16.3.2014 Právě dnes se nám povedlo zpracovat veškerý materiál z naší cesty. Vůbec jsem si nebyl schopen připustit, že s tím bude taková práce. Každopádně máme za sebou 34 reportáží zveřejněné na serveru www.lidovky.cz, v sekci cestování je rubrika "po stopách Unesco", kde najdete veškeré reportáže. Dnes bylo přidáno na naše webovky, do sekce VIDEA, poslední souhrnné video z naší cesty. 

17.7. Jsme doma, nyní zpracujeme veškeré materiály a vše bude brzy na webu. 

16.6. Dnes odjíždíme, naše cesta trvala 87 dní, ujeli jsme 25.000 km, končíme trochu dříve kvůli penězům. Na podzim budeme pokračovat. V nejbližší době budou na web vložena videa, kterých jsme natočili stovky, ve zvláštní sekci budou reportáže z každé země.

15.6. Během dne jen odpočíváme, kupujeme letenky domů. Leje jako z konve, části města jsou kvůli absenci odtoků pod vodou. Projíždíme neuvěřitelnou čtvrtí, kde se všichni doslova topí v bahně a odpadcích. Je zde ale jeden levný hotel, který hledáme. Potřebujeme se vyspat před odletem. Čtvrť je ve stavu, který se nedá na tomto místě popsat a nikdo to nechápe. Lidi zde přeskakují obří metr hluboké louže, všude hnijí odpadky. Lidi spí všude, dokonce i v bahně nebo spí v sedě na kameni. Všude hoří pneumatiky a další odpadky. Doufám, že tuto scenérii dokázal náš foťák trochu zachytit. Hotel hledáme na území asi 2x2 km pět hodin. Neuvěřitelné. 

14.6. V 7 ráno vjíždíme do rezervace Maasai Mara, cena 80 USD za osobu. Hned ráno super zážitek. Před námi vylézají z trávy dvě lvice. Jdou si po cestě a my jedeme autem přímo vedle nich. To celé neuvěřitelné divadlo trvá asi 20 minut. V jednu chvíli je předjíždíme, oni jdou ke straně a pokračují v chůzi po cestě. Fotíme a točíme. Pak si lvice dokonce lehne na záda a převaluje se. Prostě pecka. Jsou od nás jen 1 metr a kdykoliv nám můžou skočit do úsměvu. Jsou ale evidentně přežrané. Během dne pozorujeme hrochy, slony, žirafy, buvoly, pštrosy, kudu, prasata. Prostě pořád něco. Fakt super. Zajel jsem na místo, kde jsme pozorovali asi 100 hrochů, jak si užívají, řvou, válejí se. Z parku odjíždíme na večer a v noci dojíždíme do Nairobi

13.6. Ráno musíme investovat do pneumatik. Nové jsou drahé, jedna asi 6.000 Kč, kupuji starší. Nálada se ale prudce zhorší, když přichází zpráva z Hromovky, že náš krásný pes, symbol Hromovky, Mia, umřela. Za těchto okolností se rozhodujeme jet do Keni. Navíc nevěřím našim pneumatikám, každá má jiný rozměr a máme jen jednu rezervu. S tím to prostě nejde. Přejíždíme hranice do KENI. Formality jsou jednoduché a pokračujeme směrem Nairobi. Když se ale dozvídáme, že zvířata z Tanzánie migrují právě do parku Maasai Mara v Keni, což je součást plání Serengeti, rozhodujeme se jet právě tam. Je to směrem do Nairobi a ještě kratší, cesta ale opět příšerná. Spíme před rezervací, kolem nás chodí sloni, surikaty a žirafy. Je to zážitek a to ještě nejsme uvnitř. 

12.6. Dnes jedeme někam pro peníze, nemáme nic. Při cestě do města Musoma máme nehodu. Stojíme na kraji cesty, najednou se proti nám řítí náklaďák plný štěrku. Buď jede jako prase, nebo mu selhaly brzdy. Je nám jasné, že je průšvih, řítí se naproti nám po nezpevněné cestě, troubí a rychlostí asi 60 km/h nás míjí, rozbije nám zrcádko a najede nám na zadní pneumatiku, kterou zničí včetně disku. Za námi (asi 30 m) se čelně sráží s jiným náklaďákem, oba se převrací na bok. Přestože nám poničil auto a převrátil se, tušíme, že se může stát, že to tam někdo nepřežil. Vypadá to dost nepřehledně. Kolem náklaďáků je asi 200 lidí. Cesta je úplně zablokována. Rozhodujeme se raději zmiznout, než aby nás do toho někdo zamíchal. Ujíždíme asi 300 m se zničeným kolem, ať nejsme na očích. Auto dáváme na hever a snažíme se rychle vyměnit kolo. Jenže jeden šroub nejde, je zaklíněný do disku, používám sekeru a chci to useknout. Přišlo ale asi 30 kluků a chtějí nám za každou cenu pomoci (samozřejmě ze zištných důvodů). Nejde jim to. Po asi 20 minutách se to povedlo povolit. Vyměňujeme kolo a odjíždíme.  Teče nám ale olej z kola a to není dobré. Pravděpodobně se nárazem ještě něco poškodilo. Nakonec i s tímto poškozením jedeme do parku Serengeti. Příšerná cesta zajistila, že jsme po dlouhé době opět přišli o kolo. Rezerva se ale poničila velice rychle taky, a proto se, ač neradi, rozhodujeme vrátit 100 km na asfalt a sehnat ve městě Musoma 2 pneumatiky. Návrat nám trval několik hodin opatrné jízdy, která byla doprovázena neustálým dofukováním propíchlé gumy.

11.6. Ráno odjíždíme trajektem přes Viktoriino jezero do města Mwanza, "plavba" trvá 30 minut. Zastavujeme v hotýlku, ve kterém si chceme dát konečně jinou snídani, než máme každý jiný den. Dáváme si omeletu, ale než se do ní pustím, najednou se během jedné vteřiny zatáhne a omeleta zmizne. Vůbec jsem nepochopil co se stalo. Protože se Veronika dusí smíchy, je jasné, že se to hned dozvím. Jeden z kroužících orlů se drze snesl, chňapnul moji omeletu do pařátů a odletěl. To bylo něco. Servírka mi ale nechala udělat novou, zřejmě je to tu normální, že ptáci kradou omelety. Protože auto opravdu téměř nejede, najdeme servis, který nám vymění naftový filtr. Bohužel, tím to nebylo. Přesto se chystáme do Serengeti NP, kde právě údajně probíhá migrace asi 5.000.000 zvířat. Scenérie, kterou si nemůžeme nechat ujít. Jsme tu zhruba ve správnou dobu, máme ale fakt dost velké potíže s autem, všechno, co může, svítí, do kopce jede 20-40 km v hodině a jen na jedničku nebo dvojku. Ale riskujeme to.

