17.6. Jsme zpět.

16.6. V poledne jedeme uložit auto do garáže, kterou máme pronajatou. Byli jsme ubezpečeni, že na nás bude čekat taxi, které nás odveze na letiště. Mohli jsme to tušit, stalo se to, s čím jsme nepočítali. Taxi nikde. 3 hodiny jsme telefonovali, jezdili a sháněli taxi, což se nepodařilo. Je svátek a i na místech, kde běžně jsou, nebyl ani jediný. Byl jsem rozčílený do běla, Veronika mě ještě v takovém rozčílení ještě neviděla a bohužel to odnesla v plné parádě. Nakonec jsme museli dojet naším autem, které již bylo zavřené v garáži, na letiště, sehnat taxi, které jelo s námi a pak zpět. Během cesty jsem zjistil, že jsem tam něco zapomněl, a tak se ještě vracel. No prostě den s velkým "D". Každopádně jsem tu chtěl zůstat a další den si to s tím člověkem vyřídit, což mi naštěstí Verča rozmluvila. Zavazadla máme odbavena, bez váhy jsme se vešli jen tak tak do limitu a nyní sedíme v salónku a čekáme na odlet. Je 17.30, pondělí, odlétáme největším letadlem na světě A380 do Frankfurtu v 19.15 hodin a v Praze budeme v úterý ráno v 9.35. 

15.6. Ráno máme na parkovišti u obchodního domu úplně prázdno, takže můžeme celkem v klidu vydrhnout před odjezdem auto, které jsme úplně celé museli vystěhovat. I přes každodenní pravidelný úklid je auto strašně špinavé, veškeré věci zaprášené, a tak nám to trvá asi 4 hodiny. Poté jde ještě na profesionální ruční mytí, které si opravdu zasloužilo. Po našem odjezdu je na místě hromada bahna. Po poledni se rozhodujeme najít  výškovou budovu TOP AFRICA, ve které jsem již jednou byl. Jedná se sice o výhlídku jen v 50. patře, přesto to stojí za to. Když ale odjíždíme, na rušné křižovatce nás doslova přepadnou 2 hajzlíci, díky naší opatrnosti jsme měli auto zamčené a okénko otevřené jen 10 cm, takže se jim nepodařilo do auta dostat. Protože byli neúspěšní, jeden z nich, který byl na straně Veroniky, se rozhodnul ji alespoň postrašit tím, že jí prostředníčekem a ukazováčekem mířil na hlavu. No jsou to grázlové. Protože je již tma, rozhodujeme se najít levné ubytování, což se nám daří. Spíme v hotelu, obdoba F1 v Evropě, kde máme po téměř 3 měsících poprvé pořádně horkou sprchu. Jen jsme měli obavu, abychom jim nezacpali odpady. :) Večer jsme si dali v nedaleké restauraci sushi a čaj a to byla, prosím pěkně, tečka za naší další africkou akcí.   

14.6. Ráno jdeme na čaj, jedeme sehnat zámek na naši novou garáž a pak jedeme najít servis. Hrozně nám teče olej z kola. Následujících 5 hodin dřepíme v opravně. Nakonec to máme opravené a odjíždíme do Johannesburgu, kam přijíždíme pozdě večer.

13.6. Nemůžeme se dočkat díky zimě rána. V 8 jsme v recepci a o půl hodiny později, po meetingu o bezpečnosti na canopy tour, odjíždíme místním jeepem na začátek trasy. Po kamenité cestě se tam dostaneme za 30 minut, pak 15 minut pěšky a jsme tady. Je před námi přemostění na 11 úsecích a skoro všechny vedou přes údolí. Jedním z úseků je také lanový most, který je ve výšce tak 150 metrů. Většina stanovišť je na stromě nebo na boku skály. Výška je tak kolem 50 a více metrů. Verča se bojí výšek, přesto to zvládá bez potíží, nejvíce se ale bála mostu, který chtěla přejít po čtyřech. Ale zvládla to pod tlakem všech přihlížejících. Bylo to asi nejhezčí canopy, které jsem zažil, po JAR a Salvadoru. Cena 50 USD. Dalším cílem je město Pigs Peak, kde chceme vzít naftu a pokračovat do královského parku Hlane. Hory jsou tak prudké, že nám ale začnou hořet brzdy. Hasíme je vodou a máme připravený i hasičák. Destička má již jen 0,01 mm. Rozhodnutí je jasné, jedeme zpět, necháme park na jindy. Když ale brzdy nepoužívám a brzdím motorem, je to ok. Jedeme proto přeci jen na staré malby na skalách a přehradu. Přehrada super, je tu i restaurace s vyhlídkou, moc pěkné. Dále hledáme malby, je to dalších asi 15 km, z toho polovina prašná. Když místo najdeme, je zde opuštěná recepce. Využíváme toho, nemusíme platit a hledáme skalní převisy. Ujdeme zdejší přírodou asi 4 km a nic. Nakonec se vracíme, místní průvodce nás odchytne a vede nás na místo, které je asi jeden kilometr po prudkém srázu. Stojí to ale za to. Malby jsou staré 4.000 let. S vyplazeným jazykem vylezeme nahoru, zaplatíme a jedeme do hlavního města. Abychom nemuseli utrácet, uděláme si nejdříve super salát, v krásné hospůdce si již dáváme pár drobností a čaje. Zvrtlo se to na docela dobrý labužnický večer. Škeble, losos s avokádem, sushi. Jdeme spát na hřbitov.

12.6. Ráno jdeme hned na čaj do obchodního domu v hlavním městě Mbabane. Projíždíme nejdříve město autem a zjišťujeme, jaké jsou zde možnosti a internet. Protože jde o město, které má prý jen 100.000 obyvatel, nic moc tu není. Je to taková větší vesnice. Přesto se dostaneme do ranní dopravní zácpy a musíme si to užít jako ostatní. Jsme ale opět středem pozornosti a to i policistům, kteří na nás během popojíždění všichni zuřivě mávají a já mávání opětuji, až málem narazím do auta před námi. Byla to taková sranda, a protože to policisté viděli, asi se chytli za nos a všechny předjeli, aby nás nerozptylovali. Rozhodujeme se, že jako první pojedeme ke králi. Je to Msvati III., u brány nás ale odchytí ostrý chlapík se zbraní a tvrdí, že není možné krále navštívit a dát si s ním snídani. Jedeme na další místo, nejstarší rudný důl na světě Ngwenya. Je starý 43.000 let a to není překlep! U brány si k nám sedá průvodce a následující hodinu je s námi. Ukazuje nám místní muzeum, proplétáme se mezi náklaďáky, které stále vozí z dolu materiál, jdeme pěšky ke lví jeskyni. Po zaplacení poplatku jedeme zpět a hledáme další náš cíl, sklárnu, kde je možné pozorovat skláře při práci. Mají také muzeum, obchod s nádherným sklem a další obchody hand craft nebo také výrobnu čokolády. Je toho tady dost a ještě navíc zde konečně funguje internet. Strávíme tu asi 3 hodiny. Najednou přijedou dva jeepy, vystupuje asi 7 chlapů v kvádrech, ochranka se zbraní za pasem a je to neuvěřitelné, král oblečen v tradičním oblečení. Protože to není možné ho vyfotit, riskuji a foťák vytahuji až při jeho odchodu když prochází kolem našeho auta. Král si byl koupit nějaké skleničky na dnešní večer, asi. Má asi 15 manželek, jeho otec měl dokonce 70 manželek a 210 dětí. Z tohoto krásného místa odjíždíme do NP Malolotja, kde máme v úmyslu zažít canopy tour. Poprvé za celou dobu naší cesty se ubytujeme v kempu, jsme tam my a dva Němci, kteří již cestují 4,5 roku. Mají obrovský starý obytný Mercedes. V kempu si uvaříme a nabereme vodu, celou noc je strašná zima a tak průběžně topíme. 

11.6.Hned ráno kupujeme podrobnou mapu, musíme najít nějaké úschovny aut. Jako první navštěvujeme ambasádu ČR a snažíme se zjistit, zda nemají typ na místo, kde by se dalo na pár dní uschovat. Slečna se snaží něco zjistit a pak ji opouštíme s tím, že nám bude volat. Už nevolala, takže jsme se rozhodli objet naše typy. Hned první, který se nachází ve čtvrti Benoni, je na velké křižovatce a mají na pozemku asi 150 garáží. Když ověřujeme podmínky, zjistíme, že cena je 1.900 Kč na měsíc, s čímž nesouhlasíme. Nakonec, když vidí, že odcházíme, navrhnou nám cenu 1.300 Kč na měsíc. Bereme to a platíme dva měsíce dopředu, zbytek později. Jen tak cvičně jdeme na další místo a zjistíme, že to je lepší, vypadá to důvěryhodněji a je to za 900 Kč. Jsme naštvaní, že jsme se unáhlili. Takže to necháme na tom prvním místě 2-3 měsíce a pak to přesuneme jinam. Nyní máme zajištěné parkování a rozhodujeme se, kam pojedeme. Máme ještě 4 dny. Jedeme nakonec po dálnici do dalšího státu, do jednoho ze tří království v Africe, Svazijsku. Spíme před hranicemi, z Johannesburgu to bylo asi 350 km.

10.6.Ráno plné optimismu, že již konečně najdeme ve velkém městě připojení k internetu, které nutně potřebujeme. Vjíždím opatrně na silnici, rozhlížím se a čekám, auta jezdí strašně rychle. Pak na to šlápnu, za mnou brzdí černoch, pískají gumy, vůbec nechápu, jak ho napadlo jet vlevo, když viděl, že jedu doleva já. Viděl jsem ho v zrcátku, zabrzdil jsem proto trochu od kraje, on vlítnul do té mezery, naštěstí tam byla jen hlína a tráva, zoral to, ale nic se nestalo. Vystoupím, omlouvám se a on zase mně, že prý jel rychle. Byl strašně vystrašený, oči vykulené, nebyl schopen slova. Odjíždí a my také. Byl to první takový incident na silnici, pokud si vzpomínám dobře, za 15.000 km. Dopadlo to ale dobře. Navíc nemáme pojištění, jediná země, kde jsme ho měli, bylo Zimbabwe. Internet ale není, nikde. Jedeme proto dále do Pretorie po dálnici, každé odpočívadlo kontrolujeme kvůli wifi a nic. Na jednom jsme se ale zdrželi trochu déle. Je to asi 150 km z Nelspruitu nebo 180 km z Pretorie. Odpočívadlo je postaveno vedle nějaké soukromé rezervace a je možné sledovat nosorožce, pštrosy, kudu, prasata a další krasavce. Byli jsme ale přitom, když se pokoušel samec nosorožce oplodnit nosorožčí dámu. Není to asi úplně běžná podívaná, neboť to se zájmem sledoval dokonce personál odpočívadla. Máme asi 5 minut videí, kdy se snaží svůj více než metr dlouhý úd dostat do své kolegyně. Byl to velký zážitek. Nicméně nosorožci mají uříznuté rohy, aby je náhodou nezabili pytláci. Odjíždíme do Pretorie, kde se nám opět nepodaří najít funkční internet. Je to bohužel velká smůla. Večer se vracíme po dálnici asi 40km zpět na odpočívadlo, kde přespíme.

9.6. Hned ráno jsme jako vždy první v parku. Platíme plnou pálku, na osobu asi 500 Kč, není to tak hrozné, ale sleva není. Projedeme parkem v klídku, moc zvířat na severu není, přesto máme pár nových zvířátek vyfocených. Večer zjišťujeme, že už je pozdě a musíme vyjet z parku v 17.30. Je před námi 130 km, máme na to jen 1,5 hodiny a parkem se může maximálně 50 km/h. Když to jde, jedu rychle, za tmy málem srazím slona a podjedu žirafu, ale jinak to zvládáme, čas jsme přetáhnuli jen o 20 minut. Pak již jedeme do města Nelspruit, kde chceme hledat další den internet. Máme již jen týden a nemáme zajištěnou úschovnu pro auto. Spíme v lese vedle hlavní silnice.

