DENÍK 2016

02.06. Odjíždíme, je konec

Ráno hledáme obchod, kde koupíme kvalitní plachtu, kterou přikryjeme auto. Právě začíná období dešťů a nechceme, aby tam teklo. Pak zajíždíme na parkoviště, kde zaparkujeme, vypustíme vodu, přikryjeme a plachtu připevníme. Loučíme se s ním.  Zavazadla dáme do auta Petry a přijímáme pozvání na snídani. Poté nás ochotně odvážejí na letiště. Jsme rádi, že se nám podařilo najít v této části země tak milé a ochotné lidi. Máme letenku za 15.000 Kč jednosměrnou. Letíme z Doualy do Malabo (RG), pak do Addis Ababy. Poté pokračujeme přes Frankfurt do Vídně, dále autobusem do Brna, Prahy a autem domů. Po 34 hodinách jsme v pořádku doma. 

01.06. Podfuk, se kterým jsme mohli počítat

Mám takový nápad, chtěl bych po letech převézt auto domů. Potřebovalo by opravdu zásadní opravy, a protože jsme na internetu zjistili, že běžná cena přepravy auta z Doualy do Anglie stojí 600 EUR, říkal jsem si, bude to fajn. Hned ráno jdeme do Fordu, který veškerý servis pro přepravu zajišťuje.

Vyžádáme si Ivana, což je velmi příjemný černoch, v perfektním obleku a hladce oholenou tváří. Již nám jednou pomáhal hledat servis a neváhal běžet vedle auta v obrovském vedru něco přes kilometr. Je ochotný a tvrdí, že musíme jet asi 10 km do jiné pobočky Fordu. Zde se nás ujímá chlápek, který již jako podvodník vypadá, je celý v bílém oblečení, celou dobu má sluneční brýle a náš nos shodně vysílal signál, že si máme dát bacha. Nejdříve vše probíráme u stolu v hale, pán spustí svůj monolog, který trvá asi 15 minut, když ho přerušíme a hodláme vše velmi zjednodušit. Jasně ho upozorníme, že pro nás není životně důležité to auto poslat, že nemáme čas a jde nám jen o informaci kolik nás to bude stát a zda se to dá zařídit během dneška. Zítra již letíme domů. Zdálo se, že to všechno pochopil a řekl, že musíme do další kanceláře, která je vzdálena dalších 10 km. Nasedá do auta a ještě se k nám zmáčkne Ivan. Toho vysadíme v prvním Fordu a jedeme za dalšími lidmi, kteří to prý dokážou zařídit. Je to budova v rušném centru Doualy, vyběhneme asi 4 patra a opět si podáváme ruku s dalšími šéfy. Jak tohle nemáme rádi, na jednoduchou otázku mohou přeci jednoduše odpovědět. Ale to by nebyli Afričané, je nutné divadlo, dlouhá přemýšlení, koukání do stropu, což má navodit zdání, jak moc přemýšlejí jak nám pomoci. Prostě musíme opět do toho vstoupit a opět jim připomenout, že nemáme čas. Nakonec se domlouváme, že nám to dopraví do Belgie, a když začne zase jiný sepisovat poplatky a ceny na list papíru A4 a ten list mu nestačí, chápeme, že to nedopadne. Cena najednou vylezla asi na 50.000 Kč. Už se zvedáme, odcházíme. Už to divadlo prostě nemůžeme dál snášet. Ještě se kluci snaží něco upřesnit, ale je jim jasné, že tento obchod nevyšel. Ještě že nejsme na té dopravě závislé. Máme tři nabídky na uložení auta, Martin Mikeš žijící v kamerunském pralese řekl, že si ho tam klidně nechá, ale je to odtud třeba 300 km a on tam hlavně nemá vůbec žádný přístřešek. Minule jsme ho měli v Gabonu u jedné Češky, ale dlouho do auta při deštích zatékalo a nakonec si z našeho auta udělalo domov asi sto švábů, bylo plesnivé a smrdělo. Proto se už toho chceme vyvarovat. Druhá nabídka je od servisu, kde nám opravovali spojku. Cenu 80 EUR/měsíc akceptoval a měl místo, kam ho strčit. Ale pořád nám přišlo nejlepší využít nabídky Patry Halamové, která se svým manželem Bernardem žije v pěkném domě s hlídaným parkovištěm v centru a raději bych dal ty peníze jim než úplně cizímu člověku. Takže jsme se domluvili, i když byl velký tlak na to, že nechtějí v žádném případě peníze. No a to je pro nás neakceptovatelné, tohle bych nikdy přijmout nemohl, auto tam bude otravovat několik měsíců, v nejhorším případě devět. Nemohu nezaplatit. Proběhlo dohadování a nejhorší na tom je, že to mysleli oba vážně. Nic nechtějí. Nakonec jsme zálohu ve výši 500 EUR položili na stůl a vysvětlili, že určitě jim peníze patří a pokud by jim dělali nějaké potíže, vždycky je mohou někomu dát. Tak jsem byl rád, že se to vyřešilo. Poslední den je vždy nejrizikovější. Několikrát jsme málem bourali, několikrát jsem něco přehlédnul, což se mi za posledních 60 dní skoro nestalo. Jedeme do myčky, kde nám začnou auto drhnout. Vyndáme veškeré věci a necháme ho umýt i uvnitř. Všechno balíme a třídíme. Auto je připravené k uložení, naše zavazadla jsou zabalena a my jdeme odpočívat do kavárny. Spíme ve stejném hotelu.

31.05. Konečně v civilizaci

Prakticky hned od rána jedeme, nic zvláštního se neděje a po ujetí 500 km přijíždíme do naší oblíbené Turecké restaurace v Yaounde. Pořádně se nadlábneme a rychle přejíždíme poslední 250 km úsek do Doualy, kde letos končíme. Večer posedíme v naší další oblíbené kavárně Le Moulin, koupíme si letenky domů a jdeme spát do nejlevnějšího hotelu, ve kterém jsme již spaly dříve. Není tam moc švábů, teče horká sprcha a je hlídané parkoviště. Špinavé prostěradla, která vydávají za čistá, sbalíme a necháme si je vyměnit za čistá a pak už je všechno v nejlepším pořádku. 

30.05. Velký přejezd - 950 km

Ráno nás samozřejmě najde nějaký chlápek, naše auto prosvítalo za stromy a on nás prostě objevil. Přijel k nám a já ho sleduji přes okénko, vypne motor motorky, nevěřícně kouká na naše auto a je evidentní, že usilovně přemýšlí a říká si „co to sakra je??“ Byl tak udivený, jako by měl před sebou létající talíř s ufounama. Vykouknu z okna, pozdravím a vysvětluji, že máme problém s autem, ale že dojedeme do města Garoua a necháme to opravit. Nevěděl, co dělat, ale tušil jsem, že bude problém. Nakonec řekl OK a nezapomněl se pochlubit, že je komandant od policie. Odjíždí, ale mám takové tušení, že sem za chvilku přijede s dalšími policisty nebo vojáky a že nás budou kontrolovat a tak. Rychle proto vstáváme, probíhá akce kulový blesk a do pěti minut máme všechno zabalené a odjíždíme. Dnes máme před sebou velký přejezd. Chceme udělat kolem tisícovky kilometrů. Vše ale nezáleží na ničem jiném, než na technickém stavu našeho Land Rovera. Ale zatím nás překvapuje, zatím funguje a od poslední opravy již ujel bez potíží asi 2.500 km.

Jedeme přes město Garoua, Ngaoundéré, Mbere, Garoua – Boulai, kde jsme byli už pozdě večer. Měli jsme za sebou 950 km a hrozně jsem chtěl dojet až do města Bertoua, kde víme o pěkném místě na spaní, ale v jednu chvíli jsem vjel do tak hluboké díry v asfaltu, že jsem myslel, že máme po nápravě. Pro jistotu jsme to zalomili dřív. 

29.05. Jsme tři, doprovází nás 4 auta, 50 vojáků se samopaly, kulomety a protitankovými střelami

Díky zdržení na jednom z kontrolních bodů se na křižovatku dostáváme až o 20 minut později. Vojáci ale čekají, jede s námi snad celá armáda. První Toyota má kulomet, za kterým celou dobu sedí jeden voják. Kolem něho sedí se samopalem dalších deset. Následuje nákladní auto s dvaceti pěti vojáky se samopaly, pak jsme my, za námi ještě dvě auta s dalšími patnácti muži. Celkem s námi jede 50 mužů. Jsme z toho dost vyvedeni z míry ale co, jejich rozhodnutí. Máme před sebou 160 km k parku Waza, kde si nás převezme další eskorta. Míjíme již nám dobře známá místa, velké vesnice s nepřetržitou vojenskou ostrahou a malé vesnice, které ji neměli a jsou vypáleny, vyrabovány, místní lidé odvlečeni nebo zabiti. Polohu vesnic si v navigaci ukládáme, abychom později přesně identifikovali, o které vesnice jde. Do cíle, města Mora se dostáváme až po sedmi hodinách, vojákům poděkujeme zdviženým palcem a jedeme k benzínce Total nabrat naftu. Jenže obsluha tvrdí, že nemá a to tvrdila i minule. Když chci koupit alespoň tři studené nápoje, nechtějí mi je prodat. Začínám tušit, že tu je jiný problém. Jsme bílý a těmto lidem to asi vadí. Nejsme na nich závislý, máme nafty pořád dost jak v nádrži, tak v rezervě na střeše, přesto se mi to jejich jednání stále v hlavě přemítá a jsme z toho rozladění. Nejsem nějak schopný takové jednání pochopit ani akceptovat.

Kousíček za městem zajedeme ke krásné skále, kde nasbíráme dřevo a velmi rychle uvaříme a zbavíme auto prachu a špíny po prašné cestě pouští. Od nynějška nás už bude čekat jen část horší asfaltky a pak již jen perfektní cesta až do Doualy, kde pro letošek končíme. Ještě než vše zabalíme, objeví nás místní lidé. Nejdříve jsou velmi ostýchavý a stojí dost daleko od nás ale je evidentní, že chtějí pozvat blíž. Mávnu proto na ně a oni s radostí přicházejí až k nám. Máme ještě dost dárků, které jim mohou udělat radost, a tak jim je začnu předávat. Dostávají trička, psací potřeby, sešity, bublifuk a hlavně, jeden jediný fotbalový míč, který jsme celou dobu vezli, abychom našli někoho, kdo ho bude opravdu potřebovat. Jsme ještě v oblasti, které se říká extrémní sever a tady jsou ti lidé mnohem chudší, než kdekoliv níž. Proto míč dostal kluk právě tady. Když jsme se s nimi rozloučili a oni spokojeně odcházeli, už jsme jen poklidili po nás nepořádek, uhasili oheň a sedáme do auta, když přichází další parta lidí. Dozvěděli se, že tu u skály je výdejna dárků, a tak přispěchali. Ještě jsme jim dali, co jsme měli a starší paní, která dokonce přišla do půl těla nahá a která neměla v puse žádné zuby jsme dali extra silné koření chilli a tomatovou omáčku. Loučíme se a odjíždíme. O kousek níže, za městem Maroua nacházíme skvělé místo ke spaní

28.05. Přišli si pro nás Francouzi, jsme volní

Ráno uděláme rychlou hygienu a já už rezignuji. Vlezu si do postele v autě a koukám do blba. Verča jde opět ke kancelářím a čeká zase tam, Pavel si natáhne kus hadru na zem a leží pod stromem.  Už to zbytečně nebalíme. Kolem desáté Verča domluví, že s námi půjde někdo na snídani. Pro jistotu píšu na papír vzkaz, i když nevím komu, že jsme v hotelu Mercure, 100 metrů od policejní stanice a že přijdeme za hodinu. Vzkaz dávám za okno. Nevím, co se bude dít, jen mám trochu obavu, aby náhodou někdo kvůli nám nepřišel a my byli pryč. V hotelu úředník všem vyslepičí, že jsme jejich vězni a že se nesmíme dostat k internetu. Stále na nás ukazuje prstem a paní v restauraci se později na nás usměje a ukáže z legrace zkřížené ruce, čímž nám potvrzuje, že ví o našem zatčení. Úředník si dokonce sedá k dalším třem hostům, muslimům, a opět jim to vše vyklopí. Stále na nás koukají, klábosí a ukazují na nás. Pak si předávají kontakty a odcházejí. Tentokrát to trochu zdržujeme, nemáme kam pospíchat a tak úředník požádá manažerku hotelu, aby nás pak doprovodila, on odchází. Jsme bez dohledu.

Krátce před druhou hodinou se v areálu ukážou dva běloši. Menší pupkatý chlapík a vysoký elegantní mladík. Jdou rovnou do kanceláře. Jdeme si plni očekávání sednout před kancelář, a protože nás policista, který mi vypíchnul včera oko, opět nenávistně sleduje, chce nás opět vyprovodit, Verča mu řekne, že čekáme na ředitele. Nechá nás být. Za chvilku se otevřou dveře k šéfovi a jsme bělochy vyzváni k tomu, abychom vstoupili dovnitř. Podáme si ruce a nemohu přehlédnout silný stisk toho malého chlapíka. I já mám stisk velmi silný, ale od jeho tělesných propozic bych to nečekal. Představí se nám. Ten menší je francouzský policista, ten vyšší je šéf konzulární sekce Francouzské ambasády pan David Giannoulatos. Došlo k pár vysvětlení, oni že jsme od tohoto okamžiku volní. Jsou velmi vstřícní a opravdoví diplomaté. Mají zde velké slovo a respekt. Máme si své věci překontrolovat a odnést. Ptají se, co máme v plánu, vysvětlujeme jim, že plány byly takové, že přes čadský přechod vstoupíme do Středoafrické republiky, ale bohužel zdržení je takové, že už si to nemůžeme dovolit. Máme již velmi málo času a tak chceme stejnou cestou a co nejrychleji zpět. Termín pro opuštění nám dávají na pondělí, musíme si prodloužit vstupní razítko a to nepůjde dřív než v pondělí. Protože je ale to původní platné do dnešní půlnoci, domlouváme se, že odjedeme hned. Naše původní plány budeme muset zopakovat příště. Souhlasí, ředitel telefonuje na hranice, kde vše předjedná, oba Francouzi nás doprovázejí svým autem až na most do Kamerunu. Procedura na hranicích je rychlá, pomáhá nám šéf Francouzské ambasády a ředitel policie vše navíc posvětil po telefonu. Za 20 minut je hotovo, Francouzský policista nás ještě ubezpečuje, že ani on by si nedovolil jet k Čadskému jezeru bez ochrany, což nás překvapuje a ještě připomíná, že včera zde byli silné útoky Boko Haram a že nebezpečí je opravdu velmi vážné. Potřeseme si rukou, pozveme je k nám do ČR a odjíždíme. Na kamerunské straně se otáčejí a odjíždějí, my po nezbytné proceduře odjíždíme zpět na jih. Jsme úplně u vytržení, jak se o nás postarali, ale když jsme zjistili, že Francouzská ambasáda je 20 metrů od policie, kde jsme byli drženi, trochu nevděčně jsem pronesl mezi zuby, že nás mohli dostat ven dřív. Každopádně dnes již víme, že když jsme zatčeni, tak po třech dnech musí kontaktovat ambasádu, do té doby ne.

Zpět v Kamerunu a pokus o přejezd bez ochrany

Jsme ve městě Kousseri a s opovržením kroutíme hlavou nad fotografiemi a plakáty, které upozorňují na nechutné praktiky Boko Haram. Jsou vyvěšeny na hranicích a ukazují, co Boko Haram dokáže. Krásná mladá dívka s vyhrnutou sukní, která je opásána výbušninou, jiná dívka, která je připoutána k nějakému plynovému potrubí rovněž s výbušninou na těle a kterou se pokouší kamerunský voják vyprostit nebo děti po výbuchu ležící na plachtě bez poloviny části těla. Je to příšerné a nepochopitelné, přesto z toho člověk nemůže spustit oči.  Stále se nám ty obrázky přemítají v hlavě.

Jedeme rychle pryč, na křižovatce po překonání 30 km úseku pouští by měli být vojáci. Když nám zajišťovali ozbrojený doprovod, tak na té křižovatce nás propustili, očekáváme, že by tam mohli nějací být a že by nám zase mohli zajistit doprovod. Pouští se ale prohání silný vítr a nedá se jet rychleji než dvacítkou. Auto máme zavřené, okna také ale je děravé ze všech stran, takže jemný písek se nám do auta dostává bez potíží. Všude je jemný prach, písek máme mezi zuby, vlasy slepené, a když si přejedeme obličej kapesníkem, je úplně žlutý. Přijíždíme tam až kolem třetí hodiny a není tam nikdo. Říkám si proto, že když tu není žádný kontrolní bod, jedeme dál. Verča protestuje, Pavel taky. Já přesto jedu, protože si říkám, že když tu nikdo nehlídá, asi to bude v pořádku. Ujedeme mlčky asi 40 km, přemýšlím o tom, zda to je opravdu risk nebo ne. Někteří místní řidiči území projíždějí, nákladní auta mají skoro vždy jednoho vojáka v kabině, ale jsou tací, kteří jedou bez ochrany. Říkám Verče, aby se sklonila a nebyla vidět v okénku. To přední je průhledné, zadní jsou zatemnělé. Ale mé úvahy přeruší další kontrolní bod, na kterém nás striktně odmítli pustit dál. Žádný bílý prý nesmí projet. A bylo rozhodnuto. Respektujeme to a vracíme se, na křižovatce si domlouváme ochranu na další den na 8.00 a pokračujeme zpět až k hranicím Čadu, do města Kousseri, což je asi 70 km. Najdeme zde ubytování, sedíme u řeky Chari a v dálce vidíme moderní dominantu - oblouk v N´Djameně, výškové budovy a jejich lesk. Sedíme na plastových židlích, necháváme si upéct celé kuře, hranolky a smažený banán a jdeme spát.

27.05. Nejistota trvá

Ráno nás probudí ruch kolem našeho auta. Vojáci i úředníci si rozdělávají koberečky a modlí se. Někdy to vypadá opravdu úsměvně, když chlapy jak hora, kteří budí již svým vzezřením dostatečný respekt, odloží samopal a začnou se modlit, klečet, klanět. Čím více jich to dělá najednou, tím to působí legračněji. A to v žádném případě vážnost tohoto muslimského aktu nezpochybňuji ani nezesměšňuji. Rychle využíváme jejich zabrání do jiné činnosti než sledování našich úkonů a rychle balíme, skládáme postel uvnitř auta, balíme stan na střeše, čistíme si zuby a pak jdeme do čekárny před kancelářemi. Je sedm ráno, nemáme žádné informace, netušíme, co se bude dít, na co čekají, jestli bude soud nebo o co tady jde. Nemáme stále naše věci ani telefony. Opět se tu pohybují od samého rána úředníci, šéf policie a ředitel policie, všichni se nás snaží přehlížet a na naše dotazy nikdo nereaguje. V kancelářích se dokonce všichni zamykají, abychom je neotravovali. Po každém otevření však vidíme naši elektroniku, jak se povaluje stále na zemi. Jednou vyleze šéf v muslimské košili, za hodinu zase v prvotřídním obleku a na pár hodin se po něm slehne zem. Stále čekáme a dožadujeme se informací každého, kdo trochu anglicky umí. Bezvýsledně. Hodiny utíkají, ale pro nás je každá minuta  dlouhá. Nemáme informace a v hlavě se nám všem přemítají neuvěřitelné scénáře, jak toto všechno může dopadnout, co na nás chystají, zavřou nás natvrdo, nebo tu budeme čekat týdny, budou chtít zaplatit nějakou šílenou částku, seberou nám techniku, převezou nás k soudu atd. Variant je nekonečné množství, protože dosud netušíme, co od nás vlastně chtějí. Jediným uklidněním je fakt, že o nás ambasáda v Abuji ví. Když už jsou tři odpoledne, přijde voják, který nás dost nevybíravým způsobem vykopne z místnosti a řekne, že máme sedět venku. Není kde a tak sedíme na zemi pod přístřeškem. Mé myšlenky jsou stále bizarnější, začínám panikařit a mám tendenci se hodně rozčílit. V jednu chvíli vstanu a začnu obcházet kanceláře, přičemž na mě voják pořád gestikuluje, ať se posadím na zem. Když chci najít někoho kompetentního, on za mnou přijde a vrazí mi prst do oka. V tu chvíli jsme si jistý, že jsem přišel o oko. Za normálních okolností a v jiném státě bych se musel bránit, opět jsem ale pochopil, že tady nemám žádná práva a ti hajzlové si mohou dělat, co chtějí. Jejich donucovací prostředky jsou tvrdé a i když jsme zvyklý, že k bělochům se přece jen všichni chovají o dost zdrženlivěji a že si v jiných státech Afriky nedovolí nějaké násilí nebo tvrdé postupy, tady to tak není. Uzemnil mě dokonale. Oko jsem nakonec rozkoukal, ale bylo to již druhé vražení prstu do oka, takže mohu říci, že to je prostě prasárna. Pokud bych mohl, nenechal bych to tak ani minutu. Ponížení nesu dost těžko. Opět žádáme o možnost se jít najíst, dostáváme zase nějaké dva hlídače a jdeme. Je už zase skoro noc, je jasné, že tu budeme zase spát. Jsme již zbaveni svobody přes 38 hodin. Jdeme si zase rozdělat spaní, ráno snad bude moudřejší večera. Zítra je ale sobota, takže samozřejmě že už začínáme počítat s tím, že tu budeme celý víkend. Ach jo, tak jsem se těšil do Čadu.

26.05. Prefekt přerazil o dívku hůl

Ráno, hned jak uslyším první kozy, balíme. Je kolem 6. hodiny a nechceme jít potížím naproti. Spát venku v Čadu je prostě nebezpečné a nejisté, zdejší pravidla neznáme, ale tušíme, že to nebude nic příjemného, jakmile nás někdo objeví, bude co vysvětlovat. Jedeme nejrychlejší cestou k významnému Čadskému jezeru. Cedule na křižovatce ukazuje 66 km k jednomu hotelu, který by měl být na břehu. Máme v plánu si tam dát snídani a obhlédnout tento zázračný kout Afriky. Asi po 50 km zahlédnu velké stádo velbloudů, a tak se vracím s tím, že uděláme pár záběrů. Jsou to dromedáři, krásní a majestátní. Muž ve středním věku v tradiční muslimské košili až ke kotníkům k nám míří mílovými kroky. Tušíme, že budeme muset platit. To ale nevadí, jsme zvyklí, a když je co točit, jsme štědří. Chce 5.000 XAF, což je 200 Kč. Dáváme mu, co chce a jdeme na to. Nechá nás pohybovat se mezi zvířaty, ale mluví jen trochu arabsky, spíše jen místním dialektem. Je negramotný, neumí psát ani číst. Chceme ještě požádat místní dívky o pár záběrů. Dáváme jim rovnou 2.000 XAF, což spolehlivě prolomilo ledy. Dívky ve věku někde mezi 10-13 lety jsou ale velmi vstřícné, chtějí se fotit a současně touží po nějakých darech. Jsme nadšení, jedná se o kočovný kmen Sama, dívky jsou krásně oblečené do barevných šatů a dokonale ozdobené. Mají i tetování, jedna taková čára, dlouhá asi 10 cm jim vede od pravého koutku směrem k uchu. Mají krásné oči a celkově jsou velmi zvědavé. Dokonce si půjčují foťák, kterým po krátkém zaučení fotí Veroniku. Ta ale nemá na žádném záběru hlavu. Vysvětlujeme, že musí koukat do hledáčku, ale to nechápou. Je to ale legrace. Ptáme se, zda nám ukážou, kde bydlí. Souhlasí a dostávají za to dalších 5.000 XAF. Neskrývají nadšení a my také. Jejich obydlí je nádherně čisté, je tvořeno jen z hlavních větví, které tvoří kostru a celé je to pokryté slámou. Uvnitř je postel, zhruba metr nad zemí a police, u které jejich maminka připravuje jídlo. Celou mini stavbou prosvítá sluníčko, které vnitřek zabarvuje do velmi pozitivní oranžové barvy. Je to jednoduché, účelné a praktické. Probíhá dlouhé loučení, nechtějí nás pustit. Když však sedneme do auta, dvě dívky naznačují, zda mohou jet kousek s námi. Uděláme jim místo a jedeme našim směrem asi 5 km do další vesnice. Zde dostáváme pokyn, kde máme zastavit, holky vybíhají a vítají se s kamarádkami. Všechny jsou milé a už je nám jasné, že nás chtěli seznámit a využít našeho štědrého rozdávání dárků a peněz. To ale nevadí, proč ne. Jak tak holky stojí u sebe, my si prohlížíme je a oni nás, zastaví u nás Toyota, z okénka začne hodně zle nadávat nějaký chlap. Je tak hnusné a dokonale dokázal zkazit veškerou pozitivní atmosféru, která byla prostě perfektní. Řekl jsem mu v klidu, že jsme holkám zaplatili a že si chceme udělat jen fotku. On že ani náhodou, vylezl, popadl sukovici a jak tam ty holky tak pěkně stály vedle sebe a usmívaly se, on tu jednu na kraji vší silou přetáhl tou holí přes rameno a zlomil ji na tři kusy. Úlomky odletěli až několik metrů daleko. Vjela do nás obou zlost, česky jsme mu vynadali a gestikulovali tak, aby mu bylo jasné, že tohle se nedělá a že to přehnal. Naštvaně odjíždíme, nechceme dělat holkám trable a dáváme jim z okénka dalších 5.000 XAF. Chlap sedá do auta a jede za námi. Sleduji ho v zrcátku, udržuje od nás odstup několik desítek metrů. Netušíme, co má za lubem. Asi po dvou kilometrech je vojenský kontrolní bod. On ale najednou vystartuje, předjede nás, zabrzdí a dá pokyn vojákům, aby nás sebrali. A drama začíná.

Jsme zatčení – lidový soud

Je ráno osm hodin a vojáci na nás míří samopaly. Odmítám si nechat líbit jejich nechutné chování a z okénka vysvětluji, co se stalo. Oni však trvají na tom, že mám vystoupit. Jenže nestačím udělat nic a už za volantem sedí voják a snaží se odjet. Verča chtěla sebrat klíče, ale on jí div nevykloubil ruku. Mě zatím dost hrubě vedli do chýše, dostal jsem pár facek přes tvář, párkrát mě rvali za vlasy, mrskli se mnou o chýš, která měla střechu ve výšce mých očí, a tak jsem si před obličej natáhnul ruce, kterými jsme jim zlomil jednu větev u střechy a polámal slámu. Narvali mě dovnitř, dostal jsem od jednoho z nich zezadu silnou ránu do ramene a se slovy – sedni -jsem se skácel na lůžko. Tušil jsem, že to není v pořádku, pokukoval jsem, co se děje s Verčou a Pavlem. Byli tam v pořádku. Usoudil jsem, že v této situaci musím dělat, co chtějí, zde není prostor na vyjednávání. Asi po pěti minutách rozhodují, že jedeme k prefektovi. To je asi 200 metrů od silnice. Tam zaparkuji auto a začíná výslech. Musím poslušně sedět na schodech, zatímco všichni si přinášejí židle. Jeden tam umí anglicky, a tak na nás sypou otázky. Odpovídáme podle pravdy, ale zatím nemám odvahu zmínit, proč to všechno vzniklo. Prefekt by asi zešílel, zatím oni hledají důvod, proč nás podusit. Vše postavili na tom, že jedeme k jezeru bez povolení. Odpovídáme po pravdě, že jsme se na výlet k jezeru ptali jak na Čadské ambasádě v Berlíně, když nám vydávali víza, na Čadské ambasádě v Kamerunu, tak na hranicích a všech kontrolních bodech a nikdo nic takového nezmínil. Vycházíme z toho, že vízum je platné a náš vstup do země je legální. Pokud něco nesmíme, respektujeme to. Ale musí nám to přeci někdo říct. Když jsme v Kamerunu chtěli přejet území, přes které sami nemůžeme, vojáci nám to prostě řekli. Tady ne. Oni ale pořád melou svoje, že musíme mít papír z ministerstva v N´Djameně. Je jich tu na nás hodně, možná 30, všichni mají židle a polovina jich má zápisník. Jsou výše než my. Tušíme, že se jedná o nějaký místní lidový soud. Rada starších, vlivných lidí, kteří zde něco znamenají, všichni si to chtějí užít. Dávají nám pokyn, že máme všechno z auta vynosit na schody. Úplně všechno. Následně všechno prohlížejí, elektroniku a dokumenty dávají zvlášť a zabavují. Všechno jim nesedí, nechápou, proč máme více pasů, proč máme tyhle karty nebo tyhle dokumenty, a tak to trvá možná tři hodiny. Několik z nich, v uniformách nebo bez, si dělá zápisky. Všichni se tváří důležitě. Překladatel z arabštiny se v jednu chvíli zeptá, jak je možné, že nemáme respekt my k nim. Já se omluvím a řeknu, že jsme turisté, přijeli jsme poznávat jejich krásnou zemi a milé lidi, nepřijeli jsme dělat problémy a rozhodně respektujeme jejich pravidla. A to, že vyžadují respekt, chápeme, ale respekt vyžadujeme i my a ostatní. Přišla mi vhodná chvíle říci, že když někdo ublíží bezdůvodně komukoliv, zvláště pak ženě a ještě zvláště dítěti, že se jich musíme zastat a že přeražené holi o dětské rameno se respekt neříká. Jenže tak daleko jsem neměl možnost dojít, již v okamžiku, kdy jsem si posteskl, že chyběl respekt od nich k nám mě ten hajzl prefekt přede všemi chytil vší silou za vlasy a začal mi cloumat hlavou, čímž mě velmi ponížil před celou tou bandou. Pochopil jsem, že nesmím pokračovat a že to budeme muset nechat zatím bez podrobnějšího vysvětlení. Prefekt možná tušil, kam jsem mířil, a tak to tímto způsobem zatrhnul. Bylo to nechutné, ponížení, nespravedlnost a nulová šance se hájit. Navíc zde poprvé zmínili, že půjdeme do vězení. To byla informace, která mě donutila, abych se začal přetvařovat, nevěděl jsem, kam až to může zajít a ze všeho nejméně jsem chtěl do průšvihu dostat Verču s Pavlem. Už jsem vlastně jen držel hubu a koukal do země. Nedovedu si představit, že bych si takové ponížení kdekoliv jinde nechal líbit, ale tady to bylo jediné možné řešení, pokud jsem nechtěl situaci nechat vygradovat ještě víc.  Představa, že nás šoupnou do přeplněného vězení, byť na jediný den, byla příšerná.