10.6. Dopoledne kupujeme na hranicích Burundi a Tanzánie 10 ananasů za zbytek peněz, jeden stojí asi 10 Kč, formality ukončení pobytu v Burundi jsou rychlé a jsme na hranicích TANZÁNIE. Úředníci jsou velice arogantní a Veronika se s nimi velice tvrdě pohádala. Měli jsme posledních 100 USD a věděli jsme, že nám stačí tranzitní vízum za 30USD, úředníci nám ho odmítli dát a dali nám klasické vízum za 50 USD. Proto nám nezbylo už vůbec nic a nádrž auta byla téměř prázdná. Těch 40 USD pro nás znamenalo dost peněz. Nejbližší bankomat je 5 hodin a není jisté, jestli nám peníze vydá. Naštěstí rezerva nafty na střeše auta nám stačila přesně na dojetí k bankomatu. Přesně. Začínají se ale objevovat další potíže s autem. Kontrolka motoru hlásí potíže. A nedělá si legraci. Do kopce jede auto tak 20 km/h. 

9.6. Dnešní dopoledne je odpočinkové, jsme ve slušné kavárně s internetem. Odpoledne odjíždíme z města, několikrát se nás policisté snažili zastavit a kontrolovat, již ale nezastavujeme nikomu. Všichni si vymýšlejí a chtěj peníze. Jednomu jsem ale zastavit musel, otrava  chtěl pořád něco, další a další doklady. Nakonec se rozhodl, že si k nám sedne a jedeme prý na policii do města, protože nám chybí nějaký papír. To jsem mu ale nedovolil, vyrval jsem mu dost naštvaně všechny své doklady z ruky a odjel. V  Bujumbuře ani jinde v celé zemi není možné vybrat z bankomatu peníze. Protože máme už jen 100 USD, které nám dal bankomat v Kongu a poslední drobné místní měny, musíme pomalu mířit k hranicím Tanzánie. 

 

8.6. Další den v Kongu je bez potíží. Moc bychom chtěli projet Kongo celé, bohužel je opravdu jen otázka času, doufáme, že ne jen hodin nebo minut, kdy se rozpadne (to přeháním) ale je fakt, že si nemůžeme dovolit v takovém terénu pokračovat. Už si ani nepřipouštíme, že jsme v oblasti, která je v celém Kongu nejnebezpečnější (oblast Severní a Jižní Kivu), stále hrozí přepadení různými skupinkami. Nám to připadá docela v pohodě. Přesto se pouštíme do náročné cesty do Burundi, silnice je tradičně šílená, vede po úpatí hor. 100 km máme za sebou za 7 hodin. Podařilo se nám pod záminkou, že nemáme peníze, projet hraničním přechodem do Konga a ušetřit 35 USD. Podařilo se nám pod stejnou záminkou projet přes placené úseky silnic a ušetřit dalších 30 USD. Podařilo se nám také projet do Burundi a neplatit poplatek za permit pro auto za 40 USD. Takže jsme rádi, že konečně umořujeme naše vysoké náklady. Večer přijíždíme do BURUNDI, do města Bujumbura, odkud pochází Mireček z filmu Básníci. Město je neuvěřitelně tiché, málo lidí, překvapivě velice civilozované. 

7.6. Konečně v KONGU, ve státě, který je neustále zmítán nepokoji. Pověst Konga je bohužel velice špatná, před návštěvou varují ambasády i CNN. Nikdo návštěvu nedoporučuje, neboť se těžko dá bránit 10letému dítěti se samopalem. Všudepřítomné jednotky všech světových mírových sil nás ujišťují, že tyto informace není možné brát na lehkou váhu. Hned ráno se vydáváme na první naši trasu, projíždíme několika check pointy, vojáci i policisté jsou příjemní a chtějí od nás něco k jídlu nebo cigarety. V plánu máme navštívit tři národní parky. Musíme ale projet kolem 2.000 km. Jediná hlavní tepna je ale téměř nesjízdná, jedeme kolem 15-25 km/h. Nejsme si jisti, co nás čeká, po asi 130 km  narážíme na policistu, který má na hlavě kšiltovku KOVOTOUR CZECH REPUBLIC. Jsme překvapeni, následně nacházíme školu, o kterou se stará organizace z ČR PEOPLE IN NEED. Dostáváme přednášku a rozzářených 300 dětí si z nás dělá legraci. Také získáváme životně důležité informace. Silnice bude čím dál horší. Další cesta, která je navíc vedlejší, je již prý téměř nesjízdná. Normálně by mě to těšilo, auto ale potřebuje akutně servis, všechny kontrolky, které mohou, svítí a je potřeba vyměnit nějaké díly, některé chybí, motor nemá tah a pokud se něco stane, tady už by nám nikdo nepomohl. Proto se obracíme a jsme rádi, když dojedeme v noci na kousek asfaltu. Kongo má 150.000 km silnic, z toho jen 2.900 asfaltových. Je to opravdu síla. 

6.6. Od rána projíždíme NP Nyungwe, který je na cestě do Konga. Nějaké opice vidíme na každém kroku, zelený had nás ale trochu vyděsil. Po vyjetí z NP jsou všude plantáže s čajem. Celá Rwanda na nás působila trochu jinak než ostatní státy. Je velice čistá a všude, ve šech vesnicích, je nějaký památník připomínající docela nedávnou obří genocidu, která zjevně probíhala opravdu po celé Rwandě. Pouštíme si film Hotel Rwanda, aby se nám trochu osvěžila paměť. Veliký problém jsou národní parky, do nich se nedá dostat, pokud neuhradíme 750 USD na osobu. Večer se dostáváme přes přechod Bukavu do KONGA. Protože ambasáda udělala chybu ve vízu, bylo neplatné. Po rozčilení, které vyvrcholilo kopáním do dveří na hraničním přechodu, musela banda úředníků svůj postoj přehodnotit. Náš stav byl totiž dost bezvýchodný. Odhlášení formalit ve Rwandě a nepřijmutí do Konga by znamenalo, že budeme na doživotí muset zůstat v tomto meziprostoru. Naštěstí se do Konga dostáváme na neplatné vízum. Spíme na benzínové pumpě pod ochranou několika samopalníků.

5.6. Přejíždíme do RWANDY. Hraniční formality jsou neobvykle jednoduché a rychlé, místní agenti nás otravují jen chvilku, dokážeme jim úspěšně vzdorovat. Přijíždíme do hlavního města Kigali, které leží na kopcíh. Rwanda je kromě strašné genocidy, při které zemřelo v roce 1994 přes 800.000 lidí, známá také jako jediná země, která zakázala zákonem používání veškerých igelitových sáčků a tašek. Je to neuvěřitelné, je to země konečně opravdu velice čistá. Ještě večer jsme se rozhodli, že najdeme hotel De Mile Collins, ve kterém byl natočený film Hotel Rwanda, který průběh této genocidy zachycuje.

3.6. Cestou po Ugandě vidíme na každém kroku dopravní policii v bílých uniformách, kterým zásadně na jejich přání nezastavujeme. V poledne přijíždíme do hlavního města Kampala, kde navštěvujeme první místní UNESCO Kasubi Tombs. Jedná se o palác a hrobky Bugandských králů, kteří tu dříve vládli. Na místo se na kartičky dostáváme zdarma. Bohužel hlavní palác v roce 2010 zapálil neznámý žhář, takže navštěvujeme v podstatě oplocenou kostru bývalého kruhového paláce. Do 15 měsíců by mělo podle informací být vše opraveno. Okolo trosek dnes žijí v malých domečkách ženy, potomci manželek původního vládce. Naše cesta povede dále do národních parků.