8.6. Ráno jako první přijíždíme do NP Mapungubwe, což je místo na seznamu UNESCO. Na bráně se nám sice nepodaří získat vstup úplně zdarma, ale alespoň místní cenu, tzn., že platíme každý asi 70 Kč. Parkem projedeme cca 50 km, pár hodně drsných úseků, skoro žádná zvířata, pár pěkně udržovaných vyhlídek nad údolím, pozorujeme zápasící antilopy, vaříme si v zavřeném kempu, ale jinak docela fajn. Před výjezdem přijíždíme k budově muzea, která vyhrála v roce 2009 architektonickou cenu. Muzeum platíme každý asi 100 Kč, nemáme muzea moc rádi, ale tohle je hodně profesionální. Sami se otvírají dveře, nádherně udělané expozice, vidíme na vlastní oči předměty, které zde byly nalezeny.  Pěkné.

Jedeme zpět do města MUSINA a dále pokračujeme do NP KRUGER. Máme to sice asi 100 km daleko, ale kvůli objízdné trase si najedeme dalších 150 km. Část byla po prašné cestě. Spíme nedaleko PUNDA MARIA GATE pod baobabem. 

7.6. Ráno dojedu ještě 170 km, Verča  ještě spí. K památce přijíždíme kolem 8. hodiny ráno. Vstup se nám podaří zdarma, ušetříme 30 USD a vše si projdeme. Vylezeme také na skalní komplex. Je to moc pěkné, jmenuje se to celé GREAT ZIMBABWE. Už v 10 hodin odjíždíme směrem do JAR, hranice jsou daleko asi 300 km. Po cestě nás sice čapnou policisté, hrozí nám za překročení rychlosti, kde jsem jel místo 60km/h 100 km/h, soudem. Verča si všimne absurdní značky, v místě, kde jsme měli jet šedesát, z druhé strany je značka sto. Ale to je Afrika, přistupujeme na pokutu 20 USD. Po dalších 100 km přijíždíme k hranicím JAR. U jednoho obrovského monumentálního baobabu uklízíme auto a v povzdálí nás sleduje nějaký kluk. Vydrží to asi půl hodiny, a když nastupujeme do auta, nějak moc smutně kouká. O nic si neřekne, jen nás pořád sleduje. Tak na něho mávnu, přijde a gestem naznačí, že má hlad. Nakonec mu odsypeme těstoviny, dostane tomatovou konzervu i chleba. Ještě před tím jsme krmili totálně vyhublého psíka, pokud by to nebyl problém ho vzít do letadla, neváháme ani minutu a bereme ho sebou. Bál se úplně všeho, byl jen kost a kůže. Ach jo. Na straně Zimbabwe vyřídíme papíry, vyměním někomu 10 USD za 200 Kč, které mu někdo dal, zaplatíme za průjezd mostem do JAR 10 USD a jedeme. Na druhé straně hranic zažíváme šok. Před vchodem do imigrační budovy, kam musíme jít pro razítko do pasu, stojí fronta. Je asi 50 metrů dlouhá a to nás docela šokuje. Když ale jdeme na konec, vine se kolem areálu celnice a stále není té fronty konec, a tak jdeme stále dál a dál a už to přestává být vtipné. Ta fronta má určitě kilometr. Takovou frontu jsme ještě nikdy neviděli a nestojí tam žádný běloch. Na konci fronty, která je již u brány JARu, se jen tak cvičně zeptáme, zda je nějaká možnost frontu obejít. Byli jsme od 2 lidí ujištěni, že to je naše fronta a najednou zjistíme, že pro nás se vztahuje jiná, dlouhá jen 3 metry. Celní formality je ale nutné udělat uvnitř budovy, a tak se protahujeme tou frontou dovnitř a tam se nestačíme divit, fronta pokračuje i uvnitř areálu, může mít dalších klidně 200 metrů. Naše okénko je ale volné, a tak to máme vyřízené hned. Ptáme se jednoho muže ve frontě, jak dlouho čeká a říká, že asi 5 hodin a k okénku to má ještě hodně daleko. Hrůůůůůůza. Nás se to naštěstí netýká a vjíždíme do nejcivilizovanější africké země, JARu. Pokračujeme 80 km po krásné cestě západně, podél hranic s Botswanou.

6.6. Hned ráno přijíždíme k památce, jedná se o ruiny velmi starého města. Nabíráme vodu na sprchování, bereme si teplé oblečení a jdeme si to projít. Když najednou přijde chlápek a chce, abychom zaplatili. Naše průkazky ho ale hned přesvědčili, že to máme zdarma. Nádherné místo, fotíme a za hodinu odjíždíme. Další UNESCO je za městem Bulawayo, tzn. je to pouhých asi 60 km. Dvě místa za den, to mám rád. Jedeme do NP Matobo Hills. U brány nás dámy nepotěšily, trvaly na zaplacení vstupného, to se nám již dlouho nestalo, a tak platíme 40 USD. V parku projíždíme po asfaltce, jsou tu krásné skály a také údajně nejhezčí výhled na světě. Tam chtějí speciální vstupné, ale to se nám podaří vyřešit, čímž jsme ušetřili 20 USD. Výhled byl ale super. Další místo, veliká nádherná jeskyně a malby stojí 24 USD, to ale také uhrajeme hladce. Malby jsou již dost poničené, ale jsou tam. Dalším nádherným místem je skalní převis a další malby. Potom, v touze najít další malby, zajíždíme terénem někam, kam jsme moc nechtěli, už nechceme dobrodružství, chceme mít alespoň pár dní bez potíží. Ale již se nedá vrátit zpět. Příšerná cesta, místy téměř neprůjezdná. Nakonec to projedeme, přijdeme o anténu, podvozek je poničený, zohýbaný ale malby jsme nenašli. Jedeme pryč, potřebujeme najít servis. To se podaří, přetěsní nám kolo, vymění jednu brzdovou destičku, která nám poničila kotouč a zprovozní světlo. Cena? Hodina práce, 150 USD. Co naděláme. Alespoň jsme si dali něco dobrého v hotelu blízko servisu a už jedeme, je všude vlezlá zima. Ve městě nakoupíme vodu a jedeme směrem k našemu poslednímu místu na seznamu UNESCO, vzdálenému přes 300 km. Topíme naplno, jedeme až do 22. hodiny. Většinou již v tuto dobu několik hodin spíme.

5.6. Ráno jsme opět první na vodopádech. Nejdřív se paní u okénka cukala, nechtěla nás pustit zdarma, nakonec jsme ji přesvědčili, že to bude tak správné. Ušetříme tak 2 x 30 USD. Vodopády na této straně jsou mnohem hezčí. Nádhera. Lítáme tam, běháme, chceme stihnout co nejvíce. Je to opravdu fascinující. Uvnitř je krásná restaurace, do které jsme si samozřejmě zašli, a když jsme zjistili, že dokonce funguje internet, strávili jsme tam 3 hodiny. Odeslal jsem do Lidovek jak fotky, tak článek, také se nám podařilo něco dát na fb. Strašně dobře jsme se najedli, měli luxusní kávu i čaj, a tak jsme tam skoro vše, co jsme ušetřili, nechali. Bylo to 50 USD. Bereme to tak, že ve vstupném bylo zahrnuté jídlo i pití a ještě nám 10 USD vrátili J. Odjíždíme do města Bulawayo, které je vzdálené asi 500 km. Silnice je v pořádku, a tak jedeme bez potíží. Jen nás zastavila policie a to hned 2x, je pověstná tím, že řeší klidně absurdní nesmysly. A hned ta první tvrdila, že nám nesvítí žárovička nad SPZ, i když bylo pravé poledne. Chtěli 20 USD, což jsme bez potíží vyřešili, že jsme jim nabídli buď tomatovou konzervu za 10 Kč, nebo nic. Tak nakonec, že prý nic. Do města Bulawayo přijíždíme večer, má to být stejně velké jako Harare, hlavní město. Ale je to taková nezajímavá vesnice, dva bulváry, žádný pořádný obchod nebo kavárna, nic. Ještě za tmy hledáme UNESCO, ruiny Khami, vzdálené 30 km od města. Spíme v kukuřici nedaleko nich. Je hrozná zima, bude snad kolem 5 stupňů. Jsme vysoko, asi 1.400 metrů. Dnes máme za sebou přes 500 km.

4.6. Ráno v 6 hodin nás budí policie s brokovnicí, že prý je nebezpečné zde spát. Odjíždíme, za 15 minut již jako první vcházíme do areálu vodopádů, opět zdarma. Ušetřeno tak máme za včera i dnes 2 x 20 USD x 2 vstupy = 80 USD. Jsme fascinováni, je to neskutečný živel, tolik vody, vychází sluníčko a hned se ukazuje duha na mnoha místech. Lítáme, běháme, nechceme přijít o žádný důležitý záběr. Nakonec se odvažuji přejít můstek, kde strašně prší. Na druhé straně je tropický prales. Za 2 hodiny odcházíme na hraniční most, sedneme si do restaurace s výhledem na něj a řeku. Dělají nám moc dobré toasty. Z mostu se skáče bungee jumping, ale je ještě brzo. Kolem poledne jdeme najít servis, který nám za hodinu vymění náš nový řemen, koupíme si nějaké pěkné věci domů, reflexní trojúhelníky, hasičák, odrazky, vesty – to vše je nutné mít v Zimbabwe. Bereme 70 litrů nafty, vybíráme peníze a jdeme si sednout do kavárny, kde trochu funguje internet. Poté vyměňujeme zambijské kwači za dolary, protože máme rozporuplné informace o tom, zda je bude možné získat v ATM v Zimbabwe. Po Zambii máme ujeto asi 1.500 km. Procedura na hranicích probíhá rychle a hned poté přejíždíme do ZIMBABWE. Proces na jejich straně nás překvapuje, je jasný, striktní, má ale řád a logiku a to oceníme. U jednoho okénka kupujeme víza, dají nám kupodivu tranzitní za 30 USD na 7 dní, u dalšího okénka nám dají razítko do karnetu, zaplatíme karbonovou daň, další poplatek a rovnou pojištění, což je první pojištění, které na celé trase máme a za to vše zaplatíme 70 USD. Hotovo. Jsme na druhé straně vodopádů, ve městě Victoria Falls a navštěvujeme hned obchod. Platí se tu výhradně v USD. Spíme za městem.

3.6. Ráno mažeme hned do obchodního domu na snídani, máme v plánu najít internet a zjistit, co se tu dá vidět. Internet je ale téměř nepoužitelný a nedaří se nám najít jiný. Je tu ale krásná kavárna, a tak si tu alespoň uděláme nějaké věci na pc. Pak odjíždíme směrem k Viktoriiným vodopádům. Máme to z Lusaky asi 500 km, silnice je dobrá, a tak to jede dobře. V zemi nejsou nikde vidět policisté a dokonce se tím chlubí, že nejsou policejní zemí. To se nám moc líbí. Považujeme Zambii proto vedle Rwandy za ultra pokrokovou zemi. Protože není nikde po ruce žádný servis, který nám vymění ten náš krátký řemen a nahradí jedno vodící kolečko, jedeme až k vodopádům. Už sluníčko téměř zapadá, rychle se snažíme dostat k vodě přes bránu a naštěstí to vychází. Naše kouzelnické kartičky fungují a máme vstup zdarma. Jsem tu sice již podruhé, ale je to opravdu nádhera. Obrovský průtok vody, prý 500 milionů litrů za minutu. Rychle obcházíme, co se dá a jdeme pryč s tím, že ráno tu budeme první.  Ještě jdeme na most, kam je vstup zdarma, ale je nutné na hranicích dostat razítko, protože je součástí hraničního přechodu. Všude jsou hrozně vtipné opice. Jdeme spát za město do kukuřice. 

2.6. Ráno se ukazuje posel a nese řemen, je kratší a chce ještě doplatit. Dostává ještě 200 ZKW. Za chvilku přijíždí mechanik a pouští se do práce. Máme ještě proříznutý motor, teče tam trochu olej, a tak to rozebere a zalepí, pak opraví ještě prasklou hadičku k posilovači řízení a doplní olej. Asi do 12 hodin vymýšlí, jak to udělat, nakonec je nutná svářečka, úpravy jsou úspěšné a funguje to. Chce 700 ZKW a odjíždíme. Máme před sebou 400 km a během cesty není žádný problém. Nalézáme v Lusace, hlavním městě Zambie, originál Land Rover servis. Kupujeme náhradní řemen a vodící kolečko a chceme to vyměnit. Ale nemají zájem a jsou nafoukaní, jedeme pryč. Na křižovatce se vedle našeho auta vyskytne náklaďák plný melounů, kupuji jeden za jízdy. Večer jdeme do obchodního domu, dáme si dobré jídlo a jdeme spát k benzínce. V noci nás sice atakují komáři, ale vymlátíme je.

