kupujeme pár drobností a jedeme pryč. Nyní stojíme před rozhodnutím. Vrátit se po asfaltu 250 km, nebo pokračovat do vnitrozemí po prašačce. Nakonec si říkáme, že se podíváme, jak cesta vypadá a zůstaneme na ni až do konce. Cesta, po které se jede asi 10 km/h, je to nejhorší, co může naše auto potkat. Tvrdé varhánky, vše v autě se klepe, mlátí a nakonec nás čeká dokonce i upadlý chránič disku kola a píchnuté kolo. Poprvé za 12.000 km. Kolo je ale úplně sjeté na drátky, a tak je jasné, že dvě ještě budeme muset brzy koupit. Ty nové drahé gumy drží suprově. Ale stály 15 tisíc. Další tak drahé si dovolit nemůžeme, budeme muset koupit něco čínského.

Všude jsou diamanty, cesta se třpytí a třpytí. Zvláštní to pocit, jezdíme oblastí, kde je tolik diamantů, možná jen pár centimetrů od nás je ten, který možná, až ho někdo najde, bude největší na světě. Přijíždíme k večeru k bráně Ai – Ais Richtersveld Transfrontier National Park. Protože jsem měl v úmyslu park projet skrz, přestože víme, že to je více než náročné, že nepustí samotné auto (musí jet alespoň dvě) že zde je velmi tvrdý skalnatý a nebezpečný terén kombinovaný s hlubokým pískem, je mi jasné, že to už riskovat nemůžeme. Při větším terénu stříká olej z motoru, vše je od oleje. Navíc kolo není chráněné a může dojít k dalším nepříjemnostem. Co je pozitivní, že na seznamu UNESCO není ten samotný park, ale celá oblast široko na všechny strany od parku, takže unikátní rostliny i okolní přírodu si užíváme a není důvodu si bodík nepřipsat. Jen kočovné lidi z kmene Nama, kteří zde žijí, nemáme to štěstí zahlédnout. Stavějí si přenosná obydlí z rohoží a stěhují se za pastvinami.

Objíždíme park velmi pomalu a opatrně kolem a přijíždíme na hranice. Máme v pase víza, která na ambasádě zkazili. Jejich platnost vypršela 15.4., a proto nám nezbývá nic jiného, než je upravit. Z 15.4. vzniká 18.5. a je to. Na hranicích JAR děláme rychlou administrativu, platíme přívoz na druhou stranu 160 R (320 Kč) a protože jsme už poslední a oni dnes končí, jsme rádi, že se nám to podařilo stihnout. Přívoz řídí dva kluci, řeka je široká sotva pár desítek metrů a jsme na druhé straně. Ještě vyřizujeme papíry na namibijské straně a protože vše klaplo, nikdo naše úpravy nerozpoznal, jedeme. Protože ale nemáme peníze a na hranicích trvali na tom, že poplatek za silnici ve výši 240 N$ musíme zaplatit jedině v jejich měně nebo randech, které již nemáme, domlouváme se, že personál přechodu pojede s námi svým autem (protože stejně končí) a v nejbližším městečku vzdáleném 20 km Rosh Pinah vybereme v ATM a dáme jim to tam.

4.5. Springbok

Dnes ráno navštěvujeme originál Land Rover servis. Strašně nemáme rádi tyhle servisy, protože než se někam člověk prokouše, uběhne hodina. Musíme do speciálního oddělení, objednávka, termín opravy atd. Než se na problém vůbec někdo podívá, projdeme rukama deseti lidí včetně uklizeček, každý kravaťák použije při obhlídce tak maximálně jeden prst. Nakonec to vzdáváme, chtěli jsme jen preventivní kontrolu, teče nám zase olej a nevíme kde, ale to není tak důležité. Nakonec jdeme jen do oddělení pro náhradní díly, kde kupujeme alespoň náhradní klínový řemen a jsme překvapení, že ho mají, byť jen jeden. Ostatní náhradní díly nemají. No co, snad uspějeme jinde. Navštěvujeme obchodní středisko Kalahari, kde je pěkná kavárna a kde funguje internet. Vybereme nějaké fotky, jakýsi průřez zážitků za poslední téměř měsíc, načtu to na facebook, ale když se to po dvou hodinách podaří a já jsem nadšený, že konečně můžeme něco z naší cesty zveřejnit, nakonec se to nepodaří dokončit. Ještě sedíme v autě vedle kavárny hodinu, facebook hlásí, že něco probíhá, ale naše nervy to již nevydrží a vypínáme PC. Škoda, 3 hodiny zbytečné a navíc, omeletu tu neměli vůbec dobrou. Odjíždíme směrem do města Springbok, což je hlavní křižovatka, ze které se musíme rozhodnout, zda pojedeme na další UNESCO, nebo to vezmeme na hranice Namibie. 

3.5. Velký přesun

Jedeme zpět stejnou cestou, musíme překonat 1.000 km do města Upington, kde jsme byli před pár dny. Museli jsme se ale vrátit do Johannesburgu, protože moje dcera odjížděla domů a museli jsme ji odvézt na letiště. Silnice tu jsou nádherné, téměř žádný provoz, jen příroda, polopouště, černý asfalt, dřevěné telegrafní sloupy a to vše utváří velmi příjemnou atmosféru. Jen to naše auto nejede moc rychle, proto to moc neutíká. Každých 200 km se zastavíme ve městě na kávu, dáme si něco malého k jídlu, doplníme naftu a jedeme. Spíme 150 km před Upingtnem na malém odpočívadle vedle silnice.

2.5. Opravy auta

Dnešní den věnujeme hledání servisu, který bude levný a efektivní. Nacházíme jeden, který nám odstraní mnoho potíží a za svou 3hodinovou práci chce je 1.000 randů (2.300 Kč). Paráda. Ráno odjíždíme směr Namibie.

1.5. Už jsme zase jen dva

Za 14 dní, co zde byla má dcera, jsme zažili fakt dost. Máme za sebou opravdu celou Botswanu i vodopády v Zimbabwe. Bylo to náročné, ujeli jsme přes 4.500 km a zažili spoustu nejistoty. Každý den a každou hodinu nás mohl čekat malér s autem, který by pak rozhodnul o změně naší trasy. Potíže byly, ale nás to nezastavilo a náš plán jsme zrealizovali do puntíku. Ubytujeme se, abychom mohli umýt špínu a v hotelovém pokoji natáhneme šňůru na prádlo, přineseme kolíčky, kýbl a prací prášek. Je to sranda. Odpoledne vezeme holku na letiště, rozloučíme se, a když ji pohltí check-inový vchod, odjíždíme. Letí chudinka sama, je mi jí líto. Ona by s námi chtěla pokračovat, ale kvůli škole to prostě nejde. Procestovala se mnou už 41 zemí. Na 17letou slečnu dobré, ne? Nyní se musí smířit s tím, že škola má na nějaký čas prioritu.

30.4. Nejdelší přejezd

Dnes večer musíme být v Johannesburgu, dcera odjíždí zítra domů. Myslel jsem, že to bude něco kolem 700 km, ale je to o 500 víc. Navíc hned ráno nás čekalo projetí parkem, na který všichni kupují vstupenku v JAR a nikdo nepočítá s variantou, že někdo přijede skrz poušť z Botswany, kde od nás nikdo zaplatit nechtěl. Park máme tedy zdarma, jen za kemp jsme zaplatili 300R (700 Kč). Na asfaltku to je 160 km a i když vyjíždíme hned, jak otevřou bránu, tzn. v 7 hodin, díky prašné cestě, zvířatům a dalším lvíčkům, kteří s obrovskými břichy, ve kterých spočívala zřejmě antilopa, na které si opodál pochutnávali supy, jsme se dostali až v poledne. Protože zde byla nová hraniční budova jak Botswany, tak JARu, aktivně jsme si byli vyřídit razítka pro opuštění Botswany a hned i pro vstup do JAR. Žádný problém a jsme na asfaltce. Následuje 1.200 km, ze kterých zvládneme za dalších 13 hodin urazit přes tisícovku. Byl to náročný den, ale spadl mi kámen ze srdce, jsme už skoro v Johannesburgu a už je jasné, že odlet moje holka stihne.