2.6. Cestou se stavujeme na dalším místě UNESCO a tím je Jezerní systém v oblasti Rift Valey, v našem případě konkrétně jezero Elmenteita. Tato oblast je ornitologickým rájem, největší podívanou jsou hejna plameňáků a pelikánů. My tu nejsme bohužel v nejvhodnější roční dobu, takže nevidíme tak velké množství. Večer přijíždíme do hraničního města Busia, kde nám skupinka aktivních místních pomáhá vyřizovat papíry. Na straně Ugandy nastává problém, kdy musíme zaplatit permit pro pohyb auta po Ugandě, ale tato platba musí proběhnout vkladem do banky. Protože je však už 22.00 a ještě k tomu neděle, jsme posláni zpět do Keni a máme přijít ráno. Do Keni už nás ale nikdo nepustí, protože papírově už jsme zemi opustili. Nakonec místní úřednice svolí se zaplatením cash, vypíše nám permit s potvrzením o zaplacení a jsme v UGANDĚ.

1.6. Ráno si užíváme trochy civilizace v místní kavárně a odpoledne odjíždíme na letiště, protože Lenka dnes odlítá domů. My se rozhodneme v cestě pokračovat směrem na sever do Ugandy. 

31.5. Asi 20 km za Mombasou zajíždíme do vesničky Rabai, která je naším dalším místem ze seznamu památek UNESCO. Je jedním z míst, kde je původní prostředí lidí z kmene Mijikenda, konkrétně tuto oblast najdete pod názvem Mijikenda Kaya Forest. V místě navštěvujeme kromě lesa a obydlí ještě Museum Rabai, které je důkazem příchodu křesťanství do této oblasti a vytvořením svahilské gramatiky panem Krapfem, který pro místní například přeložil Bibli do jejich jazyka. Poté už se vydáváme na dlouhou cestu do Nairobi, kam za tmy přijíždíme.

30.5. Přijíždíme do Mombasy. Hledáme custom service, protože stále nemáme vyřízené papíry na auto, přestože jsme v Keni již 10 dní. Lenka si již musí koupit letenku, pojede do 2 dnů domů, my se musíme rozhodnout, jak budeme pokračovat. Kvůli nedostatku peněz musíme cestu nějak přerušit a vrátíme se asi v září. Musíme se rozhodnout, co obětujeme. Buď pojedeme do Rwandy, Ugandy a Burundi, přijdeme prozatím o Kongo, SAR a Čad, nebo pojedeme do Ugandy, Konga SAR a Čadu a přijdeme o Rwandu a Burundi. Druhá varianta by byla lepší, ale máme varování, že Kongo je nyní moc nebezpečné a o situaci v SAR nemáme další zprávy. Před dvěma měsíci zde byl převrat.Pokud seženeme v Čadu místo, kde bude možné auto bezpečně uschovat, necháme ho tam. V opačném případě se musíme vrátit do Keni a nechat ho zde. Dnes to musíme rozlousknout. Dnešní UNESCO pevnost Fort Jesus z roku 1593 ve Starém městě je dominantou krvavé minulosti Mombasy.

29.5. Ráno jedeme opět lodičkou do města Lamu a dále pokračujeme pěšky asi 4 km k nejvyhlášenější pláži Shela beach. Ta je sice opravdu krásná, koupat se dá ale jen chvilku, než začne příliv, který přináší z oceánu odpadky. Ve městě je stanice pro opuštěné oslíky a kočky, procházíme ještě naposledy město a jedeme zpět. Štvou nás naháněči, kteří nás velice otravují a jejich best price je čím dál vyšší. Nenecháváme se zlákat dobrou cenou a raději jedeme s místními přívozem, který vyjde na 25 Kč na osobu. Autem odjíždíme zpět směr Malindi a Mombasa. Po cestě navštěvujeme ruiny GEDI, což je nejstarší a nejlépe zachované svahilské opevněné město ze 14. století. Spousta kočkodanů na nás hází plody ze stromů. Město se považuje za tajemné a i místní se večer bojí na místo chodit kvůli přítomnosti duchů. 

28.5. Po rozflákané silnici se po 220 km dostáváme do zapomenutého, ale zajímavého města, portugalské kolonie LAMU, které je na stejnojmenném ostrově a nedá se tam jet jinak než lodí bez auta. Je to nedaleko somálských hranic, ženy jsou barevnější než obvykle, město vlhké, špinavé. Patří pod UNESCO. Otravní jsou naháněči a majitelé loďek, strašně se o nás perou. Protože na ostrově narážíme na imigration office, rozhodujeme se, že si vyřídíme konečně víza, která stále nemáme. Večer se vracíme na břeh k autu a spíme v pralese.

27.5. 3 minuty před uplynutím 24 hodinového limitu pobytu v NP Tsavo East se nám povedlo opustit bránu. Jinak by se muselo zaplatit 200 USD navíc. Nejvíce zvířat jsme viděli právě poslední hodiny a docela nás to mrzelo, že musíme pryč. Sloni, žirafy, pštrosi, krokouši, pakůň a další zvířata nám pózovala před kamerou. Následuje asi 100 km po bahnité cestě pralesem do města Malindi, které je ale dost zaplavené, všude jsou jen komáři a špína. Jedeme pryč.  

26.5. Projíždíme zbytek parku a pozorujeme volně žijící slony, kteří jsou místní půdou zbarveni do červena, pokud se zrovna necákají ve vodě. Stáda zeber chvíli pózují, ale když se přiblížíte blíž, tak pádí jako střelení. Naše cesta z parku dnes povede přímo do města Malindi, kde nás čeká UNESCO Lesy Mijikenda Kaya, pralesy obklopující východní pobřeží skrývající pozůstatky opevněných vesnic zvaných kayas lidí kmene Mijikenda. 

25.5. Volba národního parku nakonec padla na Tsavo National Park. Je rozdělen na východní a západní část a do každé vede několik bran. U první brány jsme se bohužel setkali s odrazem zakládání si na cestovním ruchu a vstupné, přes které nejel vlak, bylo 65$/osoba/24 hodin. Pro vstup zdarma je potřeba dopis z organizace Kenya Wild Services, který nemáme. Zkoušíme něco usmlouvat na všech branách, ale jsou tu velcí tvrďáci, proto nakonec ve městě Voi vstupujeme za tuto cenu do East Tsavo National Park, kde nás má čekat "velká pětka". Hned po vjezdu do parku potkáváme žirafy a slony. Noc trávíme v areálu parku u Lugards Falls. 

24.5. Ráno se účastníme demonstrace pobytu na rovníku a pokračujeme v naší cestě. Když si chceme zkrátit cestu do národních parků na JV Keni, zastavuje nás silniční kontrola kvůli překročení rychlosti. Místo povolených 100 km/h jsem si dovolil jet 110 km/h a policie chtěla zaplatit 20.000 KSH (5.000,-). Protože jsme ale v Keni a i tady jsou policisté úplatní, asi hodinu nás nechali stát opodál a čekali, zda zaplatíme. Nakonec stačila jedna plechovka rybiček a 2.000 KSH a ještě nám s úsměvem ukázali cestu. Ze zkratky se nakonec ukázala veliká zajížďka a zacpám v Nairobi jsme se nakonec nevyhnuli. 