1.6. Hned ráno v 6 hodin se pouštíme do důkladné dezinfekce našeho auta. Konečně to trochu prokouklo. Zjišťujeme, že řemen koupil, ale kratší. Mechanik doufá, že ho nějak napasuje a obejde nějaká nedůležitá kolečka nebo klimatizaci. Celý den sedíme v restauraci nebo se procházíme po zambijském venkově. Nedaleko nás objevujeme chameleona. Pozorujeme ho asi hodinu, jeho pomalé pohyby jsou neuvěřitelné. Fotíme každý jeho krok, nechá si na sebe sáhnout, když je v trávě, je zelený, skoro nejde vidět, když vyleze na strom a je u kmene, je hnědý a nejde opět vidět, když je na rozhraní zelených listů a hnědého kmene, je z každé strany jinak barevný. Nádhera. Máme asi 100 fotek. Ve vesnici narážíme na jednu pěknou rodinku, fotíme je a slibujeme, že jim pošleme fotky poštou, máme jejich adresu. Náš poslíček tu stále není, přijede pozdě večer, takže jdeme spát.

31.5. Hned jak se trochu rozední, vystříhám klínový řemen z koleček a nastartuji. Jedeme a hlídáme teplotu, nejbližší větší městečko Petauke je 20 km daleko. Vždy když se začne zvedat teplota, vypnu motor a jedu na neutrál, tak to je každé asi 2 km. Dojíždíme a hned hledáme nějakého mechanika. Máme štěstí, první koho potkáme, je právě mechanik. Vysvětlujeme problém a auto přesouváme o dvě ulice hlouběji do vesnice. Je akční, okamžitě to rozebírá a tvrdí, že není problém. Posílá nějakého maníka s námi do města sehnat ložisko do jednoho kolečka a hlavně klínový řemen. Ložisko problém není, ale řemen ano. Tušíme, že to je speciální věc a to bude těžké sehnat i v hlavním městě. Mechanik pořád laboruje, vymýšlí a tvrdí, že to nějak udělá. Koupíme stejně dlouhý řemen, ale má jinou strukturu. Bez drážek, vysoký a silný. Rozhodne se ho seříznout a nasadí ho. Opravdu sedí, jenže když nastartuji motor, spadne. Rozhodne se tam vyřezat pět drážek, nám to přijde jako blbost, a tak se rozhodujeme, že pojedeme do Lusaky 400 km tam a 400 km zpět. Autobus to jezdí za 5 hodin a snad ho seženeme. Jenže je sobota a to může být zádrhel. Nakonec se nabízí někdo z kluků, že tam zajede. Dostává 400 ZKW na řemen a 400 ZKW na cestu. Za 10 minut již sedí v autobuse. Odcházíme najít nějaký lodge, kde strávíme hodně hodin čekáním. Když večer přijdeme k autu, přinese řemen, ve kterém je vyřezáno 5 drážek. Nasadí ho a nastartujeme. Řemen funguje. Přesto to bereme jako nouzovku, může se kdykoliv rozpadnout. Protože tu nemáme žádného operátora, kupujeme si místní simku a konečně vysíláme domů, že jsme v pořádku. Uvaříme si, osprchujeme se a usteleme si za neustálého okukování místních, už je skoro nevnímáme.

30.5. Celý den jsme v parku, jedeme pomaličku a naším hlavním zájmem jsou šelmy. Ty je obecně těžké objevit, nám se naštěstí podařilo alespoň líného unaveného lva najít. Máme pěkné fotky. Jinak nás naštvali, lodge jsou privátní a v žádném nejsou ochotni nám dopřát nějaký drink a odpočinek. Jsou zaměřeni jen na nejbohatší klientelu, což je nepříjemné. Docela zuřím, nesnáším tohle povýšenecké chování. Každopádně po parku jsme ujeli asi 140 km, viděli jsme žirafy, slony, hrochy, obrovské krokodýly, opice, kudu, antilopy a hromadu ptáků. Proč tento den nepovažujeme za tuctový, je právě fakt, že jsme viděli LVA. Stálo to proto zato. Vstup do parku stál pro nás dva a auto 75 USD. Večer se rozhodujeme, že si zajdeme na dvě hodiny do toho samého lodge co den předtím. Objednáme si 2 rumy, 2 coca-coly a kávu. Otevřu počítač a píšu si článek. Když v tom přijde číšník a začne tvrdit, že wifi je jen pro ubytované. Jenže já heslo nevěděl, a tak jsem si jen psal do PC. Já se ale strašně naštval, co si to dovoluje, utrácíme u nich peníze a on místo toho, aby nám heslo přinesl, málem mě obvinil, že jsem prolomil jejich heslo. Naštval jsem se, sebral se a odjel bez zaplacení. Nechal jsem vše na stole, byť upité. Večer ujedu asi 250 km, po cestě doplníme naftu 50 litrů/500 ZK. Litr vychází na 10 ZK/27 Kč. Najednou rána, opět prasknul klínový řemen. To je velký průšvih. Už ho nemáme a je speciální. Navíc operátor zde nefunguje, jsme bez spojení. Jdeme spát, ráno nás čeká vyřešení tohoto problému, což může trvat několik dní.

 

29.5. Ráno přijíždíme k hranicím Zambie. Po Malawi jsme najeli asi 1.100 km. Nyní si jdeme vyřídit administrativu a očekáváme hladký průběh. Jenže ten se nekoná. Místní úředník nám začal tvrdit, že i když máme vízum platné ještě 2 měsíce, jsme v zemi nelegálně. Na hranicích u vstupu se nás ptali, kolik dní tu asi budeme, a tak jsme řekli asi 4 a celník to napsal ke vstupnímu razítku. Nyní je nezajímá, že je vízum platné a dělají z toho problém. Tak jsem nerozčílil a jejich čtyřku jsem přepsal na pětku. To jsem ale přehnal, okamžitě jdeme k hlavnímu šéfovi, který se rozhodl, že nám dá lekci. Rázně vysvětlil, jak funguje jejich systém a maximálně se snažil ukázat, kdo tu je pánem. Nezajímalo ho, že jsem mu vysvětloval, že jsme chtěli poznat jejich krásnou zemi a utratit peníze, on prostě trvá na tom, že máme problém. Když se vykecal, nařídil úředníkům, aby nám dali výstupní razítko a jeli jsme pryč. Na straně Zambie to byla také lahůdka. Trvali jsme na tom, že chceme tranzitní vízum, což byl pro ně nepřekonatelný problém. Nakonec jsme museli zaplatit plnou taxu, 2x50 USD. Pak ještě další poplatky jako je karbonová daň 150 ZK/400 Kč, příspěvek pro městskou radu 30 ZK/80 Kč, 10 USD za silniční daň. Něco se musí platit striktně v jejich měně, což je kwača, něco jen v dolarech. Musel jsem tedy jít vyměnit 50 USD, jenže paní ve směnárně nemohla najít klíče od trezoru. Všichni jsme hledali a nic. Nakonec Verča klíče někde objevila. Protože celníkům nešla vytisknout účtenka na karbonovou daň, museli jsme na ni čekat 2 hodiny. Nakonec ale odjíždíme. Jsme v Zambii. V prvním městě Chipata vyzvedáváme peníze z bankomatu a jdeme na omeletu. Rozhodujeme se, že pojedeme 120 km do NP South Luangwa. Kamarád z Anglie Steve nám ho doporučil, že prý tam uvidíme leoparda. Vede tam nová asfaltka, tak to je fajn. U brány ale zjišťujeme, že vstupné platí jen 12 hodin, místo obvyklých 24 hodin. Sleva se nám nyní nepodařila vyřídit, a tak jdeme do jednoho lodge na kávu a rum a vyhlížíme leoparda, který prý na 90% přijde k řece po 17.00 hodině. Nepřišel, místo toho jsme pozorovali pěkně z křesel drzé opice a povalující se stádo hrochů. Spát jdeme za lodge do lesa, je tu dost komárů, a tak roztahujeme v autě moskytiéru. 

28.5. Po ránu si vypereme a hned jedeme do hotelu SUNBIRD na snídani.  Kupuji si dostatečné množství karet na internet, odesílám článek do Lidovek a vkládám nějaké fotky na fb. Jsme sice u bazénu, ale nějak se nám do té vody nechce. Řádí tu nemoc bilharzie, a protože voda do bazénu se napouští z jezera, nemáme moc důvěru. Tak se alespoň dvě hodinky opalujeme. Máme ale problém, Verča si na zádech nahmatala něco, co tam nepatří. Po bližším prozkoumání zjišťuji, že se může jednat o toho mizerného korýše, který přenáší právě bilharzii. Protože jsme se ale vodě i koupání v jezeře úspěšně vyhýbali, nechápeme, kde k němu přišla. Snažím se to zvíře vytáhnout, ale drží se jako klíště. Nakonec běžím pro pinzetu do auta a snažím se ho vykroutit. Nevíme, jak ten korýš má vypadat, víme jen, že se zavrtá do kůže a vnikne dovnitř, kde naklade vajíčka a napadne prakticky jakékoliv orgány. Vše jsme vydezinfikovali a doufáme, že se jedná jen o jediný nepochopitelný exces. Přesto raději balíme a jedeme do Lilongwe, kde si v lékárně kupujeme prášky pro případ, že by propukla bilharzie. Jenže zjišťujeme, že se to projeví až za 6 týdnů a pak je třeba sníst najednou 4 velké prášky. Tak nevíme, uvidíme. U obchoďáku si děláme salátek a jedeme spát za město. V noci nás ale několikrát otravuje ochranka i policie, a tak musím přejíždět. 2

27.5. Ráno najdeme servis a jsme mechanikům u zadku až do 14.00 hodin. Máme vysledováno, že pokud odejdeme, nikdo nepracuje. Člověk tam na ně musí pořád dohlížet. Kardanku jsme nechali opravit, konkrétně jsme nechali vyměnit kříže na obou stranách, pak také těsnění někde u turba. Vše je konečně OK a za rozumnou cenu. Ve městě něco nakoupíme a jedeme ještě jednou k jezeru Malawi, tentokrát za město Salima, kde navštívíme lodge SUNBIRD a strávíme zde asi dvě hodiny. Calamary, coca-cola s rumem a internet. Malawi je země docela na úrovni, mají ale jeden velký civilizační nedostatek. Internet provozuje jen jeden globální poskytovatel Skyband a funguje to tak, že si musíme koupit kredit, který potom můžeme prosurfovat. Není proto možné najít restauraci, kde by se dalo zdarma připojit a musí se za to výhradně platit. 100 MB dat je za 600 MK, tj. asi 30 Kč. Potom již jdeme najít místo ke spánku. 

26.5.Hned ráno jedeme k bráně NP Lake Malawi, vstupné 25 USD pro nás a auto neplatíme, naše kartička prošla. Balvany v průzračně čisté vodě, les, opice. Jsme tu asi 2 hodiny a pak jdeme na snídani do jednoho lodge. Dopoledne se opalujeme, pak sedáme do auta a jedeme na další místo, které je na seznamu UNESCO, prehistorické skalní malby v lese Chongoni. Všechno je vyasfaltováno, a tak za hodinu jsme na místě. Malby hledáme, dlouho se nám to nedaří, každý nás posílá jiným směrem. Nakonec se to podaří. Ještě si vylezeme na obrovský kopec, kde musíme místy šplhat po hladkých skalách, prodírat se houštím a hledat nějakou cestu. Veronika dokonce překoná strach, já ho měl o ni taky, bylo to dost vysoko a nebezpečné, ale nakonec jsme to dali. Na vrchol vylézáme přesně před západem slunce. Jenže máme obavy, že nenajdeme cestu zpět a až bude tma, bude průšvih, a tak se na vrcholku zdržíme asi jen 10 minut. Nádhera. Za tmy již odjíždíme do hlavního města Lilongwe, kde už snad konečně necháme auto opravit. Spíme uprostřed města, ochranka se samopalem se o nás zajímá, ale nakonec to je docela klidná noc. Hlídač si vleze do krabice a jde spát taky.