29.4. Náročná cesta přes poušť Kalahari

Podle našich informací se má brána otevírat v 6.00, a tak vstáváme o půl hodiny dříve. Sice nechápeme, kvůli komu by se měla otvírat, když jsme nikde nikoho ani nepotkali, ani nikdo a nic v okolí není. Mezitím procházíme zpustlý kemp a nosíme vodu do naší nádrže. I tam nikdo není. Začneme troubit a lomcovat bránou a nic. Nikde nikdo. Obejdu tedy po jiné cestě bránu a zjistím, že brána je z obou stran uzavřená, ale po cestě okolo se dá projet. A tak projíždíme. Začíná skutečné dobrodružství a hlavně mnoho hodin nejistoty a očekávání. V našem tlustém knižním průvodci totiž o této oblasti není ani čárka. Máme jen mapu, kde je přes park nakreslená čára od východu na západ a pak další, od severu k jihu. Jenže cest je zde mnohem více, a tak se orientujeme jen podle kompasu. Kdykoliv je nějaká písečná křižovatka, jedeme na západ. Cesta je ale horší a horší, ale už ani nepřipadá v úvahu, že bychom se vrátili, protože cesta zpět je také dost blbá a nafta by nám nevyšla. Jen doufáme, že nepřijdou úseky, které se nebudou dát přejet. To by byl malér. U jedné písečné pánve vidíme 3 auta, říkáme si, alespoň tu je nějaká živá duše. Jenže až později zjistíme, že to byli jediní a poslední lidé, které jsme zde potkali. Nicméně pozorují lvy, a tak pomalu přijíždíme k nim a strávíme zde asi hodinu. Jsou to oba kluci s obrovskou hřívou, nádherní a tak nějak jim jsme schopni odpustit, že si chytají k obědu ty nádherné antilopy s obrovskýma očima a dokonale čistou srstí. Jeden z nich se ale po chvíli zvedne a otráveně se odporoučí o 30 metrů dál, protože ho auta zvědavců ruší. Zalehl do trávy a nebyl vůbec vidět. Nyní jsme si uvědomili, jak je asi nebezpečné a nejisté, když zastavujeme v buši připravit večeři a hlídáme si svá záda opravdu jen tak, aby se neřeklo. Přitom když bude lev chtít, je u nás za vteřinu. Odjíždíme, myslíme si, že k řece to máme asi 80-100 km, náš odhad ale byl velmi špatný. Cesty jsou klikaté a velmi nepřehledné a až později jsme zjistili, že jsme se sekli asi o 100 km. Což v terénu, který projíždíme, je vzdálenost obrovská. Kalahari není poušť, jak jsme si ji představovali, jen písek nebo kamení, ale roste zde vegetace, která si na místní pekelné podmínky zvykla. Jsou zde keře, tráva ale i nějaké stromy. Zdolávat musíme čím dál horší terén, písečné cesty jsou hluboké a nedá se prakticky nikde zastavit. Zdoláváme čím dál větší písečné kopce, někdy to vypadá, že jsme na horské dráze. Nevidíme za horizont, musíme jet velmi rychle a pak následuje prudký sešup. Párkrát se nám ale stalo, že jsme vyjet nemohli, snažili jsme se najít jinou cestu a tam se nám podařilo zapadnout také. Ke slovu přišel naviják, nebo musely holky vystoupit, což skutečně pomohlo. 100 kg bylo znát. Problém byl, že jsem se musel rozjet, někdy i z 300 metrové vzdálenosti a ony zůstaly na místě připravené k sežrání nějakou šelmičkou. To bylo riziko. Už jsme nalili všechnu naftu, která byla na střeše jako rezerva a je jasné, že nám nemůže vyjít. Těžký terén a sto kilometrů navíc udělalo v nádrži průvan. Víme ale, že se blížíme k řece, kde je velký kemp a to nás uklidňuje. Když jsme dorazili do kempu Nossob, zjistili jsme, že trasu, po které jsme přijeli, není z této strany možné projet a je označená zákazem vjezdu. Protože nás z kempu již díky pozdní hodině nechtěli pustit dál, byli jsme nuceni zde přespat a kemp si zaplatit. Jenže nastal problém, zjistili jsme, že nejsme v Botswaně, což jsme se domnívali, ale v JAR. Mimo hranice jsme se dostali sem. Navíc striktně nechtěli botswanské peníze, ale jen randy. Odmítli nám vzít i dolary. Nakonec jsme zaplatili kartou, na které byly posledních asi dva tisíce korun a vyšlo to. Je tu i benzínka, a tak jsme si nechali napustit i nádrž. V kempu bylo asi 50 aut, všechny v prvotřídní kempinkové výbavě, grilování, vaření v přepychových kempinkových přívěsných vozítkách a ohýnky, tak vypadal místní kolorit. Tento kemp využívají především lidé z JAR a je podle všeho velmi oblíbený. Musíme uznat, že to vůbec nebylo špatné, horká sprcha, obchod, romantické tiché prostředí a lidé, kteří evidentně mají přírodu rádi. Prostě žádný rušivý element. Snad jen občas to opravdu zvláštní ticho, které bylo s ohledem na 100-150 přítomných lidí skutečně neuvěřitelné, prořízla nějaká ta rána od našeho auta, které postrádá jakékoliv tlumící prvky. Všechno vrže a nic nefunguje hladce. Dokonce, i když si lezeme do postele, všichni v kempu to musejí zaregistrovat.

28.4. Jedeme do parku v poušti Kalahari

Hned ráno přijíždíme do města Ghanzi, kde máme poslední možnost před pouští Kalahari nabrat vodu, naftu a případně najít nějaký servis. Protože nás tradičně trápí celá řada poruch na autě, snažíme se ráno alespoň něco odstranit. Už nám dlouho vaří auto, někde uniká voda z chladiče, někdy to trvá 30 km, někdy 300 km. Nikde žádný únik vody nepozorujeme, a tak si myslíme, že bude nějaká malá díra v chladiči, proto kupujeme speciální tekutinu, kterou tam nalijeme a ona by měla malé netěsnosti uzavřít. Klínový řemen nemají, což nás trápí docela dost. V poušti přijít o klínový řemen, to by mohl být velký malér. Ale co se dá dělat. Kupujeme alespoň olej do motoru, který nám díky prořízlé části motoru teče a musíme ho doplňovat. Vodu naplníme do všeho, co máme volné, bude se hodit. Posnídáme v hotýlku u silnice Kalahari Arms, uděláme nějakou hygienu, Veronika vyfotí nějaké mapy na zdi, které by se mohly hodit, což se později ukáže jako skoro životně důležitý nápad. Jedeme. Jsme nedočkaví, co nás vlastně čeká. Poušť autem, které nám může kleknout kdykoliv, to je velká nejistota a mohlo by to při troše smůly znamenat konec naší cesty.

Ve vesnici Tshane zajíždíme na místní policejní stanici, potřebujeme zjistit, zda vůbec je v našich silách poušť přejet. Potřebujeme také vědět, kde je cesta, protože v této vesnici všechno končí. Policisté nám vysvětlí kudy a tvrdí, že naše auto to zvládne, ale terén je složitý.

Najíždíme na písečnou cestu, k bráně národního parku Kgalagadi to máme 130 km. Část cesty to jde, ale pak se to zhorší. Hluboký písek se dá projet jen ve velké rychlosti a ten je již skoro všude. Přes cestu nám přebíhají maličké „srnky“ a jednou se stane, že jednu srazíme. Oni jsou velmi hbití a často přebíhají těsně před autem a já nemohu zastavovat. Vidím ve zpětném zrcátku, jak se kutálí ke krajnici. Zastavím a couvám zpět, hledáme, ale je pryč. Další hodinu jen probíráme, zda to chudáček ustál a zda se nám ho podařilo jen lehce šťouchnout kolem nebo nárazníkem. Protože ale během jízdy vidíme jiného, který dokázal zakopnout, říkáme si, že to byl snad i tento případ.

Několikrát vaříme a musíme dolívat vodu. Zdá se, že se nám nepodařilo závadu odstranit. Už za tmy přijíždíme k bráně, která je zavřená. Naproti je jakýsi kemp, který působí velmi zpustle a nikde nikdo není. Uvaříme si večeři, při které dcera hlídá baterkou, aby nás nepřekvapila nějaká šelma. Stopy od obrovských tlap jsou všude.

27.4. Tsodilo Hills a Delta Okavango

Díky největší koncentraci skalního umění na světě se Tsodilo Hills říká Louvre pouště. Na 10 km čtverečních v poušti Kalahari je více než 4.500 skalních kreseb. Archeologický výzkum oblasti podává chronologický přehled o činnosti člověka po dobu, a to není překlep, 100.000 let. Místní komunity v této nehostinné krajině uctívají Tsodilo jako místo, které navštěvují duchové předků.

Protože jsme u brány již v 6 hodin, podle našeho předpokladu zde nikdo opět nebyl. To nám vyhovuje, bereme si na cestu vodu a baterku a jdeme. Protože jsme již pochopili, jak to vlastně na mapě páni kartografové mysleli, jdeme po normální široké cestě až k jeskyním a klepeme si na hlavu, jak jsme mohli včera večer jít stezkou pro zvěř, když tu je tak krásná a pohodlná cesta. Hledáme malby podle malého plánku, který jsme si vytrhli z knížky, našeho starého průvodce. Procházíme po Rhino Trail, což není nejobtížnější trasa, nám dá ale pěkně zabrat. Skalních maleb jsme již viděli po Africe hodně, tyto ale patří opravdu k nejvýraznějším a nejméně poškozeným. Je ale neuvěřitelné, že si je můžeme vyhledávat sami, nejsou schované ani za plotem nebo plexisklem. Připadáme si tak trochu jako objevitelé. Podle paní, se kterou jsme se včera bavili, potřebujeme na tuto trasu asi 2-3 hodiny s průvodcem, nám to trvalo více než 5 hodin bez průvodce. Byli jsme z toho sezení v autě a pak takové náročné objevitelské túře v kombinaci s ostrým sluníčkem a rozpáleným pouštním pískem dost vyřízení. Ale protože víme, že když něco bolí, lépe se to pamatuje, jsme rádi, že jsme to nevzdali. Každopádně jsme ušetřili asi 1.300 Kč.