23.5. Vyjíždíme z Marsabitu s informací od místních, že už za 100 km po této šílené „highway“ bude opravdová asfaltová silnice. Celou cestu nás doprovází vlnkatá vyprahlá zem, po které se nedá ani jet, a nakonec se asi po 800 km dočkáváme asfaltu. Dostáváme se do města Nanyuki, které je jednou ze vstupních bran na UNESCO Mt. Kenya. Ve městě se dostáváme přímo na zemský rovník. Noc trávíme v Mt. Kenya Safari Clubu, kde jsme srdečně uvítáni manažerem místního areálu a za symbolickou cenu 20$ dostáváme po jeho ustavičném přemlouvání vlastní apartmán.

22.5. Hned ráno si od místních bereme za poslední peníze diesel za přemrštěnou cenu a jako bonus dostáváme spolucestujícího. Naše cesta vede z North Horru do Marsabitu, kde bychom měli mít konečně možnost si vybrat peníze. Vzhledem k terénu, který nás cestou doprovází, nám trvá ujet 200 km celých 9 hodin. Během cesty, která vede z části nevyzpytatelným dnem solného jezera, přicházíme o oba zadní tlumiče. Očekávané velké město Marsabit je ve skutečnosti jen další zaprášená vesnička, ale svůj účel splnila. Vybíráme peníze a kupujeme nové tlumiče.

21.5. Od rána jsme na krkolomné cestě do místního muzea Koobi Fora na pobřeží solného jezera Turkana, které představuje několik kosterních pozůstatků místních zvířat,  a do Crocodile Sanctuary, kde navštěvujeme několik milionů let starou kostru krokodýla a obrovské želvy. Cestou se propadáme do písku, takže ještě že máme naviják. Celá naše cesta vede UNESCEM Sibiloi National Park. Cestou se neúspěšně snažíme získat někde pitnou vodu, ale v těchto pustinách je to téměř nemožné. Za tmy dolíváme poslední zásoby nafty, která nám vychází akorát do našeho cíle, města North Horr.

20.5. Dnes nám oficiálně končí etiopské vízum, takže si hned ráno vyřizujeme papíry pro odjezd ze země. Opět nám chybí jeden papír, ale ukazuje se, že je to chyba vstupního přechodu Dewele, který nám ho zapomněl dát. Vyměňujeme si pro jistotu zbytek peněz za keňské šilinky. Etiopský hraniční přechod, který představuje jedna závora v poušti, bez problému projíždíme a naší další zemí je KEŇA. V hraničním městě Ileret nám vízum nevyřídí, překvapivě je možné tak učinit až v Nairobi, včetně registrace auta. Tady si zaevidují pouze naše jména a nemají žádný problém s tím, že jsme v zemi bez víza. 

19.5. Hned ráno přijíždíme na další UNESCO, kterým je oblast města Konso. Jediné, co nás ujistilo, že jsme správně, byl sloup uprostřed města, který má na sobě znak UNESCO. Oblast pokrývají přírodní kamenité terasy, které nejsou zas tak unikátním jevem například v Indonésii, ale v Africe ano. Do významné oblasti spadají i slámové domky, které jsou na špičce střechy opatřeny křížkem nebo konvičkou.Odtud odjíždíme směrem dále na západ, abychom navštívili co nejvíce místních kmenů, včetně kmene Omo, který se vyznačuje ozdobnými talířky v puse. Když však dojíždíme do města Moyale, setkáváme se opět s komplikací. Jedná se o hraniční oblast a když vidí naše víza do Etiopie, která mají končit zítra, rozhodnou se nám dělat potíže a tvrdí, že zítra už je vízum neplatné, že musíme zemi opustit dnes, což nám hodně kříží plány. Když se nám podaří je přesvědčit, že je vízum platné i zítra a myslíme si, že pojedeme dál, opět jsme na omylu. Naše cesta měla vést přes řeku Omo Wenz, abychom se dostali na další UNESCO ve městě Kelem a k místním kmenům, ale jediný most, který vede na druhý břeh, před měsícem spadl. Zůstáváme proto přes noc ve městě a zítra uvidíme, co dál.

18.5. Zdá se, že městečko Tiya, což je naše další UNESCO, nikdo z místních nezná. Nakonec se nám poštěstí místo najít a na nejdůležitější archeologické naleziště v této oblasti, jsme ochotně na kartičky zdarma puštěni. Jedná se o pohřebiště etiopské kultury s 36 památníky, které jsou pokryty různými symboly. Naše cesta na další cíl se komplikuje se zhoršující se cestou, takže spíme v horách nedaleko dalšího místa  UNESCO Konso.

17.5. Přijíždíme do hlavního města Addis Abeba. Chceme navštívit Ethiopian National Museum a vidět nejdůležitější nález z roku 1974, kdy byla umožněna rekonstrukce nejstaršího známého přímého předka lidí, pojmenovaného Lucy. Po 2 hodinách hledání muzea a špičkové restaurace Top view restaurant, kdy nás místní posílali stále ze strany na stranu, jsme strávili odpočinkový den na terase jednoho z místních hotelů. Navečer zkoušíme znovu jet do muzea, ale místní doprava je tak hustá, že raději odjíždíme z města dál na jih. Jelikož je na mapě špatně vyznačená odbočka z města Sebeta, asi hodinu bloudíme a ptáme se kudy kam. nakonec se úspěšně vymotáváme.

16.5. Ráno projíždíme starou čtvrť města Harare. Vše, co natočíme, je nám záhy ukradeno, protože nám někdo odmontuje zapomenutý foťák z auta. V poledne se vydáváme na dlouhou cestu do Addis Abeba.

15.5. Část dne trávíme ještě na pláži a odpoledne odjíždíme zpět do Etiopie. Tentokrát volíme menší hraniční přechodna jihu Džibutska, z něhož vede 250 km dlouhá pouštní cesta do města Harer v Etiopii. Administrativa je krátká, neví si zde rady ani s karnetem a cesta je strašná, vůbec nechápeme, že naše auto vydrželo bez újmy. Přijíždíme v 1 ráno do Hareru, kde projíždíme muslimskou čtvrť obehnanou hradbami, která je na seznamu UNESCO, kdy zahlídneme jednu z divokých hyen, které jsou zde pravidelně v určitou hodinu krmeny. 

14.5. Jedem k solnému jezeru Assal, obdobě mrtvého moře v Izraeli. Klid, všude mrtvo, jen sůl. Vaříme jídlo, ležíme na vodě. Voda je 10x slanější než normální moře a udrží kohokoliv nad vodou. Vydržíme zde několik hodin a přesouváme se k normálnímu moři, na místní nejlepší pláž Les Sables Blanc. Sice ji každý zná, těžko tam ale kdokoliv byl. Je velice nepřístupná, máme co dělat, abychom se tam naším terénním autem dostali. Moře je ale super, mraky ryb, delfíni nám dělají představení po celých 24 hodin. Pod mořskou hladinou jsou půlmetrové nábojnice jako pozůstatek z války. Manty nám proplouvají pod nohama. 

13.5. Djibouti, mluví se zde francouzsky, těšíme se na bagety. Protože hlavní město nestojí za nic, očekával jsem něco víc, využíváme alespoň internet na letišti, kde zjišťujeme letenky do Eritrei a Somálska. Původní plán byl jet do těchto států autem, na ambasádě Somálska ale zjiš´tujeme, že autem nás nepustí, protože o všechno přijdeme, auto, peníze, prostě všechno. Jedinou šancí je letět. Letenka je ale dost drahá, a tak se smiřujeme, že si Somálsko užijeme někdy jindy. Podobná situace je v Eritrei. Dlouhotrvající válka a gradující situace v zemi nám uzavřela jediný přechod po zemi do Eritrei. Etiopsko-eritrejské hranice jsou uzavřeny 20 let, súdánské dva měsíce a eritrejské 3 dny. Oblast je totálně militarizována, a tak máme smůlu. 