25.5.Celé dopoledne se plácáme v Monkey Bay a Chembe, což jsou městečka ve výběžku na jezeře Malawi, který se nachází v Národním parku Lake Malawi. Park patří na seznam UNESCO, a tak si zaslouží trochu pozornosti. Procházka po pláži, nádherný písek, neuvěřitelně čistá voda, jen nikdo ve vodě. Na březích se koupat prý nemá, hrozí nemoc, kdy se pod kůži zavrtá nějaký korýš. Takže se opalujeme a pijeme pivo.

24.5.Na hranice to máme 300 km. Přijíždíme do Milange v poledne, naplníme auto naftou, neboť v Malawi je drahá. Vyřizujeme administrativu, Mozambik máme za sebou, ale protože nám dali razítka jinam než k vízu, můžeme po malé úpravě, když bude čas, do Mozambiku ještě jednou z JAR. Jenže problém přichází nečekaně ze strany Malawi. Je zde nepřekonatelná situace, že máme více pasů a oni musí dát razítko tam, kde je výstupní z Mozambiku. Mozambičtí celníci zase musí dát razítko tam, kde je vstupní do Mozambiku. Malawi nás nechce pustit. Tvrdíme, že máme platné pasy, platná víza a že to je jejich problém, ale to nepomáhá. Nakonec přesvědčíme paní z malawské hranice, aby s námi došla na hranice Mozambiku a požádala je, aby nám dali ještě jedno výstupní razítko do pasu, kde máme vízum Malawi. To se po hodinovém zdržení podaří. Vstupujeme do země, je to moje jubilejní 90. země, Veronika má 30. V prvním větším městě Blantyre jdeme na skok na kávu do nádherné restaurace, kterou vlastní samozřejmě běloch. Sám majitel Mulder k nám přichází, zaujalo ho naše zablácené auto před domem. On, elegán, gentleman na první pohled, spíše bych ho tipoval na Angličana. Začne se s námi bavit, je to příjemné setkání, které vyvrcholí předáním kontaktů. Za tmy jedeme za město, osprchujeme se na silnici a jdeme spát.

23.5.Ráno si dáváme konečně po dlouhé době super snídani, v plánu máme vybrat peníze z bankomatu a po setkání s Alešem a Arnoštem se vrátit na ostrov. Jenže je změna plánu, jediný bankomat na ostrově i širokém okolí nedává peníze, a protože žádné nemáme, jedeme na hodinu poklábosit s Čechy a pak odjíždíme. Nejbližší bankomat je 85 km daleko, proto se rozhodujeme se již nevracet a pokračujeme dál. V Nampule vidíme servis na naše auto, jedeme tam. Máme již tisíce kilometrů potíže, kardan je špatný a mlátí, z motoru hvízdá už asi 10.000 km a všude jsou saze. Je pátek odpoledne, nikomu se do oprav nechce. Nakonec šéf běloch usoudí, že jde o nějaké těsnění. Tak ho vymění a chce za to asi 3.000 Kč. Trochu to s cenou přepísknul, co ale můžeme dělat. Jenže nakonec zjistíme, že to tím nebylo a oni ještě poškodili něco jiného. No bylo to hrozné, otrava, potíže a ještě draho. Na druhou stranu v Burundi nám servis nechtěl účtovat vůbec nic, přestože toho udělal dost, tak se nedá nic dělat, prostě to tak v životě chodí. Jedeme do Malawi. 

22.5. Ráno si domlouváme převoz plachetnicí na ostrov Goa. Je krásný, asi nejhezčí ostrov, který znám, a tak jedeme na jistotu. Vítr moc nefouká, proto to trvá asi 1,5 hodiny. Několikrát musí přehazovat plachty, než se mu podaří k ostrovu dojet. Cenu jsme srazili na 600 Kč. Jsme na ostrově jen asi 2 hodiny, kapitán má obavy ze špatného počasí a chce odjet už v 11 hodin. Koupeme se v nádherné vodě, pereme v něm deku a prostěradlo, a protože tu jsou stopy od obrovských želv, rozhodujeme se, že další den se necháme na ostrov přivézt a přijedou pro nás až o den později. Máme v plánu spát v majáku, když to tam trochu zameteme, nebude to špatné a při té příležitosti si počkáme na želvy. Cesta zpět díky větru trvala jen asi 20 minut. Když přijdeme k autu, máme zde vzkaz od Čechů Arnošta a Aleše, že kempují za mostem a že máme přijít. Dáme si rybu v oblíbené restauraci a jedeme je hledat. Dva sympaťáci, jeden zde v Africe žije už 30 let, druhý přijel na pár měsíců za ním a cestují také Land Roverem. Sedíme s nimi asi 3 hodiny a kecáme. Nakonec jim věnujeme lahev slivovice a domlouváme se ještě na další den. Jdeme spát na ostrov.

21.5. Ráno v 5.30 sedám za volant, Veronika ještě spí, když se ozve rána. Otevírám kapotu a zjišťuji, že nám prasknul klíňák. Land Rover má jen jeden, takže končíme. Naštěstí jsem loni jeden přivezl a mám i plánek, jak ho nasadit, a tak se o to pokoušíme. Bohužel nemůžeme najít napínák, a tak asi po hodině snažení přijímáme nabídku kolemjedoucího Portugalce, že nás hodí do 50 km vzdáleného města do servisu. Sedíme na korbě, jede hrozně rychle a je zima, sluníčko naštěstí vychází, a tak to netrvá dlouho. Ve městě Namialo nám ještě Portugalec sežene někoho, kdo tomu prý asi rozumí. Loučíme se, peníze nechce. Po chvilce přijde jeden asi 15letý kluk s bednou nářadí na rameni a jdeme na autobus. Mluví jen portugalsky, a tak toho moc nenamluvíme. Autobus ale ne a ne přijet, tak se domlouváme, že sežene taxi. Mikrobus nás dovezl až na místo a chtěl za to 1.300 Kč. Odjíždí a naše dítě se pouští do rozebírání auta. Zjišťujeme, že vůbec neví, které bije. Rozebírá, na co přijde a musíme ho trochu krotit. Přichází nám sms od servisáka z ČR a nám je nyní jasné, že musíme najít kladku, která se dá povolit. Jenže ten kluk rozebral snad všechno. Nakonec se to ale povede najít, a protože máme poškozené ložisko na jedné kladce, jedeme pomalu do města, kde to ten kluk opět rozebere a pak si řekne o opravu hroznou částku. Nakonec dostává půlku a je rád. Dostává asi 1.500 Kč. Dáme si něco k jídlu v hospodě, kterou znám a pak odjíždíme. Na ostrov, který je pod UNESCO, přijíždíme večer. Ostrov je spojený 3km mostem. Když jsem tu byl v roce 2011, chtěli za přejetí nějakou hroznou částku, nyní to stojí asi 5 Kč. Moc jsem se sem těšil, vím, že tu je fajn restaurace, krásné koloniální domy a super atmosféra. Posedíme, popijeme a jdeme spát ke kostelu. Sice nás atakovali celou noc komáři, ale jinak to docela šlo.

20.5. Hned ráno se rozhodujeme zajet k moři. Na mapě je vesnice Olumbe, a tak jedeme. Je to úzká, asi 1,5 metru široká cesta hustým rákosím. Cesta příšerná, ale jedeme. Během cesty musíme zvládnout několik hodně špatných úseků, ale nedá se to srovnat s Kongem. Navíc nás žene chuť na moře. Po 20 km ale musíme naši cestu vzdát. Jsou tu totálně zaplavené úseky a nemáme chuť se celý den nervovat s navijákem. Poslední dva kilometry jsou proto ztraceny a jsme rádi, když senám podaří auto otočit. A rychle zpátky na asfaltku. Nakonec ale přicházíme o tlumič. Přijíždíme do Mocimboa Da Praia, kam jsem před třemi lety dojel z jihu, tím pádem mohu mít radost, že jsem Mozambik projel opravdu od jihu až na sever, tzn. asi 4.000 km. U benzínky se našeho tlumiče ujímá chlápek, musíme ale koupit oba nové, jenže s uchycením, které máme, zde nejsou. Proto tlumiče musí zase jiný chlápek na konci uříznout a navařit jiný držák. A tohle všechno stálo asi 4.000 Kč. V mezičase si na benzínce drze dopouštíme vodu do naší nádrže a pereme prádlo. Potom již ujíždíme na jih směrem na Pembu. Spíme u silnice, která je tak neuvěřitelně super, že si připadám jako pilot letadla na rozletové dráze. Na široké dálnici jsou na každém metru odrazky, takže bomba. 20

19.5. Máme další nové potíže, propadl se pedál spojky, pravděpodobně někde slabě teče spojkový válec. Stalo se nám to již podruhé a to před 800 km, takže doplňujeme kapalinu a pokračujeme. Přijíždíme do posledního tanzanského města  Mtwara a zajíždíme do servisu. Kluci jsou akční a hned mají zájem měnit oleje a všechno okolo. Musíme je trochu krotit, původně jsme jen chtěli překontrolovat, jestli je v diferenciálech dost oleje, neboť nám teče zadním kolem, nakonec ale na jejich doporučení měníme olej v zadním diferenciálu úplně, protože se měnil asi loni a prý je strašný. Pro jistotu ještě necháváme doplnit vazelínu do obou kardanek a po zaplacení asi 300 Kč odjíždíme. Na hodinku se stavujeme ještě v jednom pobřežním hotýlku, kde je internet. Neodolal jsem a v 9 ráno jsem si dal už oběd, tuňáka na grilu. Asi po 40 km přijíždíme na hraniční přechod, kde je customs service, immigration service a policie na jednom místě. To vše je vyřízeno za půl hodiny. Přejíždíme k vodě, jedná se o deltu řeky Rio Rovuma, která ústí do Indického oceánu. Protože je ale odliv, musíme čekat na břehu asi 5 hodin, než přijde voda a nedaleko stojící trajekt bude moci připlout. Jsme tam jen my a další tři místní auta. Uvaříme si za neustálého zírání všech místních jídlo a pak si uděláme v autě postel a jdeme si na chvilku lehnout. Nic jiného se tu nedá dělat. Před 6. hodinou přiráží trajekt k písečnému břehu, který nemá žádné nájezdy. Na lodi jsou dva kamiony a jeden džíp. Jakmile loď narazí na břeh a zaryje svoji nájezdní plošinu do písku, maximální rychlostí vyjíždí džíp, aby stráň vyjel. To se povedlo i jednomu kamiónu, který to zvládl s obtížemi, ale zvládl. Druhý ale zapadl. Kapitán na nás ale nervózně volal, ať okamžitě jedeme a že odjíždí. Všichni naskakujeme do auta a rychle sjíždíme. Loď odjíždí do 3 minut, kamión zahrabaný v břehu si již musí nějak poradit. Cesta trvala asi hodinu, zapadalo sluníčko a atmosféra kolem plavby tak byla příjemná. Za hluboké tmy ale přijíždíme k břehům Mozambiku, kde opět vidíme totálně zahrabaný kamión, který asi před pár dny chtěl na tomto místě vyjet z lodi, což byl ale evidentně nadlidský úkol. Prudký sráz, písek a nezájem lodivoda, to se rovná problém jako hrom. Nám se ale podaří vyjet bez potíží, následuje ale asi 3 km úsek rákosím, bažinou, pískem. Jsou tu koleje od aut, které zde vznikly jen proto, že kapitán lodi zde prostě zastavil. Vlastně ani nebylo jisté, zda jedeme správně, prostě jsme sledovali vyjeté stopy. Na hranice jsme se dostali asi za 30 minut. Papíry vyřizujeme za 15 minut a vyrážíme po prašné cestě na jih. Až do města Palma je cesta hrozná. Vybíráme peníze z bankomatu a na krásné asfaltce si usteleme.