Odjíždíme zpět, po hlavní silnici se vracíme na město Maun a hledáme místa, kde by se dalo zajet do delty Okavango. To je hodně složitá věc, v drtivé většině možností se přepravuje malými letadélky do konkrétních částí parku, nebo motorovými čluny. Několikrát jsme se pokusili odbočit, ale voda nikde, už hodně ustoupila. Delta řeky Okavango je totiž obrovská bezodtoká oblast, kde se tvoří vnitrozemská delta, která má v největším stavu rozlohu 15.000 km čtverečních. Je to dokonalá oáza v poušti. Voda naráží na okraje rozpálené pouště a vypařuje se a vytvářejí se labyrinty kanálků a ostrůvků. Také jsme narazili na určitá místa, kdy jsme jeli po hlavní silnici a najednou bylo před námi jezero, které bylo rozlité úplně všude. Projet se nedalo, dokonce to vypadalo ve tmě dost strašidelně a nebezpečně. Místní si vytvořili kolem vody pro změnu labyrint cestiček vedoucích lesem, trávou i pískem a ty se před námi neustále rozdvojovaly a roztrojovaly, a tak jsme vždy na některou odbočili, někdy to vyšlo, ale často to nebyla ta správná cesta a končila opět ve vodě. A tak jsme hledali a zkoušeli další a další cestičky, někdy jsme dokonce „lízali“ místní chatrče a byli jsme připraveni se omluvit, ale všichni uvnitř stejně spali. A tak to trvalo tak dlouho, než jsme úplně náhodou vyjeli na hlavní prašné cestě, ze které jsme před jezerem sjeli.

Při jedné takové zajížďce jsme si všimli jednoho ukazatele, který naviguje na jakýsi přívoz. Řekli jsme si, že bychom se možná svezli na druhou stranu a poznali kus Okavanga z vody, a tak tam zajíždíme. Žádná loď tu ale k našemu zklamání není a už asi hodně dlouho nejezdí, vše je zpustlé a zašlé zubem času. Když už se chystáme odjet, protože nebyl důvod se zde zdržovat, přijíždí vysoký autobus a nějací lidé si nás přes sklo natáčí na kameru. Jsme tak trochu zvyklí, že jsme středem pozornosti skoro všude, kam přijedeme, ale tohle nám připadalo trochu jiné. Proto náš odjezd trochu pozdržíme a čekáme, co se bude dít. Vystupuje 8 lidí a okamžitě k nám přichází milá dvojce, která nám s úsměvem a zdá se, že i s upřímným údivem prozradí, že celá výprava osmi lidí jsou Češi. Trochu se studem říkají, že neradi jezdí organizovaně a jde to na nich opravdu vidět, ale že udělali výjimku, protože prý Botswanu není jednoduché procestovat sólo. Že prý cestují sami, jen se připojili na část své cesty k jiným Čechům. Říkali nám, že jsou stejné krevní skupiny jako my (individuální cestovatelé) a všichni jsme se shodli, že jsme se moc rádi potkali. Bylo to fakt milé setkání a hned se domlouváme, že se v Čechách určitě na Hromovce uvidíme. Spíme na trase do města Ghanzi. Krásné klidné místo na nádherné asfaltové silnici, ticho, hvězdy, nádherný měsíc ale … celou noc se třeseme zimou, je snad čistá nula.

26.4. Město Maun a cesta do Tsodilo Hills

Ráno vstáváme v 6 hodin, koncert zvířat ve vesnici, osli, krávy, slepice, sloni a psi se předháněli, kdo bude lépe slyšet. Takže jsme to zabalili těsně před rozedněním a jedeme do města Maun, které prý odjakživa slouží jako hlavní centrum pro výlety do parků (dříve pro chudší, nyní pro bohaté turisty). Zajímavé je, že když sem jezdili již dávno chudší turisté bez rezervace, nebyl prý problém zařídit si jakýkoliv výlet, ubytování bez rezervace. Nyní je vše pro dolarové plátce, vše velmi drahé a ještě bez rezervace nemáte šanci. No tak tady bych chtěl podnikat.

Dáme si snídani u letiště v jedné moc příjemné hospůdce, kde nás oslovují lidé, kteří nám prý nabízeli před 4 dny pomoc v parku, když jsme se snažili vyoperovat zamotaný klínový řemen z vrtule. Jen jsme si je nepamatovali, bylo jich totiž hodně. Jsou to ale příjemná setkání. Necháváme umýt naše auto, které bylo ze včerejší cesty tak černé, že mapa, která je na kapotě, nebyla vůbec vidět. Odjíždíme, po doplnění zásob vody, nafty a dokoupení motorového oleje, směrem na sever. Naším cílem je Tsodilo Hills. Přestože cesta byla dlouhá 400 km, částečně po celkem ucházející a částečně po děravé asfaltce, dorážíme k horám už kolem 16.00. Na Tsodilo Hills, což je místo na seznamu UNESCO, již totiž vede docela slušná prašačka, v 10 let starém průvodci píšou, že se sem dá dostat z hlavní silnice (myšleno 34km úsek) asi po 3-4 hodinách s pohonem na všechna čtyři kola. Nyní to trvalo slabou hodinku a dostane se sem i běžné auto. Dřívější trasa vedla přes tradiční vesnice křováků, ale nyní se cesta již nepoužívá, aby měli asi klid.

U brány nikdo nebyl, přestože byla zašoupnutá, dala se otevřít. Byl zde sice vyvěšený ceník, kdy chtějí za osobu 130 PUL A (asi 300 Kč) a ještě je zde cena za průvodce, bez kterého se prý neobejdete a vzít si ho musíme. Jenže nikde nikdo, nechali jsme proto auto u brány, kartičky UNESCO jsme nechali za oknem a vstoupili jsme, částečně nelegálně, do areálu. Máme jednu takovou mapičku, kterou jsme nepochopili, a tak jsme šli po stezce, kterou používají zvířata. Občas se ztrácela, prodírali jsme se akáty a keři, ale horu, kde mají být první malby, jsme viděli, takže jsme šli dál asi hodinu. Pak nám došlo, že jeskyni nenajdeme, protože už zapadá slunce a mohlo by se stát, že také nedokážeme najít cestu zpět, pokud se okamžitě nezačneme vracet. Jsme poškrábáni do krve a popáleni od nějakých agresivních kytek. U auta již stojí dáma, která nám vysvětluje, že je nutné mít průvodce, my zase, že bychom rádi měli vstup zdarma. Loučíme se s tím, že se zítra uvidíme. Jedeme kilometr za vesnici, kde si vaříme a připravujeme spaní. Protože máme pořád nějaké trable s autem, během jízdy nám dost vařilo, chybělo tam asi 5 litrů vody, přestože nikde neteče chladič ani jiná hadice, a tak se snažíme najít závadu. Navíc od včerejšího průjezdu parkem se stalo, že pod kapotou je všechno od oleje, chrániče na tlumiče jsou pryč a to vše pravděpodobně díky tlaku vody, který vznikal po průjezdu hlubokými loužemi a tůněmi. Prostě pořád se něco děje.

25.4. Máme auto opravené, jedeme skrz park

Veronika je sice proti, raději by jela po asfaltu, ví, že naše auto není v kondici a nevíme, co nás může potkat, pokud pojedeme zcela neobydlenou oblastí dlouhou asi 300 km. Já s ní sice souhlasím, ale přesto si prosadím, že jedeme podle plánu cestou, která je z části zaplavená. Protože auto máme v 10 ráno opravené, odjíždíme. Doplníme vodu na sprchování, všechny kanystry, naftu, jídlo a pitnou vodu.  Prvních 100 km je po asfaltu, pak najednou konec a začíná písečná cesta. Ta trvá po zbytek trasy. Od 11.00 až do 23.00 hodiny ujedeme 270 km. Většina trasy je hlubokým pískem, jedeme s redukovanou čtyřkolkou a spotřeba nafty je obrovská. Občas se objeví v protisměru jiné auto a musíme velmi rychle reagovat, odbočit do roští. Část cesty je zatopená, naštěstí se jedná jen o soustavu desítek a možná stovek různě hlubokých louží, někdy nám voda sahá až po kapotu. Asi o měsíc dříve to zde muselo být šílené. Nyní se dá rozjet a tu šílenost projet, ale pokud je vše pod vodou, nebude to tak jednoduché. Každopádně to nebyla jednoduchá cesta, rozhodně se ale nedá srovnat s příšernou necestou v Kongu, kterou jsme projeli před rokem a kde jsme se i převrátili. Tam na nás čekalo mnoho nástrah, v obrovských dírách byly stromy, větve, šutry, nikdo nevěděl, co tam je. Tady se dalo tušit, že nic jiného než písek a bahno tam není. Protože jsme museli dle pravidel parku být venku v 18.30 a nám se podařilo přijet k bráně asi o pět minut později, již zde nikdo nebyl. Brána byla zavřená, a tak jsme řešili, co s tím. Nakonec jsem našel úzký prostor kolem chýše, mezi dráty, stromy, keři, satelitem a solárním panelem a povedlo se nám proklouznout. Následovala další trasa, 120 km dlouhá po nejhorším možném terénu. Sice široká silnice ale plná příšerných tvrdých „varhánků“, takže drncání a rychlost 10-20 km/h byly vyčerpávající. Všude byli sloni, a tak jsme vaření odkládali. Ale protože jsme jedli dopoledne jen salát, museli jsme rychle něco uvařit, a tak jsme to riskli a to vše za neustálého kontrolování okolí a všech podezřelých zvuků.