12.5. Během dneška jsme se přesunuli z Lalibely až do dalšího státu, DŽIBUTSKA. Celkem jsme ujeli 600 km. Přechod mezi Etiopií a Džibuti byl velice rychlý. Přechod využívají jen kamiony, vede zde tranzitní cesta z džibutského přístavu do Etiopie. Silnice je v neuvěřitelně špatném stavu, cestu lemují desítky vraků převrácených a ohořelých kamionů. Druhá polovina cesty, kdy jsme sestoupali z nadmořské výšky 3.500 m do 600 m byla opravdu zajímavá. Je tu relativní dostatek vody, lidé pěstují zeleninu a ovoce. Po dlouhé době tu jsou vidět opět velbloudi. Obrovští ptáci a směšné opice s červenými zadky jsou vidět všude. Spíme v poušti, noční teplota kolem 30-40 stupňů.

11.5. Dostáváme se na další UNESCO Lalibela, k němuž nás dovedla 65 km dlouhá kamenitá cesta. Unikátní středověké kostely zakopané v zemi jsou opravdu unikátní. Vstupné stojí 50 USD na osobu, my ale máme volný vstup, který jsme si doslova a do písmene vydupali. Po odjezdu z kostela nás čeká opět návštěva servisu, jelikož máme problémy s volantem, přestal zatáčet. Ještě večer se vydáváme do 800 km vzdáleného Džibouti.

10.5. Noc jsme strávili opět pár km od Gondaru. Ráno jsme byli zavedeni místními servisáky do "supermarketu" na pneumatiky. Už akutně potřebujeme nové gumy, protože 2 jsou už úplně zničené a jedna uchází. Cena 7.000,- za kus nás opravdu zaskočil. Nakonec jsme  alespoň jednu museli vzít, na dvě opravdu už nemáme. Celé odpoledne pak trávíme v hotelu Goha, kde očekáváme rychlý internet. Ten den však šel proud každou hodinu jen asi 10 minut. Využíváme proto den k osvěžení olejů u auta a večer odjíždíme směr Lalibela.  

9.5. Probuzení ve 3.000 m.n.m. bylo dost chladné, naši hlídači seděli celou noc zabalení v dece u ohně. Ráno jsem vařil čaj a kávu, protože nebyl žádný hrníček, nastříhal jsem spodky od plastových lahví od vody a udělal jsem čaj i pro kluky. Mezitím se náš "plac" zaplnil asi dvaceti lidmi, nestačil jsem dělat čaje. Nakonec z toho bylo hodně srandy a hlavně fotek. V NP Simien, který je na seznamu UNESCO se nám podařilo získat zdarma vstupné i ozbrojeného skauta. Máme dost fotek s pasoucími se opicemi. Bohužel se nám podařilo protrhnout na kamenité cestě 2 pneumatiky, nemáme již žádnou rezervu, a tak nemůžeme riskovat další cestu po parku. Opatrně se vracíme.

8.5. Administrativa na súdánských hranicích je opět zdlouhavá, ale jen v řádu několika hodin. Veliké překvapení, musím říci, že očekávané, nás čekalo na straně ETIOPIE. Katolíci, žádné obstrukce, poplatky, nic. Jeden úředník vyřídil auto, druhý naše pasy a bylo vše vyřízeno. Konečně normální úředníci. Jsme po zkušenostech s egyptskými a súdánskými "pracanty" nadšeni. Odpoledne si procházíme UNESCO Fasil Ghebi - hrad a lázně. Spíme na trase mezi městem Gondar a NP Simien. Máme společnost, hlídá nás několik místních. 

7.5. Ráno odjíždíme na letiště, Ondra odlétá domů. Koupil si letenku jedním směrem za 9 tisíc. Nemilé zjištění, v Súdánu také funguje ofici&a acute;lní okrádání turistů. Nejenže platíme všude a pořád nějaké nesmyslné poplatky, nyní to byla zase rána. 25 USD  za povinnou registraci, kromě drahého víza, na speci&aacut e;lní policejní stanici. Jenže zde bankomaty na naše karty neexistují a byl opět problém. Lence musel táta poslat  přes WESTERN UNION peníze. Ondra odletěl, my nakupujeme vodu, napouštíme nádrž na sprchování, kupujeme nějaké potraviny a ovoce a odjíždíme směrem k etiopské hranici. 

 6.5. Chartúm, poflakování a Ondra si kupuje letenku, musí cestu ukončit.

 5.5. Další místo pod UNESCO je Gebel Barkal, asi 500 km dále na sever. Je to ještě menší než MEROE, vlastně se o to nikdo nestará, každý si může vylézt nahoru. Vylezl jsem si tam, bylo to přesto dost nebezpečné, stačí jeden blbý krok a je po srandě. Po cestě máme několik problémů, policie se samopaly a kulomety od nás chtějí nějaké papíry, které nemáme. Nakonec se rozhodujeme, že jim ujedeme. V zrcátku sleduji, jestli náhodou nebudou střílet. Myslím, že jsou rádi, že ujíždíme. Začíná to být pravidlem, ujíždíme pokaždé. 

 4.5. UNESCO Jsme na pyramidách Meroe, asi 300 km nad Chartúmem. Očekával jsem to větší, ale budiž, je to jedno ze dvou míst, kterého si Súdán cení. Nejsou tak majestátné a obrovské jako v Egyptě, přesto je to zajímavé a hlavně bez turistů.

 3.5. V Chartúmu zjišťujeme, že skutečně ATM na naše karty nejsou. Smůla. Co teď? Uvažujeme, že prodáme nějaký foťák, najdeme jakoukoliv ambasádu, která by nám peníze dokázala sehnat nebo zjišťujeme, jestli existuje ve městě WESTERN UNION. Po několikahodinovém hledání nacházíme pobočku. Nakonec se nám podařilo zařídit, že nám Petra poslala 400 USD. Vložila je na poště ve Vrchlabí, poslala nám kód a za 5 minut jsem si peníze vyzvednul. Poplatek 11% se dal zvládnout. Díky tomu ale můžeme pokračovat. Nakupujeme naftu do kanystrů a nádrže, vodu, chleba a odjíždíme za památkami UNESCO zpět na sever. 

 2.5. Konečně auto dorazilo, papíry jsou vyřízeny. Nyní nabíráme vodu na sprchování a odjíždíme. Máme zásadní problém. Nemáme peníze. Hotovost je celá pryč, utracena za opravu auta v Turecku. Spoléhal jsem na platební karty, ještě jsem se nikde nesetkal s tím, že by nebylo možné vybrat peníze z ATM. Máme naftu alespoň do hlavního města, do 900 km vzdáleného Chartúmu. Máme jen 2 litry vody a 5 USD. Máme po cestě takovou žízeň, že se nám lepí rty. Jedu pomalu, aby nafta vystačila. Máme to jen tak tak. Modlíme se, aby se nám podařilo dostat se k penězům.

   30.4.-1.5. Stále čekáme, nemáme ani auto, ani peníze...