Jsme stále zatčeni – výslech u místní policie

Odjíždíme na policii, která je od prefektury asi jen 100 m daleko. Už nás tam je méně, jedná se o oficiální policejní výslech. Přestože lidé, kteří to chtějí řešit, byli i u prefekta a všechno již bylo vyřčeno, asi desetkrát zapsáno a popsáno, celý proces jede znovu. Všechno znovu vysvětlit, náš názor je přitom irelevantní. Překladatel nám řekl, že jsou dva problémy. Nemáme povolení , a když nemáme povolení, musíme jít do vězení. Řekl to s vážnou tváří a my jsme se snažili udržet naše nervy i emoce na uzdě, což je možná překvapilo. Z delším časovým odstupem si jsem skoro jistý, že když vyslovil, že půjdeme do vězení, že si myslel, že to neuneseme, chtěli nás vyděsit. Následně roztáhnou do kruhu, ve kterém sedíme, koberec a nařídí, že musíme všechno z auta nanosit dovnitř. To je vrchol, zde jsem začal poprvé mít pocit, že všechno co dělají, má jediný cíl, co nejvíce nás rozhodit, otravovat a zdržovat. Oni chtějí všechno opět nanosit dovnitř, přestože ti samí lidé již toto samé nařídili u prefekta a všechno do posledního detailu každému prošlo rukama. No co se dá dělat, vše začneme nosit a probíhá opětovná kontrola, stejné otázky a stejné odpovědi. Celé to trvá další tři hodiny. Když nám dovolí všechno uložit zpět do auta, šokují nás nařízením, že máme naše mobilní telefony odevzdat. A to nás vylekalo. Verča odevzdává svůj a navigaci vydáváme za můj telefon, Pavel ho odevzdá také. Mají tedy tři v ruce, můj telefon schováváme. Když odnáším překontrolované věci do auta, Verča mi telefon podstrčí a já ho prozatím schovám v autě. Následuje další zdržování a demonstrace síly, psycho – teror. Na koberci zůstávají naše doklady a veškerá elektronika. Pavlovi se podaří jeden paměťový disk schovat do kufru, kde máme dron, s kterým naštěstí neměli žádný problém. Disk je záložní, jsou tam kopie veškerých filmových záběrů z celé naší expedice. Dále bylo nutné schovat kartu z foťáku, kde máme super záběry dívek, díky kterým pak došlo k tomuto incidentu a protože se nám podařilo kartu vyměnit hned po něm, šlo jen o to, kam ji schovat. Verča ji strčila do spodního prádla a pak jsme měli ještě další kartu z kamery, kterou Pavel také vyměnil včas. Tu bylo nutné také ochránit. Takže ji zastrčil do nějaké škvíry v autě. Takže když se konala kontrola, skutečně nebyl nalezen žádný záběr na žádném foťáku ani kameře. Z toho jediného jsem měl fakt radost.

Šéf policie si rozdělává vodní dýmku a asi hodinu ji v klidu kouří, přičemž nás nechávám,  abychom si nejistotu co bude, co nejvíce užili. Všichni odešli, dávali si sprchu, kontrolovali zbraně, čistili je, oblékali se do čistého. V tu chvíli jsme nechápali, co se děje a nezbývalo nám nic než čekat. Bylo hrozné vedro, bylo možná kolem padesáti stupňů, a tak jsme si židle posouvali stále pod strom.

Tajně vysílám z mobilu

Pod záminkou, že mi není dobře a jdu si zapnout nefungující klimatizaci do auta jsem seděl na sedačce řidiče a nohy jsem měl z okénka venku. Nastavil jsem si zrcátko tak, abych viděl, když někdo bude přicházet. Vytáhl jsem telefon a píšu SMS domů, kde popisuji poslední naši pozici pro případ, když se po nás slehne zem. Popis byl asi následující. „Z N´Djameny jsme jeli asi 30 km směrem k Čadskému jezeru, u obrovské rafinérky jsme odbočili vlevo k jezeru a ujeli jsme téměř 60 km, jsme skoro u jezera. Jméno vesnice nevím ale počáteční písmeno je D.“ A dále jsem vysvětlil, co se stalo a že vyhrožují vězením a že nám sebrali mobily. Jenže na potvoru ta SMS nešla odeslat. To byla od operátora pěkná podpásovka. Opakoval jsem pokus mnohokrát a nic. Tak jsem tedy vytočil telefon a podařilo se mi dovolat Petře na Hromovku. Potvrdila, že část SMS přišla ale ne celá. Vše jsem vysvětlil znovu, ale v jednu chvíli přišel někdo z nich, musel jsem telefon zahodit a začal jsem si hrát s nefungujícím rádiem a zpívat si,  čímž jsem ho dokonale zmátnul. Uvěřil tomu. Volal jsem pak ještě jednou, to už ale Petra nebrala, snažila se rozhýbat Ministerstvo zahraničí ČR a následně zastupitelský úřad v Nigérii, kde vše vysvětlila a oni začali jednat. Když jsem se vrátil k Verče a Pavlovi, řekli mi, že jsem byl slyšet, ale dopadlo to dobře.

Jsme převezeni na policii do hlavního města

Asi ve 3 hodiny se začalo něco dít, všichni jsou připraveni, naskáčou do auta a k nám nacpou chlapa se samopalem na přední sedadlo. Odjíždíme. Jedeme podle nich do N´Djameny na hlavní policejní stanici. Je to asi 100 km a doprovází nás asi 6 chlapů. Někde na půlce cesty je zastávka, v jednom domě je připraven koberec, na kterém jsou velké tácy s jídlem, těstoviny s masem, játra a meloun. Vyzvou nás, ať si jdeme sednout, dokonce může i Verča jakožto žena. Sedíme v kruhu v tureckém sedu a nevíme, co si o tom myslet. Posledních osm hodin nás deptali a demonstrovali svoji sílu a moc, nyní ukazují svoji vlídnou tvář? Nebo že by to byl konec divadla? Najíme se a oni nás pustí? Nevíme a netušíme, jak se chovat, přijmout jídlo, tvářit se pozitivně, vděčně, nebo odmítnout. Sázíme tak trochu na první variantu. Najíme se, není to vůbec špatné a obsluhuje nás asi desetiletá dívka, která dostává příkazy. Asi po půl hodině odcházíme, bohužel ve stejném složení pokračujeme. Přijíždíme na policii asi v 17 hodin. Auto parkujeme uvnitř areálu a jdeme na další výslech. Ve velmi klimatizované místnosti, která spíš než cokoliv jiného připomíná mrazák, si sedneme do kožených sedadel a vše opět vysvětlujeme a odpovídáme na otázky. Máme zkušenosti, že ti nejvyšší bývají mnohem rozumnější, ale ten policajt, který nás vyslýchal, se v jeho kanceláři chová jako doma, hrabe v šuplíku, bere si vodu z lednice a tak nám došlo, že to bude jeho velký kámoš.

Vše zůstává zabaveno, probíhá další výslech

Celé to divadlo trvá asi hodinu, veškeré cennosti si nechávají, drobnosti jsou v plastovém kbelíku, ve kterém pereme a kamera, foťák a počítače jsou na zemi, kde do nich každý příchozí s železnou pravidelností kopne. Po rozhovoru se vracíme před kancelář, kde sedíme až do desáté večer. Ještě si nás vezme na kobereček vyšetřovatel, který opět všechno sepíše. Umí trochu anglicky a tak se ho zeptáme, co tedy s námi bude. Chceme si ujasnit, jak máme tomuto stavu rozumět, jestli nás zavřou do vězení nebo co bude. On že nás nezavřou, ale volní nejsme, vše nám sebrali, nikam nesmíme, nemáme mobily a budeme zavřeni zde na policii ale jak dlouho, to neví. Neví ani na co se čeká a v čem je problém.

Velvyslanec ČR a konzulka v Nigérii rozhýbali páky

Najednou se tu z čista jasna objeví obrovský chlap v muslimské košilce a čepci a představí se. Byl kontaktován velvyslancem panem Pavlem Mikešem z České ambasády v Nigérii a byl požádán, aby nás navštívil. Mezitím mi totiž odhalili schovaný telefon, na který volala konzulka z Abuji paní Eliška Maday, jenže schovanému telefonu nešel vypnout zvuk a paní konzulka volala asi 12x a nakonec ten zvuk přece jen někdo zaslechl. To nevadí, hlavně že se o nás ví. V Čadu nemáme žádné oficiální zastoupení, spadáme pod ambasádu v Nigérii, kterou vede profesionální diplomat a velvyslanec pan Pavel Mikeš, který podle všeho disponuje zajímavými kontakty. Člověk, který nás navštívil, prý obchoduje s ČR a pan velvyslanec ho laskavě požádal, aby za námi zašel. Nebyla to jeho povinnost, mohl to odmítnout a vůbec se tím nezabývat ale on nám svůj čas věnoval a udělal pro nás medvědí službu. Byl to pro nás neuvěřitelný zážitek, vůbec bych nevěřil, že ambasáda takhle pružně dokáže fungovat. Jejich snaha se dovolat a informovat nás o tom, že se o nás ví, byla fantastická a pro nás to znamenalo mnohem větší klid. Když vstoupil do místnosti, kde jsme již velmi dlouho čekali, zajímal se, jak se máme a dal mi k telefonu pana velvyslance, s kterým jsem situaci probral. Udělalo na mě dojem, jak se o věc zajímal, vyptával se, co nám kladou za vinu a já mu vše v kostce vysvětlil. Současně jsem mu vysvětlil, co bylo spouštěčem našeho zatčení. Tím nebyla absence povolení opustit město ani žádné focení, které nám oficiálně kladou za vinu, ale incident, o kterém zde vůbec nevědí, protože prefekt vesnice mi neumožnil, abych kohokoliv o incidentu informoval. Když jsem panu velvyslanci prozradil, že jsme se verbálně zastali dívky, o kterou bezdůvodně přerazil hůl, protože byla zrovna nejblíže k násilníkovi, překvapil mě výrokem, že jsme udělali dobře, že si nemůže dovolit děti mlátit. Spíš jsem očekával, že mi řekne, že to je normální, že si to může dovolit, že jsme se do toho neměli míchat apod. ale opak byl pravdou.

Jsme pořád pod dohledem, spát máme venku

Protože máme hrozný hlad, trváme na tom, aby nás pustili do nedalekého hotelu na jídlo.  Nelíbí se jim to, ale než aby nám jídlo zařizovali, posílají s námi ozbrojeného vojáka a úředníka. V hotelu jsme pod stálým dohledem, dokonce když si potřebujeme odskočit, hned vystartují. Poté se vracíme a rozděláme si v autě spaní. Mysleli jsme, že nás nechají v místnosti před vyšetřovnou, kde se dalo docela pohodlně odpočívat, ale nejvyšší nařídil jednomu psychopatovi, aby nás vyprovodil ven pod střechu. Mluví s námi jak s kretény, máme si na beton prý dát koberec a spát tady. Nemáme ale koberec jako všichni ostatní. Pro ně to je základní výbava, používají ho na odpočívání, k posezení u jídla i modlení, ale my nic takového nemáme. Navíc tu je spousta otravných komárů, všichni ostatní vojáci mají natažené pod stromy nebo přístavky moskytiéry a jsou pod nimi zalezlí, ale my máme podle nich ležet jen tak. Takže se rozhodujeme, že popojedu autem od brány o pár metrů a rozděláme si spaní uvnitř auta. Kupodivu nikdo neprotestuje, myslel jsem si, že když nastartuji, že mě někdo přetáhne pažbou samopalu, ale nic se neděje. Naše sprchování však se zájmem sleduje nejméně 20 párů očí. Voda je perfektně nahřátá, takže si dokonce umyjeme i naše zaprášené hlavy. 

25.05. Přejíždíme nebezpečné území, vypálené vesnice

Ráno v osm hodin, přesně dle dohody, nás vyzvedává sám prefekt a policista. Jedeme opět ve složení motorka, naše auto a mercedes k vojákům. Před bránou se domlouváme na postupu. Ověřují si, zda máme dostatek pohonných hmot a informují nás, že se nikde nezastavuje. Až dojedeme do vesnice Waza, převezme si nás jiná eskorta. Máme dodržovat nejméně 50-100 metrový odstup od prvního auta. Budeme projíždět celou Čadskou pláň. Odjíždíme, vpředu jede Toyota, která má na korbě instalován kulomet. Po celou dobu se ho drží voják a je připraven do vteřiny útočit. Na korbě pak sedí dalších asi 10 chlapů. Všichni jsou v maskáčích, mají neprůstřelné vesty a ještě jsou kolem dokola obaleni v nábojích. Každému koukají jen oči, střelci z kulometu mají navíc ještě brýle. Každý má samopal. Za námi jede další Toyota, která má podobné vybavení. Celkem s námi jede neuvěřitelných 20 chlapů. První část cesty do Waza je strašná, zničený asfalt již skoro neexistuje, díry mají hloubku třeba i metr. Jen těžko se to dá popsat, kličkujeme a snažíme vybírat nejschůdnější místo, ale často to nejde, musíme mimo silnici, kde je vyjetá část cesty. V několika vesnicích nám lidé mávají, ale nemáme moc času koukat okolo, protože vteřina nepozornosti a naše auto se už nemusí rozjet. Ve Waza si nás prakticky za běhu předává další eskorta, podobně početná a ozbrojená, má však navíc ještě protitankové střely. Pořád se mi nezdá, že by to bylo opravdu tak vážné, pořád o tom mluvíme, přemýšlíme. Dalších 160 km je trochu lepších, jsou vyjeté koleje v poušti, takže často jedeme mimo silnici. Práší to, ale je to lepší. Když najednou míjíme první vesnici, která je evidentně vypálená, vyrabovaná a nejsou zde žádní lidé, začne nám trochu mrazit. To, co vídáme v televizi, zničené a vypálené vesnice, tady to vidíme na vlastní oči. V chýších, které jsou pobořené, lze vidět vnitřní zařízení, amfory na vodu a různé police a kuchyňské potřeby, postele. Není to příjemné. Takových vesnic míjíme více, jedna je dokonce obklíčena vojáky, kteří stojí pod stromy nebo přímo na horkém slunci, které má určitě 60 stupňů. Jsou od sebe jen pár metrů, je jich hodně a vypadá to, že se jedná o poměrně čerstvý útok Boko Haram. Přemýšlíme, proč to hlídají, když už jsou všichni pryč včetně místních obyvatel. Nenapadá nás nic jiného, než že se čeká na kontrolu území, neboť můžou být ve vesnici nastražené bomby. Když jsme se později ptali vojáků, nemohli nám ale nic říci. Do města Kousseri, které leží 30 km od čadských hranic, přijíždíme po pěti hodinách. Jsme vysušeni ale chudáci vojáci, jsou v tom vedru nabalení, vůbec nechápu, jak v tom můžou žít. Dál již jedeme sami. Projíždíme velmi suchou pouští, jsou zde staré pozůstatky sloních bobků. Když začne pršet, což by mělo být již v červnu, sloni se prý vrací. Nyní jsou pryč.

Když kočka není doma, myši mají pré

Za hodinu přijíždíme k hranicím. Chystáme se udělat proceduru pro výstup z Kamerunu, když v tom nás jeden chytrolín kontaktuje a začíná se montovat do našich věcí. Nejdříve ho necháváme vykecat, ale když pak z něho vypadne, že přejezd přes most stojí 30.000 XAF, zbystříme. Chce je teď a tady, a že to prý za nás jde uhradit, což Verča s vykulenýma očima odmítne a jde s ním. To nečekal. Nakonec ho kolega nepodrží, řekne, že se tu nic neplatí a tím z něho udělá podvodníka. Je v koutě. No a je to. Verča na něj začne být dost ostrá a jemu nakonec nezbude nic jiného, než se odporoučet. Projíždíme přes obrovský most a na druhé straně jdeme vyřídit proceduru ke vstupu do Čadu. Musíme dávat otisky prstů a oční sítnici, což z afrických států chtěli snad jen v Pobřeží slonoviny a JAR. Tušíme, že v tom mají prsty Američané, kteří tu mají poměrně zásadní zájmy. Pak trochu chaoticky musíme projít asi šest kanceláří, každý si nás zapíše, dostaneme razítko a pokračujeme dál. V poslední kanceláři se mihne jeden sympatický chlápek, který na nás: „Ahoj, jak se máte?“. Neuvěřitelné, udělal nám radost. Prý byl v roce 1985 rok v Brně, už si skoro nic nepamatuje, ale jedno přece jen ano: „Když je kočka venku, myši mají pré“. To nás rozesmálo, býval to asi pěkný chlípník. Vojáci to mají tady obšancované všude, až jde z toho strach. U jednoho okénka si klidně jeden úředník – policista, řekne o úplatek za razítko ve výši 30.000 XAF a vůbec mu nevadilo, že to slyší hromada lidí. Já bych mu býval něco dal, třeba pět tisíc, ale Verča? To je něco pro ni. Začne se ptát za co, kde to je napsaný a zda dostaneme potvrzení. Samozřejmě nic nedostaneme a jsou to peníze na jejich radosti. Striktně to odmítla, což se chlapům v těchto zeměpisných šířkách vůbec nelíbí. Přestal s ní komunikovat a chtěl mluvit jen se mnou. Já už jsem také odmítnul, vyrval jsem mu přes mříže naše pasy a jdeme pryč. Ještě slyšíme nějaké poznámky na náš účet, ale už se neohlížíme. Když už jsme měli všechno vyřešené a uběhla dlouhá hodina a půl, sedáme do auta. Už na nás nikdo neřve a vypadá to, že lidé, kteří sledovali naše pohyby a všechna námi navštívená okénka, už nás pustili z hlavy. Sedáme do auta a máme v úmyslu vyjet, když najednou policejní auto, které stálo pár metrů před výjezdem, prudce a nečekaně nastartovalo a vjelo nám do cesty, čímž nám ji zablokovalo. Co je to zase za novinku? Sakra, to jim nestačí, že obejdeme tolik kanceláří a ještě musí dělat takové divadlo? Když mu ale ukážeme pasy v ruce a vykřikneme na něj, že všechno máme vyřízené, zařadí zpátečku a nechá nás projet.  Jsme v Čadu, je to má 37. africká země.

N´Djamena, hlavní město Čadu

N´Djamena je hlavní město Čadu. Obrovské bulváry, osvětlené město a luxusní hotely nás překvapily. Je jasné, že se město chce stát, pokud už jím náhodou není, důležitým finančním centrem země. Jde vidět, že tady peníze jsou. Zajíždíme do hotelu Kempinski si po týdnu dát něco dobrého k jídlu, ledové nápoje a dobrou kávu. Potřebujeme pár informací z internetu a tak tu trávíme, špinaví a upocení v baru hotelu asi tři hodiny. Pak objíždíme jeden hotel za druhým a hledáme místo, kde by se dalo přespat. Jenže je to všechno drahé a nejsme ochotni dát za pokoj 2.000 Kč. Ano, dá se sehnat za půlku, ale to je zase tak hrozná špína, že by to bylo čisté vyhození peněz. Jedeme po asi šesti pokusech najít za město místo ke spaní. Do pouště. Spíme asi 30 km za městem směrem k Čadskému jezeru s výhledem na obrovskou rafinérku. Nikdo nás neotravoval ani neohrožoval, měli jsme otevřené dveře i okna celou noc, vítr nám pěkně autem profukoval. Byla to jedna z příjemných nocí, byť jsme nečekali, že by nás tu někdo nevyhmátnul a byli jsme stále ve střehu. 

24.05. Extrémní sever - Maroua

Ráno zastavujeme v posledním velkém městě na severu Kamerunu, které se jmenuje Maroua. Vlastně Kamerun má dva severy, sever Kamerunu jsme projeli a nyní jsme na tzv. extrémním severu, což je právě oblast kolem města Maroua a severní výběžek, který jsme toužili někdy projet. A zatím to vypadá, že to klapne.

Protože v N´Djameně v Čadu bývá i v noci kolem 38 stupňů, rozhodujeme se, že se  pokusíme najít někoho, kdo by nám opravil klimatizaci, která nám skoro nefunguje od samého začátku letošní expedice. U koryta řeky, které je úplně bez vody, vidíme hromadu odstavených aut, což je v Africe vlastně dokonalá reklama na autoservis. Kluci se nás ujímají, chvilku se v tom hrabou a asi po hodině času platíme tisíc korun a odjíždíme. Moc tomu nevěříme, že se to povedlo a po 20 minutách se naše podezření potvrdilo. Ale vracet se už nebudeme, vzdáváme to a jedeme. Ve městě navštívíme hotel Palace, prý nejlepší hotel ve městě. Za jeho vznešeným názvem se však skrývá jen zašlá sláva, zanedbané a velmi staré interiéry a bazén, kde nejde vidět ani na 10 cm. Dáme si tři rychlé omelety, které se opravdu povedli. Servisu a ochotě pana číšníka nelze vyčíst také vůbec nic. Ještě že ti lidé jsou tak neuvěřitelně příjemní.  Protože v celém Kamerunu a to ani v hlavním městě, nelze sehnat na naše auto téměř vůbec nic, neočekáváme, že by to bylo na severu lepší. Naopak. Proto pořád přemýšlíme, co sehnat, co koupit, abychom si sami pomohli. Už 2.000 km nám hvízdá klínový řemen. Tušíme, že je problém s nějakým ložiskem ve vodících kolečkách, ale nemáme nářadí na povolení napínáku. Kupuji proto u místních obchodníků, co se dá. Cesta se začala horšit, je velmi zničená. Je to první úsek, který stojí za houby. Jinak klobouk dolů, od Doualy až sem to bylo super, některé úseky trochu děravé ale z 99% nádhera. Zastavuji na kontrolním stanovišti, kde lidé vytahují z třiceti metrů hluboké studny kýbl s vodou. Vedle se povalují svázané slepice. Začnu fotit a vytáhnu i Pavla, což se nelíbí policistovi. Jdeme proto za šéfem, který nám to ale povolí. Pavel se bojí konfliktů, to mě fakt mrzí. Bez rizika prostě žádné dobré záběry nebudou, vím, že to ví i on, ale nutit ho, aby vylezl ven, je nad naše síly. No a co, tak nám vynadají, nebo jim zaplatíme a než začnou protestovat, něco bude natočené, nebo nám v nejhorším případě něco rozflákají, ale to za prvé nevadí, za druhé se to nestane. Nakonec něco stejně natočí, ať chtějí nebo ne. Věta, kterou mi řekl, mě ubezpečila v tom, že on na tento typ cestování a natáčení není absolutně vhodný. Řekl, že on smýšlí jinak, že nechce konflikty, zatímco já je prý vyhledávám.“ No tak to měl jet na Kanárské ostrovy. Tam by to točení nikoho nevzrušovalo. No co naděláme. 

Mora, stovky utečenců kvůli Boko Haram

Mora je město, odkud nás podle jednoho z kontrolních stanovišť dál nepustí. V centru vidíme stovky krásně barevně oblečených žen, sedí spořádaně kolem policejní pásky na zemi a čekají. Nechápeme, o co jde, a tak zastavuji a jdeme to zjistit. Ujímá se nás aktivista, který nám to vše vysvětlí. Jedná se o utečence, kteří utíkají před Boko Haram. Pod velkou střechou, kde se obvykle konají společenská setkání, jsou stolky, u nich registrátoři a asi tři vojáci s brokovnicemi. Přivádějí ke stolkům ženy po třiceti, kteří stojí ve frontě a až na ně přijde řada, projdou procedurou. Procházíme kolem nich, nejdříve trochu s obavou, všichni ale mají jiné starosti, a tak se později osmělíme a fotíme a točíme. Nevadí jim to, možná očekávají, že se o tom někdo dozví. Několik žen nám podává ruku a jsou vděčné, opravdu moc vděčné, že jsme jim ruku podali, že jsme jim věnovali oční kontakt. Další ženy své ruce podávají, ale nestačím ji všem stisknout a podívat se jim dlouze do očí. Na koho vyšlo, poděkuje, že jsem jim věnoval pohled a ruku. Začínám mít vlhké oči, když se rozhlédnu kolem dokola, je to smutné, nic nemají, byli vyhnáni z území, kde Boko Haram přepadává, plení, ničí a znásilňuje. Očekávají jediné, že dostanou místo, kam si budou moci lehnout, že dostanou jídlo a vodu a vypadá to, že Kamerun je na to připravený. Opodál vidíme auta organizace UNHCR, což je Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky, který celé toto zastřešuje. Ještě nás před odjezdem kontaktuje několik lidí, kteří chtějí mluvit na kameru. Pavel jednoho i požádal, aby mu řekl něco o této situaci a protože francouzsky neumíme, necháme později vypracovat překlad. Měl jako jediný tričko, na kterém bylo velkými písmeny vystiženo to, co je všechny trápí, NO TERORISM.

Odjíždíme s velmi sklíčenou náladou. Vidět něco takového na vlastní oči má úplně jinou sílu než to vidět v televizi. Všichni nás pozorují z dálky, jak odjíždíme.

Sami nikam nemůžete!

Na výjezdu z města nás zastavují policisté. Je to kontrolní bod, který je klíčový pro výjezd z města o kterém jsme věděli, že zde bude asi problém. A byl. Policista velmi slušně ale razantně nařídil, abychom se otočili na druhou stranu. Odvětím, že míříme ale tamtím směrem, požádal mě, ať se otočím. Udělal jsem, co chtěl a pak nám vysvětlil situaci. Z města Mora až na hranice Čadu není možné cestovat samostatně, víc nám prý řekne místní prefekt. Sedá na motorku a jedeme na místní radnici. Přijímá nás velmi slušný, opravdu milý muslim ve svém tradičním oblečení dišdaša, což je dlouhá košile sahající až ke kotníků a na hlavě má typický muslimský  naškrobený čepec kumma. Posadí nás do kanceláře, která není na rozdíl od jiných vyklimatizovaná, ač klimatizaci má. Koresponduje to s tím, jak se chová a je to podle nás muž na správném místě. Už jsme pár prefektů měli tu čest poznat, měli vychlazené mozky, byli velmi nafoukaní a ctižádostivý do jednoho. On ne. Vysvětlí nám klidným hlasem, že průjezd je vyloučený, že útoky jsou zde časté. Boko Haram vypalují vesnice, vraždí a každý kdo má bílou kůži, je absolutní prioritou pro toto teroristické uskupení. Není možné nic podcenit. Bereme to stále na lehkou váhu a ptáme se, zda můžeme navštívit NP WAZA, který se nachází asi 60 km od města Mora. Odpovědí je smích. Nejde to, je to velmi, velmi nebezpečné. Začne povídat o deseti občanech Číny, kteří v parku byli uneseni a před pár týdny byli po 7 měsících propuštěni, neví za jakých podmínek. Začínáme chápat. Odcházíme k autu, policista sedá na motorku, jede jako první, pak my a za námi ve 25 let starém mercedesu pan prefekt. Jedeme na vojenské velitelství do hlavního stanu, odkud se řídí veškeré operace. Přivítá nás nejvyšší generál, FUSO, má sice červené oči jak angorský králík, žvýká podle všeho omamnou látku CHAD, ale jinak mluví srozumitelně a anglicky. Další stovky vojáků se připravují na akce nebo hlídky. Vypadá to, že to všechno perfektně funguje. Ve stanu si podáme ruce a posadíme se. Vysvětlíme, o co nám jde ještě jednou a odpovědí je, proč neletíme letadlem. Nad námi na bambusové tyči visí nástěnka, je tam mapa regionu extrémní sever, všude okolo jsou křížky vyznačeny kontrolní stanoviště vojáků. Prakticky mají pod palcem všechno. Pod tím je několik informací, které se týkají Boko Haram. Je evidentní, že tohle všechno tu je jen kvůli nim. Píše se tam že s BH se nevyjednává, ale ihned střílí a další podobné body. Domlouváme se, že nás odvezou do hotelu (chlívek), že nás tam budou hlídat, v žádném případě nesmíme vrata hotelu opustit a celou noc na to budou dohlížet dva ozbrojení vojáci. Ráno nás vyzvednou a pojedeme přes území, které je nebezpečné s vojenskou ochranou. Souhlasíme a loučíme se. Říkáme si, že tady se informace šíří rychle. Když by nás rovnou vzali dva vojáci a jeli s námi, bylo by to bez problémů, ale protože s tím dělají takové divadlo, jezdíme s nimi po městě, všichni vědí, kam jedeme, je evidentní, že se to Boko Haram od někoho dozví. A to vědí i vojáci a tak to nechtějí nechat náhodě. Ráno to prý bude veliké.

Náš spánek hlídají vojáci

Hotel je sice nejlepší ve městě, přesto to s žádným hotelem srovnání nesnese. I prefekt raději preferoval, abychom spali na policejní stanici a sám připomenul, že asi spokojení nebudeme. Ale na druhou stranu zde bylo poměrně čisto a pokoj stál jen 200 Kč. Plechové dveře vypadají spíše než jako do pokoje spíše do konírny a strašné vedro a dusno je samozřejmostí. Větrák sice nad postelí je, ale víří jen horký vzduch v místnosti, umyvadlo je vyrvané ze zdi a je k nenalezení, sprcha jen kape a tak si musíme počkat, než nám voda nakape do plastové lahve. Pan recepční ale vše dokáže opravdu profesionálně vynahradit. Pošle pro studené nápoje, půjčí nám sporák, kde si můžeme uvařit, dá nám k autu stůl a židle a nakonec z toho je docela fajn odpoledne a večer. Nad hotelem se tyčí obrovský skalní masiv, kam bych si rád vyběhnul, ale nemohu. Vojáci nám to nedovolí. Později večer, když už ležíme v posteli a snažíme se zachytit sebemenší závan vířeného vzduch z větráku nad našimi hlavami, přestane fungovat elektřina úplně a vše se ponoří do tmy. Nezbývá než otevřít vrata ven a spát s otevřenými dveřmi. 

23.05. Boj u jezera

Dnes hned ráno odbočujeme k jezeru, které na mapě vypadá docela monstrózně. Jmenuje se Lac de Lagdo a vede k němu dokonce hodně stará a děravá asfaltka. Jsme za těch 20 km vydrncaní až na půdu. Raději bych jel 200 km po asfaltu než 20 km po tomhle. Jezero nám trochu připomíná to malawské, které jsme navštívili loni v Malawi. Lidé zde perou a děti řádí. Nejdříve jsou všichni překvapeni, co že tu ti běloši dělají a jak je možné, že se nebojí přijet až k jezeru. Okolí je totiž prošpikované hlubokými ďourami, které místní v písku hloubí, když voda z jezera ustupuje. Nabírají si tak vodu blíž. Děr tu jsou snad stovky. Po chvilce se však napjatá atmosféra uvolní, začnou se přibližovat, prohlížejí si nás a to dokonce i muslimka, která má zakrytý absolutně celý obličej a dívá se na nás jen skrz maličký otvor v závoji. I ji zvědavost přemohla, vstala a po chvilce si dokonce svůj závoj odkryla.  Začneme rozdávat drobnosti asi desítce z nich. Když ale zjistí všichni ostatní, že zde něco rozdáváme, věci, hrnce i talíře, které zde u jezera právě umývali, letí do jezera a začne bezohledná bitka o všechno, co se nám ukáže v ruce. Když vytáhnu propisky, hned jsou zničené a zlámané, protože se o to rvou takovým způsobem, že ty věci nemají žádnou šanci přežít. Když najdu dívku, které chci něco dát a vím, že nemá tolik síly se probojovat k nám, pláče nebo má slzy jen na krajíčku, najdu si její ruku mezi desítkami ostatních a vtisknu jí dárek do dlaně. Jenže ony ho většinou stejně neuhlídají, šelmy jim je většinou vyrvou z ruky. Raději odjíždíme. Tohle se nám nelíbí.