24.4. Čekání a doufání

Hned ráno jsme v dílně, paní se nám snaží pomoci, telefonuje a zjišťuje, že klínový řemen mají. Ložisko se speciálním pouzdrem ale ne. Rozhodnou se ho ale opravit, měli jsme nějaké starší, takže to nějak dali dohromady. Pro díl se ale musí jet autem, paní šéfová posílá uklizečku autem do 500 km vzdáleného města, ale zřejmě tam nejede jen kvůli nám, protože tam zůstává a klínový řemen dává do linkového autobusu. Cena je 1.300 PULA, což je asi 3.200 Kč. Díl přijde až další den, v sobotu. Nevěříme, že to klapne, že to bude on, bude určitě kratší nebo nastane jiný problém, ale nezbývá, než čekat. Jsme blízko obchodního centra, tak se nějak potulujeme okolo, občas jdeme auto překontrolovat. V jednu chvíli potkáváme kluka, který nám auto opravuje a nese si svačinu. Huláká na nás přes silnici, že to stálo 10 PULA a já nechápu, co tím chce jako říci. On že by je chtěl od nás. Říkáme si, že to tady asi tak chodí, asi musíme dát servisákům najíst. I paní vedoucí nás žádá, ať jí přineseme něco k jídlu. Nějak jsme ten den přečkali, večer bereme auto a opět s ním jedeme spát k bráně, jako před dvěma dny. Opět doléváme vodu a pomalu se suneme. Vaříme si vynikající večeři a jdeme spát.

23.4. Národní park Chobe a prasklý klínový řemen v buši

Ráno vznikla dost komická situace, spíme u brány do parku, což je dost neobvyklé. Alespoň ostatní turisté, kteří jsou z větší části amerického původu, jsou z nás úplně vyjevení. V 6 ráno již bylo u brány asi 10 aut, která na korbě vozí turisty buší. Než průvodci z každého z nich vyřídili a zaplatili vstup za své klienty, trvalo to třeba 10-15 minut, což byla doba, kdy nás všichni sledovali. Doslova s otevřenou pusou. Sledovali nás, jak vstáváme, jak si čistíme zuby, jak si balíme stan, uklízíme si v autě, prostě naše rituální ranní kolečko. Oni mají všichni čisté nažehlené košile, často klobouky, jsou to turisté, kteří přijedou a mají vše zařízené na míru. Přijedou, zaplatí tisíce dolarů a pak už se o ně pořád někdo stará. Jedná se vždy o drahé zážitky a máme i pocit, že i s průvodcem nevidí více než my. Když se s nimi někde potkáme, také se nás ptají i samotní průvodci, zda naším směrem bylo něco k vidění (tím něco je vždy myšlena nějaká šelma). Nezávidíme jim, nemáme organizované výpravy rádi, ale na druhou stranu si užívají všeho bez problémů. Nemusí nic řešit. My také ne, ale jen do té doby, než se nám stane nějaký problém. A že se nám problémy nevyhýbají, to je fakt, který nás omezuje. Stále během jízdy sledujeme, jestli není něco jinak, než by mělo být, kontrolujeme vše pod kapotou, každý zvuk, který je nový nás znepokojuje a straší. Neustále kontrolujeme veškeré provozní kapaliny apod. Každé ráno nejprve vždy jen tak nastartuji, abych zjistil první důležitý fakt, zda to vůbec nastartovat lze. Od toho se pak obvíjí  další kontroly. Tohle oni řešit nemusí. Na druhou stranu, když nám vše klape, zážitky máme mnohem intenzivnější. Nikdo nám neříká, kam máme koukat, nikdo nerozhoduje, kdy zastavíme, kdy si dáme něco k jídlu atd. Vše má samozřejmě své výhody i nevýhody. Oni si večer dopřejí luxusní gastronomii a my tři jíme z jedné plastové nádoby.

Po projetí  50km úseku podél vody, kdy jsme moc zvířat neviděli, nám bohužel prasknul klínový řemen. To je potíž, se kterou se nedá moc dělat. Nový nemáme, před pár dny jsme ho chtěli v hlavním městě koupit, ale nebyl k mání. Nepraskl úplně, jen se roztřepil, a tak máme určitou šanci to nějak dát dohromady a kousek dojet. Jenže se nám to nedaří opravit, je zničené totiž ještě ložisko. Zastavuje u nás spousta aut a všichni si nás jdou prohlédnout, jsme špinaví až za ušima. Nabízejí pomoc, ale nemají možnosti, jak to udělat. Nakonec se rozhodujeme, že budeme doplňovat vodu do chladiče a pojedeme dál. Každý 3 km doplníme asi 3 litry vody, vždy když se ručička teploty zvedá, zastavíme. Na asfaltce, těsně u namibijských hranic, potkáváme jiného „landroveráka“ z JAR, který ochotně sundává krabici s náhradními díly pro své auto, ale to co potřebujeme, nemá. Nezbývá než dojet zpět do města, což je dalších 50 km. Postupně ale vypotřebujeme veškerou vodu na sprchování i vaření, dokonce nám jeden řidič věnuje jeho poslední 2 litry vody. Dojíždíme do servisu ve městě Kazungula. Je sice už pozdě, ale ujímají se nás. Domlouváme se, že ráno přijdeme v 8 hodin a pokusíme se objednat to, co potřebujeme v 500 km vzdáleném městě Francistown. Jsme dnes strašně unavení, špinaví, a proto je naše rozhodnutí jasné, budeme spát v hotelu. Nikdo ale nechce i v tak pokročilé době slézt s cenou, a tak trpělivě objíždíme další a další. Je tma, nemáme klínový řemen, nejde brzdit, nejde alternátor, nejde posilovač řízení. Musíme šetřit baterii, proto jezdíme bez světel, a když vidíme, že někdo jede proti nám, na chvilku rozsvítím. Nakonec najdeme krásný hotel, kde jako jediní pochopili, že dnes pokoj již neobsadí a dali nám slevu. Z 1.500 PULA slezli na 1.000 PULA, což je pořád hodně, ale bereme. Za 2.500 Kč máme obrovský byt, dvě koupelny, kuchyň, WIFI. 

22.4. Zimbabwe - Viktoriiny vodopády

Ráno nás probudilo stádo opic, běhaly od časného rána po plechové střeše jednoho domu a řvaly a řvaly. Když už jsme měli téměř zabaleno, zastavilo u nás vojenské auto, chlapíci byli velmi zvědaví a vyptávali se úplně na všechno. Nikoliv z úřední povinnosti, ale z vlastní iniciativy. Nejvíce je ale zaujala naše sprcha, málem nám všechnu vodu vyplýtvali.

Na hranice přijíždíme asi kolem 9.00 hod., je zde několik desítek turistů z USA i Evropy, někteří nás kontaktují, vyptávají se, zjevně závidí naše víceúčelové auto a naše plány, svítí jim oči úžasem. Takže si užijeme chvilku pozornosti a jdeme k okénku vyřídit formality. Náš plán, jak snížit cenu víza, se ale tentokrát nepovede realizovat. Argumentace, že jsme rezidenti Keni, že vstupujeme jen na jeden den, nebo že chceme v nejhorším případě tranzitní vízum, nevychází. Platíme tak plnou částku, 3x30 USD za jednovstupové vízum s trváním na měsíc, dále karbonovou daň a pojištění 60 USD, poplatek za použití silnic 10USD a můžeme jet. Hned za hranicemi, za první zatáčkou již stojí policie, která nás chce také zkasírovat, chce rozsvítit světla a nám je jasné, že jde po maličké žárovce, která je nad SPZ, stejně jako když jsme Zimbabwe navštívili loni. Ta nesvítí už roky. Zimbabwe je ale na toto specialista. Pokuta nám hrozí veliká, ale přicházím velmi rychle na super fígl. Tvrdím, že máme nový systém, který rozsvítí žárovku, jakmile se intenzita okolního světla sníží na 50%. Zbaštil to i s navijákem a my jedeme.