   29.4. Po 17 hodinách s nefalšovanými Súdánci na jedné lodi dorážíme do Wadí Halfa. Nemůžeme uvěřit, že tento přístav vlastně nikde není. Je to jen maličké molo a stále nevěříme, že jsme tady. Ale ano, je to ono. Přebírá si nás jeden "poskok" jménem Mazal. Máme domluvené, že nám zajistí papíry, které trvá vyřídit další 3 dny. Náklaďáky a staré Land Rovery nás dovážejí do hotelu. Je to děsné, ale nejlepší co ve městě je. Zde spíme 3 noci a čekáme na auto. Každý den se potkáváme s místními a je to docela fajn. Místní kuchtík nám občas něco uvaří. Zjišťujeme, že v této zemi neexistují bankomaty na VISA a MASTERCARD. Jsme v háji. Zaplatíme ubytování a zbývá nám 5 USD.

   28.4. Přestože jsme byli ubezpečeni, že naše auto odjelo včera, dnes při nástupu na loď ho vidíme stát na lodi tak, jak jsme ho včera zanechali. Přestože všude jsou desítky obrovských lodí, nastupujeme na malou loď pro cca 200 lidí. Jen pár jich má kajutu, všichni ostatní si po celé lodi dělají ohrádky, z dek si vyrábějí stříšky apod. Jsme na tom stejně. Procedura začíná ráno v 8 hodin, ve 12 hodin jsme na lodi. Již za hodinu vypadá loď přeplněně, plní se ale ještě dalších 7 hodin. Lidi a zboží je všude, tisíce krabic, tašek, televizí, praček prostě všeho. Je to neuvěřitelné. Přestože máme svůj přístřešek vystavěný v rohu loďi, v našem přístřešku již jsou Súdánci. Za hodinu již je náš přístřešek plný, sedí tam 15 lidí, naše deky a zavazadla jsou pod nimi. Nakonec se nám podaří přelézt ke kapitánovi a máme celou noc na přídi sice zimu ale relativní klid. 

   27.4. Dnešní noc byla strašná, spali jsme v přístavu v autě, koordinovaným útokem nás napadlo asi 100 komárů. Celou noc jsme se bránili, všude je krev. Ráno přichází náš člověk, který nám pomáhá s papíry. Sami to nedokážeme a ani to nejde. Je to děsné. Kolečko čekání a vyplňování končí asi v 16 hodin. Výsledek? Naše auto již má opět české SPZ, máme výstupní razítko v karnetu a zaplatil jsem loď, na které jede jen naše auto. Cena 7.000 Kč. Jsme ale rádi, že nastává den "D" a něco se děje. Spolu s námi si stejné papíry vyřizovali Skotové na motorkách, kteří zde jsou již měsíc a Steve z Anglie, který má příliš dlouhého LAND ROVERA a čeká 3 týdny. Všem se povedlo dnes nalodit. Cestující ale jedou zítra jinou lodí, proto musíme někde přespat. Ráno, když vše dopadne dobře, konečně z téhle byrokratické země  odjedeme. Kolik jsme na úplatcích a bakšiších zaplatili ani nejde spočítat.

   22.4. - 25.4. Jsme stále v Asuánu. Určitá šance, že se posuneme dále, bude v sobotu. To musíme dát naše auto na trajekt, který odjede a cestující mají šanci, že se dostanou na trajekt v neděli. Pokud to klapne, budeme v pondělí ve Wadí Halfa (Súdán). Jsou tu kromě nás Angličani, kteří mají také Land Rover, ale 6 metrů dlouhý a čekají tu již 3 nebo 4 týdny. Jiní klucí z Islandu na 3 motorkách tu stojí již 2 týdny. Naše auto je v normě, budeme doufat. Pokud to neklapne, další šance je až za týden. Protože nás pobyt v Egyptě na poplatcích a úplatcích stál hromadu peněz, problém s diferenciály v Turecku a nákladný transport z Turecka do Egypta a z Egypta do Súdánu náš budget ztenčil o 80%. Budeme rádi, když budeme z této země pryč. Podle itineráře jsme měli mít po Súdánu, Eritreu a Djibouti. Naštěstí tu je teplo. Sice nás otravují místní děti, které po nás hází kameny (už máme křuplé přední sklo) a místní zloději nás považují za dobrou kořist, to nás ale tak netrápí. Dnes jsme se vrátili z výletu. Povedlo se nám najít dva chrámy, kam jsme se dostali po pouštních cestách. Místní hlídač si nás hlídal a pomátka byla jen naše. Poseděli jsme s ním, tancovali jsme jejich tradiční tanec s tyčemi a šermovali. Za lahev vody jsme dostali 5 melounů a vše dopadlo dobře. Takže není to samozřejmě špatné, je kam jezdit, ale už chceme pokračovat. Tak uvidíme. 

   21.4. Jsme stále v Asuánu. Velmi problematická situace, týkající se přesunu našeho vozidla do Súdánu je natolik komplikovaná a nejasná, že ani vysocí úředníci, řady místních úřadů, policie a armády nám nejsou schopni pomoci, Proto jsme o pomoc požádali ambasádu v Káhiře. Věříme, že nám někdo s tímto problémem pomůže. 

   19.4. Zase máme trable, velice komplikovaná a nesmyslná administrativa. Na hranicích se Súdánem zjišťujeme, že potřebujeme ještě razítko od místní armády, které možná dostaneme o 300 km zpátky v Asuánu. Jenže zde je jasné, že to nebude legrace, múže to trvat i 3 týdny. Jsme v kontaktu s ambasádou v Káhiře, která nám slíbila, že nám snad pomůže. Tak uvidíme... Egypt je fajn země, nádherné památky a srdeční lidé. Byrokracie je ale obrovská. 

   18.4. UNESCO ABU SIMBEL, se nachází asi 40 km od hranic se Súdánem. Z Asuánu to je 300 km. Už nechceme ozbrojený doprovod, proto se snažíme policii i vojáky co nejvíce překvapit a přes check point projíždíme pokud možno rychle a na výzvu zastavte jen máváme. Podařilo se nám to. Je to dobrá taktika, kterou si zde můžeme dovolit. Uvidíme, co nás čeká jižněji. Cesta do ABU SIMBELu vede pouští, Egypťani zde udělali prvotřídní silnici, po které se prohání asi tak jedno auto za hodinu. Za 2,5 hodiny jsme na místě a jako první si procházíme opět zdarma luxusní památky. Shodujeme se, že se jedná o jedno z nejhezčích míst na naší trase. Krásu a vyjímečnost tohoto místa do značné míry umocňuje umístění u rozsáhlé vodní plochy Násirova jezera (což u ostatních památek není), odlehlost i štěstí, že jsme tu sami. Chrámy jsou neuvěřitelně zachovalé, stěny i stropy vypadají, jako by to mistří vytesali do skály teprve včera. Jsme opravdu hodně nadšení. 