Řadící páka mi zůstala v ruce                                   

Pavel sedí na kapotě a točí, když však vjedu do vesnice, najednou se mi stane něco, co se mi ještě nikdy nestalo. Zůstane mi v ruce řadící páka. Ty bláho, co to je? To je teda průšvih. Když se podívám pod koberec, jsou tam poházeny šrouby a gumy, součástky tam leží poházené, jako by je někdo před chvilkou rozebral a já vůbec nechápu, co to má znamenat. Nejbizarnější problém, který se nám stal před lety ve Rwandě, byl, když mi zůstal za jízdy v ruce volant. Vyklepaly se šroubky. Jenže tohle?  Nejdříve se mi vůbec nezdá, že bych to dal dohromady, je tu hodně součástí a nic nepasuje k sobě. Ale po pár minutách to pochopíme, vyndáme zničené prachové gumy a celé to sešroubujeme. Funguje to. Už jsme si mysleli, že je to náš konec, ale byla to jen drobnost, která nás dost vyplašila. Při poslední opravě spojky prostě páku pořádně neupevnili. Odjíždíme směrem jedno z posledních velkých měst Garoua. Hledáme hotel, kde si dáme snídani a zjišťujeme, kde najdeme známého hrocha, který je prý ochočený a lze se k němu zcela přiblížit.

Neuvěřitelné, 5 metrů od hroší rodinky

Když odjíždíme z brány, ptáme se jednoho intelektuála, zda ví, kde toho hrocha najdeme. Ukazujeme mu fotku, kterou máme u sebe. On ale hned vyhrknul, že hroch je prý mrtvý. No tak to je teda náhodička, pomyslíme si. Byli jsme na něj zvědaví a nakonec z toho nic nebude? Při bližším zkoumání oné fotky však zjistíme, že v pozadí jsou nějaké bílé hangáry a shodou okolností jsme dnes jednoho hrocha z mostu fotili a ty samé hangáry máme na fotce také. Víme proto, kde to místo je a jdeme se přesvědčit na vlastní oči, zda je hroch opravdu na onom světě. Když se k řece dostaneme přes zcela zaplněný sjezd místními prodavači, ihned se nás chytí banda kluků a jeden z nich nám začne fotky, jak krmí hrochy, ukazovat. Zjistíme, že se jedná o stejného chlapíka, který je na naši fotce, ale ta je stará osm let. Ptáme se na osud hrocha, on ale tvrdí, že neumřel, jen prý zmizel. Ale že není problém, že těch ochočených hrochů tu mají 22. Začnou na ně hned volat, což vypadalo dost směšně. Pak telefonují, aby zjistili od jiných kluků, zda je někde nevidí a to divadlo trvá asi půl hodiny. Nakonec radostí vyhrkne, že ví, kde všichni ti tlustokožci jsou. Sedá si do našeho auta a k němu se cpe ještě jeden jeho kamarád. Neprotestujeme, nedomlouváme cenu, prostě předpokládáme, že jedeme jen na druhou stranu mostu nebo tak něco. Přestože jedu dost rychle, pořád mě upozorňuje, že mám jet rychleji, že zapadá slunce. Jenže slunce bylo ještě dost vysoko, a tak nám došlo, že jedeme podstatně dál, než jsme se původně domnívali. Vyjíždíme za město a pokračujeme po písečné cestě, míjíme asi desítku vesnic, až po hodině dojedeme na konec úzké bahnité pěšinky, kde už se dál pokračovat nedá. Bereme si nejnutnější věci a jdeme dále pěšky, kde čeká jeho zvěd. Pobízejí nás, ať si sedneme rychle do lodičky a okamžitě odrážejí od břehu. Je to moc fajn, voda je teplá, trochu kalná a rozhodně není k pití. Kluci to ale vidí jinak, normálně ji do sebe lijí, jako by to byla čistá pramenitá voda. Při představě, co všechno do té řeky proudí, lidé ji používají k praní, koupou se v ní zvířata a to nechci říkat, co všechno tu ještě plave. Ale oni se tak asi udržují v kondici. Asi po 15 minutách usilovného pádlování přijíždíme k rákosí, kde je mělčina a drhneme lodí o dno. Musíme vystoupit.  Pokračujeme vodou, brodíme se pomalu a tiše mokrým pískem, občas neudržíme rovnováhu nebo se nám zaboří noha a nejde vytáhnout. Je to ale příjemné a jsme plní očekávání. Když v tom je všechny spatříme, jsme jen pár desítek metrů od hroší rodinky, je jich asi tak 20 a zvědavě nás všichni do jednoho sledují. Hroši si mezi sebou povídají a sledují nás. Viděli jsme v životě stovky hrochů a byli jsme u nich velmi blízko, třeba i na 10 metrů ale vždy tam byla bariéra, svah nebo něco, co by zabránilo, aby se k nám obr dostal. Nyní to je ale jiné, jsme tváří v tvář hrochům, kteří patří mezi divoká zvířata, která zabijí každý rok ze všech zvířat nejvíce lidí. Jsou to dokonalí zabijáci, vypadají neohrabaně, ale když se rozhodnou k útoku, nestačí se člověk ani pomodlit. A nyní? Blížíme se k nim, krůček po krůčku a chlápek na ně ještě volá: „Kluci, vedu vám sem Angličany, jdou se na vás podívat, chtějí vás poznat, jak se máte?“ Stále volal a přibližoval se. Upozornil jsem ho, že nejsme Angličané ale Češi a ptám se, zda jim to nebude náhodou vadit. On že prý ne. Občas některý z obrů zareagoval, vstal, proti západu slunce si zívnul, popošel pár kroků k nám a zase se svalil do vody. Všichni nás ale bedlivě pozorovali. Už jsme byli jen pár metrů od nich a já si uvědomil, že za každou cenu k nim vlastně nechceme. Dokud jsou pod vodou, je to bez problémů, ale když se některý z nich zvedne a jde k nám, je to fakt nepříjemný pocit. Měl jsem obavu, zda ti kluci vědí, co dělají. Měli dříve jednoho ochočeného, kterého jeden z nich bez obav krmil, dokonce mu vrazil hlavu do tlamy, ale nyní to je jiné. Mluví k celému stádu, vyrušuje je z relaxace při západu slunce, přibližuje se k nim proto, aby nám ukázal něco, co jsme ještě neviděli a nevíme, jak moc riskuje a kolikrát to již má vyzkoušené. Dal jsem mu najevo, že ho nemusí nutně hladit, že tohle klidně stačí, stojíme od jednoho z nich asi pět metrů blízko. Je to hora živého masa, proti němu nemáme vůbec žádnou šanci, pokud se rozhodne, že nás zadupe do písku.

Dron nad hrochy

Asi po půl hodině odcházíme, pěkně pozpátku a v duchu děkujeme, že žijeme. Nasedneme na loďku a frčíme zpět. Během plavby Pavla napadlo, že pokud by nás dokázali dostat od auta asi kilometr po břehu, že by tam mohl rozbalit dron a udělat záběry z výšky. Kluci chápou a souhlasí, jsme nadšení. Jdeme do auta a zase šlapeme zpět pod grepovými, mandarinkovými a mangovými stromy. Pospícháme, stmívá se. Na velmi přehledném místě ho rozbalíme a let začíná, myslel jsem, že hroši budou naštvaní, ale po pár přeletech mají tendenci se spíše potopit pod vodu. Létáme asi 20 minut a slibujeme si od toho fakt unikátní záběry. Místní lidé jsou také jak u vytržení, nechápou, sledují to divadlo a okusují přitom manga. Už je skoro tma, rychle se vracíme k autu a potkáváme v lese jednoho poustevníka, bělocha. Nejeví o nás zájem, ale odhaduji, že je to Němec. Zeptám se ho, věnuje mi asi 2 vteřiny očního kontaktu, víc ne. Nemá zájem, má tu své harampádí a svatý klid. Když kluky odvezeme zpět k mostu, kde jsme se s nimi potkali, přichází na řadu cena. Nebyla domluvena a tak odhaduji, že to bude maximálně 30.000 XAF. Mezitím vytáhnu počítač a ukážu jednomu z nich záběry, které jsou asi 8 let staré. Je na záběrech vidět, jak krmí hrocha. Trochu se mu lesknou oči, je nadšený. Pak to zaklapnu a zeptám se ho. Kolik? On napíše na papír 1.500.000 XAF. Říkám, že se asi přepsal, on že o nulu ano. Ale 150.000 XAF je také hrozně moc. Říkám, že se sekl o dvě nuly. Dávám mu 20.000 XAF. On že to ne, dám mu 30-40-50 a tam končím. Vyšší částka už nepřipadá v úvahu, on chce ale 3x víc. Dávám mu na výběr, buď ber, nebo nech ležet. Veronika se ho ptá, zda máme na čele napsáno, že jsme z Marsu? Nakonec kysele souhlasí a chce se naštěstí rozloučit v dobrém. Říkáme, že 50.000 XAF, které dostal, to jsou přeci 2.000 Kč. To je fakt hodně peněz. Za loďku tomu chudákovi, který nás vezl, dal ten vydřiduch jen 4.000 XAF a to jsem mu chtěl dát deset, když mi to průvodce zakázal. Tak co naděláme. Spíme po dlouhé době v polopoušti s otevřenými dveřmi, žádní komáři, je nám konečně k ránu zima, což je super. Jsme kousek před městem Maroua.

22.05. Dáme jim prst a utrhnou nám celou ruku i s klíční kostí

Míjíme hraniční městečko, které je na samé hranici se Středoafrickou republikou. Vede tudy prvotřídní nová silnice, a tak to jde rychle. Přesto uděláme průměrně jen kolem 80 km/ hodinu, neboť nás zdržují časté kontrolní body a retardéry v každé vesnici. Je to ale kraj, kde manga a ananasy padají skoro až do pusy. Všichni zde prodávají ovoce za neuvěřitelný pakatel. 12 ks za 40 Kč! Nekup to. Manga bereme po dvaceti, naskládáme je vždy na nárazník a vždy když zastavíme, pár jich zboucháme. Když se dostaneme do chumlu dětí, které chtějí „kado“ – dárek a všichni visí na autě a zrcátkách, křičí a dost drsně se rvou o všechno, co jim dáme. Je to pochopitelné, všichni chtějí něco, je to přirozené, za zlé jim to mít nemůžeme.  Když výdej dárků ukončíme a pochopí, že už nemáme a odjíždíme, rozeberou si klidně i manga, která jsou venku volně na předním nárazníku. Ne že bychom jim je nechtěli dopřát, ale manga mají úplně všude a přesto nám je klidně rozeberou. To mě pak pěkně naštvou.

Dnes nás nic plánovaného nečeká, musíme se jen přemístit o velký kus na sever. Na jednom místě nás zastaví silničář a vysvětluje nám, že musíme čekat. Nevíme jak dlouho, ale víme, že to nebude celý den. Stojí za námi i autobusy, a ty by asi s nastartovaným motorem nestály půl dne. Alespoň si to myslíme. Je tu rušno, místní si udělali u tohoto místa ze zištných důvodů provizorní stánky, vaří, pečou maso nebo nabízí nevábnou bílou tekutinu, kterou jsem ale neměl odvahu ochutnat. Hned jak vypnu motor, už u nás stojí tři muslimové s hudebními nástroji a než jsme vystoupili, začali nás obšťastňovat hudbou. Hrají a hrají a hrají… a není to vůbec špatné. Dostávají peníze, za které se všichni hluboce pokloní. Pan řidič z jednoho autobusu roztahuje erární kobereček, na kterém se po trojících střídají cestující, muži a kupodivu i ženy. Modlí se. Jdeme do davu, točíme ty roztodivné postavičky, jejich mobilní krámečky a oceňujeme jejich pozitivní přístup. Nikdo se nevnucuje, chápou hned na poprvé, že jejich zboží nechceme, a když se nám něco hodí, nejen že nabídnou neskutečně nízkou cenu, která je mnohem nižší než kolem hlavního města, ale ještě přidají bonus navrch. Na jihu jsme kupovali jeden ananas za 1.000 XAF, tady jich za stejnou cenu je sedm. Když jsme kupovali manga v Yaounde, za 1.000 XAF jsme dostali dvě, tady jich je za stejnou cenu kolem 50. Ani je nemáme kam dát, takže většinou si vezmeme jen něco a zbytek jim necháme. Tvrdneme tu asi hodinu, přesto jsou auta, která se stopku i silničáře snaží objet, a tak pro tyto případy tam stojí i voják se samopalem, který je usměrní. Přijíždí silničář v Toyotě a z okénka mává praporkem. Auta startují a odjíždíme v koloně za ním. Přesto se najdou volové, kteří začnou kolonu nepochopitelně předjíždět a vjíždějí na asfaltový postřik, čímž jejich práci hatí. Už chápu, proč to nemají vymyšlené jinak. Nevěří, že by se dalo pouštět v intervalech, nikdo by to zřejmě nedodržel, někdo by určitě zapomněl a pak by byl problém. Jezdí se tak v koloně po jedné hodině a pod dohledem. Úsek se dělá celý nový, je přes 20 km dlouhý. Pokračujeme na sever, spíme kousek za Ngaundere. 

21.05. Velký přejezd směrem do Čadu

Dnes je před námi velký přejezd. Ani se nestavujeme u našich přátel v Istanbulské restauraci v Yaounde, kam bychom rádi zašli na skvělé jídlo. Prostě jedeme. Po 300 km se mi ale opět propadnul pedál spojky a vytekla veškerá kapalina. To snad není možné, to je snad začarovaný kruh. Navíc nám asi půl hodiny předtím přeběhla černá kočka přes cestu, ale protože měla bílé tlapky, nevěnovali jsme tomu moc pozornost. Pořád jezdíme sem a tam, jako by ten nad námi chtěl, abychom si ten Čad opravdu rozmysleli. Jedeme zpět, tentokrát jen pouhých 20 km do města Ayos, kde nám nějací kluci v pochybném servisu před pár dny nabízeli pomoc, kterou jsme tehdy odmítli, neboť jsme tušili, že by to byla jen zdržovačka a že musíme sehnat díl nový. Nyní se nám ale opravdu hodí a skutečně problém za hodinu odstraní. Někde dole se rozpojila nějaká hadička. Prostě hloupost. Takže pokračujeme opět směrem na sever. Začíná nám ale pěkně hvízdat klínový řemen, a tak opět tušíme, že je to otázka času a praskne. Máme ale náhradní a dokonce i vodící kolečka, takže se sice bojíme, ale doufáme, že prasknutí nezpůsobí další škody. Klidně bychom ho vyměnili, ale bohužel jsem někde přišel o nové nářadí a nemáme ráčnu na povolení napínáku. Takže to necháváme být. Jak se blížíme na sever, okolní příroda se mění, konečně začínají ubývat pralesy, okolní vegetace řídne a všechno je přehlednější. Také přibývá muslimů, jižněji byly mešity vidět jen sporadicky a drtivě převažovaly kostely. Nyní je mešit čím dál více. Máme nějak ty muslimy rádi, jsou velmi přátelští, mají krásné výrazy ve tváři, milujeme jejich pohodičku, kterou dávají najevo tím, že věčně někde polehávají, popíjejí čaj, omývají si nohy vodou ze svých barevných konviček, modlí se. Jsou to obyčejní mírumilovní a ochotní muslimové.

20.05. Oprava spojky

Ráno překontroluji kapalinu ve spojce, vše je OK. Odjíždíme do servisu a doufáme, že se nám podaří získat peníze za drahý díl zpět. Jenže těsně před příjezdem se spojkový pedál opět propadnul a je proto jasné, že to do opravy půjde. Zaplať pánbůh, že se to stalo nyní a ne až 200 km po odjezdu z města. Kluci tam na nás již čekají, ještě šéfovi vysvětluji, že to včera a dnes ráno fungovalo úplně perfektně a až nyní se to zhoršilo. Trochu ho to zviklalo, začíná opět laborovat, jestli ten problém nebude přeci jen jinde. Odcházíme, řekneme mu, že budeme v kavárně LE MOULIN, což je naše oblíbená a je vzdálena jen cca 300 metrů. Kdyby něco potřeboval, ví, kde nás hledat.

Oslavy, hudba, tanec a papaláši

Oslavy mají Afričané rádi, věnují jim dost prostoru a příprav. Pokud to jsou oslavy organizované státem, tak to stojí vždycky za to. Je to ale vždy nabubřelá přehlídka zelených hlav, v centru velkých měst mají pro tyto případy postaveny pódia přímo u hlavní, několikaproudové silnice, která se pak prostě uzavře. Během přehlídek jsou všude zbraně, nástupy a pochody. Všude jsou značná omezení kvůli tomu, že zelené hlavy se chtějí předvádět, vojenská auta projíždějí vysokou rychlostí městem, troubí, na jejich korbách jsou lidé v jednotných tričkách a s transparenty, všichni aby si kvůli nim sedli na zadek. Později se ptáme Bernarda, manžela Petry, zda to vnímám správně.  A on potvrdil, že vojáky podle něj nikdo rád nemá a že se jedná o komedii, která ale patří ke zdejšímu životu. Na druhou stranu na oslavy jdou všichni. I my jsme se šli projít městem a potkali jsme tam úplně náhodou i  Petru s Bernardem a jejich psíka. Atmosféra je totiž díky africké mentalitě a vkusu prostě divoká, originální, hlučná a prostě perfektní. Všichni jsou oblečeni do krásných barevných šatů, všude jede hudba, místní zpívají a tancují. I vojáci jsou uvolněnější, obvykle je není možné fotit, nyní se naopak předhánějí, kdo bude na fotce. Když se nějací generálové fotí pro nějaký místní plátek, nezapomenou si počkat i na okamžik, kdy je cvakneme také my. Řidič náklaďáku, táhnoucí dělo, na nás potutelně mrká a posunky naznačuje, ať ho vyfotíme. Máme rádi Afriku a hlavně obyčejné lidi! Ale tyhle papaláše, co chodí po městě v nažehleném saku a na něm pověšeno padesát medailí, to není nic pro nás. Myslí si, že jsou něco víc než ostatní. Jejich direktivní chování, ukazováček, který rádi používají a jejich povely mi vadí.  No ale zase je nutné si přiznat, že bez armády by to tady asi určitě nešlo.

Než odejdeme, vidím, jak k nám jde televize. Spěšně rozmotávají mikrofon a už na nás míří kamera. Je to sranda, spustí něco francouzsky a to mu nerozumím ani slovo. A tak se zeptám, zda umí anglicky a on že ne. A tak z toho vybruslím jednoduše. Prostě spustím monolog o našem cestování a nezapomenu pochválit Kameruňany. Celé to trvalo asi minutu, rozloučím se do kamery a pomalu odcházíme. Pro kousek relaxu se stavíme v místní krásné katedrále, má otevřené dveře ze všech stran a krásně to tam profukuje. Sedíme v lavicích, nasáváme tu krásnou kostelní atmosféru a s údivem pozorujeme, s jakým až fanatismem se někteří modlí. Skrz kostelní skleněné barevné vitráže, které to tu zdobí  a které zobrazují strastiplný život Ježíše, se do kostela dostává  nádherné barevné světlo, vše působí tak věrohodně, kostel je tu pro všechny, všechno otevřené, lidé se přijdou pomodlit, posedět a přestože venku je značný ruch, uvnitř vládne ticho. Jen ten Ježíš nás sleduje ze všech těch křížů. Křesťanství je tak pěkné.

 

Kolem 16. hodiny jdeme do servisu. Auto je prý hotové. Doplácíme 150.000 XAF, včera jsme platili 275.000 XAF a po krátké zkoušce odjíždíme. Jsme rádi, že to je ok. Věříme tomu, že se už snad nic nepokazí. Protože Petra naléhala, ať se na chvilku ještě stavíme, jdeme ještě na krátkou návštěvu. Nemáme už čas, potřebujeme dojet co nejdál než bude tma. Na druhou stranu jsou oba tak hodní a pohostinní, že odjet bez rozloučení prostě nejde. Spíme kousek před Yaounde. Už ani nevím pokolikáté, pořád se vracíme, pendlujeme sem a tam, pořád se něco s autem dělo. Už tu trasu nemáme rádi. 

19.05. Samá překvapení

Jsme smířeni s tím, že dnes končíme. Najdeme firmu, která nám přepraví auto do Evropy, abych mohl auto pořádně dát do pořádku. Jenže v okamžik, kdy jedeme kolem servisu FORD, Verča zavelí: „Stůj, zajdu se pozeptat, zda tu skutečně někdo neví o servisu na LR nebo díly“. A skutečně dobrá trefa. Pán z FORDu jde s námi, odvádí nás do servisu, kde těmto autům rozumí. Následuje dlouhá debata s jedním Libanoncem, který nám překládá, a servisem. Náhradní díl přinesou a je to opravdu originál. Jenže servisák kroutí hlavou, že si myslí, že to není ono. Nám se to také nezdá, protože to opravoval originální servis před pár měsíci. Tvrdí, že bude problém v tom, který nám měnili před dvěma dny v Yaounde. Protože máme vizitku, Libanonec tam volá a nakonec z toho vyplývá, že si kluci jsou vědomi nějakého problému. Prý není díl originál a nikdo nám nezaručí, že je navíc nový. Přiklání se k tomu, že to je odfušované a že je nutné vyměnit tento díl znovu. Zařídí, aby nám poslali nový díl z Yaounde autobusem. Celý den sedíme v kavárně a čekáme, jak to dopadne. Každopádně to vypadá, že máme ještě šanci. 

Večer je ale zase změna, šéf otočil s tím, že to teda asi opravdu bude problém uvnitř spojky. Asi prý bude skutečně vadný spojkový válec, který je součástí spojkového ložiska. To ale znamená velkou opravu. Když díl mají ,tak jde jen o to, kdo to udělá. Zítra je svátek a podle všeho se nesmí pracovat. On navrhuje, že přijdou zítra kluci do práce a on také. Rozeberou to a vymění. Musí se to ale udělat tajně, nikdo to nesmí vědět a vidět. Asi by to byl průšvih. Souhlasíme, i když cena je velmi vysoká, 425.000 XAF. Dáváme mu na díl 275.000 XAF, jinak u nás stojí tento díl třetinu. No co naděláme. Ještě si prohlédneme jeho kancelář, má zde vystavené své tři dcery, chlubí se, že jsou všechny v Londýně. Hm, tak už chápu, proč to je drahé. Sedáme do auta a odjíždíme, když v tom zjistím, že spojka funguje úplně suprově. Jsem nadšený a trochu doufáme, že to není dočasné a že možná ráno z opravy úplně sejde. Jdeme se ubytovat do hotelu, děláme si super salát, veškeré ingredience jsme si koupili v nově otevřeném obchodě SPAR. Hlavním lákadlem zde bylo pivo Budvar, už je to několikátá africká země, kde náš Budvar je vidět. 

18.05. Zase zpátky, jak u blbých, místo spojky provázek

Mělo to ráno ještě dohru, když kolem šesté všechno balíme, přijde zase ten chlápek a začne se omlouvat, propojí oba ukazováky na znamení přátelství a omluví se. Je sám, takže to nikdo nevidí. Svoji tvář si zachoval před svými a své svědomí vykoupil omluvou. Přinesl nám na důkaz přátelství asi 10 ks manga. Samozřejmě jsem mu je zaplatil a vůbec se tomu nebránil. Ale co, alespoň uznal chybu.

Ujedeme jen 10 km do města Bertoua, když zjistíme, že pedál je úplně mrtvý. Když se chci rozjet, musím vypnout motor, zařadit jedničku, nastartovat a hned to jede. Až při vyšší rychlosti přeřadím, což někdy jde a někdy ne. Je jasné, že takhle jet nemůžeme. Nevěříme ale, že se v takovém stavu dá někam dojet, tím spíše 600 km do Doualy. Náhradní díl chceme objednat z ČR, JAR nebo Namibie a za pár dní je tady, ale existuje další skutečnost, za kterou může jeden darebák, o kterém zatím nemohu veřejně mluvit, který nám tuto možnost zcela zablokoval a díky němu to prostě nejde zařídit. Podrobnosti budou až součástí dokumentu, který připravujeme.

Jedeme zpět 600 km, abych si ulehčil práci s vracením pedálu, udělám si ho na provázek, takže když potřebuji přeřadit, sešlápnu a pak zatáhnu za špagát. Rozjet se není těžké, dostat se na kvalt čtyři nebo pět také ne, ale podřadit nejde, takže musíme hlídat, jak vypadá situace před námi. Když chci podřadit, musím vypnout za jízdy motor a vyřadit. Pak začít pěkně od začátku. Je to náročné a vtipné. Než dojedeme do Yaounde, tak se to dá, ale v hustém provozu kolem hlavního města je to horší, musíme hlídat provoz před námi, nesmím zůstat viset v kopci, v zácpě. Kromě malé odřeniny, kterou jsem způsobil jinému autu, jsme to ale zvládli, musel jsme si ale vyměnit dvě trička, jak jsem byl propocený. Byly to nervy. Pokračujeme do Doualy, několik kontrol na silnici ignorujeme, protože nechci zastavovat a večer do Doualy dorážíme kolem 22. hodiny. Dnes máme najeto 700 km. Jdeme do hotelu. 

17.05. Zase jedeme zpět do Yaounde

Máme vážný problém, je jasné, že pokud nám někdo pomůže, bude to jedině v hlavním městě, ale nikde jinde ne. A i to pochybujeme. Nejsou v celé zemi vůbec žádné servisy na Land Rovery ani prodejci náhradních dílů.  Musíme zpět, 230 km. Ale raději to musíme opravit, protože pak výše v Čadu, to už nám pomůže jedině pán bůh.

Kluky, kteří mají servis v postranní uličce, už známe. Měnili nám brzdové destičky. Hned se auta ujímají a po pár hodinách laborování od nás chtějí 190.000 XAF. Přiznávají, že to je jediné, co nám mohou vyměnit, ložiskový spojkový válec nemají. My jsme ho měnili loni v Namibii, byla to velká oprava, přijde nám jako blbost, aby to po 4 měsících bylo zase rozbité, a tak spoléháme na to, že vadný bude spojkový válec, který je vidět. Kluci ho vyměnili, ale protože jsme si to díky mně nepohlídali, vlastně nemáme jistotu, co tam dali. Verča chtěla čekat, ale já chtěl jít pryč a nyní jistota není. Oni tvrdí, že tam je nový válec, trochu je podezíráme, že tam dali ze starého auta, ale to by tak nevadilo, hlavně aby to šlapalo. Tvrdí, že je to OK. Myslím, že to neříkají moc přesvědčivě, ale protože to je riziko, které neseme my, my jsme chtěli vyměnit něco, o čem nevíme, zda to je rozbité, platíme a jedeme. Jenže po pár kilometrech zjišťujeme, že je to stejně blbé, pedál se vrací jen někdy. Ale touha dojet alespoň do Čadu je veliká, vše už stálo opravdu hodně peněz, a tak místo abychom to odpískali, jedeme s tím, že budeme doufat, že se to buď samo opraví, nebo že budu muset pedál odlepovat od země špagátem. Ujedeme tímto způsobem ne jen 230 km jako včera, ale rovnou 340 km. Až před město Bertoua. Zajíždíme na odbočku, kde už začíná prašná, lidé odcházejí za tmy z pole a buď nás obcházejí obloukem, nebo rychle prochází a bojí se, co jsme zač. Vše si rozděláme na spaní, zalehneme a je kolem poloviny noci, když začne otravovat jeden „gentleman“. Bouchal do auta, ať vylezu, začal na mě pokřikovat, že tohle je jeho země a já nemohu spát na tomto místě. Argumentuji, že mu jeho zemi neberu, že je krásná a také super lidé. Také mu vysvětluji, že i my máme svoji zemi, a kdyby tam někde spal na kraji, nechal bych ho. On že musíme pryč. Štve mě, ukazuji mu, jakou louži oleje máme pod sebou a že nefunguje pedál, on že OK. Zalezu a jdu spát, opepřím to pár nepříjemnými výrazy na jeho adresu a usínáme. Jenže po 20 minutách ho tam máme zase a to i s dalšími čtyřmi, kterým chce ukázat, jaký to je vlastně bourák. Opět vylézám ve spodním prádle, vyslechnu ho a on že musíme vypadnout. Argumentuje, že zavolá vojáky. V tu chvíli do mě vjede zlost, pustím se do něj, vysvětlím mu všechno ještě jednou, ale on si mele svoji. Jediným cílem bylo ukázat ostatním, jaký to je borec. Nakonec jsem i mrsknul žebříkem o zem, abych jim nahnal strach a to možná kapánek pomohlo. Odešli. Spíme jen asi 5 hodin.

16.05. Pořád něco...

Odjíždíme na sever. Máme před sebou asi 1.300 km do severního cípu Kamerunu. Včera Verča viděla ambasádu Čadu, a tak se jdeme pozeptat na bezpečnost a informace, týkající se našeho velkého přejezdu přes celý Čad až k jezerům, která leží na severovýchodě. Nikdo u nich nebyl, nikdo je nezná, jsou ale pod UNESCO. Víme, že to nebude jednoduché, a tak každá informace je dobrá. Jenže před ambasádou má stolek ochranka, vezme si naše pasy a zmizí uvnitř. Zatímco jiní lidé tam chodí jak na nádraží, my nemůžeme vkročit na jejich území. Po dvaceti minutách nám vrací pasy, pochválí nám je a řekne, že není, kdo by s námi byl ochotný mluvit. Sakra, to jsou služby. Odcházíme, nebudeme se doprošovat, blbouni. Jdeme si zlepšit chuť na prvotřídní oběd do restaurace Istanbul, kde nás překvapí vysokým servisem, což Turci umí. Pak se vymotáváme z města a ujedeme asi 230 km, když nám začne stávkovat spojkový pedál. Ach jo, to je zase něco. Problém, který se nedá lehce vyřešit. Přespíme na parkovišti, kde se váží kamióny, všude je hnusná špína, a tak se raději ani nemyjeme, abychom se neušpinili a do něčeho nešlápli. Leje. 