Po 70 km přijíždíme na nám již známé místo k Viktoriiným vodopádům. U pokladny se snažíme uplatnit náš vstup zdarma, což loni prošlo na obou stranách. Nyní mají striktní nařízení, „rejžovat“ a žádné úlevy. Platíme tak dalších 3x30 USD. Naše rozladění rychle spraví nádherné vodopády. Strávíme zde několik hodin, současně si dáme oběd v naší oblíbené restauraci v areálu vodopádů, kde je i internet. Poté se jdeme podívat na most přes řeku, kde je také krásný výhled a strávíme chvilku v další „naší“ oblíbené restauraci, kde doufáme, že uvidíme někoho, kdo bude mít odvahu skočit na laně střemhlav dolů. Cena za jeden seskok je 160 USD. Nikdo takový se ale během této doby nenašel a to před několika lety, kdy jsem tu byl poprvé, zde stála fronta. Loni ani letos nic. Celý den vlastně řešíme, zda pojedeme přes Zimbabwe až k severovýchodní hranici na jediné UNESCO, které jsme loni nezvládli, Mana Pools. Jenže zjišťujeme, že to je asi tisíc kilometrů a to je opravdu dost na to, že musíme ještě zvládnout v Botswaně další řadu cílů a to se stihnout za zbývajících 8 dní nedá. Takže se vracíme do Botswany a protože tušíme, že na 70km úseku k hranicím bude určitě číhat policie, která se zaměřuje na miniaturní žárovičku nad zadní SPZ, připevňujeme nad ní pro všechny případy mobilní baterku. Na hranicích je vše rychlé, vybrali si veškeré poplatky při vstupu, nyní je už nezajímáme. Chtěli jsme si dát nějaké levné ubytování, ale všechno je tak drahé, že jsme to vyloučili. Nejlevnější ubytování stojí na osobu asi 500PULA, což je asi 1.300 Kč. Takže jsme si řekli, že když tady je všude tolik slonů a divoké zvěře, všude jsou koridory pro zvířata, která chodí z buše k vodě, že si dáme podruhé v životě aspoň oplocené místo v kempu. Jenže cena za to, že spíme ve svém autě, je 250 Kč na osobu a to je taky zbytečné utrácení. Jedeme tedy k bráně národního parku Chobe a domlouváme se u závory, že můžeme přespat hned vedle zdarma.

21.4. Solná pláň Sowa Pan

V prvním městečku jdu koupit u pumpy nějaké lepidlo na naše čelní sklo, máme ťukanec od kamínku a z něho vedoucí prasklina opsala ve spodní části skla asi 20 cm půlkruh, kdy oba konce končí na dolním okraji. To není nic hrozného, pokud se nevytvoří další prasklina. U pumpy mají jen jediné lepidlo, koukám na to jak tele na nová vrata. Je na něm napsáno česky „vteřinové lepidlo“. To je teda něco. A stojí jen 8 Kč. Přemýšlíme, za kolik ho sem musí česká firma dodávat.

Naším cílem je solná pláň Sowa Pan. Odbočujeme k solné fabrice, ke které jedeme asi 20 km a dále pokračujeme po prašačce až na 20 km vzdálený konec k jezeru. Je zde spousta pakoňů, a tak děláme hromadu fotek, kamera GoPro je také v akci. Asi po 2 hodinách jsme zpět na hlavní cestě a pokračujeme na sever. Ještě nyní jsme neměli jasno, zda pojedeme do vnitrozemí nebo k hranicím Zimbabwe, kde bychom mohli opět po 10 měsících navštívit Viktoríiny vodopády. Pokud by šlo o nás, určitě bychom nevydali zbytečně další peníze, byť jde o velikou krásu na každý pád. Ale dcera má jedinečnou možnost je vidět, a tak nakonec jedeme směrem k vodopádům. 50 km před hranicemi jdeme spát. 

20.4. Botswana

Ráno přijíždíme k hranicím, provedeme rychlou imigrační a celní proceduru, domáháme se ale razítka do karnetu, které nám nechtějí dát, protože prý jsou spolu s dalšími okolními zeměmi v unii. Nakonec ale přesvědčíme úředníka, ať nám to razítko tam vrazí a on jak byl v razítkové euforii, orazil nám kde co, i to co orazit neměl. Často se setkáváme s tím, že karnet nikdo na hranicích nezná a my jim musíme radit, co mají udělat, co si mají odtrhnout a co zase ne. Někdy to je sranda, někdy zdržení, ale pro nás jsou všechna razítka moc důležitá. Mohl bych bez některého z nich přijít o složenou kauci 17.500 Kč. A to nechci. Botswana je bez víza, takže to vyšlo levně, na hranicích jsme si museli jen zaplatit pojištění a silniční daň celkem za 650 Kč.

V hlavním městě jsme se zdrželi, nakoupili vše, co bylo potřeba, zásoby a jiné věci, vyměnili peníze, neboť se zde platí botswanskou měnou, která se jmenuje Pula. Jedna Pula je asi 2,50 Kč.

Dnešní den byl jen o jízdě, směrem na sever je asfaltka docela dobrá a všude kolem plot. Nezáživná cesta, nikde nic. Večer jsme si rozdělali spaní blízko silnici, na jedné malé odbočce na nějakou farmu. Uvařili jsme si perfektní večeři, špagety s pestem, česnekem a tuňákem a těsně před spaním nás ještě stačil navštívit a položit nám asi 150 otázek správce farmy. Nejdříve nás chtěl přesvědčit, ať jedeme spát jinam, že to je prý nebezpečné, ale na náš nátlak, že již máme vše rozbalené, stan na střeše stojí jen na čestné slovo a že se nám již nikam nechce, svolil a souhlasil. Neodcházel s prázdnou, dostal 3 krabičky tuňáka, za to nám jeho kolega slíbil, že bude kolem nás projíždět každé dvě hodiny celou noc, že kontroluje silnici a pokud bude problém, stačí dát znamení. 

19.4. Od dnešního dne jsme tři

Ráno pospícháme na letiště, přijíždí totiž na dva týdny moje dcera, která si s námi dá Botswanu a možná kousek Zimbabwe. Protože je ale Botswana jednou ze zemí, kde není pokrytí pro náš mobilní telefon, možná se na chvilku odmlčíme. Možná.

18.4. Kimberley a diamantové šílenství

V Kimberley jsem byl již s dcerou v roce 2009, nyní jsme si to zopakovali. Kimberley je město, kde byly nalezeny diamanty a dělníci je od roku 1888 hledali s takovým zápalem, že vykopali ručně tak obrovskou díru, která se nakonec stala největším ručně vytvořeným dílem na světě. Díra má 240 m do hloubky, vytěženo bylo přes 22 milionů tun zeminy a bylo získáno více než 14 milionů karátů (karát má 0,2 g). Díra to je obrovská, a tak se právem jmenuje BIG HOLE.

Prasklo nám sklo, a tak se ho musíme pokusit nějak zachránit, na nové rozhodně nemáme. K večeru jsme byli přítomni namátkovému policejnímu zátahu na jednoho kluka, který si jen tak šel po silnici. Před zraky všech okolo zastavilo komando osmi policistů ve dvou autech, prohledali ho a všechny jeho věci vyházeli na ulici. Nakonec nic nenašli, a tak mu vše alespoň uklidili do tašky, poklepali po rameni a odjeli. No to je něco.

Při cestě do Johannesburgu jsme si udělali asi 100 km zajížďku na další místo, které je na seznamu UNESCO. Je to zvláštní oblast, kde jsme ani při minulé návštěvě, ani nyní nezjistili žádnou zvláštnost, která by se vymykala čemukoliv, co jsme kdy viděli. Jedná se o kráter Vredefort po meteoritu o poloměru 190 km, který spadl na zem před více než dvěma miliardami let. Způsobil prý v té době devastující globální změny na celé zemi a podává tak svědectví o největším známém uvolnění energie na zemi. Jezdíme tak křížem krážem a jezdíme po tom balvanu. To musela být šlupka. Večer přijíždíme do Johannesburgu. 

17.4. Kapská květinová oblast a obrovský přejezd

Ráno, jakmile se ukážou první paprsky, balíme a odjíždíme. Květinovou oblast představuje osm chráněných oblastí pokrývajících přes 550.000 hektarů a jedná se tak o jedno z nejbohatších území výskytu rostlin na světě. Její rozloha tvoří 0,5 % rozlohy Afriky, ale nachází se zde 20% její flóry. Lze zde pozorovat unikátní ekologické a biologické procesy spojovaní s unikátní vegetací fynbos, která se nachází pouze zde. Rozmanitost a hustota flóry je největší na světě. Bohužel pro nás, příroda se nezbláznila a to ani ráno, ani v pravé poledne ani večer.  Ale protože máme fantazii, dokážeme si představit, jak to asi tady vypadá. Nekonečné pláně plné metrových keřů, které rozkvetou ve všech možných barvách a je to prý taková nádhera, že nad tím divadlem všichni jen kroutí hlavou. No prozatím se budeme muset smířit s Googlem, určitě ale někdy příště přijedeme v jiné období.

Náš přejezd byl dnes opravdu veliký, musíme být v Johannesburgu zítra večer, což bylo přes 1.600 km. Ale šlo to dobře, ujeli jsme 998 km. Na trase se nám objevila také největší poštovní schránka na světě vytvořená z cisterny, a tak i když pohledy nikdy neposíláme, museli jsme udělat výjimku a několik jich poslat. Na odpočívadle jsme únavou usnuli kolem půlnoci nedaleko městečka diamantů, Kimberley.