18.5.  Přijíždíme do města Kilwa Masoko, na konci silnice je malý přístav a parkoviště. Okamžitě si domlouváme loď, cena za krátký úsek cca 2 km vychází plachetnicí na 30.000 TSH (300 Kč). Dále platíme za vjezd do přístavu 10 Kč a po 20 minutách nás vítr dostal na druhou stranu. Unesco památka na ostrově Kilwa Kisiwani je opravdu krásná, jedná se o mešity, hřbitov a celou řadu budov od 13. století. Je vidět, že to opravují a je o to postaráno. Jenže se nás drží dva samozvaní průvodci a jejich iniciativa nás hodně štve. Jsou nám za zadkem všude. Pak mají velkou snahu nás provést vesnicí, což chápeme, ale nechceme se zdržovat. On nám ale chce za každou cenu ukázat jak místní perou a žijí. Poděkujeme mu, vysvětlíme mu, že cestujeme po Africe hodně dlouho a již máme taková poznání za sebou. On je totiž zvyklý dělat průvodce turistům z CK, kteří přijedou na jeden den ze Zanzibaru a chtějí to vidět. Plachetnicí se dostaneme zpět a jsme ještě donuceni dojít na Revenue Authority zaplatit poplatek také úřadu. Nakonec se nám podaří alespoň vyjednat cenu místní, tzn. místo 27.000 TSH platíme 2.000 TSH na osobu. Odjíždíme a padá důležité rozhodnutí. Jsme již docela bez peněz. Musíme naši plánovanou trasu zredukovat. Místo tisícikilometrového úseku do vnitrozemí Tanzanie jedeme do Mozambiku. Protože nám ale za 2 dny propadne vízum, musíme zaimprovizovat. Spíme nedaleko města Mtwara, což je asi 40 km od hranic s Mozambikem. 

17.5.  Hned ráno po snídani jdeme do přístavu, díky našemu fíglu máme zpáteční jízdenku na loď za cenu místních, tzn. o 50% nižší a ještě máme VIP třídu. Loď odjíždí na čas, cesta trvá necelé dvě hodiny. V Daru dostáváme zprávu, že naše auto nebude opravené a že potřebují více času. Přesto si bereme taxi a jedeme tam. Šéf je nějaký divný, podle nás má nějaké trable, je duchem jinde. Tvrdí, že si auto můžeme vzít, že prý převodovku rozebrali a složili, ale není to pořád OK. Páčíme z něho každou informaci, není sdílný. Když se pokusím nastartovat auto, nejde to. Opět to řeší, všichni jsou otrávení, možná unavení, je sobota večer. Nakonec nechtějí ani peníze, že prý to vyřešíme v pondělí. Rozhodujeme se, že to chceme zaplatit, protože nechceme být dlužni a zároveň nevíme, jestli se vrátíme. Nakonec mu dáme 190.000 TSH (2.000 Kč) čímž jsme vyrovnáni. Baterii chceme koupit, ale tu nemá. Nakonec si bere naši a dá nám tam nějakou svoji. Funguje to a odjíždíme. Rovnou míříme na jih do města Kilwa Kisiwani, které je vzdálené asi 300 km. Je tam památka UNESCO. Je tam a šílený provoz, spíme někde v roští.

16.5.  Hned po snídani hledáme daladalu, která nás odveze do 40 km vzdáleného národního parku Jozani-Chwaka Bay. Místní se nás snaží okamžitě opět obrat a nakonec stahujeme jejich přemrštěnou cenu 200 Kč na 50 Kč. V parku zaplatíme vstupné pro rezidenty a vydáme se s povinným průvodcem na průzkum lesa Jozani, jediném pozůstatku původního lesa, který kdysi pokrýval celý ostrov. Míříme rovnou za guarézami, což jsou opičky, které nás překvapí tím, že doslova lezou před foťák a ač jsou od nás jen 10 cm, tak nás naprosto ignorují. Projdeme se ještě po dřevěných chodníčkách nad mangrovy a vydáme se do města Paje na východním pobřeží ostrova. Protože ale jede poslední daladala zpět do Stone Townu (města Zanzibar) už za hodinu, moře si užijeme jen na 30 minut. Ve městě jdeme na jistotu a do třetice všeho dobrého spíme ve stejném nejlevnějším, ale slušném hotelu.  

15.5.  Dnes ráno máme v plánu vyjet místní dopravou asi 25 km severně z hlavního města. Hned nás ale řidič obere. Chce na hlavu v náklaďáku 80 Kč, jenže když se zaplní lidmi, zjistíme, že ostatní platí jen 10 Kč. Štve nás to. Vyhodí nás ještě na křižovatce, a proto si to musíme k moři dojít. Bereme to hned k vodě a po pobřeží. Je odliv, a tak se tam dá jít. Je vedro. Později ale zjistíme, že tu nic není. Vesnice? Město? Jen pár domků, nic víc. Po delší době ale najdeme jeden bar u moře, který provozuje dražší hotel. Dáme si tam pití a jídlo a jdeme se konečně vykoupat. Potom se rozhodujeme najít jeskyni, ve které drželi otroky. Místní kluk nás za 100 Kč provedl. Je tam hrozná tma, vlhko, kluzko, vedro. Jedna tůňka má slanou, druhá sladkou vodu a prohánějí se tu netopýři. Nakonec jsme vylezli dírou mezi stromy, takovým komínem, který má průměr asi 50 cm. Jsme špinaví a propocení. Zážitek ale dobrý. Vracíme se do města, bere nás maličký náklaďák. Verča sedí u řidiče a já na korbě s místními. Konečně nacházíme krásnou restauraci, ve které strávíme asi 3 hodiny. Spíme opět za 35 USD.

14.5.  Ráno necháváme auto v servisu a jdeme si prohlédnout pár zajímavostí ve městě, především rybí trh, kostely a sochu, která je pro místní hrozně důležitá. Hledáme přístav, kde si chceme koupit lístek na loď na Zanzibar. Auto bude v opravě 3 dny, tak toho využijeme a odmočíme špínu v moři. Cena jedním směrem je 35 USD, proto vytahuji svůj velký trumf, potvrzení v pase, že jsme rezidenti Tanzanie. Pokladní to ale vidí poprvé, že prý je to nové, že to nezná, po dohodě se šéfem to prochází, a tak si raději kupujeme jízdenku i zpět. Platíme tak méně než polovinu a jedeme ve VIP třídě. Krásná loď, katamarán. Cesta trvá 2 hodiny. Přijíždíme na Zanzibar večer, už je skoro tma. Trochu se chytneme s celníky, neboť nacvičují nějakou imigrační proceduru, které se nechceme podrobit, neboť máme platné vízum a Zanzibar je území Tanzanie. Jenže oni se cítí trochu autonomnější, a tak prostě prudí. Po konfliktu, kdy kvůli nám nařídili zavřít hlavní bránu z přístavu, se proceduře podrobujeme. Jsou ale nakonec slušní, tak odcházíme, rovnou se nás ale chytá 20 naháněčů, které po pár minutách odstřihneme. Najdeme ubytování, drahé, za 35 USD a jdeme spát. 

13.5.  Ráno odvážíme auto a domlouváme další den oprav. Bereme taxi a potulujeme se městem. Večer si auto vyzvedneme a domlouváme další opravy. Převodovka se prý musí rozebrat. Něco tam nefunguje. 

12.5.  Přijíždíme do totálně zasekaného Dar es Salaamu v poledne a 3 hodiny se motáme v zácpách. Když ale zastavíme, zjistíme, že nám nejde nastartovat auto. Zase problém. Naštěstí jsme asi 100 metrů od servisu, který opravuje Land Rovery. Takže to tam odtáhneme a do večera nám na autě opravují pár věcí. Večer auto vyzvedneme a jdeme spát. Strašně lije.

11.5.  Ráno nám zbývá po krásné silnici jen 50 km. Přijíždíme do hlavního města Dodoma, od kterého jsme očekávali super servis, dobré restaurace a studené pití. Toto město nás překvapilo. Je to taková malá vesnice. Přesto nám hned první servis, který vidíme, začne opravovat postranní tlumič, volant, tekoucí olej ze zadního diferenciálu. Kupujeme 2 nové pneumatiky čínské výroby a jednu starší a večer odjíždíme směrem do Dar es Salaamu, což je faktické hlavní město na břehu moře. Máme pocit, že všechny velké potíže jsou vyřešeny. Bohužel, po 100 km najednou opět přestává fungovat spojka. Když vylezeme z auta, zjistíme, že teče kapalina ze spojkového válce. Koupím proto ve vesnici 5 lahviček brzdové kapaliny a mám v úmyslu zařadit trojku nebo čtyřku a jet 300 km až do Daru. To vše na jeden kvalt, popřípadě dolévat kapalinu, když to půjde. Za hodinu ale zjistíme, že kapalina nemizí a že to zase funguje. Prostě záhada. 

10.5.  Hned ráno v 6 hodin lezu pod auto, vše kontroluji, všechny konektory rozpojuji a zapojuji. Náhodou to zkusím nastartovat a je to OK. Nejdříve si myslíme, že to bylo ukostřením, což nám poradil jeden servisák a je pravda, že Veronika našla jeden kabel, který nebyl k rámu připojený. Mysleli jsme si, že to bylo opravdu tím, jenže během jízdy se ten kabel opět uvolnil a stejně to jelo. Tzn., že to tím nebylo. No nic, hlavně že jedeme. Po pár kilometrech se mi povede prorazit pneumatiku a po dalších 10 km další. Obě jsou bohužel po smrti. Nemáme již žádnou rezervu. Naším cílem je Kondoa, místo zapsané na seznamu UNESCO. Hledáme malby na skalách. Nejdříve nacházíme jednu oblast, kde jsou 3 skalní převisy a dva kluci nás tam provedou. Dále hledáme jinou lokalitu, a tak se vydáváme po trase B ve městě Kolo, která je dostupná džípem. Je to 6 km po kamení, koryty řek a hrozným terénem, ale zvládáme to. Pak již musíme asi na 2 hodinovou túru pěšky. Jsou to velké krpály, cesty jsou úplně zarostlé a musíme se prodírat. Mačeta by se hodila. První dvě skály najdeme do hodiny, třetí, která byla uvedena jako velmi obtížná a nedoporučují ji, chceme najít taky. Přes prudké totálně zarostlé svahy, kde snad nikdo neprošel 10 let, se snažíme proklestit, šplháme po skalách a doufáme, že nás za nohu nechytne had. Přesto místo nenacházíme. Bohužel. Odjíždíme zpět na hlavní silnici a těšíme se na asfalt. Jenže jaké bylo překvapení, že asfalt byl jen ve městě Kondoa a do hlavního města Dodoma již vede jen neuvěřitelně kamenitá cesta. Nemůžeme tomu uvěřit. Čeká nás 150 km tímto terénem. Máme ale v háji takové postranní tlumiče a k tomu se nám hýbe volant. Již nám jednou upadl volant v Etiopii, a tak máme obavu, co se může stát. Jedeme velmi opatrně, nemáme rezervu. Přesto na asfalt přijíždíme ještě večer v 23 hodin. Jsme zachráněni.

9.5.  Přestože se nám nezdá pár věcí, jsme rádi, že jedeme. Ujeli jsme dnes 600 km, což se již dlouho nestalo. Silnice je prvotřídní, opravdu nádhera. Když ale vjíždíme do hor, asfalt končí a začíná to být opět špatné. Obrovské díry, kaluže a vyloženě horský terén. Když už si hledáme místo ke spaní, najednou se všechny kontrolky rozsvítí a motor přestane fungovat. Jsme zase nahraní. Kontrolujeme všechny kabely, pojistky ale na nic nepřicházíme. Jdeme spát, vyřešíme to ráno. 

8.5.  Ráno v 8 začínají makat. Modlíme se, aby díl byl správný nebo aby nevyšlo najevo, že je ještě něco potřeba. Celý den až do večera na tom pracuje tak 6 lidí, je hrozné vedro a my si den zpestříme pozorováním opravářů i čápů marabu z místní restaurace naproti. Vše bylo rozebráno, převodovka, výfuk, kardanky, podlahy a já nevím co ještě. Všude jsou utrhané kabely. No nevíme, určitě to nedají dohromady, odhadujeme. Kolem poledne si přišli říci o oběd, proto objednávám 5 porcí kuřete s rýží a nese se jim to naproti. Když už se blíží večer, začínají auto oživovat. Pak udělají zkušební jízdu, kdy nám někde vytratí nějaké věci, které předtím položili na střechu. Jede to, balíme, platíme a ujíždíme. Cena za celý den práce pro 6 lidí? 500 Kč, dostali ale 800 Kč. Auto sice vydává různé zvuky, hvízdá, pár věcí se nám nezdá, převodovka jde ztuha, přičítáme to tomu, že není dostatečně usedlá a  necháváme to na jindy. Tuhle vesnici nechceme již vidět. Jo abych nezapomněl, přišel i náš Emmanuel, člověk, který je přímo zodpovědný za naše dlouhé čekání. Začal chodit chytře kolem auta a radit. Nakonec si řekl o peníze. Vysvětlili jsme mu, co vše zavinil a jaké škody nám způsobil, on ale nechtěl připustit žádnou zodpovědnost, byť ji ve městě Bukoba přiznal. Chtěl v přepočtu asi 200 Kč, protože ale nebyl ochotný přiznat chybu, nedostal nic. On byl ale tak neuvěřitelně drzý, že přes policii volal na kontrolní stanoviště asi 50 km daleko, že mu dlužíme 200 Kč. Policista je chtěl pro něj vyinkasovat. To byl ale vrchol. Policistovi jsme vše vysvětlili a dali mu v přepočtu asi 100 Kč s tím, že to je pro něj, ale nikoliv pro Emmanuela. Nakonec nás pouští. To byl den, nebo spíš týden… Večer si kupujeme super zeleninu a děláme si prvotřídní salátek.