15.05. Odjezd do Rovníkové Guiney

Cítím se mnohem lépe, Verču už jen bolí hlava. Rozhodujeme se neztrácet čas a odjíždíme do Rovníkové Guiney. Štve nás to, je to hrozná zajížďka, ale když jsme se pokusili před pár týdny překročit jejich hranice, nikde nás nechtěli pustit, protože byly uzavřeny. Byly volby a ten ubožácký prezident, který tam už vládne 41 let, měl tu drzost nařídit nikoho nepouštět do země. Málem jsme tenkrát vylítli z kůže. Něco takového je možné jen u diktátorů. Zaplatíme za víza 250 EUR na osobu a pak se ještě budeme doprošovat, aby nás pustili. Pokusíme se tedy na tři dny do Guiney odjet, otázkou je, jestli nám zbaští přepsaná víza, protože už propadla díky jejich obstrukcím.

Jenže když dorazíme před setměním do Yaounde, rozhodujeme se pro jiný plán. Neradi, velmi neradi Guineu musíme pro tentokrát vzdát. Prioritou je Čad, a protože nemáme moc času, rozhodujeme se, že si necháme raději rezervu na sever, a když to všechno klapne, pokusíme se do Guiney dojet na konci. Sice už nebudou platná víza, ale to si nějak poradíme. Ach ten čas. Pořád nějaké zdržování, kontroly, vysvětlování, opravy, preventivní opravy atd. Vše zdržuje. Ve městech se nedá v autě spát, je to nebezpečné, nepředvídatelné, a tak když už to tak dopadne, že noc vyjde na hlavní město, jdeme do hotelu. Na internetu si rezervujeme opravdu super levný a současně super krásný byt. Je to vše jak někde na zámku. Paní majitelka je zřejmě velmi bohatá a ubytovávat je její koníček. Nemá ale uklizeno, a tak čekáme velmi dlouho. To ale nevadí, je to super zážitek. 

14.05. Dcera odlétá zpět domů

Ráno odjíždíme, jsme vyřízení, unavení, propocení, malátní. Jenže musíme nutně dojet do Doualy, odkud dcera odlétá zpět domů. Vyjíždíme, ale po pár kilometrech a vůbec kdy poprvé předávám řízení Pavlovi. Je to rovná silnice, takže žádné potíže by nastat neměly. Nerad přenáším zodpovědnost řízení na někoho jiného, a tak v 100% řídím já. Dnes ale fakt nemůžu. Sedám si dozadu a ležím. Po 120 km mi je už lépe a za volant se vracím já a dojedeme do Doualy kolem poledne. Máme rezervovaný hotel, který najdeme hladce a na to, že to je nejlevnější hotel ve městě, je neuvěřitelně čistý, máme radost. Odpočíváme a kolem půlnoci odjíždíme na letiště. Sašenka mizí za zdmi letiště a my se vracíme do hotelu. Je nám mnohem lépe. Spíme až do rána.

13.05. Malárie odhalena v místní nemocnici

Dnešní noc jsem si lehnul na lehátko pod palmu a spal jsem venku. Jen jsem měl obavu, že na mě spadne kokos a zabije mě. Jenže prší, a tak tam musím zůstat, palmové listy mě chrání proti dešti dokonale. Ráno ale začíná být nepříjemné. Mám horečku a nemohu se jí zbavit. Prakticky pořád mám mezi 38,5-40,2. Když se mi podaří vylézt a zchladit se v moři, teplota klesne o 3 stupně. Ale zimnice a návaly vedra se střídají celý den.

Odpoledne se nakonec rozhodneme odjet do nemocnice. Je na hlavní silnici a šéfuje jí Španělka. Moc sympatická dáma. Následně okusíme africké zdravotnictví na vlastní kůži. Každý úkon se musí jít nejdříve zaplatit, což je v situaci, kdy každý krok je únavný, k naštvání. A platíme pořád a platíme hodně. Projdeme rukama asi osmi lékařů, odebírají nám krev, každý si nás nějak proklepne a to vše v prostředí, které je dost nevoňavé. Verča neměla dnes vůbec žádný problém, ale protože jsem šel hlavně já, rozhodla se, že si testy udělá taky. Při vstupu do nemocnice byla úplně v pořádku, neměla žádnou horečku a cítila se úplně normálně. V okamžiku, kdy na ni začali sahat, kdy nasála nemocniční puch a skličující atmosféru tohoto zařízení a dostala teploměr, měla v tu ránu 40 horečku. Během pár minut jí vylítla nahoru. Vůbec to nechápu, já měl asi o tři desetinky méně, ale prakticky jsme měli oba kolem čtyřiceti. Pak nám dali kapačky na snížení teploty, potom nám odebrali krev a čekalo se na výsledky. Po hodině nám bylo sděleno, že máme malárii. Přestože bereme pravidelně a poctivě profylaxi, tak nás to neuchránilo. Když jsme vlezli do nemocnice a řekli, že chceme test na malárii, tak řekli, není problém. Pak jsme jim řekli, že bereme profylaxi a v tom okamžiku se nám vysmáli, že když ji bereme, nemůžeme ji prý mít. Měli jsme strach, jestli tedy nemáme něco jiného, ale nakonec to tak prostě je. Takže záhada. Následovala cesta do lékárny, kde jsme si léky koupili a ihned polkli záchranné tablety. Současně bereme něco na snížení teploty.

Přijedeme zpět na pláž, kde Sašenka s Pavlem čekali, ale protože se strhl šílený vítr a déšť, byli schováni uvnitř. Rozhodujeme se, že si vezmeme dnes hotel, potřebujeme se prospat a dostat se z nejhoršího. Nevečeříme, jsme úplně bez sil. 

12.05. Odpočinek, koupání u moře

Jsme celý den v kavárně u moře, píšeme, odpočíváme, jíme a pijeme. Večer jedeme sehnat banku, kde vyměníme naše skoro poslední eura. Ale není to ještě vážné, zatím peníze máme a možná nám to všechno poprvé v životě vyjde. 

11.05. Velký přejezd k moři a malárie

Ráno najdeme servis, kde nám vymění brzdové destičky, zaplatíme balík peněz a jedeme asi 50 km pod hlavní město do Mefou primate sanctuary.

Sirotčí park pro 300 opic

Park Mefou je velmi vzdušný, jsou zde pod elektrickým proudem v různých sekcích šimpanzi, gorily a další opice. Hned na začátku platíme 30.000 XAF, což je dost, ale když to je na zvířata, proč ne. Pak se nás ujímají dva průvodci, prohlídka trvá asi 2 hodiny. Zvířata mají obrovské prostory, je to vlastně prales obehnaný elektrickým proudem. Zvířata zde umístěná jsou prý na rozdíl od jiných míst, která jsme navštívili a kde jsou vykupována od pytláků na trhu, rovnou zabavována, což je ten správnější přístup. Zvířata však nemají kam vracet, byť jsou všude pralesy. Je to všechno postavené na hlavu. Jsou tu jednotlivé sekce, kde jsou zvířata nejdříve v karanténě, kde se po dobu třech měsíců sledují. Když je všechno v pořádku, jdou do jiné sekce a čekají na vrácení do přírody. Jenže protože prý není kam je vracet, tak tu zůstávají asi na vždy. Každopádně tento park působí dost profesionálně, vedou ho Australané a u vchodu jsou zveřejněna zvučná jména sponzorů jako je AIR FRANCE, BBC a další. Zvířata tu jsou zavřená v prostoru, který je veliký, jsou však stejně nasáčkovaná u plotu, protože se pravděpodobně těší na nějaký kontakt s okolím. Jinak si to nedovedu vysvětlit, proč nejsou schovaná mimo naše oči. Šimpanzi se předvádějí, zatímco gorily se chovají po našem příchodu dost agresivně. Například vezmou klacky, rozběhnou se a vší silou je hodí proti nám do plotu. Protože to je však bez efektu, zkouší jinou variantu jak nás překvapit. Tajně sbírají do tlap hlínu, vypadá to, že jsou jen opřeny o zem ale je vidět, jak pomalu a hlavně nenápadněJ škrábou hlínu do dlaně a v jednu chvíli se razantně rozběhnou a mrsknou to po nás, a samozřejmě nás zasáhnou. Zdá se, že nejsme vítáni. Jinak jsou krásní, velmi dominantní, čistí, stojí tam s prověšeným hřbetem, jak to každý zná. Jejich oči jsou lidské, obočí husté, nádhera. Čím dál víc si uvědomujeme, že hledání goril ve volné přírodě je prostě blbost, hloupost a pokud by měl člověk štěstí je potkat, možná by se nestačil ani pomodlit. Jsou prý velmi nebezpeční, alespoň ty v zajetí prý rozhodně. Není zde prý nikdo, kdo by měl s nimi důvěrnější vztah, žádný ošetřovatel k nim nikdy nevkročí. Na druhou stranu zde jsou gorily regulérně uvězněné, byť jsou zachráněné, je to prostě vězení. Dozvídáme se, že za krmení musí zaplatit kolem 1,2 milionu korun měsíčně, čímž se to celé dostává do úplně jiné roviny. Možná to je i dobrý byznys. Pokud dokážou tolik peněz sehnat, možná jim i dost zůstane. Pravdou ale je, že zvířata byla sebrána hrobníkům z lopaty, takže počin je to určitě dobrý. Dáme jim nějaký finanční dar, něco průvodcům a odjíždíme.

Až do 22 hodiny jedeme k moři do Kribi. Chceme si trochu odpočinout. Verča má ale teplotu, její ruce nefungují, poprvé co ji znám má ona sama obavy. Projevila se evidentně malárie, kterou tušíme, že máme. Projevuje se horečkami, zimnicí a je to velmi střídavé. Je pravděpodobné, že když jsme unaveni, tělo boj s malárií prohrává, když jsme odpočati, léky, které bereme, a naše zdravá těla se dokážou ubránit. Potřebujeme odpočinek. Večer rozděláme stan a jdeme spát na naše parkoviště u hotelu Ilomba. Do rána je Verča z nejhoršího venku, spí ale celé dopoledne. Uvažujeme, že zajdeme do nemocnice, mě bolí ruce taky, jsem hrozně unavený. 

10.05. Park pod UNESCO Dja

Ráno se pokoušíme co nejrychleji dojet k bráně, včera nás potkal jeden extravagantní průvodce jménem Jackson a nabídnul nám své průvodcovské služby, a tak s ním máme sraz u brány. Uměl anglicky a vypadal dost komicky. Jenže hned jak nás správce vidí, už nám slušně vytkne, že prý nesmíme spát venku a že máme zajít hned za starostkou. Takže se zase vracíme. Dáma si nás posadí všechny vedle sebe ve své kanceláři a chce pasy. Vše si pečlivě zapíše, zatímco za jejími zády probíhá obří pavouk. Pak se loučíme a honem na bránu. Upřesňujeme si s Jacksonem, jak to bude probíhat, zda půjdeme 10 nebo 20 km a kdy se vrátíme. On že půjdeme kolem 5. Podivujeme se, že tak málo, ale vlastně mi to moc nevadí, jsem díky malárii dost unavený. Nejdříve jsme přejeli řeku Dja vydlabanou kánoí, přívoz je již dva roky potopený a vegetace na druhé straně řeky již úplně pohltila místní cestu a zůstala jen pěšinka o šíři 15 cm. Pak jdeme úzkými pěšinkami asi 3 km, navštěvujeme moc příjemnou rodinu Pygmejů a procházíme pralesem. Jenže najednou se objevují před námi louže a podle průvodce, který si sedl na pařez a tvářil se, jako by byl konec světa, je to prý konec. Vylila se prý řeka a dál jít nemůžeme. No co se dá dělat, jdeme zpět. Mě to nevadí, Verča se ale pěkně rozčílila, jeli jsme sem asi 500 km a pak nás vezmou na 3 km do lesa? Bože, co to je za nesmysl. No nic, končíme, jdeme zpět a přejíždíme lodičkou na druhou stranu. Chceme alespoň výlet po řece, ale ten trvá asi 20 minut a už se vrací, už nemůžou pádlovat, jsou unavení. Vůbec nejsou připraveni na vydělávání peněz, jsou tak nejistí, neumí si poradit, nemají zájem si vydělat. Ach jo, ujasňujeme si dojmy a pojmy a zjišťujeme, že je to stejné jako v jiných parcích. Nic tu nežije, a pokud bychom chtěli vidět třeba pantera, musíme jít na 4 dny do džungle. Když navrhneme, že bychom chtěli, začne se vykrucovat, a tak zjišťujeme, že je to všechno pěkně na houby a odjíždíme. Vůbec nechápu, proč nám chtěl dělat průvodce. Říkám mu, že si může vydělat třeba 10x nebo 20x víc, než co požaduje, stačí vymyslet program pro nás, kteří touží projet lodičkou džungli a třeba 10 km jít pěšky. Jen pořád mele tu svou, že na to nejsme připraveni, že to je náročné. Ve skutečnosti je to on, kdo se na to necítí, ale chce to svést na nás. Říkáme, že jsme před dvěma týdny v Gabonu prošli asi 25 km džunglí, bylo to náročné, ale prošli jsme to. On ale, že ne. Je to pakárna se domlouvat s někým, komu jde jen o pár drobných a vymýšlí si zástupné důvody, proč nejít. Čeká nás 100 km po prašajdě a pak 150 km do Yaounde. Zajedeme do velkého hotelu Febe, který se nachází na stejnojmenné hoře, která se tyčí nad hlavním městem.

09.05. Rezervace Dja

Ráno v šest jsme na nohou, rychle vypereme a odjíždíme do Yaounde, hlavního města Kamerunu. Jsme zase strašně poštípaní, potvory byly dnes v noci úplně všude. Ale co je hlavní, je ráno a máme to za sebou. Docela šikovně objíždíme hlavní město, hezky po jeho okraji a není žádný velký provoz.  Následuje 130 km po asfaltu a dalších 100 km po prašné, částečně dobré a částečně hrozné cestě. Dělníci začínají makat na asfaltce, takže jednou tady asi bude. Ale jsou na úplném začátku. Kácejí stromy, geodeti vyměřují trasu, křížem označují domy, které musí pryč, dokonce je kříž i na kostelu, který je těsně před dostavěním. Cesta vede regulérní džunglí, lidé zde žijí v diasporách, jedna rodina, pak 200 metrů nic a druhá rodina atd. Každý má svůj klid, sousedy daleko a všude jen neprostupná džungle, ve které vedou maličké pěšinky. Na konci cesty se nachází vesnice Somalomo. Zajíždíme až na samotný konec, kde je závora a krásný nový dům, ve kterém jsou otevřené dveře. Uvnitř sedí úředník, správce parku. Vítáme se s ním a rovnou mu sdělujeme, že chceme jít do parku. Žije zde prý přes 100 druhů savců. Tvrdí, že do parku můžeme až zítra, a tak si nás rovnou zapíše do návštěvní knihy a po dohodě odcházíme najít místo ke spaní.

Jedeme do pralesa, asi 10 km zpět. Najdeme malý plácek vedle cesty a tam táboříme, hledáme dřevo a Verča se to snaží roztopit. Dřevo tady dost blbě hoří, je buď vlhké, nebo tak přesušené, že vlastně shoří okamžitě. Ještě že ten správce byl tak příjemný, sice tvrdil, že nemůžeme spát venku, ale protože tu není žádné ubytování, tak prý by někoho našel, ke komu by nás šoupnul. To se nám moc nechtělo. Zajímavostí je, že v jeho kanceláři visel přeložený A4 papír, na kterém bylo napsáno ZOO PRAGUE a nějaké souřadnice. Bohužel nám nedokázal vysvětlit, jaká spolupráce zde probíhá, a tak se na to budeme ptát v pražské ZOO. Ale je to teda sranda. Vaříme stejně rychle, jako padá tma. Vše rychle sníme a jdeme si lehnout. Celou noc nás ale někdo otravuje, buď parta kluků, nebo vojáci, kteří na nás troubili a neměli odvahu se přiblížit. Já spím na předních sedačkách a je to dost nepohodlné. Spím všehovšudy 4 hodiny.  

08.05. Další setkání s Čechy

Dopoledne zastavujeme u jedné ze stovek varen palmového oleje. Uprostřed palmové plantáže mají většinou místo, kde jsou rozmístěny sudy, ve kterých jsou vyloupané palmové plody (vypadá to jako fíky), ty spolu s vodou v sudu nechávají vařit a pak to prolisují na lisu a dokážou z toho dostat úplně veškerý olej. Olej pak prodávají u silnice. Palmy jsou problém všude, především však v Asii a Africe. Lidé vypalují pralesy a sází palmy. Palma prý po 4 letech začne plodit a plodí asi 30 let. Potom už je půda totálně vyčerpaná a nic tam už neroste. Ale pro lidi to znamená obživu. Co se dá dělat. Včera jsme jeli přes hory a byla taková mlha, že jsme nikdy nic takového neviděli. Nebylo vidět ani na 10 cm, snažili jsme se hledat krajnici a to všechno v horských serpentýnách. Jeli jsme po centimetrech, bylo to něco hrozného, ale dnes je obloha úplně vymetená. Nádhera. Ale je jiný problém, je uzavřena na půl hodiny silnice uprostřed města. Nikdo nic nechápe, a tak čekáme. Jenže když jsme zjistili důvod, že nějaký ministr jel na oběd, tak jsem kroutil nevěřícně hlavou a posunky jsem ukazoval na lidi, jestli tohle je normální. Oni se smáli a krčili rameny. To je vizitka moci, dávají to ti mocní dost najevo a přitom když by se takových povýšeneckých gest zřekli, určitě by to pro jejich lid znamenalo více. Lidé by je možná respektovali, ale takhle to je fakt k smíchu. A to není náhoda, něco takového zažíváme obden. Dokonce jsem tam jedné koloně vjel a nechtěl jsem uhnout do jiného pruhu, chlap v kvádru na mě gestikuloval vysílačkou, ať vypadnu a já ho chvilku provokoval. To uznávám. Ale tohle je prostě vrchol arogance. Zavřít silnici pro tisíce lidí, aby mohl projet bez potíží.

Několik hodin strávíme v naší restauraci Le Moulin, když nás zahlédne Petra Halamová a přijde za námi. Je překvapená, jak je možné, že jsme již zpět, vysvětlili jsme jí, že máme trochu pozměněný plán a že za chvilku odjíždíme. Zve nás k dalšímu Čechovi, který zde žije a podniká už 15 let, na guláš. Souhlasíme, odpoledne se pro nás zastavují spolu s manželem Bernardem a jedeme. Seznámení v jedné herně je srdečné, majitel herny nám vysvětlí, jak zde podniká, že má manželku na Moravě a další podrobnosti. Další Čech, mladý kluk, tu není dlouho a vysvětluje, jak rizikové je podnikat zde v branži výherních automatů. Že lidé, kteří vše prohrají, mají bělochy za darebáky a že si musí často dávat pozor, aby je někdo neklepnul. A já se teda nedivím. Podnikání v hazardu je prostě už ze své podstaty rizikové. Dostaneme dobrý guláš, sledujeme několik dalších staříků, kteří se netají na veřejnosti, že holky pracující v baru jsou zde také pro ně, nechávají se lehce osahávat, jednou se holka přitočí k jednomu, který jí sahá za sukni, pak se přitočí k druhému, který ji hladí a ukazují intimnosti na odiv. Spolu s Petrou odcházíme zhruba za hodinu. Chceme vyjet z města za světla. Spíme asi 100 km za Doualou.

07.05. Čajové plantáže Ndawara Tea Estate a první ponorka

Jakmile se vykutálíme z auta, už u nás stojí chlapík s návštěvní knihou. Nadává, proč nespíme v hotelu, a nenechá si vysvětlit, že jsme ho hledali a že bylo vše zavřené. Počká, až se dáme do kupy, sedá si na kapotu a jedeme do kanceláře domluvit exkurzi. Netrvá dlouho a už mu děláme místo v autě. Následuje projížďka po pozemcích, které jsou opravdu obrovské. Najedeme asi 50 km mezi čajovými lístky, ukáže nám vodopád, farmu kde pěstují pávy, dům pana majitele, obrovské hady chycené na jejich pozemcích a šimpanze, které bohužel chytili pro turisty. To nám ale přijde moc smutné, darebáci, proč je nenechají v přírodě. Už nás pěkně štvou. Průvodce nás naviguje  k jezeru, ale cesta je tak špatná, že v jednu chvíli už obě holky zařvaly: „Tak to teda ne, a dost, tam nejezdi“ Chtěl jsem ještě jeden pokus udělat, ale plocha byla mokrá, nakloněná a na skále a pod skálou bažina. Prakticky jistota, že tam zahučíme, ostatně jsme tam zahučeli i na první pokus. Průvodce se divil, říkal to je divný, vždyť jsme tu nedávno projel na koni.  Ale holky že po skále už jezdit prostě nebudeme, že nemáme tank ani koně, a tak se vracíme. Jenže se vracíme přes totálně zaplavenou cestu, kde jsme předtím skoro uvízli. Jenže nyní jsem uvíznul hned třikrát. Zadní část auta byla ponořená pod vodou a vůbec bych nevěřil, že by se z toho dalo vyjet. Nakonec se nám prohnala autem vlna vody a bahna, všechno máme mokré, ale vyjel jsem úplně bez problémů. U jednoho potůčku vše vymyjeme a pokračujeme do fabriky, na kterou se těšíme nejvíce. Cestou zastavujeme u sběračů, mají krásnou práci, nůše na zádech, nůžky se zásobníkem odstřihují vrchní světlé mladé lístečky a házejí to za sebe. Pavel vyndá dron a udělá nádherné záběry z výšky. Je to krásný den. Prohlídka fabriky stojí také za to. Věšáky s taškami plnými čajových lístků nám jezdí nad hlavou, celý proces od vhození lístků do drtičky až po zabalení do krabičky nebo sáčku může trvat asi hodinu. Vše pečlivě točíme a fotíme. Od lístků, které se na několika drtičkách doslova rozmělní, přes sušení v obrovských pecích, ve kterých se topí dřevěnými špalky až po drtičky, které jsou různě jemné podle toho, kdo si čaj objednal. Je to fascinující proces, jsme všichni nadšení. Končíme v místě, kde se čaj balí na důmyslných baličkách, jako to známe už jako zákazníci. Po zapsání do knihy jim dáváme 30.000 XAF a loučíme se.

Kousek níže rozděláváme vařič, máme v úmyslu uvařit a pak pokračovat. Jenže nový vařič se rozbil, strašně do mě vjede zlost, za tolik peněz takový šunt. Nikdy dříve se nám s ním nic nestalo, a když jsme koupili nový, nefunguje skoro nikdy, jestli jsme s ním vařili desetkrát, víc ne. Vzteky s ním mrsknu o strom. Sbíráme dřevo a snažíme se udělat oheň, ale je to vlhké, a tak ještě jednou vzteky nakopnu hrnec. Všichni na mě koukají, jako bych se zbláznil. Jsem docela klidný člověk ale když se rozčílím, stojí to za to. Balíme a od tohoto okamžiku je ticho. Mám chuť se na všechno vykašlat. Nefunguje tu něco, co by moji náladu zlepšilo, všichni jen koukají, místo aby se mě pokusili uklidnit, rozesmát, zlehčit situaci. Nic. A tak sedáme do auta a rychlostí blesku sjíždím do města, kde kličkuji mezi prodávajícími a omylem srazím kolečko plné buráků. Jedu dál, jsem naštvaný a odbočuji na druhou stranu, než bylo plánováno. Jedeme do Doualy, mám chuť poslat všechny domů a zůstat tu sám. Pavel není člověk, který by hned, jak je potřeba, vyskočil a točil, zdá se nám, že ho k tomu musíme tlačit. A to nás nebaví. Když jsou dobré situace ve městě, máme pocit, že se brání mezi lidi jít. Mám často chuť tu kameru vzít a točit sám, ale pořád doufám, že si uvědomí závažnost situace. Není nic těžkého točit plantáže bez lidí, je umění skočit mezi dav lidí a točit momentky, situace na trhu, mezi rybáři, kteří přivezli ryby, jít jen tak mezi lidi. Lehce riskovat natáčení, i když hrozí konflikt. Já ho mohu jistit ale cítím, že se mu do toho nechce. Pořád doufám, že tomu spíš nerozumím. Sašenka je zase zamilovaná a myslí na chlapa ale Verča už mě zná a očekávám od ní, když jsme ve stresu, že zasáhne. 

06.05. Martin, Jana a Artur jedou s námi a zase ne

Jsme už trochu nervózní, nejraději bychom už jeli. Čekat na jednom místě tak dlouho je pro nás dost neobvyklé. Nemáme čas a nyní to vypadá, že by celá rodinka s námi chtěla jet na výlet. Jsme sice narvaní, jsme 4 a asi 10 kufrů a báglů, ale říkáme si, že pokud budou chtít, klidně je vezmeme. Navrhují, že si sednou k nám do auta jen Jana s prckem, kterému je asi 15 měsíců a Martin že pojede na motorce. Chtějí s námi na hrochy, se kterými se dá koupat. Martin tam už byl, ale Jana ještě nikde moc nebyla. Chtějí využít naší nabídky a my zase jejich zkušeností. Jen mám obavu z toho, jak to zvládneme po prašačkách, celkem by výlet měl být dlouhý 2.300 km. To je příšerné, s maličkým dítětem a v šesti v autě. A Martin by jel na malé motorce. Že si to prý aspoň zkusí. Je mi jasné, že to nemůže dopadnout dobře, tím spíš když máme pořád nějaké trable s autem. Je to navíc další velká zodpovědnost. Když už je přesvědčíme, že bychom rádi vyjeli ještě dnes, domlouváme detaily cesty a zjišťujeme od místních, jaké jsou cesty. Znají je skoro všechny. Máme z toho čím dál větší obavu, ale nebudeme tomu bránit, koneckonců, nejméně pohodlné to budou mít oni s prckem a na motorce. Jana si chce navíc brát kufr, protože odjíždí shodou okolností po dvou letech domů o den dřív než moje dcera Sašenka. Takže by využila toho, že zrovna pojedeme na letiště. Když už je vše domluvené, čekáme, až si zabalí, ale najednou Martin přijde s tím, že si to rozmysleli. Jsme překvapeni, ale stejně si myslím, a to jsme dost velký blázen i já, že to bylo nakonec jejich nejlepší rozhodnutí. Byli by to pro ně galeje.

Nyní to je jednodušší, otáčíme auto a jedeme do města, necháme tam opravit auto, dáme si všichni oběd, loučíme se a odjíždíme na čajové plantáže, které jsou jen několik desítek kilometrů daleko. Doporučili nám je Martin s Janou, je to prý nádhera. Padá už ale tma, přesto se snažíme odbočku k plantážím najít. Po ní to je jen 9 km do prudkého kopce. Dojíždíme na vrchol, projíždíme bránou a jsme na farmě jednoho velkého boháče. Chceme si dát hotel, pořád jsme špinaví od zapadnutí před pár dny, navíc tu je zima, ale hotel zde není otevřený. Zajíždíme tak mezi čajové plantáže, máme výhled na vesnici a všude okolo je jen čaj. Nádhera.

05.05. Kedjom - Keku

Jsme rádi, že je ráno, vypadá, že bude teplo, vychází sluníčko. U dřevěného stolu vidíme jednu milou dámu a pobíhajícího prcka. Než tam zajdeme, dáme se u naší sprchy trochu dohromady. Následuje přivítání a podání ruky s místním personálem, který Martin zaměstnává. Posedíme, dostáváme jejich placky, které nahrazují chléb a avokádovou pastu. A čaj. Postupně jsme seznamováni s jejich životem zde, motivem takového žití a dalšími okolnostmi.

Martin zde byl v roce 2008 pracovně vyslán školou v rámci nějakého projektu spadajícího pod Karlovu Univerzitu. Pak se sem vrátil sám a následně ho tohle místo omámilo. Místo dostal od místního krále a začal zde dělat na projektu, který mu dává smysl. Chce zachránit les, který je zničený, lidé ho zde vypalují a pěstují na něm palmy pro olej. On se snaží na místní působit z několika směrů, snaží se je přesvědčit, že se zde dá žít, uživit a to i bez olejové palmy a ničení přírody. Nyní staví úly, které místním lidem za určitých podmínek půjčí a oni mu ho zaplatí postupně ve formě medu a dalších protislužeb. Nyní pracuje na výrobě 100 úlů a myslí si, že se jen do jeho stráně vejde úlů klidně pětkrát víc. Vysazuje stromy, z nichž se uchytilo od posledně vysazených 5.000 ks asi pětina. Musí se o ně starat a byl by nadšený, když by se mu podařilo vytvořit 20km pás lesa, který by spojil jiný les a vzniknul by tak koridor pro zvířata, mimo jiné i pro šimpanze. A mít šimpanze na své zahradě a zároveň je mít svobodně volné, to ho láká nejvíce. Martin zde postavil i školu, bojuje s úřady a odmítá dávat úplatky, bez kterých v Africe prostě nic nejde. Chce ukázat, že to jde, je tak trochu podobný mně, také bojuji s úřady a nechci si nechat nic od těch hajzlíků líbit, a proto se soudím na všech možných úrovních. Jenže jeho boj se zdá být ještě neuvěřitelnější, naučit místní, že uplácet se nemá, se zdá být dost složité a jeho škola je tak stále nelegální. Už mu ji několikrát zavřeli, ale on se nevzdává. A ten pocit, co jsme zažili další den ráno, kdy děti přicházeli z okolí do školy s taškou na zádech, to mu fakt závidím. Školní docházka je povinná, ale tyto děcka ji zde nemají, nebýt Martina, do školy by stejně chodit neměly kam. Martin nás provází po pozemcích, nejbizarněji však působí WC 21. století v podání Martina. Po pěšině do lesa se dostaneme k prknu, kde je vyříznutá díra a to je vše. Žádná kadibudka, prostě jen tak mezi stromy, žádné přepážky, soukromí, nic. Uvnitř domu, kam vlastně pořád fouká, jsou kamna z nepálených cihel, do kterých se strká větev nebo slabý kmen. Je všude temno, ve vedlejší místnosti je oheň uprostřed místnosti, kde je i široká postel z bambusu. Z druhé strany budovy jsou školní třídy a hřiště, následuje jezírko s 300 rybami, slepice, kozy, záhonky se vším možným. Martin vysvětluje, jak se hnojí, jak se dělá kompost, že slepičí hnojivo je nejlepší, jak stačí mít mezi jednotlivými kukuřicemi jen 20 cm místo obvyklých 50 cm atd. Hromada informací nás ujišťuje v přesvědčení, že Martin ví, co dělá, ale že také zkouší.

Než se nadějeme, je tma. Jsem unavený a dnes již odmítám spát v domku, protože zima byla fakt velká, a tak rozdělám postel v autě. Usínám bez rozloučení, jako bych byl hozen do vody. Holky a Pavel si nechali uvařit na ohni vodu a dali si prý krásnou hrníčkovou sprchu. Pak přišli za mnou do auta, kde jsme se všichni tři namáčknuli na sebe, aby nám bylo teplo.