16.4. Robben Island u Kapského města

Hned ráno přijíždíme do přístavu v Kapském městě a snažíme se někde zaparkovat. Nikdo si z místní policie neví rady, jsme příliš vysocí na to, abychom zajeli do určených garáží. Nakonec to šoupneme na zastrčený plac o dvě ulice dále. V muzeu, které je věnováno ostrovu Robben Island, přicházíme k pokladně a chceme si koupit vstupenku na loď, která veze turisty na slavný ostrov Robben Island. V knižním průvodci se dočítáme, že jezdí jen jednou denně, a tak doufáme, že to nějak klapne. Už jsem tu potřetí za asi 8 let, zatím se mi to nepodařilo, vždy se nejelo kvůli vysokým vlnám. Nyní by mě to teda opravdu mrzelo. Ostrov je totiž na seznamu UNESCO. Jenže časy se mění, loď jede několikrát denně a zájem je enormní. Je tu velké množství turistů, kteří stojí před námi a všichni dostávají stejnou odpověď, lístek si koupit můžete, ale až na další den. Když přijdeme na řadu, odpověď je stejná, zítra. Vypadá to dost beznadějně, a tak jsem se rozhodnul vytáhnout kouzelnou kartičku UNESCOCLUBU a ono to vyšlo. Pán 20 minut někde pobíhal s kartičkami po baráku a pořád chodil za námi a opakoval, že to je špatné, ale že se dál bude pokoušet nám pomoci. A povedlo se mu to. Přišel sice s tím, že mu je to líto (už jsem viděl, že máme smůlu) ale že to budeme muset zaplatit. To jsme samozřejmě souhlasili, rádi to zaplatíme, i když většinou žádáme 100% slevu. Dopadlo to báječně, odjíždíme. Na loď se vešlo asi 100 lidí, kteří byli snad i ve strojovně, kocábka se rozhoupala a za 45 minut byla na ostrově. Byla velká zima, velké vlny, ale jsme tam. Jediné co nám hodně vadilo, bylo, že s námi zacházeli jako s organizovaným zájezdem, byly přistaveny autobusy, průvodce nám povídal nějaké zbytečnosti, které občas proložil hloupým vtipem, kterému se nikdo nesmál a nikde nebylo možné vystoupit. Nakonec ale přišla očekávaná koncovka, vystoupili jsme a přivítal nás jiný průvodce, který vypadal přesně jako „bachař“ v nějakém americkém filmu. Provedl nás vězením, ukázal nám celu, kde byl Nelson Mandela zavřený a přilehlé místnosti, kde trávil dlouhé časy. Přiznal se také, že byl zde jako politický vězeň také vězněn dlouhých 6 let, což dodalo jeho průvodcování úplně jiný náboj. Používal hluboký, hlasitý a rázný hlas, měl na očích americké Ray-Bany s tmavým sklem a celkově vzbuzoval svým vzezřením obrovský respekt. Ten závěr se nám moc líbil. Odjíždíme po 2 hodinách z ostrova zpět na pevninu, a protože se loď na vlnách strašně houpala, téměř všem bylo špatně. Sedáme do auta a rychle pospícháme na lanovku, která by nás měla vyvézt na nejznámější symbol Kapského města, Stolovou horu. Kvůli větru byla ale lanovka celý den zavřena a my jsme měli smůlu. Bohužel.

Je už skoro tma, a tak odjíždíme směrem na severozápad na západní pobřeží Atlantiku. V této části jsme ještě nebyli, je zde náš další cíl, květinová oblast, která je také na seznamu UNESCO. Víme, že jsme zde v období, kdy asi určitě nic ze záplavy rozkvetlých květin neuvidíme, neboť období rozkvětu je až v srpnu a v září. Přesto již v 19 hodin nalézáme místečko ke spaní, protože nechceme touto oblastí jet za tmy, co kdyby přece jen se příroda zbláznila, jak to bývá u nás, a něco bylo rozkvetlé. Je tu krásné hrobové ticho, jen je hrozná zima. Dnes jsme ujeli jen 100 km.

15.4. Nejjižnější bod Afriky, Střelkový mys a 99.000 km v autě

Přestože jsem tu již jednou byl s dcerou, přesto byl dnešní den pro nás důležitější než jakýkoliv jiný. Naše auto, kterým jsme vyjeli ze Špindlerova Mlýna, procestovalo s námi třicet afrických zemí a po 99.000 km je dole. Od dnešního dne se již budeme jen vracet. Po Africe jsem měl v roce 2014 procestováno 96.000 km, většinou naším autem. Nyní mám dalších 3.000 km, tzn., že jsme na jihu po zdolání 99.000 km. Nemohu tomu uvěřit. Vyfotíme se na nejjižnějším výběžku, posbíráme kamínky pro známé a kamarády, kteří na ně čekají a kterým jsme je slíbili, a jedeme dál. Večer dojíždíme do Kapského města. Máme dnes ujeto 550 km.

14.4. Velký přejezd

Dnešní den byl ve znamení další šílené jízdy, máme za sebou 900 km. Pospícháme, musíme být v Johannesburgu 18.4. a ještě stihnout jižní část JARu. Jeli jsme delší trasu přes Port Elizabeth místo rovnou do Cape Townu, pokud by bylo teplo, chtěli jsme se koupat, což nedopadlo. Zima, vtipní rackové na čistých plážích. To je všechno. Dnešní den byl trochu nudný, ale v bezpečí se nám podařilo přejet docela velký kus cesty, který jsme si několikrát zpříjemnili zastávkou na kávu a čaj. Spíme asi 200 km před nejjižnějším africkým bodem.

13.4. Přehrada a stopa dinosaura

Už v 6 odjíždíme, tak dlouho jsme hodně dlouho nespali. V noci byla určitě zima, možná kolem nuly, ale máme peřiny, a tak to bylo fajn. Než přijedeme k přehradě, musíme zdolat ještě posledních 30 km po kamenité cestě. Když ale přijíždíme k nově postavenému mostu, asfaltka je ještě 500 m před a 500 m za mostem. Pobaví nás krásné nové značky anoncující, že bude následovat přejezd z prašné cesty na asfalt, což je sice krásné, ale i bez značky by to pochopil i slepý a hluchý. Za chvilku se to samé opakuje obráceně. Prostě pitomina, která alespoň rozesmála.

Přehrada Katse Dam je krásná, zasazená mezi skalními stěnami přehrazena mohutnou vypouklou hrází, která je hluboká asi 60 metrů, dlouhá možná 300 metrů a vysoká přes 100 metrů. Ten prostřední údaj je náš odhad. Přehrada je hlavní zásobárnou vody pro JAR. Každopádně betonová část přehrady je těžká asi 5.000.000 tun. Děláme si krásný salát, máme olivový a avokádový olej, dobrou zeleninu a tuňáka, odpočíváme, počítáme ovce pasoucí se ve svahu pod námi. To ticho je neuvěřitelné.

Dalším cílem jsou stopy po údajných dinosaurech. To byla ale sranda. Jediným vodítkem bylo, že je najdeme za kostelem ve svahu pod převisem několik kilometrů za městem. Nenašli jsme to, několik kilometrů je široký pojem a přejeli jsme to o 20 km. Když kostel nacházíme, hned se na nás pověsí 3 kluci, kteří nás chtějí provázet. Když to není nutné, raději nabídky odmítáme a jedeme dál a místo chceme najít sami. Jenže oni za námi jeden kilometr běželi, udýchaní nás dobíhají a dožadují se pozornosti. Protože projevili hodně snahy, bereme je. Zavíráme auto, jeden zůstává u něj a hlídá a dva nás doprovází. Vypadá to, že tam nikdy nebyli, neboť sami hledají cestu. Je zarostlá a vede po opravdu prudkých srázech a skalních stěnách. Někdy se nám nepodaří vyšplhat a musíme hledat jiná místa. Asi po 20 minutách šplhání a odřených loktech jsme nahoře. Ukazují nám jediné otisky dinosaura, které se prý zachovaly. Světe div se, jsou asi 5 metrů vysoko zespoda skalního převisu. Nechápeme, ale na druhou stranu si říkáme, že to je před hoooodně dávnou dobou, asi tam byla skála, která později upadla nebo bůhví jak to bylo. No nic, máme to vyfocené, mladíci příběh neznají a tak nás ještě na naše přání protahují myší dírou ve skále a ukazují další, podle nich zajímavá místa. Po hodině jsme zpět, obdarujeme je všechny tričkem od firmy ORIGO a 100 R, což je přes 200 Kč. Odjíždíme. Stavíme se večer ještě v hlavním městě Lesotha Maseru, které je na hranicích, něco nakoupíme, překročíme hranice a jedeme až do jedné hodiny ráno do města George. Potřebujeme nahnat skluz. Máme dnes najeto 750 km. 

12.4. Příšerný přejezd k obrovské přehradě

První sluneční paprsky nás probouzejí, rychle proběhne ranní hygiena a jedeme k hraničnímu přechodu. Nikde nevidíme obrovské cedule, kterých bylo před lety po cestě několik a které varovaly před jízdou bez pohonu na všechna 4 kola. Je to divné. Na hranicích probíhá rychlá imigrační procedura a chceme odjet. Když najednou zahlédneme na okénku celnice nalepenou nálepku, kterou tu zanechala posádka našich kamarádů před cca 3 měsíci a kteří jsou na cestě kolem světa v Octávce (www.bigtrip.cz ). Dál nedojeli, to je jasné, ale dojeli aspoň sem, což je na Octávku také dobrý výsledek. Nalepíme si na stejné okno naši nálepku, vyfotíme a jedeme. Jenže obávaná trasa, která kdysi prý bývala nejsložitějším průsmykem v Africe, byla docela v pohodě, ano, cesta je kamenitá, jede se pomalu, v prudkých otočkách se musí občas i zahrabat, nebo zacouvat a rozjet se, ale cesta je očividně pravidelně upravována a myslím, že by ji za těchto podmínek a při troše šikovnosti zvládl i obyčejný osobák. Výhledy jsou ale stejně krásné, nebe vymetené a vzduch řídký, především na samém vrcholu, který je v nadmořské výšce 2.750 m. Krásné Dračí hory, na seznamu UNESCO jsou hned 2x a to jak na straně JAR, tak Lesotha.  Jsou strašně krásné, vypadají jako přísně udržovaný anglický trávník na prudkých a ladných svazích.