7.5.  Náš dlouho očekávaný díl je tady. Platíme kolem 5.000 Kč a utíkáme splašit dopravu k autu. Jedeme narvaní v místním mikrobusu, po hodině přestupujeme do taxíku, obyčejného Renaultu pro 4 lidi, jede nás tam 8 a hromada pytlů k tomu. Myslíme si, že to být horší nemůže. Může. Další výměna taxi po 150 km a již nás jede v autě 9. Vpředu sedíme 4, na sedačce řidiče dva, v kufru pytle a jeden chlápek tam je přivřený na nich. Přijíždíme do naší vesnice Nyakahura, zdá se nám, že jsme středem pozornosti a že se nám dokonce i všichni smějí. Když ale v dálce vidíme střechu našeho auta, víme, že ta nejhorší varianta nás nečeká. Přicházíme k němu, není vykradené, pneu jsou na svém místě, což to je druhá dobrá zpráva. Není poničené, to je třetí dobrá zpráva. Kluci se ale do opravy nehrnou, už jsou napití a tak nám oznamují, že se do toho pustí zítra. Vaříme si jídlo, a když spadne tma, za širokého obecenstva jdeme spát. 

4.5.-6.5.  Čekání je zdlouhavé, naštěstí se tu dá chodit po okolí, je tu i jedna dobrá restaurace, kde dělají výbornou bramborovou kaši a rybu. Dokonce jsme měli možnost několik dní sledovat a natáčet ptáky, kteří si stavěli propracovaná, pletená hnízda asi metr od nás. To byl zážitek. Vyselo jich tam několik desítek. Stále nás ale tížila ta nejistota, týkající se našeho auta, které jsme nechali rozebrané 300 km daleko v nějaké vesnici. Auto tam již být nemusí, nebo může být vykradené, pneu odšroubované a já nevím co ještě. Párkrát jsme měli takový záchvěv, že ho pojedeme místními mikrobusy a taxíky překontrolovat, celé by to ale vyšlo tam a zpět na 800 Kč. Nakonec z toho vždy sešlo, neboť by nás to stálo peníze, které nemáme, a na situaci by to nic nezměnilo. Jeden den si proto zpestříme v hotelovém bazénu, který je ale plný špinavé vody. Je ale vedro, a tak to riskujeme.

3.5.  Jdeme na snídani a internet do jedné restaurace a čekáme, až se přežene strašlivý déšť. Je to síla, tolik vody, všechno lítá, bouřka jako blázen. Je již 10 hodin a musíme jít za tím naším exotem skrz liják. Sliboval a sliboval, hrozně se cpal, že nám vše zařídí a nenechal si vymluvit, že Bukoba je podle nás město, kde náhradní díl mít nebudou. Doporučovali jsme Mwanzu, ale on tvrdil, že to je nejlepší tam. Později jsme ale zjistili, že tam s největší pravděpodobností jen chtěl jet, měl tam kamarády, byl fotbal a chtěl mít sponzora, který mu zaplatí hotel i jídlo. Což se mu částečně povedlo. Trpělivost nám docházela každý den, když se čekalo na autobus z ugandské Kampaly, 2-3 x za den. Nikdy díl nepřišel. Pro nás již byl jasný lhář, mluvka nebo nešika. Párkrát autobus prohledali, ukazovali vše, co našli, jen ten náš díl nikde. Jednou zase přišlo něco úplně jiného, což se stát nemůže, když autorizovaný prodejce ví, co potřebujeme, má fotku dílu, výrobní číslo dílu i VIN auta. Tohle nemůže pokazit dodavatel, tomu nevěříme. Dostal poslední šanci do večera, což také samozřejmě nedopadlo. Když jsme mu řekli, že trpělivost má své meze a zařídíme si to sami, začal tvrdit, že do Kampaly zajede osobně. To už jsme nedopustili a další den jsme si šli objednat díl k Indům, kteří ho objednali v Dar es Salaamu s dodací lhůtou 2-3 dny, což nám zaručilo dalších několik dní čekání. 

2.5.  Dnes jsme odsouzeni opět k dlouhému čekání v tanzanském městě Bukoba. Stále tu trčíme, 300 km od našeho auta, které je stále v nějaké bezejmenné vesnici rozebrané. Dnes má prý přijít součástka na naši převodovku, jedná se o nějaké ložisko. Prý to přijde běžnou autobusovou linkou z ugandské Kampaly, což je asi 600 km odtud. Dnes jsme vylezli na místní kopec, hodně prudký, abychom se podívali na toto město trochu z ptačí perspektivy. Fotili jsme si hromadu sympatyckých marabu, kteří tu jen tak chodí mezi námi. Protože víme, že bus má přijet kolem 15. hodiny, pomalu jdeme na autobusák, abychom předešli našeho lháře, který nám jen lže a lže. Chceme být u toho, až součástka přijde. I tak nás ždíme a nechceme, aby ždímal víc, než je nutné. Jenže zjišťujeme, že bus může přijet klidně v 19 nebo 21 hodin. Na autobusáku ho potkáme a už nám začíná být jasné, že si s námi zase hraje. Pak přichází info, které jsme mohli očekávat. Bus je prý někde blokovaný a nepřijede. No a to už nám dochází trpělivost, rozhodujeme se okamžitě si koupit jízdenku do Ugandy a odjet si pro součástku osobně. Jízdenka je velmi levná, stojí 10 USD. Když to ale zjistí ten exot, začne se zapřísahávat, že už to má zaplacené a že ne, že to přijde zítra dopoledne. Nezbývá nám nic jiného, než mu dát poslední šanci. Jdeme se ubytovat a abychom mu nemuseli platit ubytování, řekneme mu, že bude spát s námi. 

1.5. Jsme na cestě měsíc a máme opět závažný problém, jako skoro každý den. Ráno nás vzbudí muenzin kolem 5. hodiny. Hned potom začnou kokrhat kohouti a pak se rozední. Uklidíme auto, zabalíme vše cenné a jedeme s tím chlapíkem. Nejdříve jedeme taxíkem za 35.000 tsh/500 Kč, pak dvakrát větší vzdálenost jiným taxíkem za 25.000 tsh/300 Kč a pak sběrným taxíkem, kde nás jede místo 12 jednou tolik, ale za nějakou mrňavou částku. Jenže muslim s čepičkou na hlavě jede, jak je u těchto kolektivních taxíků zvykem, jako prase. 140/h, pak brzda na 20 metrech, zatáčky, déšť, je mu to úplně jedno. Jede a Alláh jeho i nás ochrání. Jízda to byla ale opravdu hodně nebezpečná. Přijíždíme do města  Bukoba, kde prý možná ten náš díl seženeme, nebo ho necháme poslat z Kampaly v Ugandě. Nevíme, čím to je, ale ten chlap nás pěkně štve. Co slovo, to lež. Máme ho prokouknutého, a tak se snažíme ukázat, že nebudeme chodit, kam on pískne. Na vlastní pěst jdeme hledat servisy, které máme zjištěné, ale je svátek a je zavřeno. U Indů v obchodě zjišťujeme, že náhradní díl tu může být nejdříve za dva dny. Jenže ten náš kámoš tvrdí, že to tu bude zítra. Moc tomu nevěříme, myslíme si, jak známe Indy, že pokud to nedokážou oni, nedokáže to nikdo. Po tisícerém ubezpečení, že mluví pravdu, se ubytujeme u jeho kamaráda, je to levné a dobré. No a nezbývá než čekat a čekat a čekat. Musíme mu ale zaplatit ubytování i jídlo, což stojí asi kolem 600 Kč. Večer, když už spíme, nám klepe na dveře a chce ty peníze. Jen doufáme, že naše auto někdo mezitím nerozebere, neboť je 300 km daleko v jedné vesnici, která snad nemá ani jméno. Přes den to nehrozí, myslím, že servisák, který auto rozebral, by to nedopustil, je to otázka jeho cti, doufejme. Ale co v noci? Uvidíme. Ve městě Bukoba to vypadá docela na úrovni, pěkné domy, super silnice. Je to vedle Viktoriina jezera, pláže písečné ale koupání je prý nebezpečné. Můžeme chytit nějakou nemoc nebo nás může napadnout i krokodýl. Specifikem této lokality jsou mušky, neškodné, ale za to tu jsou v milionových počtech. Jsou to doslova hejna, mraky mušek, kterými se musí procházet. Ale jak se dočítáme v knize, je to tu odjakživa. Ptáčci se tu mají dobře, stačí otevřít zobák a proletět hejnem. 

30.4. Ráno hned po trapné asi hodinové proceduře, kdy úředníci dělají, že jsou chytří, jenže naše dokumenty nikdy neviděli, pokračujeme do Tanzánie. Především karnet jim zamotal hlavu, udělali tam chyby a ještě se tvářili, že je vše OK. Silnice jsou super a těšíme se, že se konečně někam posuneme. Najednou, asi po 100 km, přestane znenadání fungovat spojka. Tušíme průšvih. Vypneme motor, dáme jedničku a nastartujeme a jedeme pomaličku do nejbližší vesnice. Asi po 10 km ale musíme zastavit u závory a už to nerozjedeme. Baterie je KO. Místní Emilové, místo aby ucítili, že si mohou vydělat a nějak pomohli, jen se smáli. Jsme pro ně prostě “muzungu“. Nakonec odchytneme kamion, velkého sympaťáka, který nás zahákne a odtáhne do další vesnice, která je vzdálena asi 20 km. Tam se do opravy pustí s velikou vervou, jenže jak hodiny přibývají, tak je rozebráno čím dál tím více věcí. Nevěříme, že jsou schopni tohle všechno dát dohromady. Zatím posedáváme v cafetérii na teplé coca-cole, ale když večer zjistíme, že je nutné koupit nějaké ložisko v převodovce, které mají jen v Ugandě, tušíme, že tu ztvrdneme déle. Ještě večer za tu práci platíme asi 35.000 tsh/500 Kč a jdeme spát do našeho auta. Vše je rozebráno, řadící páka, podlahy, převodovka, výfuk a hromada dalších věcí. Ještě večer se domlouváme s jedním na první pohled velkým podvodníkem. Chce nám pomoci, trvá na tom, že zajede do Ugandy 1.000 km a pořád něco plácá. Nakonec, když se za něj zaručil věrohodný místní opravář, domlouváme se, že pojedeme s ním další den ráno. 

29.4. Ráno vezeme auto do servisu, ale kvůli zasekané dopravě přijíždíme o hodinu později. Když ho vyzvedáváme, zjišťujeme, že vše, co jsme chtěli udělat, udělali a převodovku si máme nechat překontrolovat v Dar es Salaamu. To je na dlouho. Když dojde na placení, Belgičan nic nechce. S tím nesouhlasíme, snažíme se mu dát alespoň 100USD, lahev slivovice nebo něco jiného, ale nechce. Říká, že nic nechce, že to máme považovat za službu od Belgie. Velmi rozpačitě odjíždíme, moc děkujeme a pak již frčíme pryč k tanzanským hranicím. Naše vízum vyprší za pár hodin. Během krátkých pár minut, co kupuji zeleninu, se Veronika setká s Češkou, která tu prý žije 4 roky. Neměla čas, vzala si na nás jen kontakt a odjela. Ani jsem neměl tu čest se s ní poznat. Na hranice přijíždíme přesně v 18 hodin, stihneme si udělat administrativu a odjíždíme vyřídit tanzanské papíry. Díky časovému posunu je již customs servis zavřený. Chvilku se dohadujeme s úředníkem, ale ten je neoblomný. Vyřídíme si alespoň pasy a víza. Abychom mohli projet do areálu, musíme překonat závoru, kterou nám úředník nechce otevřít. Protože jsme již předtím dostali povolení projet, rozhodl jsem se pomalinku závoru popotlačit autem a projet. Sice to vypadalo na mezinárodní konflikt, nakonec jsme to vyřešili. Spát nám dovolili přímo u policie, kde jsme si jak uvařili, tak vyprali a vysprchovali se za čumění asi 10 chlapů.