   17.4. UNESCO ÚDOLÍ KRÁLŮ. Nachází se zde velké množství hrobek a jednalo se o první místo, kde nám naše kartička úplně neprošla. Museli jsme si koupit poloviční vstupné, na jednu vstupenku je ale možné vstoupit jen do třech hrobek. To nás docela naštvalo, snažili jsme se dostat do dalších, neúspěšně. Zřejmě kvůli obrovskému množství turistů omezují vstup, aby nebylo všude přecpáno. Každopádně jsme si tři hrobky prošli a protože se zde nemůže oficiálně fotit, rovnou nám sebrali foťáky u vchodu. Samozřejmě jsme se za ně bili, měli jsme smůlu. A tak jsem alespoň udělal pár fotek na mobil. Kolem poledne odjíždíme do 300 km vzdáleného ASUÁNU. Po načerpání nafty a nakoupení zásob chceme pokračovat na jih, bohužel nám stojí v cestě samotná Asuánská přehrada, která je od 17.00 uzavřena a jako strategické místo pečlivě hlídána. Samopalníci nás i přes značný nátlak nepouštějí. Spíme proto opodál.

   16.4. UNESCO LUXOR A KARNAK. Dnes jsme si doslova a do písmene užili tato vyjímečná místa. Luxorská chrám se nalézá přímo u Nilu a jinak je obklopen městskou zástavbou. Vstup máme zdarma. Chrámový komplex Karnak je doslova megalomanský. Celý areál zaujímá 1,5 x 800 m. Veškeré stavby, které se tyčí do vzduchu jsou obrovské a kupodivu zachovalé. Bohužel jsme se sem nedostali v brzkých ranních hodinách, takže jsme se trochu ztráceli v davu turistů. Nicméně i tak se jednalo o nezapomenutelnou návštěvu, opět zdarma. Na druhém břehu Nilu jsme se vydali do Údolí králů, které bylo bohužel uzavřeno, takže si zítra zopakujeme jeho návštěvu. Dojeli jsme ještě do nedalekého Hatšepsutina chrámu, kde jsme byli v oblopení místních prodejců, které bylo nelehké "setřást". 

15.4. Dnešní cíl je LUXOR. Internet nalézáme konečně ve městě ASYUT. V této oblasti již na žádného turistu nenarazíme, jde to vidět, naše auto je obklopeno dětmi i dospělými kdykoliv zastavíme. Začínáme rozdávat dárky, plácačky na mouchy. Je jich tu opravdu dost. Po celou dobu s námi jede policie nebo vojáci. Asi po 30 km se střídají, vždy v dalším městě čeká další auto a pokračujeme dál. Někdy jede jedno před námi, někdy i za námi. Jsou ozbrojeni pistolí a samopaly. Tvrdí, že to je pro nás nebezpečné, podle našeho názoru potřebují jen akci, rádi mají zapnutou sirénu a majáky, strašně si to užívají v zácpách, kdy houkají a dělají nám cestu. Několikrát jsme se rozhodli, že se jim vytratíme nebo ujedeme. Byla to super honička a jim se to líbilo taky. Ale jinak spíš šaškárna. V Luxoru jsme až ráno ve 3 hodiny.

14.4. Sháníme po Suezu a okolí naftu/solar. Bohužel, je to hodně úzkoprofilové zboží. :( Všechny pumpy tvrdí, že nemají a všichni tvrdí stále ohranou písničku "tomorrow". Když ho někde náhodou mají, pozná se to podle kilometrové fronty před pumpou. Pokračujeme přes Káhiru na jih. Asi 200 km pod hlavním městem únavou končíme. Protože máme zničený stan, který nejsme schopni opravit, inprovizujeme. Spíme u nějaké restaurace, kde jsme opět středem pozornosti místních lidí. 

13.4. Dalším cílem ze seznamu UNESCO, který jsme chtěli navštívit a kvůli kterému jsme vlastně na Sinaj jeli, je prastarý Klášter Sv. Kateřiny a hora Sinaj. Ke klášteru přijíždíme ve 23 hodin, vaříme jídlo a jdeme spát. Na horu Sinaj je nejlepší jít brzo ráno, aby člověk zažil východ slunce. Ve 2.30 odcházíme a jdeme po staré velbloudí stezce do hor. Je to pro nás netrénované fuška, především pak pro mě a Ondru. Naopak se zdá, že Veronika s Lenkou to zvládají lépe. Cesta vede po úbočí hory a je dlouhá 7 km. Na cestě byly 3 zastávky, nejvtipnější byla CAMEL STATION, kde odpočívalo asi 50 velbloudů. Za 2,5 hodiny jsme na vrcholu, 5 minut před východem sluníčka. Byla to bomba, ani nám tentokrát nevadilo, že zde bylo asi 200 dovolenkářů z nedalekého letoviska. Při zpáteční cestě si prohlížíme samotný klášter a odjíždíme pryč. Chceme si odpočinout u moře a vyprat si prádlo, narážíme ale na východní části pobřeží Sinaje na zvláštní vybydlená města, hotely. Vypadá to tu, jako by všichni museli rychle odejít. Brzy už je nám to jasné. V knize se dočítáme, že celá oblast byla vládou vykoupena, majitelé beduíni byli vyplaceni a celá oblast opuštěna. Jsou zde opuštěny jak malé domky, tak obrovské luxusní hotely, dostavěné i rozestavěné ve všech možných stádiích. Nalézáme místo, kde si pereme a odpočíváme. Večer dojíždíme do příhraničního města TABA u Izraelských hranic a máme dost zásadní problém. Je nám odepřen vjezd na vnitrozemskou silnici mezi Tabou a Suezem. Jejich přístup nám ale vůbec nevoní, a tak si to nenecháváme líbit a přestože to je tady přeplněné tanky a zbraněmi, rozhoduji se zatarasit silnici pro všechny auta a kamiony. Vzniká situace, kdy nikdo neví, jak se vyvrbí. Po 2 hodinách ustupují, vyhráváme a máme pokyn projet. Silnice je prý nebezpečná a nesmí se zde jezdit. Asi po 150 km ale narážíme na další check point, kde nechápou, co zde děláme, a tak pro jistotu dostáváme ozbrojený doprovod. Před námi jede obrněný transportér plně vyzbrojený a za námi policejní auto se čtyřmi chlapíky. Jedou s námi asi 25 km, kde nás opouštějí a pokračujeme sami.

12.4. SHARM AL SHEIK. Zůstáváme celý den, potřebujeme trochu sluníčka. 

11.4. SHARM AL SHEIK. Jedeme na UNESCO, SAINT CATHERINE AREA. Bohužel i po dlouhém přemlouvání nedostáváme povolení tam jet, neboť cesta je nebezpečná i v doprovodu policie. Řádí tam prý beduíni. Dostáváme policejní doprovod i na pobřežní trasu do letoviska Sharm, než to ale vyřídí, ujíždíme. Do kláštera se pokusíme dostat z jiné strany. Po celou cestu po Sinaji narážíme na obrněné trasportéry a tanky, vojáky po zuby ozbrojené připravené pálit. Známé letovisko SHARM je prostě příšerné. Všude jen hotely, dovolenkáři a vše předražené. Například nafta stojí v Egyptě kolem 3 Kč, tady 15 Kč.

10.4. SAKARA, nejstarší pyramida a její areál byl úplně prázdný. Pohodička. U brány získáváme opět volný vstup a k tomu bonus, telefon na pana Krejčího z pražské Karlovy univerzity, který šéfuje vykopávkám v jedné části tohoto areálu. Místo abychom mu volali, rovnou jedeme na místo vykopávek a hledáme ho. Povedlo se, měli jsme dovoleno stát asi 5 metrů od právě probíhajícících prací. Parta asi 50 Egypťanů vytahovala ve vacích písek přímo z místa nálezu. Protože nemáme povolení k vstupu, musíme se spokojit s touto diskrétní vzdáleností. O tomto zážitku později napíšeme více, protože tohle se nestává každý den. Máme i krátké video, kdy parta chlapíků pomocí kladky vytahuje balvany. Toto video umístíme na web jakmile bude trochu času...