Na vrcholku probíhá další část hraniční procedury, tentokrát z lesothské strany. Jakmile ale chceme odjet, zjistíme, že nejde nastartovat auto. To brzo. Zjišťujeme problém a mezitím u nás zastaví majitel jediné vyhlídkové restaurace na tomto místě, je zvědavý, obhlíží naše auto a zve nás do své restaurace. Zjišťujeme, že máme úplně zkorodované kabely v boxu u baterie, pročistíme, nastartujeme a jedeme si dát k němu snídani. Nelitujeme, výhled z opravdového vrcholu je jedinečný, terasa, sluníčko, omelety, čaj, krásná horská restaurace, paráda. Jsme tu asi hodinu, pozorujeme dravce, jak krouží nad údolím, sledujeme auta v serpentinách, které pomalu vyjíždějí nahoru. S majitelem poklábosíme, zjišťujeme, že v zimě se průsmykem jezdí také, že tu je hodně sněhu, že se tu lyžuje a nejnižší teplota zde byla jen -20. To u nás ve Špindlerově Mlýně před cca 10 lety jsme zažili -36!! Zamrzla nám voda hluboko v zemi. Takže tady to tak hrozné není. Kupodivu.

Pokračujeme přes hory, serpentiny, prašné cesty. Naším cílem je přehrada Katse Dam. Je prý druhá největší v Africe. Jenže 120km úsek nám trval asi 10 hodin. Už po hodině jízdy a ujetých 20 km potkáváme v protisměru pět aut, obyčejné SUVčka napěchovaná americkými důchodci. Je zajímá, za jak dlouho bude asfalt a nás zajímá, jak to ještě bude dlouho trvat po takové cestě. Všichni jsme zklamáni, my asi víc. Všichni nám říkají, že ten úsek jeli 7-8 hodin a doporučovali nám to otočit. Dokonce jiné auto přesvědčili a to se otočilo. Byl jsem chvilku také rozhodnutý to otočit a Veronika z opatrnosti také doporučovala otočit. Protože máme auto po náročné a drahé opravě a před námi jsou tři měsíce bůhví jakých cest. Už jsem to chtěl otočit, ale pak jsem si řekl, důchodci to zvládnou a my se otočíme? NE. Myslel jsem si, že důchodci měli každou hodinu přestávku, svačinku, kafíčko z termosky, čůrání a že nám to bude trvat polovinu času. Netrvalo. Byl jsem opatrnější s ohledem na prázdnou peněženku hned na začátku cesty, a tak nám to trvalo asi i déle. Už se stmívá, máme krásné místečko v horách, hvězd tolik, že nám přišlo něco divné. Vaříme si naši první večeři a jdeme spát už v 7 hodin. 

11.4. Přesouváme se do Lesotha

Hned ráno skočíme do auta a do půl hodiny jsme pryč z Johannesburgu. Chvilku to trvá, než si zase po několika měsících zvyknu, jezdí se tu totiž vlevo. Silnice jsou prvotřídní. Abychom nahnali zpoždění způsobené opravou auta, jedeme po dálnici, která je placená. Za mýto zaplatíme kolem 200 randů, což je asi 450 Kč. Večer přijíždíme do městečka Undenberg, což je oficiální brána do NP Dragensberg. Před šesti lety byl Sani Pass spíše výzvou pro cestovatele, kteří mají terénní auto a chtějí si užít kvalitního offroadu. Po celé trase byly obrovské cedule, které upozorňovaly na skutečnost, že se bez pohonu na všechna 4 kola průsmykem nedá projet a že tam také nikoho nepustí. Tenkrát jsem ale jel s desetiletou dcerou, jejím o rok starším kamarádem a mojí mamkou. Přes bránu jsem se dostal, tvrdil jsem, že naše auto z půjčovny je 4x4 (ale nebylo). Vyjeli jsme 6 km z 8 km, musel jsem se na nátlak všech vrátit, protože nám hrozilo zřícení z vysokého srázu. Bylo to hrozné a všichni utíkali z auta ven, když se řítilo na okraj strže. Tenkrát jsem si řekl, že to někdy zopakuji a to by se mělo stát právě zítra ráno. Dnes jsme ujeli 700 km, našli jsme si místo v lese a jdeme spát.

10.4. Další den oprav

Přijíždíme do servisu o hodinu později, než bylo domluveno, ale oni si stejně popíjejí všichni kávičku. Dnešní den je plný očekávání, doufáme, že se podaří dát auto do pořádku. Celý den nás natahují a připravují na to, že to taky dnes nemusí dopadnout. Čekáme, čekáme, čekáme. Od 9 ráno do 19 hodin. Zjistili jsme, že nový diferenciál nepřišel, a tak nám ho vyndali z jiného vozu. Zjišťujeme, že máme i část převodovky novou. Nebo to tak aspoň vypadá. Začínáme se bát, kolik to bude stát. Večer přichází smutná pravda, ale protože asi tuší i majitel servisu, že nás to bude bolet, navozuje takovou tu atmosféru, kdy nám nabízí pivo, snaží se konverzovat, a tak to pokračuje asi půl hodiny. Pak slyšíme, jak vyjíždí z tiskárny něco, co vypadá jako faktura a je to dost dlouhé. 

Cena, kterou na nás vyhrknul, nás tentokrát opravdu překvapila. Čekal jsem tak 20 tisíc, nakonec chce třikrát víc. Jen polkneme, jde na nás asi dost vidět rozčarování, nemůžeme jim ale ze zásady mít nic moc za zlé, neboť nevíme, do jaké míry nás natáhli, nebo zda je to dobrá cena. Nemůžeme s tím udělat vůbec nic. Celkem jsme tedy za opravu auta, včetně dvou pneumatik, dali asi sto tisíc. Veškeré peníze, které nám zbývají, jsou již jen v hotovosti, tj.3.500 USD. Po pravdě řečeno, už se nám nesmí nic drahého přihodit. Na druhou stranu, musíme uznat, že to vypadá, že je naše auto důkladně prohlédnuto a opraveno a že z toho máme dobrý pocit. Hold cestování něco stojí. Už je večer, a tak si jdeme lehnout, brzy ráno vyrážíme do Lesotha.

9.4. Díky opravám auta již nemáme skoro žádné peníze

Protože jsme v JAR a jinou civilizovanou zemi již na trase nemáme, je naším cílem dát auto 100% do pořádku, překontrolovat, co je potřeba opravit nebo vyměnit. Jako první investujeme do pneumatik, máme vyzkoušené, že pokud máme značkové kvalitní pneumatiky, nemusí dojít k žádnému defektu mnoho tisíc kilometrů. Při expedici v roce 2012 jsme pneumatiky na 27.000 km propíchli jen dvakrát a to ještě díky mé fatální nepozornosti. Jakékoliv levnější náhražky jsou brzy sjeté a jsou také velmi náchylné na propíchnutí. Chceme proto pořídit kvalitní gumy, jenže po zjištění, že se pod 7.500 Kč za jednu gumu nedostaneme, nakonec kupujeme jen dvě. Víme, že toho budeme později litovat, ale peněz nemáme mnoho. Navíc se začínáme smiřovat s tím, že zde utratíme podstatnou část našeho rozpočtu, což je samo o sobě jen z psychologického pohledu naprostý děs. Máme určitý obnos peněz na cestu, víme, že jich je velmi málo, ale doufáme, že to nějak vyjde. Tušíme, že budeme muset tak jako tak brzy improvizovat. Během prvních 3 dnů utratíme neuvěřitelných 70% financí. Na druhou stranu spoléháme na to, že pokud budeme mít na cestě co nejméně technických potíží, peníze budeme potřebovat jen na vodu, naftu, poplatky a úplatky. Hned ráno odvážíme auto do servisu, který se specializuje na Land Rovery. Po několika hodinách ale zjišťujeme, že náklady na opravu budou vyšší, než jsme si dokázali představit. Koneckonců, to je každý rok stejné, vždycky se hrozně divíme a hodně nás to bolí. Musíme vyměnit přední diferenciál, překontrolovat veškerou elektřinu, vyměnit brzdové destičky, všechny oleje a filtry, tlumiče a to ještě na něco určitě přijdou.