28.4.Ráno nespěcháme nikam jinam než do naší kavárny. Opravu auta máme rezervovanou na 14. hodinu. Super snídaně, čerstvé bagety a máslo, to bohatě stačí. A internet. Do redakce Lidovek posílám článek a odjíždíme do servisu. Velice nás překvapuje chladný přístup značkového servisu, ani nám nedají prostor vysvětlit naše problémy a už si řidič sedá za volant, nás div nevystrčí a odjede za těžká vrata, která se zavřou. Nechápeme nic. Musíme se technika domoci v recepci. Nakonec si pro nás přijdou a v tu ránu se objevíme v neuvěřitelném areálu plném heverů a aut. Servis na úrovni, koukáme na to jako na zjevení. Majitel je prý Řek. Jediný bílý chlápek se pouští do práce i s několika černochy. Ukazují nám, jak neuvěřitelně je vše v podvozku uvolněné, zohýbané a pomlácené. Vše utáhnou a svaří a domlouváme se ještě na další den. Běloch, který je původem z Belgie, nechce žádnou zálohu, což nás udiví, čekáme že to bude další den dost drahé. Poděkujeme a jedeme si najít místo na spaní nad město Bujumbura. 

27.4. Hned ráno mizíme, než si nás všimne policie, vybíráme peníze a odjíždíme, nám důvěrně známou cestou přes hory do Burundi. Trvá nám to něco přes 6 hodin. Na hranicích mezi Kongem a Burundi uděláme administrativu, kupujeme víza za 40 USD a pospícháme do naší restaurace Le Café Gourmand. Máme v plánu zde strávit 2 relaxační dny. Jsme hrozně špinavÍ, nemáme vodu na sprchování, prádlo špinavé. Přesto z téhle krásné kavárny odcházíme až večer, protože jsme nebyli schopni se odlepit. Za tmy doplňujeme vodu u nějakých kluků co myjí auta, kupujeme 16 lahví vody a 15 km za městem gruntujeme auto, sprchujeme se a pereme.  

26.4. Ani ráno internet nefunguje a to nikde. Dokonce ani bankomaty. Musíme co nejdříve pryč, nemáme peníze. Jedeme do Bukavu, které již z loňska známe. Tak bankomaty fungují. Jenže hloupých 150 km jedeme až do noci. Cesta vede přes hory kolem jezera Kivu. Je zde nádherná krajina, několikrát jsme vyjeli až nahoru a zase dolu. Myslím, že nadmořská výška se pohybovala mezi 1.500 – 3.000 m.n.m. Bylo to hrozně náročné, ale super. Viděli jsme také, jak se vylupují kávová zrnka, jak se suší a jak chutnají. V jedné vesnici nám jeden maník opravuje gumu a jako vždy se kolem nás soustředí hromada místních. Bylo jich ale tentokrát asi 200 a měli jsme co dělat, abychom naše auto uchránili ze všech stran. Bylo to tak nepříjemné, začali být agresivní, že jsem musel přistoupit k tomu, že jsem vytáhnul paralyzér a do vzduchu ho zapnul. Když viděli ten elektrický proud, všichni se velmi rychle vzdálili. Byli jsme rádi, že můžeme odjet a to byl okamžik, kdy nás začali místní opravdu štvát. Spíme na kruháči v Bukavu.

25.4. Do města Goma přijíždíme dopoledne. Jako první kupujeme tlumiče, opravujeme brzdový systém, opravujeme pneu a další věci. Snažíme se až do večera kontaktovat jednu dámu, s kterou se chceme sejít. Přes úsilí, které tomu věnujeme, se nám to nedaří. Hledáme proto hotel a za 40 USD se ubytujeme, již podruhé od našeho odjezdu z Nairobi. Bohužel internet nefunguje, a tak doufáme, že se nám podaří navázat spojení zítra. Goma je obrovské město a jsme rádi, že jsme někde, kde lze našemu auto pomoci. Je tu ale spousta nebezpečí, málem nám někdo vlezl do auta z druhé strany a okradl nás, čemuž se podařilo zabránit. Následně jsme ale stejně přišli o hromadu peněz. Město je plné jednotek UN. Každé druhé auto je UN nebo jiných humanitárních organizací. Je jich ohromná koncentrace. 

24.4. Dnes brzo ráno odjíždíme od závory a rovnou nás to vede přes hory. Neuvěřitelné krpály, cesta kamenitá, ostré kameny, bláto, hluboké kaluže. Naše rychlost je opět hluboko pod 20km/h. A to celý den. Ale to nám tak nevadilo, galeje jsou vykoupeny nádhernými výhledy na národní park Virunga, který je na seznamu UNESCO. Do parku žádný vchod nevede, nám se ho nepovedlo najít, přesto jsme jím projeli skrz po „silnici“. Na jednom komplikovaném místě, po nočním vydatném dešti, kdy jílovitá cesta klouže jak hrom, přijíždíme do zcela zasekaného místa. Cestu zcela zablokoval kamión s benzínem. Pokouším se projet, ale zapadneme. Vytahuji proto naviják a přes banánovník se chci vytáhnout. Ten ale málem vytáhnu i s kořeny ven. Nakonec jsme venku, jenže projet se nedá. Místní se chopí lopat, a když vykopou kolem kamionu místo, vjedou tam náklaďákem se 40 lidmi na korbě a zapadnou hned také. Oni ale všichni vyskákali, chytli se za lano a ten náklaďák vytáhli. Neuvěřitelné. Nakonec všichni nějak projedou, jak se ale takový náklaďák dá vyprostit, to nevíme. Dnes se nám povedlo prorazit první gumu. Hned to vyměníme a pokračujeme. Praskají nám ale oba nové tlumiče za 10.000 Kč, které nám montoval servis v Nairobi. Vypadávají nám péra a máme opět prasklou brzdovou hadičku a vyteklou tekutinu. Nezbývá nám nic než jet krokem a to až do města Goma.

23.4. Hurá, to není možné. Město Nia – Nia. Konečně benzínka a světe div se, Konžané dokážou udělat hliněnou cestu na úrovni. Nyní již vede široká, uválcovaná cesta, po které nikdo jiný než naše auto nejede. Občas někdo projede, ale prakticky tu nikdo nejezdí. Další absurdita. Jen doufáme, že to není jen kousek. Dnes jsme ujeli 400 km a to bylo něco. Cítíme, že to nejhorší je za námi. Jediný důvod, proč jdeme v tento krásný den spát, je fakt, že je silnice v noci uzavřena kvůli bezpečnosti. Nacházíme se v regionu Severní Kivu, kde probíhají stále boje mezi asi 40 protivládními skupinami a vojáky. Právě proto zde je na každém kroku základna jednotek UN, jsou zde plně vyzbrojeni vojáci, samopaly připraveny ihned pálit, tanky přikryté pod plachtou, obrněné transportéry. Zároveň tu mají svá sídla další humanitární organizace. Po cestě jsme projížděli malou vesničkou, kde bylo několik obrněných vozidel UN, vojáci kolem několika domů opřeni o zeď a zrovna probíhala nějaká akce. Vojáci UN byli většinou Nepálci, pár Indů a také jsme zahlédli Pákistánce. 

22.4. Další den je stejný jako předešlý, jen bahno, rákosí, bambus a stále jedoucí naviják. Každou chvilku se musím proklestit vysokou ostrou trávou, která je o 2 metry vyšší než já, a hledat strom nebo pevný bod, o který se můžeme vytáhnout. Jsme poškrábaní, plný puchýřů a vyrážky. Přesto nám to nevadí, chceme ujet co nejvíce a přiblížit se místu, kde to již bude lepší. Tentokrát ze zoufalství jedeme až skoro do půlnoci. Nechceme už dobrodružství, zároveň strašně oceňujeme naše auto, protože to co dokázalo dosud, za to se stydět nemůže. Víme, že si sáhlo na dno svých možností. A co pneumatiky? To je další zázrak. Máme 2 rezervní, za prvních 4.000 km žádný defekt, jen jsme museli ucházející jednou slepit. Pokud by byl problém, tady nám nikdo nepomůže. Každá guma je jiná, jiné značky i stáří, přesto drží. Během dnešní trasy potkáváme zvláštní kmeny. Dochází nám, že se jedná o Pygmeje. Jsou divocí, prsa daleko od sebe, malého vzrůstu a bohatého tetování. Jsou oškliví a jsou úplně odlišní od zbytku lidí, kteří zde žijí také. Potkali jsme asi 10 vesnic, kde žijí, bez ohledu na jejich stáří, vždy když od nich odjíždíme, všichni běží jak šílenci a skáčou na auto, visí na něm a vezou se. 

21.4. Mám narozeniny a až během dne zjistím, že na ně jen tak nezapomenu. Ráno se vysoukáme, potřeseme rukama místních poloindiánů, obdarujeme je jídlem a padáme. Již za hodinu převracíme auto.  Jsme úplně na boku, a protože jsme tohle zažili poprvé, vůbec nevím, co se může s autem vlastně stát. Všechny tekutiny mají tendenci vytéci a jen odborník tuší, co se může stát.  Jako první zjišťujeme, že vytéká olej. Nevíme odkud, a tak ho zachytáváme do lahve. Kolemjedoucí na kole je naštěstí aktivní, rozhoduje se mačetou nasekat kůly, a když vyndáme hevery, začneme auto dávat na kola. Ten pocit, kdy se vše v autě vysypalo, oba ležíme na okně spolujezdce, otevíráme těžké dveře a vylézáme ven, je nepopsatelný. Byla zde kolej hodně pod úrovní druhé koleje. Jezdí zde jen motorky a kola. No a jak jsem tam vjel, pomalu se auto převrhlo. Nic dramatického, rychlost 10 km/h, víc ne. Naštěstí zde byla jen tráva a tak se ani okno nerozbilo, nic se nepomačkalo. Nyní je nutné dát auto na kola. Po 3 hodinách heverování se to podaří. Překontrolujeme tekutiny, do motoru nalijeme raději olej a místním chlapíkům dáváme za své snažení odměnu 140 USD, což je částka velmi vysoká. Jsme teprve na začátku, všude prales, nevíme, co nás čeká. Největší nepřítel je právě NEJISTOTA. Všude jsou jen pralesní lidé bez kousku civilizačního výdobytku. Funguje tu jen obchod výměnný, po místních stezkách jezdí jen hodně obtěžkané motorky nebo kola. 

20.4. Hned ráno nás probudí strašný liják. Máme potíže se startováním a přestala fungovat zpátečka. Třeseme se, co nás čeká. Z nenadání končí sranda. Z jedné vesnice do větší jedeme po pěšině tak dobré pro kolo. Po pár kilometrech se otočíme a jedeme zpět, jsme si jisti, že jedeme špatně. Jaké bylo naše překvapení, když zjistíme, že to je správná cesta. Vracíme se a opatrně se protloukáme úzkou pěšinkou, která se často úplně ztratí. Naše rychlost 3 km/hod nám trochu vadí, víme ale, že po 30 km bude další vesnice a doufáme, že to bude lepší. Tento úsek ale jedeme celý den. Naviják je pro nás zcela nepostradatelný, téměř není kilometr, kde by nebyl potřeba. Jen doufáme, že se nerozbije. Vysílení zastavujeme u nějakého hliněného domku, je taková průtrž, že nevíme, kam voda může vůbec dosáhnout a zda nás to neodplaví pryč. Usínáme za bouřky.