04.05. Po 14 hodinách vysvobozeni ze spárů bahna a setkání s Čechem

Když jich zůstalo pět, nabídnul jsem jim pro ně vysokou částku za to, když to vykopou. Celých 100.000 XAF. To je dostalo, okamžitě se svlékají, jeden jede na motorce pro lopaty a začínají vymýšlet plán. Po hodinovém snažení ale jejich síly ubývají a je jasné, že si vzali velké sousto. Nyní jde vidět, že kopat se jim moc nechce a že spíše přemýšlejí, jak přesvědčit někoho, aby nás vytáhnul. Jenže jak noc běží, nějaké kamióny projíždějí, ale je problém je přesvědčit, aby zastavili, neboť mají sami velký problém projet a mají strach zastavit. Když se to podaří, většinou slíbí, že se otočí a že nás vytáhnou obráceně, ale již nepřijedou. Zalézáme do auta, spím nalepený na okénko, Verča se musí naopak držet okénka, aby se neskutálela na mě. Má to mnohem horší. Sašenka je vzadu a natáhla se přes obě sedačky a Pavel, ten si ustlal v rákosí. Kluci si polehali na kapotu nebo rákosí a klimbali. Vždy, když se v dálce ukázalo světlo, rychle byl poplach, kluci běželi dopředu a snažili se kamión zastavit. Jeden se jim opravdu zastavit podařilo, a tak mu rychle zahákli lano z navijáku a on se pokusil nás vytáhnout, ale byl daleko od nás, skutečně s námi hnul, ale lano hned prasklo. Což nakonec bylo lepší, protože jinak by nás sice vytáhnul, ale skoro jistě by nás převrátil. Kluci popadají nářadí a následuje skutečné kopání, hrabání rukama, nehty a to trvá asi 2 hodiny. Auto je opravdu levou částí asi 1,5 metru hluboko. Vysílením zase kluci usínají. Já nemám celou noc ani boty, chodím po kolena v bahně, a když lezu do auta okénkem, všude bahno. Bahno teče všude. Když jsem se snažil prosekat k telefonnímu sloupu, abych se pokusil navijákem vyprostit přes něj, tak jsem ho o metr přemístil. Takže pakárna. Jdeme si lehnout, jsem obalený bahnem, které tvrdne na kůži a má to přinejmenším jednu výhodu, komáři se k mé kůži nedostanou, zatímco holky jsou poštípané. Je ráno, hrozná noc je za námi a stále se nedaří odchytit nikoho, kdo by nás vytáhnul. Pokoušíme se využít heveru a různé formy podložení ale je to marné. Nakonec jeden z kluků sedá na motorku a jede pro náklaďák. Ten skutečně přijede jen za účelem nás vytáhnout. Najede si z jiné strany, ale má problém také, klouže ze svahu. Nakonec se mu ale manévr podaří a jsme venku. Kluci se radují, skáčou radostí, tancují. Chci tomu v náklaďáku dát 20.000 XAF, ale ti kluci, co ho zavolali, gestikulují, ať mu nic nedávám a nakonec mi těch 20.000 XAF seberou. Mrzí mě to, jen doufám, že se s ním vyrovnají.

Uklízíme nářadí a do auta sedá jeden z nich. Já sedám na střechu, jsme zabahnění až na půdu. Sašenka a Verča sedí každá na jedné z motorek, Pavel v autě. Následuje asi 10 km fakt hnusné cesty. Vypadá to ale z ptačí perspektivy, ze střechy mého auta, jako by nás vysvobodilo Boko Haram, před autem i za autem desítky motorek, všichni křičí, mají zvednuté ruce. Atmosféra je fakt super. Kluci chtěli těch 100.000 XAF někdy na půlce cesty, aby se nemuseli dělit s dalšími. Proč se ale jelo do jejich vesnice, nám došlo až nakonec. Chtěli ten triumf ukázat místním v jejich vesnici. I když s tím oni nic de facto neudělali, snaha nějaká byla, ale jejich svaly tomu nepomohly, jen si počkali do rána. Bez nákladního auta by to prostě nešlo. Umýváme se, vyhrneme bahno z auta a trochu to poklidíme a odjíždíme.

Když se dostaneme na asfalt, dáme asi hodinku do úklidu, umyjeme se a pak odjíždíme. Máme být do 17 hodin u Martina Mikeše, který založil obecně prospěšnou společnost Kedjom – Keku. Už na nás čekal ve městě Bamenda včera, musíme všechny naše cíle plánované na dnešek zrušit a jedeme za ním. Je to ještě 350 km. Jedno místečko ale přece jen musíme najít. Není to velká zajížďka, pouhých 9 km a je to poměrně významný vodopád. Natáčel se zde před několika desítkami let Tarzan. Vodopády Ekom patří mezi naše důležité cíle a jak jsme zjistili, jedná se o jedny z nejhezčích vodopádů, které jsme vedle Viktoriiných v Zimbabwe a Calandula v Angole viděli. Sašenka dokonce tvrdí, že to je to nejhezčí, co viděla. Jedná se o jeden hlavní a pár menších vodopádů, které padají do hlubokého, věčně zeleného údolí. Okolí vypadá jako by bylo z mechu, vedou dolů schody, které mi dávají dost zabrat. Vůbec mám poslední dobou problémy vyjít prudké schody, mám podezření, že to má něco společného s tou mojí malárií, kterou si myslím, že mám. Ale nic neodbydeme, všechny schody, kterých bylo celkem asi 500, zvládneme. Pak už ujíždíme a vůbec se s tím nemažu. Chci to dnes zvládnout, i když Verča navrhuje, že Martinovi napíšeme, že prostě nestíháme, ale s tím nesouhlasím. Nevím, kde čeká a už ho nechci dál napínat. Jsme po minulé noci, kdy jsme nespali, úplně hotoví a po pravdě řečeno, nevěřím, že to dnes dojedeme. Jedu jako blázen a když usínám, zastavím u kraje a pět minut si zdřímnu, ostatní spí průběžně také. Posledních 50 km je příšerných, obrovské díry v asfaltu, které nikdo za posledních snad 20 let neopravil a já bych potřeboval dvě zápalky do očních víček, nepamatuju si, že bych někdy byl tak hrozně unavený. V 22 hodin dojíždíme do města a potkáváme se s ním. Sedí na motorce, má přilbu, ale i přesto je vidět, že má rezavý plnovous. Přesně tak jsme si ho představovali. Máme v plánu mu říct, že jsme vyšťavení a že koupíme hotel i pro něj, ale on to rozhodne za nás hned. „Tak pojedeme k nám do lesa, je to asi hodinku, co myslíte?“ Odpovídáme, že ano. Jede před námi a my kličkující mezi dírami jedeme za ním. Všechny předjíždíme, prvních 15 km je do prudkého kopce a následuje 9 km po prašačce. Je blátivo, mazlavo a každý kilometr je horší a horší. Párkrát nemůžeme vyjet, ale po pár pokusech vždy pokračujeme. Posledních 100 metrů je nejhorších, úzká rozbahněná cesta přes potůček s velkým traverzem znamenala pro nás téměř jisté převrácení. A tak ať… Párkrát se rozjedu a bortí se pod námi naskládané kameny u potůčku. Holky jsou proti, abych pokračoval dál, já se ale přesto pokusím o poslední pokus. Rozjedu se rychle a vyškrábu se. Verča docela zuří: „Kdybych to věděla, nikdy bych sem nejela,“ říká. Ale je ráda, že to máme za sebou. Přemýšlí ale, jak se dostaneme zpět.

Podáváme si ruku, obdivujeme klid v pralese, žádná elektřina a vlastně vůbec žádné vybavení. Na všechno se zeptáme zítra. Nyní jsme pohoštěni rýží přelitou horkou omáčkou z arašídů, která dobře voní. Vše je zeleninové, vše co si zde vypěstují. Ve druhém hrnci je čaj, který je vylouhovaný z listů, které zde rostou. Chvilku posedíme a jdeme spát do dřevěného, nevím jak to nazvat, stavení, které je prý nové a ještě nedodělané. Leží se na bambusech pokrytých dřevěnými pilinami, na kterých jsou rohože. Dáváme si na to naše deky a jdeme spát. Byla to nepříjemná a velmi chladná noc. 

03.05. Prosekávání se k vodopádům a fatální zapadnutí

Dnešní noc byla jiná, spal jsem poprvé v životě na předních sedačkách a ono se to kupodivu dalo. Ráno popadnu mačetu a jdeme se prodírat za zvukem vodopádů. Trvá nám to jen pár minut, jenže když se dostaneme na okraj kaňonu, slyšíme ten krásný zvuk padající vody, snažím se proto prosekat vysokou trávou co nejdál, ale je to nebezpečné. Prakticky stojím na větvích a hluboko pode mnou to burácí. Vidět ale nejdou. Když chci naposledy seknout mačetou do hustého křoví, pustí se do mě černí mravenci. Koušou mě všude, mám je pod tričkem a v pantoflích. Bolest to je šílená. Když je vyklepu, již odmítám ve vysekávání pokračovat. Stejně jsem byl na samém kraji propasti a obě holky mě varovaly, ať toho nechám. Snažíme se proto Pavla přesvědčit, aby tam nalétl s dronem, ale má obavu. Říkám: „Když ti spadne, tak spadne, bez riskování to prostě nejde, ale když je větší pravděpodobnost, že vyjde, tak bych to neřešil.“ Tak to rozdělá, ale zjistí, že se to tím drncáním stejně nějak poškodilo, a tak odjíždíme. Štve mě to. Takové záběry takového vodopádu určitě nikdo nemá. A bohužel ani my.

Vracíme se do Limbe a dále do Kumby, kde nemáme jinou možnost než se pokusit dostat asi 40 km zkratkou do vesnice Loum, kde by měl být již asfalt. Už se stmívá, a tak si uděláme z krásně měkkých avokád pastu a mažeme si ji na chleba. Jsme uprostřed kaučukového lesa, je tu krásný klid a mám nutkání zde zůstat na noc. Můj nápad však nikdo nepodporuje, a tak odjíždíme, což se záhy ukáže jako fatální chyba. Projíždíme cestou, která je opravdu příšerná, plná rozsáhlých louží a bahna a každý takový průjezd nechává na našem autě další a další kila bahna navíc. Máme také čím dál větší obavy, zda někde neuvízneme, protože uvíznout tady a ještě za tmy by byl malér. Navíc není při takové jízdě čas moc místa průjezdu promýšlet, protože je nutné jet razantněji, abych nezapadnul i ve zdánlivě nevinném bahně, rozhodnutí, kterou louží projet a kterou ne, se musí udělat ve zlomku vteřiny a většinou mi do toho nikdo nemluví, protože na to ani není čas. Jenže při jednom takovém manévru, kdy jsem chtěl projet obrovskou louží, kdy nebylo vidět její konec mě Verča a Sašenka současně okřikly, že tam nemám jezdit a ať jedu raději po na prvním pohled sušším místě. Poslechl jsem je a bez jakékoliv diskuze stáčím volant doprava. Jenže to se ukázalo jako tragická chyba, chyba, která nás stála strašně nervů, ruce 20 místních chlapíků, 160.000 XAF, bezesnou noc a 14 hodin zdržení. Ano, 14 hodin jsme byli zapadnutí, téměř převrácení v hlubokém bahně. Pavel se to snažil natáčet, byť byla hluboká tma, Verča a Sašenka, chudinky moje stály opodál a celé to divadlo sledovaly ve stoje 7 hodin v kuse, pak jsem je přesvědčil, aby si šly sednout do auta, které ale mělo sklon 45 stupňů, a tak to nebylo vůbec pohodlné. Od okamžiku, kdy se nám to stalo, se u nás zastavilo postupně asi 30 motorkářů, kteří okolo projížděli a měli spoustu dobrých rad, kudy jet příště, ale jak nám pomoci, to se jim nepodařilo vymyslet. Zkoušela se spousta variant, od kymácení 20 lidmi, po tahání kolemjedoucími auty až po cisterny nebo kamióny, které vozí z lesa dřevo. Když všechny pokusy selhaly, většina kluků to vzdala. Chtěli ale nějaké peníze, a tak jim dáváme za snahu 40.000 XAF s tím, že se uvidíme zítra ráno. 

02.05. Bomana vodopády a unikátní jezero

Leje jako z konve, v hotelu byla asi do 4 ráno diskotéka, ale my jsme spali jako dřeva. Jdeme do naší restaurace na luxusní snídani a odjíždíme do města Limbe, kde máme jeden cíl. Není to daleko, asi 70 km, přesto se vlečeme, neboť nám cestu kříží desítky stád krav. Jedeme se podívat do Wildlife Centre, kde se nachází asi 170 zachráněných šimpanzů, goril a dalších opic. A opravdu, jsou zde, ale nepůsobí na nás příliš šťastně. Každá opice sedí sama v trávě nebo na stromě, prohlíží si své ruce nebo jen koukají. Žádný vřískot, honění apod. Jsme dost na rozpacích, zda je to ten správný způsob záchrany. Během snídaně pozorujeme gorily snad hodinu, ale žádná radost z nich nevyzařovala. Ach jo.

Po cestě do města Limbe jsme párkrát zahlédli v oblacích pohoří Mount Cameroon s nejvyšším vrcholem Fako. Jedná se o jedno z mála pohoří na světě, které končí v moři. Jednou naší zastávkou je vylitá láva z roku 1999, která se přelila přes silnici a místo aby to někdo odhrabal, udělali okolo jinou asfaltku. Ale vrchol sopky vidět přes mlhu není. Dále se snažíme najít jezero, je schované nedaleko moře v džungli a je prakticky nepřístupné. Až na jednu možnost, kterou využíváme. Zajíždíme po pár kilometrech k pobřeží, kde má základnu vojenská jednotka B.I.R. Nejdříve jsou velmi nepříjemní, zase chtějí papíry a další nesmysly, požadují autorizaci od úřadů, ale nakonec se vše obrátí v dobré, dva berou samopaly a jdeme za nimi. Následuje 200 schodů, které jsou velmi prudké a já mám pocit, že dostanu infarkt. Poté se plahočíme džunglí, prudké srázy dolů a nahoru, lezeme po provaze po vodorovné skále, přitahujeme se o kořeny stromů, které tam jsou prorostlé ze skal a najednou…. jezero. Klidné, krásné, já ležím a lapám po dechu. Jsem opravdu hotový. Posedíme asi 10 minut a vracíme se. Jedná se o opravdu unikátní jezero, které leží v druhém nejvlhčím prostředí na světě. Jestli to dobře chápeme, jezero je nakondenzované z okolní vlhkosti. Jinak zde spadne 10 metrů srážek za rok. Celé to netrvalo více než 90 minut, ukončíme to společnou fotkou a odjíždíme.

Nyní se snažíme najít vodopády, které jsou ukryté hluboko v lesích. Drncáme, projíždíme řekou, mezi palmovými háji a stoupáme vysoko do hor. Cesta je čím dál horší, ale podle mapky, kterou máme z roku 1960, bychom již měli být blízko. Když dojedeme do stejnojmenné vesničky Bomana a ptáme se po vodopádech, tvrdí že už je večer a že nás tam musí zavést ráno. Sjíždíme proto níže a pravidelně zastavujeme a posloucháme, jestli je neuslyšíme. A skutečně se nám to podařilo, spíme asi 100m od nich.  

01.05. Poprvé v životě v kasinu a přílet dcery

Ráno čekáme do 10 hodiny v restauraci Ilomba na Jiřího, který nám slíbil pár slov na kameru. Já sice preferoval ho neobtěžovat a spíše ho navštívit v jeho kanceláři v Youande, ale Pavel to domluvil, a tak čekáme. Ale zbytečně, Jiří nedorazil, dáváme si 15 minut v moři a odjíždíme. V Douale hledáme nějaké pěkné místo na úrovni, chceme si dát něco k snědku a počkat na Petru Halamovou, se kterou máme sraz u ní doma. V restauraci pustíme žilou naší peněžence, ale vůbec toho nelitujeme. Perfektní jídlo a vymačkané džusy, to je naše. Odpoledne se setkáváme, jsme pozváni k nim domů. Dozvídáme se hrozně moc informací o tom, jak se tady žije, o jejím manželovi Bernardovi, o její neuvěřitelné práci v kasinech na lodích a v afrických státech. Zjišťujeme, že se těch pár Čechů, kteří zde žijí, zná. Má velmi dobré postavení, je hlavní manažerkou kasina, které patří dubajské společnosti. Všude jsou kamery a vše se také prostřednictvím techniky sleduje z Dubaje. Jsme domluveni, že ji navštívíme dnes večer v kasinu, nikdy jsme tam nikdo nebyl, takže to může být zajímavá zkušenost.

Protože Sašenka přijíždí až o půlnoci, bereme si hotel. Najdeme si jeden takový, který je nejlevnější, ale má dobré hodnocení a zdá se, že je čistý. Jenže potíž je, že paní recepční o naší rezervaci neví, vůbec nechápe, jak funguje tento server pro rezervace hotelů a stále nám tvrdí, že když to nepotvrdila ona, máme smůlu. Jsme naštvaní, ale velmi klidní. Sedíme trpělivě v recepci neuvěřitelné dvě hodiny. Ona se snaží někam dovolat, pořád hrozně křičí a nadává a posunky ukazuje na nás. Je nám to nepříjemné, máme chuť jít hledat něco jiného, ale prostě z principu čekáme. Nakonec se to podaří a jdeme se ubytovat. Poté zajíždíme do kasina, kde u vchodu řekneme heslo Madam Petra a v tu ránu již máme volný vstup bez kontroly. Je to zvláštní svět, hrací stoly, všude okolo bohatí Číňané a další místní postavičky. Uprostřed toho všeho stojí Petra u pultíku a všechno řídí dálkovým ovladačem na televizi. Stojíme u malého baru a dáváme si gin s tonikem. Pozorujeme ten šrumec a usmíváme se, jak boháči bezmyšlenkovitě utrácejí obrovské sumy, zatímco venku před barákem stojí hromady chudáků. Je to bizarní svět. Asi po půlhodině chceme zaplatit, ale jsme tak trochu v šoku. Tady se prý neplatí. Vykulíme oči, poděkujeme a odcházíme. Jedeme na letiště, kde čekáme na toho mého osmnáctiletého prcka. 

30.04. Celý den u moře

Dnešní den je odpočinkový, sedíme celý den u moře v baru a pracujeme na počítači, na web vkládáme prvních pár fotek a jdeme konečně na půl hodiny do moře. Vůbec jsme na něj neměli čas. Na večeři jsme si zašli do místní restaurace a radost nám udělal pan atašé, který s námi poseděl asi tři hodiny. Bylo to super povídání, tím spíše jsem měl radost, že jsem si ověřil některé své názory u člověka, který je na tuto část odborníkem. Je to bezesporu chytrý a velmi ambiciózní člověk a jak nemám státní správu rád, tohle bylo něco jiného. Jsem rád, že se na tak prestižních a reprezentativních postech objevují opravdu vzdělaní lidé. Vlastně mě to překvapilo, protože jsme žil v domnění, že chytří lidé na takových postech nejsou. Nepracuje pro český stát, ale pro EU. Jsme domluveni, že až pojedeme přes hlavní město, stavíme se u něj.

29.04. Odjíždíme za šimpanzi

V 7 hodin ráno se už kolem našeho auta ochomýtá náš včerejší průvodce, hlídá si nás, aby mu jeho dnešní kšeft neuniknul. My máme také velká očekávání. Prý nám ukáže šimpanze. Když se vyptáváme, jaká je pravděpodobnost, že je uvidíme, říká 100%. Takže to zní lákavě. Chce od nás 160.000 XAF, což je o 30.000 XAF víc, než chtěl večer, ale prý je nutné vzít sebou z jednoho města ještě jiného průvodce. No co naděláme. Nasedáme a odjíždíme po asfaltové silnici do města Edea vzdáleného 130 km, kde nabereme naftu a dáme mu první zálohu, aby údajně mohl koupit ovoce pro zvířata. Zarážející je, že chce zálohu 100.000 XAF, což mu samozřejmě Verča odmítne dát a dá mu jen na benzín pro lodičku a na ovoce. Dostává pětinu z původně požadované částky a neprotestuje. Máme na něj čekat u pumpy, a tak činíme. Jenže jak ubíhá čas a on nikde, začínáme mít podezření, že nás podvedl. Když budu chtít koupit 10 kg ovoce, tak to přinesu za 5 minut a my už čekáme víc než půl hodiny. A když si k tomu přimyslím, že chtěl zálohu sto tisíc, už mi to je jasné. Napálil nás. Odjíždíme. Jenže když odjedeme, říkáme si, že se ještě jednou vrátíme, jestli tam náhodou ta ocasní ploutev nestojí. A stojí. Překvapil. Světe div se, drží nůši ovoce a kanystr benzínu. Mává na nás radostí, protože už měl sám strach, že jsme pryč. Další člověk, kterého jsme měli přibrat, si přivazuje kanystr na motorku, nůši si dává před sebe a jedeme za ním, zhruba hodinu po prašných cestách, míjíme palmové háje a hlavně kaučukové plantáže, které známe z Pobřeží slonoviny. Pečlivě, s dokonalou přesností vysazené stromky 20 a více let staré, jeden vedle druhého tvoří dokonalé stromové tunely, na každém kmenu visí plastový kelímek o objemu asi jeden litr, do kterého pomalu stéká, po pečlivě vyříznuté drážce v kůře stromu, neuvěřitelná bílá tekutina, která na dně kelímku tuhne. Dělníci pak po čase gumové koule sesbírají a odvážejí ke zpracování.

Dojíždíme do vesničky na kraji laguny, kde je nádherný kostel. Auto u něj necháme a jdeme k řece, ke které scházíme po kluzkých jílovitých schodech, kde nasedáme na motorový člun. Zrovna se zde ukáže i jiná rodinka, která má zájem s námi jet, takže je bereme sebou. Po pár minutách zažíváme opravdový šok.

To nejsou opice, to jsou lidi

Přijíždíme k břehu ostrůvku, na jejímž kraji již z dálky vidíme obrovské postavy. Nejdříve jsme si mysleli, že to jsou lidé, ale nejsou. Je to neuvěřitelné, jsou to obrovští šimpanzi, velcí jako gorily, vypadají jako neskutečná monstra a ještě vypadají jako lidi. Ještě nikdy jsme nic takového neviděli. Vypadají jako by měli na sobě masky, chodí po zadních jako lidé, řvou, rvou se o ovoce, které jim házíme, dělají lidské pohyby. Je to divadlo, které nás opravdu dostalo. Vůbec jsme netušili, že něco takového existuje. Potom přejíždíme na druhou stranu břehu, je tam stanice s pěti šimpanzi, o které se stará nějaká paní z Francie, údajně něco přes rok. Nejdříve musíme odložit všechny předměty do boudy včetně náramků, batohů a brýlí, protože by to mohli šimpanzi roztrhat nebo sebrat. Zatím kolem nás chodí jeden maličký, neuvěřitelně roztomilý s nerezovou miskou na hlavě. Přijde ke mně a dá mi na nohu obrovskou pusu. Podává mi ruku a chce se houpat. Nádhera. Pak pán otevře kůlnu, ze které vyběhnou nevydovádění opičáci, jeden z nich běží jako první k Verče a jako by se nechumelilo, oběma rukama uchopí sukni, nadzvedne ji a na vteřinu tam dá hlavu. To samé udělá ještě jiné paní. Neuvěřitelně vtipné. Pak blbnou a předvádějí se, jak jim je vlastní. Lezou po větvích, a když se převáží, skočí. Lezou na stromy, honí se po střechách, ale co je nejvíce baví, to je kontakt s kamerou nebo foťákem. Jeden z větších si mě dlouho prohlíží, pak přijde, chytne foťák jako správný fotograf a prstíkem mačká tlačítka. Úplně jako člověk. Je to nádhera. Pak si vezme moji dlaň a prohlíží si mé prsty. Já pak opětuji to samé a on se nechá. Díváme se do očí, jsme fascinování jeden druhým, ale já víc. Oči jsou dokonale lidské, plné emocí a já mám pocit, že mi chce něco říct. Derou se nám z toho slzy do očí. Je to tak lidské. Druhý zase Pavlovi bere kameru. Ten ji sice nepustí z ruky, ale nějaké věci mu s kamerou dovolí provádět. Verča zase dělá malému houpačku, drží se jí za ruce a chce, aby se točila. Jsme všichni konsternovaní, je to nepopsatelný zážitek. Mezi nimi tam běhají dva psíci, kteří jsou zvyklí si s nimi hrát, je to taková příjemná symbióza radosti, bezstarostnosti, klidu a štěstí.

Asi po hodině odjíždíme, je to smutné, na schodech se s námi loučí ten nejmenší, který střídavě po nás kouká a současně se snaží uvolnit kotvu naší lodičky. Po pár minutách přijíždíme na další ostrůvek, průvodce začne ze všech sil řvát ananas, citron, mango. Ale opice nikde. Tak nastartuje a jede na druhou stranu ostrova, kde opičáci zrovna vegetí ve vodě. Jsou to zase velcí kluci, stojí na zadních do půl těla ve vodě a mávají nám jako lidi. Průvodce jim hází ovoce, chytají ho a pouští se do něj. Jeden pak pomalu přichází vodou až k lodi, opře se o ni, prohlédne si nás, nastaví dlaň, a když je prodleva, prstem ukáže na koš s ovocem. Napřáhne ruku pro avokádo a dostává ho. Trávíme tam asi 20 minut, rozdáme zbytek ovoce a odjíždíme. Je to všechno příliš bizarní a příliš živé, než abych uvěřil, že to je reálné. Ale je, je to neuvěřitelný pocit, ta zvířata jsou jako lidé a my měli možnost je poznat.

Náhodné setkání s krajanem

Jedeme zpět do Kribi, původně jsme chtěli jet do Doualy, ale nakonec jsme se rozhodli, že budeme raději ještě dva dny u moře, než ve městě. Vyrovnáme se s našim průvodcem a jdeme na parkoviště našeho hotelu. Večer trávíme v kavárně u moře. Když nás najednou osloví náš krajan. „Jééé, dobrý den, vidím auto s českou SPZ, tak vás hledám. To je neuvěřitelné“. Onen Čech pracuje pro EU v Youande. Sem dorazil na víkend. Prohodíme pár vět a domlouváme se, že se určitě zítra uvidíme. Jdeme spát do našeho auta. 

28.04. Rveme se s vojáky

Hned po rozednění sedáme do auta a jedeme se porozhlédnout po okolí. Do pěti minut jedeme kolem vraku staré lodi, je to rezavý skelet, který tu může být třeba 30 let. Ihned zastavujeme a jdeme udělat pár fotek. Normální reflex jakéhokoliv cestovatele. Vrak je úplně na pláži, a tak mě okamžitě napadne vylézt na něj a udělat pár fotek z výšky. Když v tom vidím vojáka, jak si mě fotí na mobil, nic neříká, jen pilně fotí. Verča se s dalším přetahuje a nakonec jí jeden debil vytrhnul 3D foťák a Pavel je také v obležení. Skáču dolů a už mě mají, chytnou mě za popruh foťáku a začnou se mnou lomcovat. Rvou mi foťák z ruky a jsou hrozně zlí. Pavel má stejný problém s kamerou. Říkám mu ať ji v žádným případě nepouští, a když rozjedeme regulérní boj o naše věcí, začnu dostávat amok, seberu tomu vojákovi mobil, je překvapený, jak jsem si to mohl dovolit a naznačím mu, že ho vyhodím do moře. On vytasí samopal, začnu na něj řvát, ať toho nechá, že je trapný, že tohle jsou moje věci a tohle jsou jeho věci a mezitím je zeď. Pavel vyndá z kamery malou kartu a dá mu ji v přesvědčení, že by je to mohlo uspokojit. Jeden ji opravdu pustí, ale druhý se jí zase chytí. Nechci, aby byl Pavel zapletený do té šlamastiky, a tak od něho kameru převezmu a začnu se s ním o ni přetahovat sám. V jedné ruce kamera, v druhé foťák. Protože to stále nepomáhá, začnu řvát na celé pobřeží a přivolávat okolostojící. Najednou se z toho vyvlékneme, sedneme do auta a odjíždíme, přestože nám skáčou do cesty. Jenže v tu chvíli zjistím, že Verči foťák mají stále oni a to jim teda nenecháme, a tak jedeme k vojákům si to vyříkat se šéfem. Zastavím před posádkou, ignorujeme personál u vchodu a jdeme přímo za šéfem. Ten se začal omlouvat, vysvětlil, že fotit se ten vrak sice nesmí a vymýšlel si k tomu nesmyslné důvody, které nelze ani interpretovat, ale uznal, že forma, jakou vojáci zasáhli, nebyla správná. Prostě dopadlo to tak, že jsem vzteky bez sebe těm, co nás napadli, řekl pěkně v češtině, co si o nich myslím a ulevilo se mi. Svůj foťák jsem prezentoval jako smazaný kompletně, ale vyndal jsme jen kartu a Pavel aktivně šel pro počítač a před nimi smazal své záznamy. Vysvětlujeme jim, že jsme z demokratické země a že za demokratickou považujeme i jejich. Že nefotíme vojenské objekty a vládní budovy, to je fakt, ale vrak lodi, pokud tam není výslovně někde uvedeno, že se fotit nemá, fotíme a fotit budeme.

Unikát: Vodopády padající do moře a moderní Pygmejové

Přijíždíme k hotelu Ilomba, nachází se pouhých 500metrů od našeho cíle. Hodláme navštívit jedny z mála vodopádů na světě, které padají přímo do moře. Zatímco si dopřejeme po týdnech kávu a studený drink, už nás obestoupí prodavači. Obvykle nic nekupujeme, ale tito mají vkusné předměty. Pár jich koupíme a domlouváme si výlet na vodopády. Kluk je akční, hned vymrskne cenu a my souhlasíme. Zanedlouho odjíždíme na dvou motorkách k malé vydlabané lodičce, se kterou se plavíme proti proudu řeky Lobe až k jediné vesnici Pygmejů, která zde přežila. Ale jako Pygmej se nám zdá jen náčelník vesnice, ostatní jsou trochu větší. Navíc mají i oblečení a další věci osobní potřeby, což jsme třeba v konžských pralesech nezažili. Procházíme se po těch jejich přístavcích, všechno okukujeme a fotíme spíše obezřetně, protože je nám to dost nepříjemné. Náš průvodce sice tvrdí, že není problém, protože dostanou peníze, ale on ty peníze chtěl od nás a pak jim dal jen jejich zlomek. Verča to hlídala a pak mu to důrazně vytkla. Prostě jim dal jen drobné, on lhal, že to není pravda.