Návrat v čase při čekání na opravu auta

Několik hodin sedíme v restauraci strýčka Tima www.uncletimscentre.co.za, což je fantastická restaurace spojená s prodejem starožitných věcí. Jenže tady se o ty tisíce drobných i velkých předmětů stále starají, jsou rozmístěny po stěnách, stojí všude kolem. V restauraci si dáváme prvotřídní čaje v obrovských staroanglických stříbrných servisech, konvičky jsou velmi vysoké s dlouhým nalévátkem, které nikdy neukápne. Lžičky jsou pozlacené 24karátovým zlatem. Každý stůl je jiný, každá židle je jiná, z reproduktoru se line afroamerická jazzová hudba, starají se o nás pečlivě upravené černošky a všude se ladně pohybují kočky. Atmosféra je tu dokonalá, jak z dob dávno minulých. Pohybuje se tu také s přirozenou autoritou paní majitelka, typujeme ji na Holanďanku, která neustále dohlíží na to, aby vše klapalo podle její představy. Děláme několik fotek v zadních členitých místnostech, které jsou jako stvořené pro focení z našeho nového foťáku 3D, neboť zde krásně vynikne prostorové členění a stovky předmětů pověšených na zdech. Prohlížíme si pečlivě všechny artefakty od sto let starých fotografií až po nábytek, důlní lampy, porcelán až po medaile z válečného období. Nedá nám to, kupuji si alespoň fotku z roku 1930 ve starém rámečku. Omlouvám se, že jsme neudělali větší tržbu, protože cestujeme tisíce kilometrů a nemáme v autě příliš místa.

Jdeme se podívat do našeho servisu, který je vzdálen asi 4 km. Na našem autě se pracuje a my se hrozíme, na co ještě chlapci přišli. Dělají to ale pečlivě, zdá se nám, že tak pečlivý servis naše auto nedostalo již několik let. Zjišťujeme ale, že dnes to hotové určitě nebude. Diferenciál, který se nám zdá v pořádku a který jsme měnili již dvakrát, nám prý velmi brzo odejde a je nutné ho vyměnit. Na to prý budou mít čas zítra. Domlouváme se, že nám to vše spočítají a že zítra ráno přijedeme. Zaplatíme 24.000 Kč a odjíždíme. 

7.4. - 8.4. Naše auto po 295 dnech v garáži

Po našem příjezdu jsme si vyzvedli v ATM dostatek peněz na úhradu za pronajatou garáž. Taxík nás i se zavazadly odvezl na místo, kde jsme po 295 dnech otevřeli zreznutý zámek na vratech. Auto bylo zaprášené a bylo jasné, že baterie to nezvládla. Po pár pokusech ji oživit jsme se rozhodli zajet do obchodu a koupit novou. Investice byla stejně plánovaná, a tak se to alespoň urychlilo. Potom jsme si vybalili všechna zavazadla, ve kterých bylo kromě asi 100 konzerv tuňáka, pesta a dalších ingrediencí, také  20kg vyprošťovací ruční naviják pro případ, že bychom se jako loni někde převrátili. Polovinu zavazadel ale zabírají praktické dárky pro místní děti i dospělé. Dárků na cestách není nikdy dost. Drobnost, jako je propiska, omalovánky, pastelky, bublifuk nebo trička totiž dokážou divy. Pokud je potřeba někomu rozzářit tvářičku, pokud je nutné urovnat nějaký drobný přestupek nebo obdarovat někoho proto, že si vymyslel nějaký prohřešek, je to ideální prostředek, který spolehlivě zmírní napětí mezi námi. 

6.4. Novinka na naší cestě

Ještě na letišti máme dvě zajímavé schůzky s lidmi, kteří nám nabídli určitý druh spolupráce. Ani o jedné nemohu zcela otevřeně mluvit, neboť se v obou případech jedná o spolupráci celkem unikátní, ale hlavně závislé na okolnostech naší cesty, které zatím neumíme předjímat. Co ale mohu prozradit je, že jsme dostali speciální fotoaparát, kterým budeme fotit ve formátu 3D. Do okamžiku, než jsme měli možnost a čest se seznámit s touto unikátní mašinkou, jsme neměli o této technologii vůbec žádné informace, kromě faktu, že existuje. Obraz, který ale po vyfotografování lze získat, nás opravdu velmi zaskočil. Slovy to příliš dobře vysvětlit neumím, ale jedno víme jistě, pokud si prohlédneme fotografii z klasického fotoaparátu, věnujeme jí jen okamžik a jedeme dál. Pokud ale máme před sebou fotografii ve formátu 3D, zíráme na prachobyčejnou a za normálních okolností zcela nezajímavou fotografii třeba půl minuty a nemůžeme z ní spustit oči. Fotografie v tomto formátu ale lze prohlížet jen v této mašince nebo na 3D obrazovce. K jakému účelu je budeme pro našeho partnera pořizovat, si zatím musíme nechat jen pro sebe. 

5.4. Kupujeme letenky, balíme a připravujeme se k odjezdu

Kupujeme letenky z Prahy přes Rakousko a Etiopii do Johannesburgu za 11.500 Kč na osobu jedním směrem. Tentokrát je naše cesta nejistá možná více než kdy jindy předtím, a tak plánovat přesný návrat domů by nebylo úplně moudré. Na cestě se může stát tolik nečekaných událostí, že největším rizikem by bylo kupovat si letenku zpět z konkrétního místa a v konkrétní čas. Může se totiž v krajní situaci stát, že pojedeme domů již za týden a to třeba v případě, že naše auto nebude na místě, na kterém jsme ho zanechali před 295 dny. Nebo nám ho někdo po cestě ukradne, zničí anebo se stane jiná nepředvídatelná okolnost. Individuální cestování je prostě prvotřídní a luxusní záležitost, je ale velmi nepředvídatelné a nejisté. Počítat s možností, že přijdeme o všechno, je prostě fakt, se kterým se musíme smířit. Letecká společnost, kterou jsme pro cestu do JAR využili, nám umožnila dopravit zavazadla o celkové váze pouhých 2 x 23 kg na osobu, a tak vezeme o polovinu méně zásob než minulý rok.

1.4. – 4.4. Záludnosti, ceny a nutné zlo-všechna víza už ale máme

Dnes, 1.dubna, přebíráme na berlínských ambasádách naše poslední tři pasy s vízy. Máme trochu zpoždění, nejdříve jsme chtěli odletět do Afriky kolem 20.3., potom 25.3. a nakonec se nám  nepodařilo  vyrazit ani do  31.3. Vízové formality a především do nebe volající byrokracie, nezájem a dokonce snad i očividná drzost a také diletantství spočívající ve zbrklosti a nepozornosti některých úředníků, kdy jsme na některých vízech zjistili drobné nedostatky ale i vážné chyby, nás strašně zdržují. Pokud by nebyly tyto nesrovnalosti ihned odhaleny, potíže by nás později neminuly. Místo toho, abychom již naše auto trápili na prašných cestách, čekali jsme, až se úředníkům bude chtít pracovat. Známe to, víme, jak to chodí, stejně nás to vždy šokuje čím dál víc.

Údajně nejsložitěji sehnatelné vízum, které nás podle všech dostupných zdrojů mělo zcela vyčerpat a mělo vyzkoušet naši trpělivost, zároveň mělo také ověřit, zda jsme způsobilí snášet nepochopitelný úřední šiml v jejich zemi, mělo být to angolské. Jak se ale později ukázalo, nebylo to tak hrozné, jen byly nutné dvě návštěvy, několik hodin čekání, neobešlo se to bez několika účelově upravených dokumentů, ale povedlo se. Prostě museli jsme hrát tu jejich hru.  Nejvíce obstrukcí jsme ale zažili na kamerunské ambasádě, kterou jsme očekávali jako nejméně problematickou. Neustále zde úředník mlžil, dožadovala se nesmyslů, dokonce chtěl doložit všechna již vydaná víza do ostatních zemí a nakonec, i přes všimné 20 EUR za expres servis, nám ho odmítl vydat, přestože si peníze vzal a slíbil nám to. Nakonec jednu minutu před koncem pracovní doby jsem celý rozpálený vytáhl dalších 30 EUR za super turbo speed servis a ono to zabralo. Máme tedy víza do Namibie, Angoly,  D.R.Kongo, Gabonu, Rovníkové Guiney, Kongo Brazzaville, Kamerunu a také do Čadu i Středoafrické Republiky, což je sám o sobě samostatný příběh, který by toto místo neuneslo, a tak okolnosti prozradíme třeba až v připravované knize. No a kolik nás víza vlastně stála? Bylo to tolik, že by to zřejmě většinu cestovatelů muselo již ze zásady odradit. Pro nás dva se částka vyšplhala včetně všimného za expres a turbo servis i dopravy do Berlína na 90.000 Kč. Jedná se ale o výdaje, které se většinou obejít nedají a abychom dosáhli svého cíle procestovat všechny africké země, nemůžeme se této zásadní položce vyhnout. Musíme ale přiznat, že každý rok jsou ta víza dražší a jedno malé pravidlo jsme pochopili až nyní, čím menší země, tím dražší vízum. Nejbolestivější bylo vydání 250 EUR pro každého za vstup do Rovníkové Guiney, která se dá za dvě hodiny projet. 

Toto je naše pronajatá garáž v Johannesburgu  za cenu 1200 Kč/měsíc
Toto je náš poslední kontakt s našim autem ze dne 16.6.2014