9.4. UNESCO Pyramidy v GIZE navštěvujeme dopoledne. Naše kartičky nám zajišťují průchod zdarma. Kdyby všude nebylo tolik naháněčů a prodejců všeho, bylo by to lepší, ale počítalo se s tím a bereme to jako nutné zlo. Přestože je výstup na pyramidy zakázán, rozhodl jsem se využít nepozornosti policie a začal jsem stoupat po nebezpečných kvádrech. Když jsem byl asi v jedné třetině, podíval jsem se dolů a byl to docela šok. Byl jsem ve výšce kolem 40 metrů, balancoval na drolící se římse a policie na mě začala hulákat, ať slezu. Dál bych si už netroufnul především kvůli drolícímu se kamení, bylo to dost strmé a nebezpečné. Jsem ale rád, že jsem si alespoň kousek vyšlápnul. 

8.4. Alexandria. Při cestě na jedno zapomenuté UNESCO se stavujeme v největší knihovně na světě (neověřeno). Je zde 8 milionů knih. Samozřejmostí byl vstup pro nás zdarma. 

5.4.-7.4. Port Said. Ještě nikdy jsem nezažil tolik byrokracie, neschopnosti, diletanství, lenosti, nezájmu a nepochopení. Jsme v Egyptském přístavu v Port Saidu již 4. den. Bohužel se nám ani dnes nepodařilo zajistit veškeré formality k autu. Ve 3 odpoledne všechny úřady zavírají. Přestože jsme obešli od rána asi 50 zamřížovaných okýnek, získali jsme mraky lejster, formulářů a potvrzení (vše výhradně v arabštině) každý chce nějaký úplatek, se nám nepodařilo věc dotáhnout do konce. Vypadá to ale, že papírů máme víc než ostatní, a tak snad zítra dopoledne to "dorazíme". Jen nám je těch lidí líto. Vůbec se nedivím, že tu je tolik násilí. Už jsem pár desítek přechodů zažil, tohle je ale absolutní bomba. Uděláme maximum proto, abychom se nemuseli přes Egypt vracet! Pokud bych se i v neděli nerozčílil,  asi by z toho byl šestý den čekání. Nakonec, v neděli, 7.4. odjíždíme z přístavu, tisíc razítek a papírků, potvrzení a peněz na úplatcích  máme za sebou. Konečně venku.  Máme dokonce speciální SPZ, kterou jsem musel přidrátovat na místo té naší. Bohužel, asi hodinu po odjezdu nám bouchlo kolo:(

4.4. Port Said. Snažíme se celé dopoledne úředníky popohnat, bohužel, zjišťujeme, že byrokratický proces je daný a nikdo s ním nehne. Sice zde padla nabídka jednoho chytráka, že nám s tím pomůže za 200 USD, to ale platit nikdo nechce. Zůstáváme, poznáváme Port Said, výchozí místo Suezského průplavu. 

2.4.-3.4.  Cena opravy za auto byla 60.000 Kč. Díly bylo velice složité sehnat, původní cena byla dokonce přes 100.000 Kč, po smlouvání a desítkách telefonátů nám je přivezla služba z Istanbulu. Oprava pak trvala asi 5 hodin. Když se vše podařilo, zjistili jsme, že náš trajekt nás již nevezme, přestože odjíždí až za několik hodin. Proto jsme se rozhodli zatlačit na pilu, jet i přesto dopřístavu a dostat se na trajekt, který jsme si zaplatili. Řešilo nás asi 10 lidí kolem 3 hodin. Dokonce došlo na přetřes mojí legrácky, že pan kapitán je můj velký přítel. Když už jsme skoro přestali věřit, že by se to mohlo povést, přišla zpráva, že nás vezmou. Tato obrovská loď, přestože byla již naložena, a obrovské 500 tun vážící dveře již dávno zavřené, byla kvůli nám otevřena. Byla to velká úleva, když se ty dveře otvíraly a všichni věděli, že jen kvůli nám. Loď odplouvala v 20 hodin a měla být v cíli za 19 hodin. Plula ale o 3 hodiny déle. Palác o stovkách arabských cestujících, zůstal nedobytný dalších několik hodin. Zjistili jsme, že procedůra, týkající se vpuštění auta do Egypta, je tak náročná, že zabere 2-3 dny. Musíme zde čekat od středy do soboty.     

30.3. Jsme v  Iskenderunu, v  jediném přístavním městě, ze kterého se dá dostat do Egypta. Po 3.500 km jízdy a neskutečně drahé naftě, hrozném počasí, chumelenici a mrazech stojíme před přístavem a zjišťujeme, kdy vlastně loď odplouvá. Podle prvních informací jezdí ve středu do izraelské Haify, v sobotu do egyptského Port Saidu. Během cesty jsme komunikovali se společností Sisa Shipping Lines, každý den nám dávali jiné informace. Jednou, že jede o den dříve, pak o den později, jindy zase, že nejede nebo že pojede až za tři dny. Usoudili jsme, že to funguje tak, že loď odpluje až tehdy, když bude plná. Ve společnosti, která nám lístky prodala, jsme zjistili, že pravděpodobně loď nejede v sobotu, ale až v pondělí nebo v úterý. Auto stálo 550 USD, místo k sezení (to nejlevnější za 19 hodin jízdy) stojí 175 USD/osoba. Protože je poprvé hezky, asi 25 stupňů, hledáme podél moře místo, kde se dá slušně odpočívat a koupat. Bohužel, moře i pláže jsou v hrozném stavu, a tak se pomalu vracíme zpět do města Iskanderun. Bohužel, nastal  problém s autem, vypadalo to nejdříve na vážný problém, později se ale zjistilo že byl ještě vážnější:( Po rozebrání servis zjistil, že nejméně několik dní nepojedeme. Máme zničené oba diferenciály. Náhradní díly se musí sehnat v Istanbulu. Jedem se ubytovat do levného privátu a jsme smířeni s tím, že 3 dny budeme čekat, jak to dopadne. Je to sice zádrhel, ale pořád jsme rádi, že se tak stalo v civilizaci. 

29.3. TOP UNESCO TURECKONárodní park GöremeV pozoruhodné krajině, výhradně vysochané erozí, se nachází údolí Göreme a jeho okolí, kde můžeme vidět jeskynní svatyně vytesané do skal. Tyto památky nabízí vzácné pozůstatky byzantského umění z post-ikonoklastického období. Jsou zde k vidění také obydlí a vesnice jeskynních lidí a podzemní města, pozůstatky tradičních lidských sídlišť, které se datují do 4. století.

28.3. UNESCO TURECKO Archeologické naleziště Chattušaš, bývalé hlavní město Chetitské říše, je pozoruhodné díky své urbanistické organizaci, typům staveb, které se zachovaly (chrámy, královské rezidence, opevnění), bohatému zdobení Lví brány a Královské brány a sbírce skalního umění v Yazilikaye. Město mělo v 2.tisíciletí před n.l. značný vliv v Anatolii a severní Sýrii