Vracíme se po řece, která je fantasticky klidná a vede skrz hustě zalesněné říční pobřeží, kolem líně se pohupujících plastových lahví, které označují místa pastí pro sběrače krevet zpět do přístavu a pokračujeme k hlavní atrakci, vodopádům. Jsou vidět přímo z pobřeží, a tak k nim dojdeme, zde nás naloží na lodičku a vodopády si prohlédneme z mořské hladiny. Jsou nádherné, jsou prý vysoké jen 30 metrů. Kocháme se a pak se ploužíme podél pobřeží plných zajímavých fotogenických objektů až k našemu autu. Tam už máme připravený stolek uprostřed listí a tři židle. Usedneme a začnou nám přinášet námi objednanou večeři, 100 krevet, rýži, pečené banány a hranolky. Celou dobu zde kolem nás stojí kluci s velkými taškami a vypadá to, že čekají na autobus, který nikdy nepřijede. Vůbec nás nenapadlo, že by čekali, až dojíme. Když se tak stalo, začali na povel našeho průvodce všechno vybalovat a nabízet nám nepřeberné množství suvenýrů, kupodivu velmi vysoké kvality. Abych měl od nich pokoj, kupuju si postupně tři dřevěné masky, které jsem si stejně koupit v Kamerunu chtěl za cenu dost vysokou, zhruba 100 USD za všechny. Všem poděkujeme. Jenže zde začíná docházet k nějakému konfliktu. Chápeme to tak, že náš průvodce se hádá o provizi, různě jim vytrhuje peníze a oni se div neporvou. Nakonec tomu všemu dá korunu náš hostitel, když od nás chce velké peníze na nápoje a to tak vysoké, že to nemůže tolik stát ani v pětihvězdě. Odmítáme to zaplatit, platíme v přepočtu 1000 Kč za krevety a to všechno okolo a za nápoje mu dáváme polovinu jeho částky, což je pořád bohatě přes průměr v dobrých restauracích. Tady jsme pod stromem. Začínají nás štvát, dáme mu prst a utrhnou nám ruku. Dáváme najevo, že byznys je u konce. Jdeme si rozdělat spaní na parkovišti u restaurace a koutkem oka sledujeme, zda to nikomu nevadí. Nevadí. Byla to jedna z nejlepších nocí. Klid, bezpečí a žádné potvory. 

27.04. Kamerunský servis ve škole

Ráno balíme, vyženeme komáry z útrob auta a po pár procedurách jsme v Kamerunu. Pokračujeme do prvního většího města Ebolowa, které má asi 80.000 obyvatel. Navštěvujeme servis, který se nachází ve škole, kde se studenti učí poznat veškeré reálně součásti auta. Motory nebo převodovky zde jsou vyskládané jako v muzeu, u nich hrozen mladíků s učitelem a probíhá výuka. Nádhera. No a hned vedle jsou učebny, kde spousta dětí švitoří, neboť je velká přestávka. Děti se rády fotí a předvádějí se. O třídu dál se nacvičují  zpěvy pro pozdější bohoslužbu, je ve škole i takový maličký kostel. No a v garáži, tam si berou naše auto do parády přímo vyučující. Čtyři chlapi v díře a sundávají kardanku, poté dva z nich sedají na motorku a jedou součástky někam sehnat. O hodinu později je všechno hotové a nás opět šokují. Je to poprvé, co někdo nechce zneužít naší dobroty a ochoty zaplatit skoro vše, o co si řekne. Chlapíci si říkají o neuvěřitelný pakatel. Chtějí jen 20.000 XAF včetně náhradních neoriginálních křížů. Normálně by to bylo 50-70.000 XAF jen za práci. A ještě nás seriózně upozorní, že kříže nejsou originál a že bude lepší si je v hlavním městě nechat vyměnit za ty správné. Tak to je přístup, panečku.

Převrácení v pralese

Nyní již se zdá, že autu nic není, žádné zvuky, prostě nic. Ten pocit je pro nás po dlouhé době nový. Verča nás naviguje hned na tu nejnáročnější cestu k moři, do městečka Kribi. Jedeme 170 km skrz prales, po velmi drsné, kamenité cestě plné hlubokých děr a velkých louží a rybníků. Průměrná rychlost 20 km/hod mluví za vše. Drncáme a nadáváme, ale vracet se nechceme, protože na asfaltu se toho moc zažít nedá. A máme pravdu. Na sklonku dne, když už se těšíme, že to možná stihneme za světla, jedu si tak pěkně po kraji jedné louže a rigol se mi na pravé straně začne propadávat a naše auto to táhne do příkopu.  My se v malé rychlosti pěkně a pomalu převracíme na bok. Naštěstí zde bylo zrovna velké husté houští, a tak jsme si naštěstí nelehli úplně, ale nafta z nádrže nám vytéká ven skrz netěsnící uzávěr a nemůžeme se k němu dostat, dokud nebude auto na silnici. Rychle vylezu na střechu a začnu všechno sundávat, abych mu ulehčil a snížil těžiště auta. Pak vytáhnu lano a všechny pevné popruhy, vytáhneme kladkostroj, který jsme loni přivezli pro tyto příležitosti a letím do bambusového lesa vše přivázat. Chceme auto, než se pokusím vyjet, zajistit, aby se nepřevrátilo úplně. To by bylo pak na dlouho. Stalo se nám to předloni v Kongu. Byla to pakárna. Když už to máme vše připravené, projíždí okolo auto se čtyřmi černochy, vyskáčou ven a po chvilce koukání navrhnou, že se nám na auto pověsí. Souhlasíme a pomalu díky té obrovské zátěži vyjíždíme. Paráda. Ani na fotkách to nevypadá nijak dramaticky, ale pravá strana byla zabodnutá v měkkém bahně, auto drželo jen díky větvím a jakýkoliv pohyb by znamenal převalení na bok. Ale už je to super.

Kribi a strašidelný dům

Než vše uložíme, uklidíme auto a vyjedeme, je tma. Následuje 50 km a 2,5 hodiny jízdy. V Kribi si hledáme hotel, potřebujeme jednou horkou sprchu a večer se v takovém městě dost špatně hledá bezpečné místo na spaní. Ujímá se nás opilá paní recepční, která nám ukazuje ten svůj zatuchlý hotýlek. Má ale problém, nemá uklizen více než jeden pokoj. Když ho chceme uklidit, ukazujeme na rozhrabanou postel, ve které dnes musel někdo spát, na použité ručníky a odpadky, paní říká, že to je čisté, že to tak připravují a že to je OK. Verča se ale nedá a dohlédne, aby vše vyměnila, i když se tváří dost znechuceně. Až po zaplacení zjistíme, že koupelna vydává strašidelné zvuky, že to je jak z hororu. Trubky jsou skoro prázdné, občas voda vychrstne, je rezavá až černá. Strašně se to po domě rozléhá hrozivý zvuk, přes postel nám přebíhá šváb. Jdeme rychle spát, ať to máme za sebou.

26.04. Prasklý klínový řemen

Ráno se pokoušíme navodit atmosféru, že tu máme v plánu bivakovat tak dlouho, než nás pustí. Požádali jsme o jednání se šéfem, ten se ale neukázal. Neradi se vzdáváme, ale času nemáme nazbyt. Vypereme a tričko i ponožky si přehodím přes závoru. To jednoho z nich naštve, přijde se samopalem, až mám trochu obavu, že mi bude pálit do ponožek. Oblečení mi strhne a mrskne s ním o auto. Začíná přituhovat. Balíme a odjíždíme, pokusíme se projet do Rovníkové Guinei z Kamerunu. Máme nápad, překvapíme je, přijedeme k nim z druhé strany, přejdeme přes jiný přechod a pak se jim přijedeme trochu vysmát. Oni se smějí nyní, my až pak.

Po pár kilometrech nám praskne klínový řemen. Pokoušíme se ho sami vyměnit, o což se snažíme dvě hodiny za mohutného deště. Ale je zde poškozené jedno z vodících koleček a to zrovna nemáme. Do města to máme pouhých 11 km, jedeme bez klínového řemenu a každé dva kilometry stavíme a ochlazujeme vodu v chladiči. Servis je hned na kraji města, a tak doufáme, že nám pomohou. Ale bohužel, jsou to jen děti, staví se k tomu tak, jako by nikdy nic neopravovali. Naštěstí, asi po hodině díky své bezradnosti volají mechanika, který umí anglicky a který to dá dohromady. Už je zase na sklonku dne, uháníme k hranicím Kamerunu. Po cestě nás strašně prudí kontrola za kontrolou. A dávají si záležet. Kontrolních bodů je na 3 km asi pět. Samozřejmě že jsme stihli projet jen gabonské hranice ale Kamerunské již ne. Museli jsme zůstat v meziprostoru, kde jsem já zažil jednu z nejhorších nocí. Komáři, komáři, komáři. Máme poštípané úplně všechno. Je to pakárna. V noci jsem jich vymlátil snad sto a spal jsem možná dvě hodiny.  

25.04. Přehlídka papalášů a vážné komplikace

Ráno jsme podle instrukcí v 8.00 na úřadě. Už tam je puštěná televize, jak je tady zvykem, ale nikde nikdo. Samozřejmě přeci nepřijdou na čas, to by nebyli Afričané. Asi o 15 minut později přichází šéf, u kterého jsme byli včera doma, ale prý musíme čekat, nejdříve přijde uklízečka, která to tu musí zamést a pak přijde ještě vyšší šéf. Bože, to je ale pruzení. Abychom je na kolenou prosili o razítko. V jiných zemích by se urazítkovali téměř k smrti, až je musíme sami často krotit, dají nám razítko, kam chceme a hned tři a tady takové obstrukce. O hodinu později jdeme za jedním nafoukancem do kanceláře. Pupkáč s dvěma mobily si nás pěkně usadí, užívá si svoji nadřazenost, vše si nechá převykládat od začátku až do konce. Pak nám řekne, že je to problém, že hranice jsou zavřeny. Ježišimarjá, vyhrknu. Včera nám šéf imigračního, ukážeme na něj prstem, řekl, že dnes určitě můžeme jet a po 24 hodinách je to zase jinak? Trváme na tom, že prostě pojedeme a jestli jsou hranice zavřeny, že si je projedeme nelegálně a papíry vyřídíme v nějakém větším městě. On, když vidí, že s námi nehne, zvedne se ze židle a pokyne, ať jdeme za ním. Jdeme všichni za prefektem, opět nádherná kancelář, všude jeho fotky, v rohu jede televize. Prefekt vypadá o dost důvěryhodněji, než ten před ním. Má optimistický výraz, usmívá se, jako by dobíhala opice z minulého dne. Také si to užívá, podepíše pár papírů a dá razítka a nechá si všechno převyprávět. Už nás to unavuje, ale je to folklór. I ten ale záhy zjistí, že jsme skálopevně přesvědčeni, že projedeme a i on tvrdí, že to nejde. Otvírá svůj diář, ve kterém má zapsané veškeré kontakty za celou dobu, co je ve funkci. Listuje jednou stránkou za druhou a nechá se obdivovat, co má kontaktů. Je to vtipné, ale ne moc dlouho. Někam telefonuje a pak tvrdí, že mu budou volat zpět. I on zvedá svůj zadek ze své kožené židle a odchází s námi za posledním velkým šéfem, nevíme už čeho. Naše delegace se rozšiřuje. Následuje úplně stejný postup, kancelář, převyprávění všeho a i on telefonuje a zjišťuje situaci. Nyní sedíme v této kanceláři s tlumočníkem, čtyřmi šéfy, přičemž každý drží 2-3 telefony. Je to neuvěřitelné, výsledek toho dlouhého čekání, slibů, očumování jejich kanceláří a bytů má to nejhorší možné vyústění. Není možné jet do Rovníkové Guiney, je zavřená. Zvedáme se, loučíme se trochu s kyselým trochu překvapeným ksichtem a oznamujeme jim, že tam prostě jedeme. Je to pouhých 5 km, a tak o nic nejde. Když ale dojedeme ke dvěma obrovským kmenům ležících přes cestu, které tu jsou již velmi dlouho a to z jediného důvodu, aby se nedalo dojet k přechodu autem, začnu supět. Sakra to ti papaláši s těmi mobily nevědí, že se tu nedá přejet? Že tu je pevná překážka? Navrhuji odtáhnout ty klády navijákem a projet, místní lidé nás k tomu i přímo nabádají. Taky je to štve. Ale ani Verča, ani Pavel nejsou pro. Nechtějí problémy. Takže odjíždíme definitivně zpět asi 200 km po kamenité cestě k největšímu přechodu, který prý je otevřený u města Oyem. Celý den kroutíme hlavou nad tím, jak je možné, že ti lidé nás klidně tahají za nos? Že opravdu jejich jediným motivem zdržování bylo, abychom si prohlédli jejich kanceláře, aby nás místní lidé s nimi viděli pohromadě, abychom jim dodali větší důležitosti. Chce se nám z nich zvracet. Tohle nejsou ti milí obyčejní lidé, to jsou papaláši, nafoukaní, arogantní hlupáci. No nic.

Arogantní pohraničníci

Celý den nám trvalo, než jsme se dokodrcali k přechodu Mongomo, což je největší přechod mezi Gabonem a Rovníkovou Guineou. Pět minut před šestou přijíždíme na policejní kontrolní bod, kde vytahujeme naše papíry. Policista byl neuvěřitelně otrávený a pak nám suše oznámil, že za přechod přes hranice musíme zaplatit každý 30.000 XAF. Vykulíme na něj oči, kdyby si řekl o 30.000 XAF dohromady, možná bych mu to zaplatil, ale tohle ne. Verča se začne dohadovat, vysvětluje, že vízum bylo drahé a stálo 250 EUR na osobu a že nevidí důvod něco platit. Následně se ptá, zda na to dostaneme potvrzení a zda to je někde napsané. Není nic napsané a žádné potvrzení nedostaneme. Prostě by to měl do kapsy. Darebák jeden. Už jich máme fakt tak akorát. Vytasíme kartičky UNESCO, které tomu výrazně pomohou a najednou platit nemusíme. Pouští nás, přestože ví, že hranice o pár metrů dál jsou zavřené. Nic nám neřekne, nechá nás projet závorou a hned ji uzamkne na zámek a jde do hospody na pivo.  Stejný postup ignorace projeví další budka, kde jsou všichni nasádlení uvnitř a koukají na nějakou španělskou telenovelu. Chceme razítko ukončení pobytu v Gabonu, dá nám ho tam a přitom z televize nespouští oči. Pasy nám podává a bez pozdravu pokračuje v čumění. Zarážející je, že jsou všichni tak nepříjemní, že si připadáme jak obtížný hmyz. No a o dalších pár metrů nás zabrzdí závora. Za ní chlapíci se samopaly, zavíráme auto a neseme jim pasy. Oni vše lustrují, kontrolují a po půl hodině nám řeknou, že hranice jsou zavřené. Byl jsem tak nadšený, že konečně budeme v zemi, kde se mluví jinak než francouzsky. Španělsky umíme pár desítek slov ale je nám mnohem blíž a jsme schopni si za pomoci pár fráziček odposlouchaných z latinské Ameriky domluvit. A hlavně nás to baví. A najednou? Problém. Nemůžeme projet a to prý ještě dlouho. Jsou volby a hranice jsou uzavřené. Přestože volby skončili údajně už včera, nikdo nás nepustí. Když se rozčílím, vytáhnou samopaly a povolávají ostré hochy, kteří nás hlídají celou noc.

Argumentujeme logicky, že máme platné pasy a platná, velmi drahá víza za 250 EUR za každou osobu. Oni že jim to je jedno. Vojáci prostě musí plnit, co jim někdo nařídí, jsou to stroje na příkazy, nelze použít selský rozum, nějak se domluvit apod. Oni požadují, abychom odjeli zpět do Gabonu. My na to, že vízum do Gabonu již není platné a nemůžeme se vrátit. A začalo dohadování, začíná i naše nátlaková akce. Parkujeme přímo u závory, rozděláme stan, vaříme, sprchujeme se a jdeme spát. Střídavě sem jezdí policejní auta, ve kterých sedí nadřízení vojáků, vojáčci jim zasalutují, fotí si nás na mobil a to až do půlnoci. Občas některý vyleze a snaží se s námi domluvit, ale odmítáme jakoukoliv jinou variantu než průjezd.

24.04. Kdo je tady pánem?

Ve vesnici Medounou, kam jsme dorazili brzo ráno, máme hned problém. Hranice jsou prý kvůli volbám uzavřené. Trváme na tom, že projedeme, nechceme se nechat odbýt, a tak jdeme za šéfem imigračního oddělení až domů. On by zřejmě přišel, ale nenechá si ujít příležitost, aby ukázal, kdo je tady pánem, předvedl nám svůj dům, svoji rodinu, své kariérní fotografie na zdi apod. Je to velký proces, usadí nás do své pohovky v obýváku, rodina sedí za našimi zády, v televizi běží přímí přenos z Vatikánu, kdy Papež dává přijímání. Rodina je zbožná a zbožní jsou téměř všichni Gaboňané, v každé vesnici je nejméně jeden ale spíše několik kostelíků. Protože neumí anglicky, zavolá tlumočníka, který vše překládá. Tvrdí nám, že dnes nás tam nepustí, ať přijdeme zítra v 8 ráno a že nám dají razítko a můžeme jet. Jsme smířeni s tím, že v této vesnici budeme trčet 24 hodin a ani se nijak zvlášť nesnažíme proces uspíšit, protože nám vlastně den odpočinku bude vyhovovat. Potřebujeme vyprat a uklidit.

Drhneme auto v řece

Jedeme za vesnici najít nějakou řeku, kde bychom vyprali. U jedné říčky je sjezd přímo do ní, kam zajíždí jedno auto za druhým a své miláčky pečlivě jejich majitelé drhnou. Jeden byl obzvláště vtipný, vyházel z auta i sedačky, dokonce přepážky a to až na plech, zůstal jen volant. Pak tam stříkal vodu pod tlakem skrz celé auto pomocí benzínové pumpy. Když na nás vyšla řada, couváme tam také a pouštím se do první velké očisty. Je to sice velmi neekologické a rozhodně to není správné, ale tady nikdo auto jinde nemyje a my potřebujeme nutně podvozek, který je plný bahna, odmočit, protože se nám dostává do různých pohyblivých částí auta a to pak vydává velmi strašidelné zvuky. Posléze si ještě vypereme, zajdeme do jednoho místního baru, který se jmenuje TERMINUS, a který patří jedné chudé ale hodně rozvětvené rodině. Samozřejmě že je obdarujeme hromadou dárků a dokonce dostávají jeden exemplář zubaté žáby pro jedno moc uplakané dítě. Jdeme hledat místo ke spaní. Je zde pole. Asi jediné, které jsme kdy v Gabonu viděli, mají prý pouhé 1% půdy, na kterém něco pěstují a vypadá to, že to je zrovna tady.

23.04. Mamba za mými zády

Ráno zajíždíme ve městě Ndjole do servisu, kde nám opraví brzdu a vymění všechna těsnění v diferenciálu. Navíc nám řekli, že za potíže se zvukem, který nás trápí, může pravděpodobně převodovka. Docela jim věřím. Platíme 70.000 XAF a jedeme si dát panáka do toho obdivuhodného baru, který nám před pár dny udělal takovou radost. Našeho kluka, majitele baru, jsme zde ale dnes nezastihli, prý jel do Libreville rozměnit miliónovou bankovku, kterou od nás minule dostal. To je teda prča. Jeho manželka se ale o nás starala moc dobře. V jednu chvíli, kdy si právě sedám do křesla, mě Pavel vyplaší, objevil za mou sedačkou ve výšce mé hlavy, dlouhého zeleného hada. Obepínal svým hladkým tělíčkem zábradlí, ale než jsme se vzpamatovali a než Pavel popadl kameru, ztratil se v trávě. Byl neuvěřitelně rychlý, 30 metrů zvládl za mžik. Později zjišťujeme šokující realitu. Byla to mamba zelená, jeden z nejnebezpečnějších hadů v Africe. Pokud uštkne, bez antiséra je úmrtnost 100%. Žije od Pobřeží slonoviny až do Gabonu, jen v této části západní Afriky, odpočívá na stromech a šmejdí v křovích. Když jsme to řekli paní majitelce, úplně se rozklepala, hnala svého syna s dřevěnou tyčí za ním, ale už bylo pozdě. Je to evidentně obávaný tvor.

Hokus pokus na rovníku

Nabíráme naftu a frčíme pryč. Po cestě do Rovníkové Guiney míjíme námi očekávaný magický bod, rovník. Pokusím se poprvé demonstrovat zajímavý úkaz, který jsme poprvé viděli na druhé straně Afriky, také na rovníku, v Keni. Jinde to ani nejde. Udělal jsem do dna lahve dírku, uřízl polovinu lahve a naplnil vodou. Poté na hladinu položíme dřívko a necháme vodu dírkou odtékat. Začne se tvořit vír, který se točí proti chodu hodinových ručiček. Stojíme stále na jižní polokouli. Když pokus opakuji o pár metrů dále za cedulí, otáčí se voda ve směru hodinových ručiček. No a když se postavíme přímo na rovník, netvoří se žádný vír. Po pár pokusech se nám to podařilo. Paráda.

Bankéř na odpočinku

Po další hodině jízdy máme velmi příjemnou kulturně-vzdělávací vložku. Fotíme si nádherné panorama dřevěného domku a velmi vysokého a za všech okolností dominantního stromu, který je, jak jsme se později dozvěděli, strážcem všeho pod ním. Když nás zahlédnul majitel domku, ihned na nás mával, ať se u něj zastavíme. S radostí k němu zajíždíme a zjišťujeme, že se jedná o bývalého bankéře, který pracoval ve Francii a Švýcarsku, je mu 66 let a nyní si užívá klidu v tomto domku. Po pár dobře mířených dotazech nám udělal dokonalou exkurzi po jeho svažitém pozemku. Ukázal nám, jak se správně opečovává banánovník nebo jak roste kakao. Jeden kakaový plod nám rozříznul a ukázal, jak to vlastně vypadá. Uvnitř se nachází množství cca 50 kakaových bobů, které jsou obaleny ve sladké slizké hmotě. Ten kakaový bob si bereme do úst a převalujeme ho v puse, následně se vyplivne. Jak se tak pohybujeme po tom jeho svahu, padá mnoho informací a dotazů. Před odjezdem nám ještě ukázal svoji přírodní koupelnu v řece na kraji pralesa, kterou jsme mu opravdu záviděli, uřízl nám trs banánů a dvě papáji, kde z místa řezu vytékala jakási tekutina. Důrazně nás informoval, že je velmi jedovatá a nemáme na ni sahat. Dáváme je do auta a on že papája bude k jídlu v pondělí, tzn. za 3 dny. Jdeme se podívat také do takového altánku, kde posedává několik chlapíků, kolem se válí velké množství lahví od piva a krabic od vína. Oči se jim lesknout a my pochybujeme, že si budou zítra pamatovat, o čem byla řeč. Altánky zde prý jsou ve všech vesnicích, kde žijí lidé z kmene Fang, a slouží pro přespání komukoliv, takže i nám. Moc chytře vymyšlené. Stejné altánky mají úplně ve všech vesnicích. Většinou jich je několik a slouží pro místní i okolojdoucím k posezení. Protože místní lidé nemají příliš co dělat, sedí jich tam stále všude dost. Vlastně to jsou takové klubovny. Nikomu se nechce sedět doma ve tmě, a tak jim nic jiného nezbývá než jít právě sem.

Policistova čepice

Před setměním uvaříme a jedeme co nejdál k hranicím. Vybíráme nejmenší hraniční přechod. Pozdě večer jsme projížděli přes jeden kontrolní bod, kde byl policista příjemný jak kudla v zádech, dělal zbytečné obstrukce a vyloženě si nás chtěl podat. A tak jsem mu sebral ze stolu čepici a dal jsem mu tam za ní 10.000 XAF, aby si mohl koupit novou. Mám už druhou, jednu z Burkina Faso a nyní z Gabonu. 

22.04. Nalili nám čistého vína

Ráno se ještě rozhodujeme, zda půjdeme na další, třeba jen kratší výlet, a tak se vyptáváme kluků, kteří se s průvodcem Donaldem znají a již zde párkrát byli. Chceme zjistit, jak to tu vlastně je s těmi zvířaty. V parcích, ve kterých jsme v minulých letech byli, je většinou tolik zvířat, že vlastně nic jiného než predátory nehledáme. Slonů, žiraf, buvolů, antilop jsou všude stovky, a i když je to nádhera a dá se na ta krásná zvířata dívat prakticky pořád, vždy toužíme vidět alespoň nějakou šelmu. No a francouzští kluci nám nalili čistého vína. Nikdy nic prý neviděli, nikde nic určitě není, rozhodně nic neuvidíme a pokud budeme chodit na náročné výlety do buše třeba každý den a urazíme desítky kilometrů, jen prý zvyšujeme pravděpodobnost, že něco uvidíme z 1% na 1,5%. Potvrdili nám však, že Gaboňané jsou prý největší experti na zvířecí trus a stopy, čímž nám potvrdili naše mínění o řadě stop a trusu od goril, které nám průvodce ukazoval. No a tyto informace rozhodly, je to drahé a včera nám to fakt stačilo, málem jsme to nepřežili. Šance něco vidět se blíží nule, a tak balíme. Donald je, myslím, také rád, protože včerejší výlet ho musel také zmoci, a tak nám ještě udělal sám od sebe slevu. Prý proto, že jsme u nich stejně nejedli a ani jsme nepoužili jejich stan a spali jsme u sebe. Platíme 250.000 XAF, což je 10.000 Kč, místo původně domluvených 320.000 XAF. Loučíme se, ještě uděláme krátkou, asi 20 km objížďku části parku, ale samozřejmě bez jakéhokoliv zvířecího pohybu. Tak jsme alespoň uvařili, Pavel si zatím zašel natočit nedaleké vodopády a udělal nějaké záběry z dronu, o hodinu později zvedáme kotvy a odjíždíme po 110 km dlouhé a odporné kamenité a velmi tvrdé cestě zpět na asfalt.

Mezitím nám ale přestávají fungovat brzdy a totálně dochází nafta. Naštěstí jezdit bez brzd vyžaduje jen větší soustředění a vyšší předvídavost, ale jinak nám to nějak nevadí, a tak pádíme skoro stejně rychle, jako kdyby byly brzdy v pořádku. Kolem 23. hodiny večer ale končíme dnešní útrapnou cestu na obrovském parkovišti, které je u města Ndjole a kde je vše čerstvě připraveno na vážení kamionů, což se zatím neděje, ale asi čekají nějaký dopravní boom. Je to ale příjemné, osvětlené a na místní poměry velmi čisté místo. Spalo se moc dobře, žádné potvory, otravové, prostě klid. Těsně před usnutím se nám ale oběma přitížilo, polilo nás horko, teplota a Verče se špatně dýchalo, nemohla polykat. Ale pominulo to po pár hodinách. Sakra, co nám je? Už opět uvažuji o malárii.

21.04. Mám narozeniny, mám poprvé za 20 let horečku

Vyzvedáváme našeho průvodce Donalda, ještě trvá na nějaké vysvětlovací proceduře a zve nás k sobě domů na terasu. Na lavici leží dvě věci, sešit, do kterého zapisuje klienty a toaletní papír. Takže je domluveno, že za 107.000 XAF na osobu pojede s námi do kempu, který je vzdálený 50 km, tam se najíme a půjdeme do buše. Nemáme rádi prodlevy, hned jak si plácneme, jdeme do auta, nastartujeme a čekáme, čímž ho donutíme, aby sebou hnul. Afričané mají na všechno hodně času. Ještě si chtěl dávat s námi pivo, ale to zamítáme okamžitě.

Cesta byla hnusná, tvrdá a kamenitá, auto dostává zabrat a začínají se ozývat další nové zvuky. Máme o něj docela strach. I Pavel to komentuje slovy, že na něco takového nemůže být žádné auto stavěné. Posledních 10 km jedeme po pěšince džunglí, což je fajn. V jednu chvíli, když projíždíme kolem svahu, se začne dolů kutálet čerstvý sloní trus. Zastavím, ale slona nevidíme. Ale je to dobré znamení. Kemp je už šest let opuštěný, je v dezolátním stavu a tvoří ho soustava asi deseti dřevěných chatrčí, do kterých dříve byla zavedena i voda z řeky. Ale už nefunguje, je silně zanedbaný. Uděláme si rychlou snídani, oblékáme se a bez další přípravy odcházíme.

Stopování goril

A následuje velmi náročná cesta, prodíráme se džunglí, bahnem, překonáváme spoustu vodních toků, vylézáme prudké srázy a zase je slézáme. Jenže jsme zjistili, že jsme přecenili své síly. Už po pár kilometrech jsme věděli, že to pro nás bude dost náročný. Přece jen nejsme zvyklí na chození, pořád sedíme v autě nebo jdeme kousek tam nebo tam a najednou, bez přípravy, hned do lepkavého, dusivého vedra. Není to ale, že bychom byli líní, během zimní sezóny jsme každý den nachodili po naší restauraci asi 50 km, ale tohle je jiné. Pokud šlo o mně, já to nesl nejhůře ze začátku ale později, zhruba od poloviny, jsem si začal zvykat. Verča zase vše zvládala perfektně v první části a pak ji najednou začala hrozně bolet hlava. Pavel se nevyjadřoval, ale podle 100% propocené košile a kalhot bylo jasné, jak se cítí. Největší neznámou bylo, že jsme nevěděli, co nás čeká a hlavně ani s kolika kilometry máme počítat. Měli jsme s Verčou jen jednu lahev vody a každou půlhodinu jsme si dávali pouhé dva doušky. Šetřili jsme. Neznamená to, že jsme to podcenili, ale průvodce si vzal necelou lahev, takže jsme předpokládali, že nám to bude stačit. Jenže on vůbec nepil, nikdy a nikde. Jen v polovině cesty si sedl a obsah lahve vypil. Má jiný metabolismus, takže se to asi srovnávat nedá. Na cestu jsme se vydali v 11 hodin dopoledne, a když byly 4 odpoledne a byli jsme blízko kempu a všichni jsme v duchu jásali, Donald se zeptal, zda chceme už výlet ukončit nebo jestli chceme ještě hodinu přidat. Přestože každý z nás chtěl do kempu, řekli jsme mu jednomyslně, že chceme ještě hodinu. Myslíme si podle výrazu ve tváři, že to nečekal, viděl, jak jsme zmoženi a on byl bezpochyby taky dost vyčerpaný. Jenže z hodiny byli ještě skoro dvě. Těsně před cílem, v posledních 100 metrech, mě začala silně bolet hlava, ještě nikdy jsem tohle nezažil. Okamžitě jsme hodili sprchu, uvařili jídlo ADVENTURE MENU, já si dal rýžový nákyp se švestkami, Pavel burgundský kotlík a Verča knedlo-vepřo-zelo. Mezitím jsme se seznámili se čtyřmi chlapíky, kterým jsme museli naše plány a cíle detailně vysvětlit, neboť se všemu hrozně divili. Donald mezitím v téměř černočerné tmě vařil rýži a kuřata. Pavel mu musel půjčit čelovku, neboť už na to fakt neviděl a hrozilo, že to tam zapálí.

Malárie?

Mezitím se nám oběma s Verčou dost přitížilo, rozdělali jsme spaní a okamžitě zalehli. Bylo nám střídavě vedro a zima, horečky a bolela nás ukrutně hlava. Bylo to fakt hnusný a já začal v duchu panikařit. Měl jsem téměř stoprocentní jistotu, že máme malárii. Když ji měla dcera před dvěma lety, příznaky byli stejné, hlava, horko, zima, teploty. Navíc inkubační doba je 12 dní až řekněme půl roku. A my tu jsme dva týdny, což by odpovídalo. Měl jsem sto chutí Verču vzbudit a hned balit a dokud jsem ještě schopný jet, dojet co nejblíže k nějakému městu pro případ potíží. Jenže jsem neměl sílu vstát, tělo mě neposlouchalo, nebyl jsem schopný se ani překulit na bok. Probudil jsem se až po 6 hodinách, někdy kolem 1 ráno a byl jsem najednou úplně v pořádku. Vzbudím Verču a ona byla, světe div se, z toho nejhoršího také venku. Nechápeme, co to bylo, ale asi to bylo fakt jen z únavy. Tělo nás bolí po té túře, to jo, ale jinak super.

20.04. Zmetkové nás sežrali za živa

Dnešek byl ve znamení velkého přejezdu. Na kilometry to nebylo nic světoborného, šlo asi o 300 km, ale silnice, kterou Gaboňané postavili v srdci džungle, je tak klikatá, že se nedalo jet skoro vůbec rychle. Po krajích a v roklích pak míjíme prakticky pořád převrácené kamióny a jejich torza. Navíc dost trpíme, neboť jsme spali na kraji džungle, ale během noci si do auta našla cestičku jedna velká kolonie mravenců, kteří nám tam začali nosit vajíčka. Pak se do nás pustila hromada téměř neviditelných, bílých poletujících zmetků, kteří mohli za to, že jsme se okamžitě všichni tři osypali, a když říkám osypali, tak do slova a do písmene. 90% těla je plných rudých fleků. Lidé, kteří nás vidí, však ví, o co jde, a litují nás. Verča se ale celý den škrábe a to takovou intenzitou, že nám přijde ekonomičtější ji koupit nějaké drbátko na baterky než plýtvat energií.

Hitler vedle Jacksona…

Na jednom kontrolním bodě při policejní kontrole si nelze nevšimnout extravagantního baru u silnice. Mladý kluk zde má doslova vymazlený bar, každý centimetr je něčím polepený nebo je tam něco pověšené. Jenže to nepůsobí vůbec kýčovitě, má zde zarámováno asi 150 osobností tohoto a minulého století. Jsou zde všichni afričtí prezidenti, z nichž jich pár poznáváme, herci, zpěváci nebo politici. Velký prostor mladík věnuje diktátorům, kterých je v Africe pořád dost. Překvapilo nás, že má klučina odvahu vystavit zde i Hitlera, Usámu nebo Kaddáfího, ale na druhou stranu to byli také osobnosti, byť velmi záporné. O to originálnější byl jeho nápad, že sám dokázal vyskládat přepravky s prázdnými lahvemi od piva do výšky asi 15 metrů, to nás ale úplně rozesmálo. Udělal z nich takový obelisk, který nelze přehlédnout odnikud. Poseděli jsme u něj, obdivovali ho a dali mu tam naši vlajku a samolepku. Dostal také dost dárků a hlavně 1.000.000 USD. Byl z toho vedle, až jsme začali mít obavu, jestli si nemyslí, že je bankovka pravá. Přepočítával to na kalkulačce, kolik to hodí ve směnárně těch jejich středoafrických frankůJ. Udělali jsme mu kšeft, dali si 3 panáky whisky a další nápoje, složili hromadu komplimentů a pochválili jeho postel, která je přímo pod barem.

Posledních 70 km stálo opravdu za houby. Silnice je kamenitá, nedá se po ní jet ani pomalu, ani rychle. Prakticky pořád se třeseme a je otázkou času, kdy se něco vyklepe. Ale přírodní scenérie jsou prostě úžasné. Tahle cesta vede až do jižního Gabonu do města Franceville, což je 500 km daleko. Trvá to prý dva dny. Pozdě odpoledne končíme ve stejnojmenné vesnici Lopé a ihned se snažíme vyřešit výlet za gorilami, šimpanzi a mandrily. Průvodce, který přišel, nám ale vysvětlil realitu a radost nám rozhodně neudělal. Gorilu viděl naposledy před dvěma měsíci, ale prý chodí do buše jen jednou týdně, takže to o pravděpodobnosti, že je spatříme nebo nespatříme, nic nevypovídá. Neví prý, kde přesně jsou a neví to nikdo, není schopný garantovat, že je uvidíme a pravděpodobnost, že se tak podaří, je podle něj tak 1%. Chápeme to tak, že když půjdeme na 100 výletů tak jednou je potkáme. Chceme ale udělat vše, co se dá, a tak si domlouváme dvoudenní výlet. Zítra ráno ho vyzvedneme, nabereme stany, potraviny a pojedeme do kempu v buši a odtud budeme podnikat výpravy. Začíná hrozně blýskat, obloha je v celé své šíři i výši úplně zalitá blesky. Spíme u obrovských vysílačů, kde celý den a celou noc hlučí dieselové agregáty. Ale místo pro spaní je nádherné, máme totální přehled, výhled desítky kilometrů na všechny strany, částečně se jedná o stromové háje uprostřed vysoké a jednolité travní plochy, se kterou si vítr pohrává a pěkně šustí. I když to vypadalo, že tu žádný hmyz není, nakonec se v noci u nás v autě něco vyrojilo a musel jsem to tam vymýtit. Nebylo to ale víc než 50 komárů. 

19.04. Konečně odjíždíme

Ráno najíždíme do garáže značkového servisu a ignoruji pokyny ostrahy, abych zůstal v dostatečné vzdálenosti od vjezdu. Prostě ne, ne, ne… Včera si nechali zaplatit za diagnostiku, tzn., že se na auto podívali za 200 USD a pak nám připravili náhradní díly v hodnotě 38.000 Kč. Jenže když jsme ty díly nainstalovali do auta, hlavní problém se nezměnil. Když už chtějí takové prachy za své expertní služby, musí nést zodpovědnost. Chceme okamžitě vrátit peníze a nějaké díly dokonce vracíme. Následně se dohadujeme co s tím, ale nelze s nimi hnout. Místo vykecávání a vymlouvání se, kdyby to dali na hever, odstraní problém dřív, než se stačí vykecat. Ale nechtějí, prý za 3 dny nejdříve. Odjíždíme a vezeme to jinam.

Za pár minut nacházíme servis v jedné bahnité uličce, kluci se toho hned ujímají a za hodinu je hotovo. Nejsou nám ale schopni vysvětlit, v čem byl problém, a tak platíme a odjíždíme. Konečně směr NP Lopé, který je pod UNESCO. Jakmile vyjedeme z města, z podvozku zase slyšíme nějaké zvuky. Ach jo, Verča trvá na tom, abychom k nim ještě zajeli, když jsme zaplatili ne zrovna malé peníze, ale já už toho mám dost a raději bych už odjel. Máme zdržení, ale protože ona je opatrná a má vlastně pravdu, opět se prodíráme zacpaným městem k těm klukům. Jenže když si do toho sednou a projedeme to, najednou vše ustane a nejsme schopni jim problém předvést. No co naděláme, odjíždíme z Libreville, hlavního města Gabonu a doufáme, že se sem nebudeme muset zase vracet.

18.04. Naše tolerance má své meze

Dnes ráno se probudíme kolem 6.30, jsme odpočati a ani nebylo moc hmyzu. Jenže sotva všechno zabalíme, najednou, během pár minut se totálně osypeme. Já i Verča máme po těle asi 1.000 fleků. Už se nám to stalo hned první den po příletu, to jsme si mysleli, že za to může déšť. Jenže nyní nechápeme, co je spouštěčem. Pavel se později trochu osype také, ale to nestojí ani z řeč. Má jeden flek pod kolenem a jeden na ruceJ. Odjíždíme do servisu, vjíždím do hustého provozu, ale tentokrát se s tím nemažu, vytvářím si třetí pruh a všechny systematicky předjíždím. Ve značkové servisu LAND ROVER jsme asi v 9 ráno, ihned na ně nastupujeme. Nemáme tento organizmus rádi, většinou zde bývají líní, uměle zaměstnaní lidé a jejich tempo, ochota-neochota je tak nehorázná, že to musí vyvézt z míry i poměrně klidné povahy. Jenže přístup, který jsme zažili dnes, patřil daleko k těm nejpříšernějším. Nejdříve nás dvě hodiny nechává přijímací technik stát venku s tím, že za minutu přijde. Když už k němu zajdeme do kanceláře, odejde a nechá nás tak zase hodinu stát. Když pochopíme, že má nějaký problém, začneme se domáhat nějakého řešení, kdy nám suše sdělí, že nemají na naše auto NIC, dokonce ani vazelínu do kardanu, kterou mají i ti nejšpinavější kluci v poslední vesnici. Vymlouvá se, že by nám to opravili za 4 dny atd. Ptám se na pneumatiky, vidím reklamu právě značky, kterou sháníme, a on že ve městě je prodávají, ale u nich rozhodně ne, přičemž záhy zjistíme, že je mají ve skladu. Dostal jsem vztek, vzal jsem Pavla, aby to šel točit, a jdeme za šéfem. Ten ale vždy, když ví, že s ním chceme mluvit, utíká. Nešetřím sprostými slovy. Jdeme k němu do kanceláře, ale on tam není a abychom tam nemohli vlézt, svoji sekretářku tam zavřel na klíč, která na nás mává, že nemůže ven. No prostě úroveň neskutečná. Nakonec se nám podaří sehnat jednu paní, která umí anglicky, a když zjistí, že máme problém, což ji nemohlo uniknout, tak se snaží ho vyřešit. Normálně jde s Verčou za tím technikem a za pět minut odcházejí obě se zakázkovým listem. Aspoň tak. Autem najíždím do garáže, než si to rozmyslí a odcházíme na dvě hodiny pryč.

Sedíme v bankovní kavárně, servírky na půlmetrových podpatkách, zadky vyšpulené, napudrované, bizarně učesané. Nechápou, že chceme hodovat, a tak nějak jsou odtažité. Když objednáme jídlo a pití, postupně přichází s informacemi, že tohle není a tamto není. Takže jsme to okleštili, ale cena zůstává. Ty holky chtějí vypadat prudce moderně, ale netuší a nikdo jim to asi ještě neřekl, že tudy cesta nevede. Ani ti bankéři si jich příliš nevšímají a to se tam nakrucují. No máme z toho srandu, co na to říci.

V servisu se nestačíme divit, auto stojí venku. Zjišťujeme, že dělali pouze diagnostiku a narvali nám krabici s náhradními díly. Je to drahé, ale musíme si to vzít a někde to nechat vyměnit. Pečlivě zjišťujeme, na co který díl je. Je zde systém, že někdo to vyřídí, technik to překontroluje, druhý překontroluje prvního a třetí druhého. Pak na to dá jeden razítko, jdeme do účtárny, tam to zaplatíme, pak zase k jinému, který tam dá razítko a čte si dál noviny. Neuvěřitelné, musíme zaplatit tolik lidí, teču vzteky, líné to je, nikdo nic nechápe, a když potřebujeme vysvětlit některé díly, které nám prodávají, nikdo o tom neví. Postupně zaplatíme za dvě pneumatiky, hromadu dílů a diagnostiku 850.000 XAF (38.000Kč). Necháme si převléknout gumy a jedeme. Zajíždíme ke klukům, kteří nám již minule něco dělali, oni jsou kamarádští, vítají se a pouští se do výměny dílů. Celé to trvá asi 2 hodiny. Jenže když s radostí vyjíždíme, zjistíme, že máme pořád stejný problém. Mohu vyskočit z kůže, právě jsme chtěli opustit město. Takže musíme zůstat do zítřka a vyřídit si tu jejich slavnou diagnostiku za 4.000 Kč. Ach jo, jak je nasnáším. Je to sorta lidí, která vydělává pořádné peníze, jsou neskutečně arogantní a otrávení. A drazí. Člověk se nemůže na ně prostě spolehnout.

Jdeme si rozdělat spaní u benzínky, abychom mohli ráno do servisu napochodovat hned v 8.00. Jenže všude je ukrutné množství komárů, a tak to balíme a jedeme do buše.

17.04. Zpěv v kostele vedle servisu

A je ráno, máme s Pavlem sraz v naší restauraci v 8, řekl, že než přijde, obhlédne auto. A byl tu na čas, prý je zaúkoloval a řekl, že v 10 potřebujeme odjet. Jenže byl asi dost málo přesvědčivý, neboť před desátou teprve začal jeden z nich vyndávat turbo. Budeme rádi, pokud to bude dneska a ještě to kluci nezmrví. V krabici je i návod ve francouzštině a já mu ho předávám v domnění, že bude rád. Jenže on to překvapivě odmítá číst, že prý neumí. Jsou tam i obrázky, co se smí a co se nesmí, vysvětlují i takové věci, jako že to má měnit výhradně autorizovaný servis, vysvětlují názorně, kolik chyb se dá udělat, že s tím nikdo nesmí experimentovat atd. Skoro to vypadá jak návod na sestavení atomové zbraně pro blbého, ale on se směje, jeho kamarád se směje a skoro jsem si jistý, že tím chce říct: „Klídeček, bělochu, mě nebude nikdo vysvětlovat, jak vyměnit turbo.“ Začínám mít obavu, zda to kluci fakt zvládnou a zda si vůbec uvědomují, že to turbo, které drží, je dražší než všechny jejich domy a chýše včetně slepic, koz a já nevím ještě čeho.

Vedle servisu je kostel, jinak jen v této zabahněné ulici jsou hned čtyři. Odevšad se ozývají chvalozpěvy, chorály ale taky velmi příjemný a atraktivní zpěv, který, jak Pavel říká, by ho bez potíží dokázal překecat na jakoukoliv víru. Ti lidé si zajdou v neděli do svého kostela, zazpívají si, moderátor jim předříkává, poděkují za každý problém, poděkují, že jsou, že mají děti, že mají zdravé děti, že mají děti, které jsou nemocné méně než jiné, poděkují, že mají co do úst, poděkují, že prší nebo svítí sluníčko. Prostě poděkují pánu bohu za všechno. Problémy považují za součást bytí, smrt jako součást života, smutek za jistotu, že zase bude líp. To vše vyzpívávají, někteří vypadají jako by se právě dostali do stavu mimo své tělo. Je to fascinující zážitek.

Kolem poledne je auto hotové. Kluci se navzájem poplácávají po rameni, vypadá to jako by sami tomu nevěřili a že to bylo jejich první turbo. Sedám do něj a jedu ho projet, zatímco Verča chce zjistit cenu. Jenže on se s ní odmítá, jakožto s ženou, bavit. Když přijedu, oznámím, že je vše pravděpodobně v pořádku a ptáme se na cenu. 100.000 XAF vyhrkne jeden za nich. Verča si začne sahat na hlavu, jestli se nezbláznili, ale myslí to vážně. Dáváme jim tedy něco přes půlku a sledujeme jejich reakce. Zdá se, že nesouhlasí, přidáme ještě něco a stále jsou nespokojeni. Přidáváme poslední bankovku, dostávají tak 80.000 XAF a oni souhlasí. Je to dost, ale pokud to nepokazili, budiž jim přáno.

Míříme ven z města, jedeme do Lambaréne a chceme ještě dnes dojet do parku Lopé. Jenže sotva dojedeme do města, máme zase problém. Divné zvuky v kardanu nás zaskočily, tohle ještě neznáme. Zní to, jako bychom táhli za sebou plechovky. Když se ale podíváme do záznamu, naposledy se přední kardan opravoval před třemi roky. Navíc nás trápí ještě jedna věc, a to jsou zadní pneumatiky. Už jsme je chtěli koupit dávno, ale protože chceme konkrétní vyzkoušenou značku BF Goodrich a ty nikde nemají, zatím jsme to nechali plavat. Přední jsme kupovali loni v Johannesburgu, jsou velmi drahé, ale mají vydržet neuvěřitelných 100.000 km. Když vydrží půlku, budeme rádi. Na těch loňských již máme najeto 30.000 km a jsou netknuté. Takže nyní je změna plánu, musíme ještě dojet do Libreville a všechno doladit. Pak už nebude kde. Pozdě večer, asi 50 km před Libreville, přespáváme.

16.04. Odešlo turbo, to je náhodička

Dnešní ráno je plné očekávání, od včerejška máme nalíčenou fotopast a těšíme se na záběry a vůbec si nepřipouštíme zklamání. Zařízení je nalíčeno v dostatečné výšce, aby to slon nezničil, je dostatečně maskováno a baterie jsou nové. Rychle balíme, něco vypereme a jedeme. Místo najdeme lehce a zrovna když přijíždíme, stromy jsou doslova obsypány velkými opicemi, které před námi okamžitě zdrhají. To je velká škoda, ale spoléháme na to, že budou na videu. Ještě je s Pavlem chvilku pronásledujeme, ale po 5 minutách to vzdáváme, neboť je džungle prostupná pouze v korunách stromů. Když se vrátíme k autu, Verča již data z pasti stáhla a nemá pro nás dobré zprávy. Nic tam není. Pravděpodobně byla moc vysoko a pohyb zvířat nezaregistrovala, marně ale hledáme parametry k nastavení vzdálenosti a výšky v manuálu. O ničem takovém tam řeč není. Musíme to proto vyzkoušet sami. Nevadí, nesmutníme, byl to přeci jen první pokus. Odjíždíme k přívozu, na který se dostáváme až po hodinovém čekání a ještě nás chce trochu obrat. Verča protestuje kvůli ceně, ale přestože se nerad nechávám obírat, v tomto případě jsem ale více tolerantnější. Není tu konkurence a on prostě cítí příležitost si vydělat, v jeho očích jsme boháči, a tak s ním nebudeme polemizovat o ceně, když jsme si ji dopředu nevyjednali.

Následuje celodenní cesta přes města Tchibanga, Ndendé až do Mouile. Ještě bychom rádi pokračovali, ale vypadá to, že nám odešlo konečně turbo, motor nemá skoro žádný tah, když jsme v hlubší hlíně, tak to jede jen tak tak. Dáváme si tak posledních 70 km vyhlídkovou jízdu. Nové turbo naštěstí máme, tak nějak jsme si mysleli, že by mohlo v nejbližších měsících odejít a to jsme odhadli jen podle toho, že nějak zvláštně hvízdalo a cvakalo v něm. Už se to děje asi tak 50.000 km, takže to, že jsme ho přivezli právě nyní a po dvou tisících kilometrech odešlo, je zaprvé obrovská náhoda, zadruhé štěstí v neštěstí, protože zde jsou města a ve městech lidé, doufejme, že šikovní. Kdyby se nám to stalo až někde v Čadu nebo Středoafrické republice, tak to fakt nevím co bychom s tím dělali. Jsme natěšeni do NP Lopé, a tak se snažíme vše urychlit. Hledáme ve městě Mouila servis a to velmi dlouho. Nakonec zajíždíme do blátivé a velmi nepřívětivě vypadající uličky, kde opravdu jeden je. Už je tma a přesto nám kluci slibují, že to udělají. Dostávají nové turbo v hodnotě 25.000 Kč a odcházíme s tím, že se každou hodinu ukážeme. Mezitím posedáváme o 500 m dále v nám již důvěrně známé restauraci v hotelu Du Lac Bleu. Jenže chyba lávky, když se jdu podívat na první obhlídku, kluk u toho sedí, všude tma a on se mi snaží lámanou angličtinou sdělit, že dnes už to nebude. Ptám se, proč mi to neřekl dřív a jestli to může dát dohromady a že si ho vezmeme a zítra dorazíme ráno. On že to možné není. Já proč? On že zaprvé nejde proud v celé ulici (ale to nešel ani, když jsem jim auto předával) a za druhé, jediné jeho světlo, které mělo sloužit při výměně turba, je prosím pěkně jeho mobilní telefon, který už je vybitý. Vtipné. Takže jdu zpět a domlouváme se, že budeme spát v hotelu. Kupujeme pokoj, ten je ale jediný volný, pro Pavla není. Jdeme tedy hledat hotel jiný. Najdeme sice takový africký, ušmudlaný, také nejde světlo, dveře nejdou zavřít, vše je opotřebované a zašlé, ale je tam klimatizace. Kupujeme ho a pak si zajdeme ve stejném podniku na jídlo. Je to velmi nepřívětivá zářivková restaurace, ale paní majitelka je prostě super. Velmi silná, snad 130 kg, velmi ochotná, při povídání skoro zpívá, vrtí zadkem, až se zdá, že nás balí. Domlouváme se, že nám udělají kuře a hranolky. Dostáváme tři místní coca-colové limonády a není to vůbec špatné. A celková cena je také sympatická, žádné počítání, paní se zamyslí a střelí cenu od oka 10.000 XAF. I tento přístup se nám líbí. Platíme a odcházíme každý do jiného hotelu. Pořádná horká sprcha přišla v nejlepší možný okamžik. Byli jsme tak hrozně špinaví, až to nebylo hezké. A to se každý den sprchujeme! Ale všudypřítomný prach, bláto, velká vedra, vysoká vlhkost dělají své.

15.04. Doprošování na úrovni

Dnešní ranní cesta vede opět hlubokým pískem podél pobřeží, kde se pomocí všech našich smyslů snažíme zaregistrovat pohyb jakéhokoliv živého tvora. Ale bohužel, stále bez úspěchu, všude jsou jen ťápoty jako po dinosaurech a jejich obrovské bobky. Napadá nás ale, že na jednom pěkném místečku, na takovém sympatickém malém plácku mezi palmami, kam vedou dvě vyšlapané cestičky, nainstalujeme fotopast. Zacouvám k jedné vhodné palmě a ze střechy ji upevňuji. Je asi 4 metry vysoko. Doufáme, že budeme večer úspěšní. Poté odjíždíme na letiště, kde posnídáme a pokoušíme se kontaktovat našeho průvodce. Pořád to je ale bez jakékoliv odezvy. Nakonec zvedáme kotvy, a protože víme, že ve městě je kancelář ekologické organizace WWF, jedeme ji najít a pozeptat se na jiného průvodce. Díky nim se však dostáváme ke kořenům této organizace, která nám nedává příliš nadějí a to i přesto, že jsme již byli pevně na pátek domluveni, že jsme tu čekali 2 dny, že jsme se vážili velmi dlouhou cestu. Ale je to vůbec netankuje. Když si to nedomluvíme dopředu, odmítnou nás. Když si to domluvíme, odmítnou nás taky. No tak uvidíme…

Vracíme se do kanceláře WWF po čtvrté odpoledne, přesně jak bylo domluveno. Náš průvodce, který byl mimo signál několik dní, protože byl pravděpodobně v buši, má konečně funkční telefon. Jenže nám to je platné jak… on ho prostě nebere, přestože od nás dostal celou řadu SMS a přestože ví, že jsme mu volali snad stokrát. Prostě nezájem. Chápu, že když přijede po pár dnech z džungle, že se mu prostě hned zase zpátky nechce, ale neměl nám to slibovat. Ano, mohl bych si říci, to je přece Afrika a za normálních okolností bych si to také řekl. Jenže tito průvodci si účtují za ten dvoudenní výlet do džungle 850EUR/osoba a to je částka, která sakra bolí. Takže v tomto případě odmítám vše svádět na Afriku, a nadávám na něj a to dost sprostě. Píšeme mu poslední zprávu, informujeme ho, že vše bylo domluvené, že jsme museli jet hodně dlouhou a nelehkou cestu, že jsme z Evropy a že na něj čekáme dva dny, že je od nich neseriózní nás ignorovat, když nám náš trip potvrdil a že očekáváme, že se nám ozve. Neozval.

Jedeme k moři, již třetí noc budeme spát u moře, fouká tam super vítr, máme otevřená okna u auta a je tam svatý klid. Chceme ještě sehnat brambory, které v celém městě nemají, a tak zajíždíme naposledy na letiště, kde je super krám. Jenže smůla, do krámu můžou jen zaměstnanci firmy SHELL a obejít to nejde. Po cestě konečně narážíme na několik stád slonů, jsou malincí a nejsou zrovna blízko a tak jdeme s Pavlem za nimi natočit nějaké záběry. Slony pak objevujeme ještě několikrát. Podařilo se nám také u silnice narazit na volnou WI-FI, a tak sedíme půl hodiny v autě a po týdnu řešíme pár věcí.

14.04. Gamba - relax na rodinném letišti

Celou noc jsme naše okolí sledovali, naše kamera má dokonce noční vidění, a tak Pavel vše kontroloval z výšky 2 metrů. Bohužel, kromě obřích stop nedaleko našeho auta a čerstvých bobků nikde nic. Dokud je písek ještě chladný, snažíme se projet pobřeží, ale po cca dvou kilometrech se vracíme. Dnes nemáme nic v plánu, náš průvodce je nedostupný, je pořád podle všeho v buši, a tak se alespoň pokusíme opravit v nějakém místním servisu těsnění v diferenciálu. Jedeme kolem letišťátka, a tak tam, jen tak zkusmo, zajedeme a dáme si snídani v jednom takovém sympatickém venkovním bistru na letišti. A kdo nás to zde nevítá? Sama dáma, která s námi jela přívozem. Bylo to jejich auto, které se při výjezdu málem utopilo. Stejná dáma, která nám z vlastní iniciativy domluvila cenu za převoz, aby nás převozník neobral (ale on nás asi obral až po jejím odjezdu). Byla to také ta samá dáma, která, když nás zastavil policista Eddie Murphy a její manžel to zahlédnul ve zpětném zrcátku, okamžitě otočil svého džípa a ona přišla k nám a chtěla být u toho, aby nás náhodou policisté neprudili. Jinými slovy, starala se o nás jako o vlastní. A nyní? Je v bistru na letišti, umí obstojně anglicky a právě nám připravuje kávu a omeletu. Vypadá to, že jí to patří, možná jí patří i letiště… Každopádně tu trávíme asi 3 hodiny, vypijeme spoustu kávy a dalších nápojů a před odjezdem si vyměníme vizitky. O té její bude řeč později.

Jedeme s banálním problémem do servisu, nejdříve to vypadá, že se jim nechce pracovat a že se naši opravu pokusí odsunout na jindy a na někoho jiného. Svépomocí zde totiž dělají ze starých aut úplně nové a to jim asi dost vynáší. Nechtějí moc ztrácet čas něčím jiným. Nakonec se do toho jeden z kluků ale přece jen pouští. Pokyne, ať zacouvám pod střechu, přitáhne si nějakou starou pneumatiku a začne to rozebírat. Nemá moc nářadí, a tak si občas poradí kladivem a majzlíkem. Místo hodiny, se kterou jsme počítali, tu ale trávíme hodin šest nebo sedm. Takže očistec, smažíme se na slunci, okukujeme jejich dvůr plný harampádí, pereme, sušíme a popíjíme studené nápoje v nedalekém krámku. Pozitivní je, že tu umí snad každý anglicky. Ale je pořád nějaký problém, všechna těsnění máme, ale jak to bývá, až na jedno a to potřebujeme. Všichni se nám snaží namluvit, že pro to, aby ho sehnali, dělají maximum. Nebo vlastně se nám nesnaží namluvit nic, jen chtějí, aby to tak vypadalo. Nic neříkají, prostě střídavě odjíždějí různými auty pryč, aby po hodině zase přijeli jinými a na minutu si sedli k našemu auto a zjistili, že to je zase jinak. No a tak to probíhalo celý den. Už nás to začalo pěkně štvát, ale na druhou stranu, takových situací jsme zažili již bezpočet, často šlo o hloupost a nakonec se to protáhlo ne na hodiny ale dny nebo i celý týden. Takže klídeček. Jen nás mrzí, že nestíháme přechod slonů přes silnici, kde se prý s železnou pravidelností objevují kolem 18.30, tzn. těsně přes setměním. Celé to stálo 55.000 XAF (což jsou asi 2.000 Kč). Celý den se snažíme dovolat našemu průvodci, píšeme mu SMS, ale bohužel nereaguje, mobil má vypnutý. Odjíždíme, jedeme zpět na naši pláž, kde už za tmy vaříme večeři a jdeme spát. Ráno bude, doufejme, moudřejší. 

13.04. Zase ten africký přístup

Ráno mi zvoní budík ve 4.30, obléknu se a jdu obhlídnout okolí. Hledám našeho rybáře, který řekl, že v 5 jedeme na moře, ale on nikde. V restauraci jede televize, na lavici spí hlídač a těžce chrápe. Obhlédnu i pláž, ale nikde nic. Sedím v autě na přední sedačce, vytáhnu nohy z okénka, nechám rozsvícena světla a nastartovaný motor, abych byl vidět a nemohl mě nikdo přehlédnout. Každých 15 minut chodím na obhlídku. Má snaha končí po 4 hodinách, kdy balíme a přiznáváme si, že máme smůlu a že nás prostě vypekl.

Ještě než definitivně opustíme město Mayumba, jedeme posnídat na tu nádhernou pláž, kde jsme byli včera večer. Kupujeme čerstvé bagety (to je jedna z pozitivních věcí, co Francouzi do svých bývalých kolonií přinesli) bereme si každý plechovku rybiček, vidličku a jdeme na pláž. Nádherná snídaně, krásné moře, nikdo nás neprudí, neotravuje. Pak pobereme pár věcí a vyrážíme po pláži s cílem se pokusit dorazit na samý konec. Není daleko, možná 4 km, ale v písku se nejde moc dobře. Hledáme stopy po želvách nebo trosky letadla. Po cestě se odvážím trochu se ošplouchnout v moři, ale je to nebezpečné, spodní proudy a vysoké vlny to vlastně úplně znemožňují. Po dvou hodinách balíme a odjíždíme do města Gamba, kde máme sraz s naším dalším průvodcem Zicou, který by nás měl vzít do národního parku Loango.

Cesta je velmi bahnitá, při jednom takovém manévru, kdy se chceme vyhnout zapadnutí v hlubokém bahně, což se stalo jedné cisterně vezoucí benzín před námi, objíždíme ji po vyjeté cestě, která je sice suchá, ale má velmi nebezpečný sklon. To se nám stává na hodinu osudné, neboť jsme se málem převrátili, stačí jen malíčkem do auta strčit a jsme na boku. Verča na něm visí a vyvažuje, její 50 kg i s postelí je prospěšných, ale pokud budu zkoušet štěstí, popojíždět nebo couvat, nemůže mít její váha žádný velký efekt. Nezbývá než požádat Pavla, aby dal kameru na stativ a šel využít svých necelých sta kil na vyvážení. Později jsem toho sice litoval, protože dle dohody nemá nikdy s ničím pomáhat a to i v případě, pokud by šlo o život a má hlavně točit. Mohlo to být mnohem zajímavější, pokud bychom se převrátili. Vysouváme naviják, ale každý pohyb se zdá nebezpečný. Nakonec nám pomáhá posádka jiného auta, které zase jistí auto před jistým převrácením a po pár minutách se nám ho daří vyprostit. Jako poděkování dostávají kluci každý po lahvi vody. Nejsme ale darebáci, a tak než abychom jeli dál, raději čekáme, jestli také oni neuvíznou a nebudou potřebovat na oplátku naši pomoc. Překvapivě odmítají projet tím hlubokým bahnem a využívají tak naši zkratku, čeká je však stejný problém. Kola jsou ve vzduchu, klimbají a nejsou sto se rozjet ani tam nebo zpět. A tak vytahuji naše prkna pro podložení zase jejich kol.

Zbytek cesty proběhl docela bez potíží. Cesta, která by podle mapy měla být téměř neprůjezdná a když ano, tak jen v období sucha, což teď není, je perfektně uválcována a čeká na asfaltový povrch. V druhé části je sice velmi bahnitá, někdy jsou úseky, které by běžné auto nedalo ani náhodou, ale protože máme za sebou opravdu příšerné cesty z let minulých, tohle je prostě pohodička.

Přívoz těsně před smrtí

Asi po 60 km nás znenadání zastaví řeka, nebo možná mořské rameno. Cesta zde končí a právě odjíždí polorozpadlá loďka, na které se nebezpečně kymácí dvě vozidla, která přijela před námi. Technický stav voru je tristní, dokazuje to i sám převozník, který odmítá spolu s auty převážet lidi a sám má plovací vestu. Jsme si jisti, že po každém převozu, který zvládne bez úhony, si zhluboka oddychne. Neztrácíme čas, odhadujeme, že to bude trvat poměrně dlouho, a tak vytahuji vařič a jdu uvařit oběd. Celé to netrvá více než 15 minut a je hotovo. Chvilku poté přijíždí vor i člun, přiráží ke břehu a mávají na nás, ať už jedeme. Lidi musí přepravit někdo jiný na motorovém člunu a i zde si musí každý vzít vestu. Až na jednu paní, která má opravdu velmi mnoho kil a pro její rozměry plovací vestu téměř určitě nevyrábějí no a náš kameraman Pavel, také nemá vestu, protože na něj prostě nevyšla. Naše auto se odlepuje od mola a my pár minut poté odjíždíme také. Než se oba čluny otočí, je to čistá hodina, samotná plavba nám trvá asi 10 minut. Na druhém břehu vyjíždíme autem přímo do měkkého bahna a máme trochu obavu, že se zaboříme a uvázneme. Auto před námi mělo docela potíže a převozník to od posádky auta pěkně schytal, ale nám se podařilo vyjet bravurně. Když jdu platit, dávám ustaranému převozníkovi místo 2.000 CAF o 3 tisíce více. Je nadšený. Za pár minut nás ale doběhne a chce další tři. Přijde nám to divné, normálně bych se hádal, ale je mi ho líto a neřeším to. Schytám to ale od Verči, která procedí mezi zuby poznámku, že dám každému, co si řekne. A má skoro pravdu. 

Do města Gamba už to máme kolem 40 km, jedeme pomalu, neboť míjíme jižní cíp rezervace Moukalaba, a tak se snažíme zahlédnout nějaké slony. Jedinou přístupovou cestu k moři tak logicky nemůžeme minout a zajíždíme tam. Jsou tu hluboké písečné koleje, a protože písek je již velmi rozpálený a naše velmi těžké auto nemá v tomto terénu dobré jízdní vlastnosti, snažíme se jet spíše mimo koleje, po písku, který je pokrytý popínavými rostlinami. A kupodivu to jde. Čumákem zajedu přímo na hranu pláže a jdeme obhlídnout terén. Tak tady je to slavné místo, prý jediné místo na světě, kde lze za přívětivé konstelace hvězd, náhody, vhodného počasí a já nevím čeho všeho ještě vidět slony, hrochy nebo gorily, kteří si užívají mořské pláže. Pláže jsou opuštěné, divoké, na jejich okrajích je obrovské množství vyplavených plastových odpadků, trámků z lodí, bot, kmenů stromů a větví. Naše oči pátrají v dálce a marně se snaží zachytit nějaký pohyb, který by naznačoval, že na pobřeží něco živého je. Pobřeží je dlouhé, mlhavý opar nám však brání dohlédnout na samý konec. 

12.04. Setkání s průvodcem

První noc sice nepršelo, prádlo by mohlo být klidně i suché, ale není. Panuje tu vysoká vlhkost. Zastavujeme u jedné školy, kde jsou malé děti nastoupené a tancují. Bereme adekvátní množství dárků pro všech asi 50 dětí a jdeme natáčet a fotit. Když to představitelé školy zjistí, své představení, možná každodenní rozcvičku, zopakují. Je to roztomilé a vydržíme nejméně 20 minut. Poté za velikého mávání skrz třídní mříže odjíždíme k benzínové pumpě, kde máme sraz s naším průvodcem Ghislainem.

Verča mu večer psala, že budeme u benzínky OILIBYA v 8.30. Předpokládali jsme, že nám dá lekci, že přijde o hodinu nebo den později, ale překvapil, byl originálnější. Napsal nám, že je u jiné pumpy. Odjíždíme a po pár minutách skutečně dochází k velmi srdečnému setkání. Sympatický Ghislain je asi jediný, kdo umí ve městě anglicky. Odvádí nás do kanceláře gabonského parku, kde nás představí ve francouzštině šéfovi a dalším kumpánům. Následuje dlouhá, asi hodinová schůzka plná informací a dotazů. Předkládáme naše průkazky pro vstup zdarma i dopis obsahující permit pro natáčení v parcích zdarma. Jsme ihned vráceni na zem, permit musí nést potvrzení z ministerstva turismu a ten náš ho nemá, protože jsme si ho vyrobili sami. Jsme proto ochotni vše zaplatit, hlavně ať už konečně vidíme ty krásné gorily. Cena vylézá za 2 dny a tři noci včetně dvou průvodců na 850 EUR, což je pálka, cena se liší od původně domluvené 2,5x. Nicméně jsme ochotni to zaplatit, jenže když se doptáváme, zda je garance, že gorily uvidíme, zjišťujeme, že není žádná. Ptáme se, zda uvidíme alespoň něco, opět překvapivá odpověď: žádná garance. Nakonec nám řekne, že nějaké žáby prý garantovat může. To je ale příliš velký risk. Domlouváme si tak jinou lokalitu, cenu neakceptujeme, ale loučíme se v dobrém. Pavel podstatnou část rozhovoru natáčel a je to prý velmi pěkné. Odcházíme a odjíždíme směrem k moři, do Mayumby. Cesta vede asi z poloviny po krásné asfaltce a pak se znenadání mění na blátivou. Podél cesty je spousta stavebních bagrů a náklaďáků, široká bahňačka se mění postupně na pěšinku plnou hlubokých louží, která se stává párkrát jen tak tak průjezdnou. Pavel využívá prvotřídního místa posezení na kapotě a natáčí z ní za jízdy možná 10 km. Ke konci nám to u jednoho domku nedá a zastavujeme, zaujme nás opice přivázaná ke kůlu se rtem naraženým na hřebík. Nabízejí nám ji k jídlu za 8.000 XAF. Odmítáme. Do města se dostáváme již přes most, který není moc starý, ještě v dálce lze zahlédnout staré přívozy, které brázdily řeku mnoho desítek let, a které jsou nyní odsouzeny k zániku. Za mostem se dáváme hned vlevo a máme v úmyslu projet úzký pruh písečného břehu, která má prý až 70 km. První kilometry jsou pokryty asfaltem, který již je téměř po smrti, je zde letiště, které možná v době rozkvětu této oblasti zažívalo mimořádný letecký boom, ale nyní zeje prázdnotou, je opuštěné a na letištní plochu, která vypadá velmi kvalitně, se dá dokonce zajet autem. Využíváme toho, na pár minut se z nás stávají piloti boeingu 747, zajíždíme na začátek rozletové dráhy, otáčíme se, postavíme se na hlavní rozletovou čáru, zablikáme na Pavla, který stojí o 500 m dále s kamerou a čeká na náš průlet. 3-2-1-start…. Nabíráme rychlost, jednička, dvojka, trojka, čtyřka, pětka, šestka.. dosahujeme závratné a zároveň maximální rychlosti našeho vozidla 110 Km/h, což pro vzlet ale bohužel nestačí. Jedeme proto raději na pláž, vykoupeme se ve velkých vlnách s rozumným respektem ke spodním proudům a chvilku se sluníme. Pak ještě vylezeme na navigační věž, kam sebou poprvé bereme maskota Bruntálu zubatou žábu. Byli jsme o to požádáni, zubatá žába prý byla již v 50 zemích, s námi by měla projet dalších pár. Z navigační věže je nádherný rozhled, uděláme pár fotek a frčíme najít něco, kde bychom mohli posedět a pojíst rybu. Zajíždíme k jedné a zřejmě i jediné plážové restauraci, kam se musíme dostat přes velmi hlubokou louži. Majitelé jsou velmi překvapeni, vůbec nechápou, co tu děláme. Jejich hubená nabídka se skládá pouze z ginu, Coca-Coly a piva. To je vše. Ptáme se dvou krásek, které to tu vedou a které by klidně mohly rovnou zamířit na molo předních modelingových agentur, zda nám mohou udělat rybu a rýži. Odpovědí je, že mají pouze kuře. Verča se proto domlouvá, že se za ty špinavé dveře raději nejdříve podívá a zjistí, v jakém stavu toto kuře je a jestli je vůbec reálné ho chtít. Kuřata mají v mrazáku, jedná se o klasické čtvrtky a mají tam i jednu velikou, asi 10 kg rybu. Jenže jíst rybu z mrazáku, když kolem nás plavou hejna, je prostě minimálně neatraktivní. Ryby jíme právě proto, že jsme u moře, mražené můžeme jíst doma. Takže nabídku odmítáme. Je krásné počasí, zrovna se chystám jít uvařit jídlo z našich velkých zásob, když v tom Pavel přichází s informací, že místní rybář za domem vysypal asi 40 ryb. Jdu se mrknout na nabídku a po chvilce váhání vybírám tu největší. Borec jedné z krásek rozdělává oheň, nad ohniště dává obrovský kovový rošt a na něj pokládá rybu. Celou dobu u ní hlídkuje, obrací, přikládá. Dělá to pomalinku, aby byla tlustá velká ryba, která nejvíce připomíná sumce, dobře udělána. Mezitím pijeme jednu colalokovou limonádu za druhou, až nám to přijde už trochu zvrhlé. Ale nic jiného nealko není. Po dvou hodinách ji dostáváme na stůl spolu se smaženým banánem a pouštíme se do ní, je moc fajn.

Kolem čtvrté odpoledne zaplatíme, a protože chci vyjednat, zda by nás nemohl vzít brzo ráno někdo na ryby, kreslím obrázek, který by měl pochopit úplně každý. Loďka pohupující se na vodě, pod námi ryby, v síti za lodí ryby. Na lodi rybář, on a na druhé straně lodi 3 postavy, my. Nad obrázkem časy od 4 ráno do 11 dopoledne. Jdu za tím klukem. Vše pochopil na poprvé, byl jsem na sebe pyšný, já kreslířský anti-talent a je to pochopitelné. On jen váhá mezi 4 nebo 5 ráno. Později se domluvíme na pátou a připomeneme mu, že spíme na jeho zahradě. Zdá se to všechno krásně domluvené, jedeme se ještě podívat na druhou stranu města, kam se dostáváme po velmi špatné cestě plné děr s vodou. Na její konci auto zavřeme a jdeme se podívat na západ slunce k moři. Tak takovou nádheru jsme nečekali. Většinou v místech u moře, kde žijí chudí vesničané, je špína a bordel. Tady je čisto, nádherné moře, krásné dlouhé pláže. Jsme nadšení a vůbec se nedivíme, že si Gaboňané myslí, že jejich pláže jsou nejkrásnější na světě. Sem se zítra vrátíme. Vracíme se a jdeme spát.

Přestože spíme u moře a auto máme nastavené tak, aby nám profukoval vítr skrz otevřené okna, je v noci problém. Velmi mnoho komárů, myslím, že jich byly desítky, jsou nasádlení v našem autě a systematicky nás obtěžují. U moře si nepamatujeme, že by někdy komáři byli, tady ano. Jsme tak poštípáni, že se škrábeme až do krve. Když rozsvítím mobil, abych je pomlátil, je jich všude spousta. Nejdříve začnu kosit ty na Verčiných zádech, když plácnu, mám jich hned třeba pět. 

11.04. Nouze o peníze

Rychle balíme, je mokro a všude bláto. Není ještě ani 7 hodin a už jsme před „naší“ restaurací v hotelu DU LAC BLEU. Opět nás překvapuje nezájem personálu, čekáme asi 20 minut a nic se neděje. Zvednu se tedy a jdu objednat tři omelety. Paní objednávku přijme a dál sedí jako valach, kyselý výraz ve tváři jí je vlastní zřejmě od narození. Nebo že by to byla náhoda? Asi by jí měl někdo říci, že pokud by se u nás ve službách tvářili lidé takto, pravděpodobně bychom byli na tom podobně jako oni. Existuje tu ověřená přímá úměra. Čím jsme blíže k městům, čím jsou lidé bohatší, když mají funkci, tak jsou více nepříjemní a naopak. Paní nám naúčtuje za snídani pálku, kterou by nám naúčtoval jen málokterý hotel v Evropě (750 Kč). Neprotestujeme, jen tiše zamumláme, nebudeme to řešit, když jsme tak blbí a nedomluvili jsme si to předem. Naopak se bavíme, jaké ksichty na nás hází. Když po zaplacení požádám o nealkoholický nápoj, paní jen mezi zuby procedí „ferme“ – zavřeno. Sedíme tak bez nápojů ještě hodinu a snažíme se připojit k internetu, máme totiž zprávu od našeho guida, že nám napsal email a my si ho musíme přečíst. Šéf hotelu nás pěkně točí, šoupe nohama, hulí a chová se jako primitiv. Odjíždíme. Nutně potřebujeme peníze, jenže žádná banka nám peníze nevymění, prostě to nedělají, bankomat nefunguje, a když nám jeden úředník poradí, kdo vyměňuje a my tu agenturu najdeme, zjistíme, že nám EURA ráda prodá, ale nevymění. Jsme nahraní. Nasraní odjíždíme zpět do banky a máme v úmyslu si výměnu vynutit, když si všimneme, že bankomat někomu peníze vydal. Nedá nám to, jdeme tam a zkoušíme štěstí znovu a zase nic. Najednou Verču napadne neuvěřitelný nápad. Kdyby mi někdo něco takového řekl, vysmál bych se mu, ale ona to zkusila. Místo jazyka, který bankomat nabízí a za normálních okolností klikneme angličtinu, Verča označila francouzštinu. To je vše. Od toho okamžiku bankomat dával a dával. Protože se platí touto společnou měnou (XAF – středoafrický frank) ve vícero zemích, bereme, dokud automat dává. Milion XAF (42.000 Kč). Odjíždíme nadšeni směrem na jih přes Ndendé do Tchibangy.

Po cestě si ale děláme asi dvouhodinovou přestávku, u nové a sporadicky používané silnice rozkládáme mokré prádlo, Pavlovy vlhké deky a sušíme stan. Potřebujeme to všechno vysušit, a tak ztrácíme drahocenný čas nicneděláním. Vaříme alespoň rizoto. Večer, kousek za Tchibangou, nalézáme krásné místo na spaní, rozvěsíme prádlo a usínáme.   

10.04. Lambaréne

Ráno není důvod cokoliv zdržovat, vyklopíme vodu ze stanu, mokrý ho zavřeme a odjíždíme. Projíždíme jednou vesnicí za druhou a skoro všude stavíme. U silnice totiž mají místní lidé sudy, ze kterých kouká klacek a na něm visí ulovené zvíře. Většinou jsou zabita mačetou nebo šípem. Nejbizarnějším kouskem je bezesporu pes, který musel umřít hroznou smrtí. Je nám z toho špatně, navíc je pokrytý mouchami a mravenci, kteří na jeho již téměř vysušené mrtvole hodují. Zastavili jsme přímo u něj, ale Pavel mě požádal o to, abych poodjel, protože na něj šly z toho smradu mrákoty. Ale tahle brutální kreace byla výjimkou, působilo to odstrašujícím dojmem, mělo to asi všem kolemjdoucím vzkázat, tohle je náš dům a vy tady nemáte co dělat. Zatímco všichni ostatní měli zvířata před domy čerstvě zabitá s cílem je prodat. Byla tu ale také želva, která měla prořízlou část měkké tkáně, za kterou visela a my jsme ji měli v plánu vykoupit a pustit. Nakonec ale k tomu nedošlo, neboť jsme se shodli, že ji stejně hned chytí a navíc by nás to stálo docela dost peněz. Ceny se pohybovaly od 2.000 – 10.000 CAF (80-200 Kč). U jednoho takového kůlu nás při očumování a natáčení požádala paní máma, zda ji nemůžeme někam vzít. Ochotně jsme ji pro její objemný zadek vyčlenili dvě místa na zadní sedačce a převezli ji o pár kilometrů dál k holiči.

Přijíždíme do města Lambaréne, města které proslavil doktor Allbert Schweitzer, lékař, který dostal v roce 1952 Nobelovu cenu a věnoval svůj život léčbě a výzkumu spavé nemoci. Již jsme tu byli před rokem, ale do muzea nás nechtěli pustit, protože jsme měli jen velké peníze a oni nám je nemohli rozměnit. Jak směšné. Nyní malé máme, ale pro ně je to zase moc malé. Platíme za vstup, ale za kameru platit nemusíme, neboť jsme měli připravený speciální dokument, který Verča vytvořila a já orazítkoval, který nás opravňuje bezplatně natáčet úplně všude. Nakonec ale podlehneme žádosti o příspěvek do nadační pokladničky a dáváme tam třikrát vyšší částku, než kterou bychom bývali zaplatili za použití kamery. No i tak to někdy dopadá.

Paní, která nás provází, je neuvěřitelně otrávená, arogantní a má nás doslova na háku. Prohlížíme si dobové fotografie z doby, kdy se toto zdravotní středisko dostalo pod drobnohled světových médií, kdy podobizna pana doktora vycházela na poštovních známkách, kdy pojem Gabon znamenal Lambaréne a kdy pojem Lambaréne znamenal doktor Schweitzer. Bez něho by nikdo prý Gabon neznal. Následně si prohlížíme skromnou místnůstku pana doktora, kde žil, včetně veškerých předmětů běžné potřeby, místnost jeho ženy byla hned vedle. Musíme přiznat, že veškeré předměty, léky, knihy, mikroskopy, infuzní pumpa a další stovky předmětů zde leží tak, jak je pan doktor prý opustil. Nic není přišroubované ani přilepené. Vypadá to velmi autenticky. Venku pozdravíme obrovského pelikána, který je zřejmě potomkem jeho oblíbeného ptačího kamaráda a neopomeneme zajít na nedaleký hřbitov, kde spočívá on sám s rodinou. Odjíždíme z areálu, kde stále funguje nemocnice, ve které pracují výhradně dobrovolníci z celého světa. Ve městě ještě nabereme vodu u studny, kterou známe z dřívějška a opouštíme město přes polorozbořený most.

Asi 50 km před městem Mouila zajíždíme mimo silnici do nádherného rovinatého terénu, kde Pavel poprvé kompletuje dron a pořizujeme první záběry z vrchu. Večer posedíme ve městě v jedné restauraci, kde jsou všichni příjemní, jak kudla v zádech a protože banky jsou zavřené, jedeme za město najít místo ke spaní.

 

 

09.04. Opravy a odjezd z Libreville

Dnešní první ráno bylo ve znamení stresu, pokusil jsem se vymontovat součásti stanu, které jsou již delší dobu poničené, které jsme přivezli nové. Po dvou hodinách v dusném stanu, s nohama vzhůru, kterými jsem musel držet střechu stanu nad hlavou a za pomoci Verči, která stála na kapotě a držela část stanu, div jí ruce neupadly, jsme zjistili, že se jedná o náhradní díly k menšímu stanu, než máme my. Takže všechno špatně. Kupujeme prkýnka na míru, která budeme používat k podložení stanu, a doufám, že to všechno bude OK. Během dne opravujeme v servisech klimatizaci, mění se k ní kabely, sháníme kvalitní gumy, ale protože je sobota, už se nedá nic moc sehnat. Odpoledne jedeme do restaurace na internet naplánovat trasu a k večeru odjíždíme směrem na město Ndele a do rezervace Moukalaba. Už po pár kilometrech zjišťujeme, že klimatizace není ideální a že jede tak na 50%. Ale vracet se nám už nechce, protože policajti po nás jdou jako slepice po flusu. Nejdřív nás zastavila jedna policistka, nenechala se obalamutit, že nerozumíme, nestačilo ji nic, co normálně předkládáme, až to dopadlo tak, že jsem jí musel dát originální řidičák. Protože jich mám ale pro tyto případy asi osm, nakonec po zjištění výše pokuty, kterou od nás vyžaduje, se rozhodujeme jí nechat můj řidičák na památku a jedeme pryč. Výše pokuty byla 2.000 Kč. Jenže nemáme pokoj ani po následujících 500 m, staví nás další parta, tentokrát vojáků. Nikdo anglicky neumí, a tak komunikace vázne. Vysvětluji, že můj řidičák má jiný policista o pár metrů dále. Nakonec překontroluje útroby vozu a jedeme. Další nás staví už po 300 m. Ty už ignoruji.

Odjíždíme z města po zničené silnici a poznáváme téměř všechno. Téměř rok uplynul od okamžiku, kdy jsme tudy projížděli, silnice je rozestavěná úplně stejně a bagry jsou na stejném místě. Prostě nic se nezměnilo. Spíme nedaleko silnice na velkém place, komáři kupodivu nejsou, ale asi hodinu hledám švába, který se po nás prošel. Celou noc strašně prší, stan má kameraman plný vody a ráno vylézáme uprostřed jezera. 

08.04. Všude švábi

Hned jak se rozední, přelézáme plot, který dělí náš bungalov od našeho auta. Jsme nejblíže, jak jen to jde, potřebujeme mít přístup k horké vodě. Ranní sluníčko je už teď silnější, než by nám vyhovovalo, neboť musíme všechno vyndat, vykostit naši hlavní dřevěnou bednu (skříň) a všechno odplísnit. Jenže nás čekalo nemilé překvapení. V autě mnoho měsíců žila rodinka švábů, která byla zodpovědná za všechnu tu spoušť. Postupně odkrýváme zákoutí, která byla spolu s vysokou vlhkostí zodpovědná za to, že se zde těmto nepříjemným broukům líbilo. Kdyby šlo jen o dva šváby, ani bych se o nich nezmínil. To nás nemůže rozhodit, ale byly zde čerstvě narozené desítky nebo možná i stovky těch hajzlíků a to byl opravdu hnus. Mezitím se tu zabydlelo i celé mraveniště, každý si nesl jedno vajíčko. Vše proto muselo jít ven, Veronika začala drhnout plesnivý strop a postupně šla níž. Já se postaral o těžkou bednu, kterou jsem vydrhnul a každého jedince jsem vlastnoručně usmrtil ranou do hlavy. Rozbalili jsme vše, co jsme přivezli, roztřídili potraviny, školní potřeby a náhradní díly a postupně jsme vše do auta narvali. Tento proces nám trval asi 6 hodin a ke konci jsme už doslova lapali po dechu. Vedro bylo nesnesitelné, byli jsme upocení a špinaví. Ale vše je připravené, odjíždíme do města.

Během dneška jsme udělali hromadu oprav, vyměnili oleje v motoru, převodovce i diferenciálech a filtry. Nakoupili zbývající potraviny, hrnec na vaření, benzín do vařiče, vidličky na jídlo a matraci pro Pavla. Naplnili jsme nádrž vodou na sprchování apod. V mezičase jsem nalepil loga našich kamarádů a příznivců, bez kterých bychom to měli mnohem těžší. Pozdní odpoledne jsme strávili v naší oblíbené restauraci. Potřebovali jsme se pořádně zchladit a vyřídit nějaké povinnosti na internetu. Za tmy jsme pak odjeli do lesa, kde jsme si rozdělali naše letošní první spaní. Bylo strašné vedro, připadal jsem si jak v sauně. Stan je rozbitý, takže jsme ho nějak podložili, aby se v něm dalo spát. Je neuvěřitelné, kolik věcí je potřeba nakoupit, opravit a zařídit, abychom mohli mít během naší expedice relativní klid, že jsme připraveni. Noc byla fakt horká a nepříjemná. Na bezpečnost jsme se vyflákli, měli jsme otevřené dveře i okna.

07.04. Gabon – Libreville – převzetí auta

Právě jsme po deseti měsících dorazili do hlavního města frankofonního Gabonu. Ihned po příletu začínáme oživovat naše nahrávací brýle, chceme nepozorovaně zachytit situace, která jsou tolik typické pro Afriku. Máme obrovské množství zavazadel, a tak se pravděpodobnost, že nás celníci odchytí a budou chtít naše zavazadla prohlédnout rovná jistotě. Procházíme pasovou kontrolou a speciální brýle, které má Veronika na očích, nahrávají, aniž by kdokoliv pojal jakékoliv podezření. U pásu pak sázíme na to, zda nám zavazadla přijdou nebo nikoliv. Časy na přestup ve Vídni i v Addis Ababě byly velmi krátké, a tak je klidně možné, že se to nestihlo přeložit. Ale po hodinovém čekání, kdy naše oči bedlivě střežily každé zavazadlo vycházející zpoza nakladového prostoru, jsme se dočkali. Neuvěřitelné, vše je zde. Máme celkem 7 zavazadel, která byla odbavena, přičemž každé má zhruba 25 kg. Dále jsme měli 4 zavazadla palubní o celkové váze 50 kg. Takže docela velká nálož.

Projíždíme a samozřejmě nás úředníci odkloní ke kontrole, chtějí pár krabic rozbalit. Zrovna ale na potvoru rozbalí tu, kde je turbo pro naše auto. To se mu samozřejmě nelíbí, a tak mě odvádí k šéfovi, který ale neumí vůbec anglicky, a tak rozhodí rukama a zeptá se co potřebuji. Vyndám karnet a předstírám, že ho potřebuji orazit, on mi poradí kde se to dá zařídit, poděkuji, podám mu ruku a odcházím. Takže všechno je OK, oblbnul jsem ho dokonale.

Jsme venku, strašně prší a my potřebujeme většího taxika. Jenže jsou všechny malé, takže využíváme nabídky jednoho taxikáře, že pojedou dva. Každý chce 10 USD. Sedám si do prvního vozu, protože si troufám tvrdit, že trefím k Petře, u které máme auto uschované. Jednou sice blbě odbočíme, ale nakonec se mi to podaří, i když jsem v to skoro přestal doufat. O to víc mě překvapuje, že mě Verča nechválí, neplácá po rameni a neobdivuje moje navigační schopnosti J, protože já většinou nikam netrefím. Tak si o pochvalu alespoň řeknu. Pořád leje a v okamžik, kdy vystoupíme z aut, jsme durch. Navíc obrovské louže před domem nás nutí vše přenášet vodou. Vítáme se s Petrou, krátce posedíme uvnitř a já se pomalu vytracím ven k autu. Jsem nedočkavý, zda se ho podaří nastartovat. Zjišťujeme, že stálo 10 měsíců pod stříškou, ale protože auto je poměrně děravé, zatékalo tam. V kombinaci s vedry, která v těchto zeměpisných šířkách panují, již bylo jen věcí logiky, jak asi bude auto vypadat. Bylo plesnivé, jsou zde stopy po myších, rozcupované suché potraviny a další věci. Později však zjistíme, že šlo o rodinku švábů. Den předtím nám Petra koupila autobaterii, a tak jsme šel veškeré spoje, pojistky a relátka překontrolovat a některé jsem musel kvůli zoxidování kontaktů vyměnit.

Po hodině se nám ale podařilo auto nastartovat. Déšť na chvilku ustal, a tak nakládáme vše, co jsme přivezli, předáváme Petře dárečky od rodičů, platíme za uschování auta (celkem se zálohou 800 EUR) a odjíždíme. Projedeme město a odjíždíme k moři do jednoho podřadného resortu se ubytovat. Potřebujeme místo, kde nás nebude nikdo otravovat, kde můžeme auto připravit na cestu a vše uložit tam, kam to patří. Mrzí nás trochu arogance majitele, který je neoblomný, co se týče ceny za ubytování a žádnou slevu nám dát nechce. Vyplázneme tak 78.000 XAF, což je přes 3.000 Kč. Dáme horkou sprchu, pivo a jdeme spát.  

06.04. Tak tohle jsme nečekali

Už nám bylo divné, že se nám náš kameraman 37 hodin neozývá, začínám tušit nějaký problém, ale nejsem kupodivu vůbec nervózní. Včera se totiž čirou náhodou ozval jiný borec, který je ochotný přiletět kdykoliv s vlastní technikou. Jen by mě mrzelo, že se toho tolik nakoupilo a pak by to bylo všechno zbytečné. Víza stála hromadu peněz, letenky a technika taky. Najednou se ale  Pavel ozval, co se stalo však necháme na jindy. Nemusíte všichni hned všechno vědět....  Vyřizuji doplatek za naše zavazadla a to trvá dlouho, neboť chtějí za jedno zavazadlo navíc plus u třech zavazadel celkem 9 kg nadváhu 12.500 Kč. To nemůžeme souhlasit, jenže po dlouhé debatě přes to nejede vlak. Budeme proto muset později všechno reklamovat. Na webu totiž mají uvedeno, že za každé kilo navíc je poplatek 15 EUR a za zavazadlo navíc 125 EUR. Původně jsme to chtěli vzít do letadla, to lze dost pohodlně propašovat, ale protože Pavel nemůže nic nést, musíme prostě jedno zavazadlo odbavit. Odlétáme do Vídně a přes Adis Ababu do Libreville v Gabonu, kde si vyzvedneme naše auto.

05.04. Poslední hodiny příprav

Právě finišují přípravy. Máme kolem 200 kg potravin, školních potřeb, dárků, náhradních dílů a především dost nové techniky.  

23.03. Plánovaný odjezd

V červnu 2015 jsme si nechali naše auto u jedné Češky v Libreville (Gabon). Plánovaný odjezd se bohužel musel o dva týdny posunout.