19.4. Z velkého města Yei, tolik opěvovaného všemi Jižními Súdánci, kterých jsme se na něj zeptali, je nakonec město totálně zaprášené, ničím zajímavé a bez jediného kousku asfaltu. Snažíme se vyměnit nějaké dolary na černém trhu, jinde to možné není. Kurz byl ale hodně špatný. Bereme proto naftu, kupujeme velkou zásobu balené vody – kolem 60 lahví a odjíždíme. Cesta k hranicím je ale již téměř neprůjezdná, dokonce vytahujeme nějaké jiné auto, abychom mohli přejet. Díry plné vody jsou hodně přes metr hluboké a převrhnutí hrozí prakticky pořád. Míjíme humanitární vozidlo a informujeme se, zda jsou vůbec hranice otevřené a zda to je průjezdné. Pozitivní info nás posouvá dál. Překvapuje nás ale absurdita v těchto zemích dost běžná. Hraniční přechod, nová nádherná odbavovací budova, pasová kontrola se snímáním našeho oka a otisku palce, úředník vyfiknutý jako někde na letišti, čistý, slušný a ochotný. Když se zeptám, jaká je frekvence tohoto přechodu, získáváme informaci, kterou jsme čekali. Někdy projede jedno auto za den, někdy žádné. Úsměvné. Po administrativní prohlídce přichází zevrubná kontrola auta, vojákovi při tom překáží jeho samopal, což ho od důkladné kontroly neodradí. Tvrdneme tu asi 1,5 hodiny. Po projetí brány na nás čeká další administrativa na straně Konga. Koukají na nás, co tu děláme, nemohou najít klíče od brány. I zde se budova staví nová. Přestože nám naše vízum začíná platit až o půlnoci, úředník to přehlíží a po opětovné zevrubné prohlídce auta odjíždíme. Administrace pasová proběhne až ve městě ABA, kam úředník telefonoval. Když tam dojedeme, brána je zavřená. Jdeme proto hledat někoho, kdo nám vše vyřeší. To město bývalo zřejmě perlou této oblasti. Staré nádherné koloniální cihlové domy všude kam se podíváme. Bohužel jde ale o zašlou slávu, vše je zpustlé a zřejmě i opuštěné. Ale ne všechno. V jednom z domů totiž žije jedna rodinka, dáma k nám přichází s kabelkou v nádherných šatech s velmi dokonale upravenými vlasy. Vytahuje z kabelky blok i razítko a tvrdí, že nám udělá administrativu. Se stejnou noblesou, jakou zde před námi vystupovala, si také bez mrknutí oka dokázala říci o 50 USD za razítko do pasu na osobu. Nakonec sice dostala dost, rozhodně ale ne všechno. Přesto nás to zpětně mrzelo, že jsme ji skočili na lep. Důležité ale pro nás bylo,aby razítko bylo na svém místě a my jsme mohli pokračovat. Jenže zde byl zádrhel další. Když jsme chtěli otevřít bránu, přišel nějaký chytrolín a rozhodl se nás trochu „podojit“. A už to jelo, kde máme tohle a tohle, musíte si koupit tohle a bez toho vás nepustíme. Jiný měl naše pasy a nechtěl se jich vzdát. Po dobré hodině, kdy jsme trpělivě odolávali tlakům, jsem se rozčílil, chlapovi jsem vyrval doklady z ruky, řekl jsem, že jsme platili za vízum hodně peněz a za karnet hodně peněz a že už nic nebude. A nebylo. Najednou to šlo, a když jsem se nedokázal domoci někoho, kdo otevře bránu pro projetí a jal jsem se ji objet, najednou jeden vytáhnul klíče a otevřel ji. Opět bylo na řadě naše kázání, že jedeme obdivovat jejich zemi atd. a že nám dělají jen zbytečné potíže. Nakonec odjíždíme, všichni chtějí vizitky a třesou si s námi rukou. Ještě večer vaříme, ale je kolem nás téměř neprostupná džungle hmyzu. Nepředstavitelná hejna. Nakonec jsou naše špagety plné hmyzu, kterému se nedalo ubránit. Ve vzdálenosti asi 50 km od hranic je docela slušná cesta, úzká ale rovná. Udivuje nás to a uchlácholí naše původní představy o tom, co nás asi čeká další dny. 

18.4. Ještě celý den jsme se plácali ve městě. Jenže tu není nic k vidění, je to chaotické, špinavé město plné policistů i vojáků. Kontrola našich dokladů nás postupně dohání k šílenství. Již je odmítám ukazovat a párkrát i ujedu. Vysvětluji jim, že jsme přijeli obdivovat jejich zemi, že jsme katolíci jako oni a že chceme v jejich zemi utratit nějaké peníze. Že nemáme zájem se každých 5 minut dohadovat s policií. Nasazujeme taktiku, která se nakonec osvědčila, a používáme ji vlastně pořád. Mluvíme česky, podáme ruku, dáme propisku a na jejich žádost o řidičák a další doklady se loučíme, usmíváme, děkujeme a odjíždíme. Během dne navštěvujeme restauraci, u které stálo auto mírových jednotek UN, což je podle nás znamení, že se jedná o dobrý podnik. Oni zde pracují a ví, kam jít. Mají stejné potřeby jako my, a proto zasedáme do krásných proutěných křesel. Jejich úslužnost nás dostává a my hádáme, jaké národnosti jsou. Typujeme Íránce nebo Turky. Nakonec se s šéfem, který za námi hned přiběhnul se svojí vizitkou, pobavíme a je nám to jasné. Jsou to Libanonci, kteří zde podnikají. Snažíme se je udivit znalostí jejich vlajky, což se povedlo a vysvětlujeme jim, že naše česká módní návrhářka Blanka Matragi obléká nejváženější lidi v jejich zemi. Před setměním odjíždíme z města směrem do Yei. Hned při výjezdu dochází k nepříjemné zevrubné kontrole, veškeré věci musí ven a vojáci hrabou a hrabou. Jsem naštvaný do běla, vysvětluji jim, že jejich chování není v pořádku, což je nakonec samotným šéfem uznáno, dochází k omluvě a odjíždíme. Cesta je opět strašná, takže se plazíme dvacítkou. 

17.4. Noc jsme přežili bez potíží, spali jsme na polovině cesty mezi hranicemi Keni/JS a Juby. Během cesty jsme nepocítili ani náznak nebezpečí, pravdou ale je, že pokud by z lesa vylezlo několik chlapů se samopalem, nevím, co by se dalo, kromě vyjednávání, dělat. To se naštěstí nestalo. Psychologický pocit nebezpečí ale cítíme, protože každý chlap, který se na cestě ukáže, má samopal. Jen tak si ho nese přes rameno. Na několika kontrolních stanovištích o nás nejeví téměř žádný zájem, jen líně sundávají provizorní závoru z bambusu a projíždíme. Čím více se blížíme do Juby, tím více se zbraně vytrácejí a mění se na klacky. Je to lepší pocit a jsme již klidnější. Po 18 dnech v autě jsme si museli v Jubě dopřát ubytování se sprchou a trochu toho civilizačního komfortu. Věděli jsme, že Juba je velmi drahá, a tak jsme hledali něco, kde se dá osprchovat a posedět na internetu u studeného piva nebo coca-coly. Našli jsme nízký hotel ve stylu těch amerických zařízení, kde stojíme autem přímo před naším pokojem. Vlastníkem je Ind. U nich není nikdy problém s čímkoliv. Vyměnil nám peníze, ubytoval a trochu jsme si popovídali. Vysvětloval jsem mu, že jsem již byl v Indii několikrát a jak je super. Nakonec si zde trochu uklidíme, vypereme a jdeme spát. 

16.4. Průjezd nebezpečným územím do JUBY. Vstupujeme do Jižního Súdánu, tolik problematické oblasti a to ze strany, po které projelo jen málo lidí. Pokud má někdo zájem do Jižního Súdánu jet, dostane se tam pravděpodobně jen letecky do Juby, nebo autem z Ugandy. To je nejběžnější způsob. Z východní strany to je problém a prakticky nikdo to nedoporučuje. Existuje tu prý velmi silná pravděpodobnost, že to nedopadne dobře. Všude straší a straší. Ani nám se nechtělo příliš riskovat, přesto jsme se blížili a počítali s tím, že pokud se nám nebude situace líbit, bereme zpátečku. Jenže kohokoliv jsme se zeptali, všichni tvrdili, že situace je velmi dobrá. Nebyl nikdo, kdo by nás odrazoval. Kromě jednoho pumpaře, který tvrdil, že tam včera vybouchla benzínka. Takže jsme se rozhodli, že to projedeme. Bylo před námi 380 km z hraniční čáry do Juby, silnice prostě otřesná, hluboké díry třeba i metr. Naše auto bylo prakticky stále v takovém náklonu, že neustále hrozilo, že se převrátíme. Projížděli jsme velké množství mostů, které bylo dost problematické přejet. Pokud se přes něj nedalo jet, vedla korytem řeky objížďka. Po cestě bylo hodně aut, které svoji cestu nedokončily, mezi nimi i kamión, který v korytě řeky zapadnul, převrátil se a již tam zůstal. Přes velmi rozporuplné informace na internetu nebo z médií a informacemi přímo z místa, jsme i přes nulové potíže měli trochu vítr z lidí, které jsme minimálně na polovině trasy potkávali. Muži chodí výhradně s dlouhou zbraní nebo samopalem přes rameno, několik málo vesnic, které na trase jsou, je hlídáno vojáky zleva i zprava, v jednom místě jsme potkali také rojnici vojáků se zbraněmi mířící do buše nebo nastartovaný tank  v jedné vesnici. Na druhou stranu je nutné podotknout, že přes všechny kontrolní body jsme projeli bez otázek a úplně v pohodě. Přesto jsme byli rádi, když jsme tu první polovinu měli za sebou. Zdá se, že nejsložitějším rozhodnutím bylo právě to rozhodnutí to zkusit projet, vše ostatní již bylo bez potíží.  Když se začalo stmívat, objevili jsme asi 10 dívek a dam v pokročilém věku u vyschlého koryta řeky, kdy vykopaly asi 3metrovou díru, ve které jedna z dívek nabírala vodu a podávala ji nahoru ostatním. Když měly své kanystry plné, nabídnuli jsme jim, že je odvezeme domů. Souhlasily. Kanystry jsme dali na kapotu i dovnitř, kam se nacpalo také asi 5 lidí, další se pověsili na auto a stáli na stupátkách. Pomalu jsme jeli k nim domů. Bylo to několik kilometrů a nám se podařilo pořídit řadu filmového materiálu z tohoto momentu. 380 km jsme ujeli za 20 hodin, tzn., že průměrná rychlost nebyla větší než 20 km/h. Když jsme se ocitli na asfaltu, ohluchlí, zaprášení, obložení našeho auta bylo opadané a vše hnědé, olej na střeše auta se při nárazech rozlíval a auto vypadalo jako po boji.

16.4. Súdánské hranice a potíže. Na súdánské straně hranic již začínají potíže, které se táhnou několik hodin. Úředníci chtějí kompletně vystěhovat naše auto, rozebrat stan a vše, co se jim nelíbí, dávají na stranu. Střídá se tu asi 10 lidí, všichni se tváří, že to je jen formalita a hned pojedeme, jenže opak je pravdou. Mezi věcmi, které jim připadají podezřelé, jsou dva pepřové spreje. Ty jsou i přes protest zabaveny s argumentem, že jedeme do bezpečné země. Pak přichází na řadu elektrický paralyzér, který máme pro případnou obranu. Bylo jasné, že nesmím dopustit, aby nám ho vzali. Když se ptají, co to je, říkám jim, že mám problém se srdcem a že to je defibrilátor. To vzal úředník bez problémů a já ho hned schoval. Největší potíž byla s kamerou GOPRO. Tu zkoumali asi 3 hodiny. Nakonec nám suše oznámili, že můžeme jet, ale kamera je zabavena. V ten okamžik přišel můj osvědčený způsob obrany. Strašně jsem třísknul dveřmi a začal česky nadávat. Šel jsem za šéfem a řekl, že jsme přijeli poznat jejich krásnou zemi a že chceme vrátit naši kameru (tvrdili jsme, že to je GPS modul) a že jedeme, v opačném případě voláme na ambasádu nebo se vracíme do Keni, ale v žádném případě ji zde nenecháme. Kombinace mé rozčílenosti a Veroniky smírného rozmlouvání mělo své ovoce. Kameru jsme dostali, zaplatíme 50 USD za používání silnic a odjíždíme. 

16.4. Kakuma, obrovský utečenecký tábor v Africe. Ráno vstáváme před šestou a zajíždíme obhlídnout město. Potom se začneme pídit po utečeneckém táboře, který tu prý je třetí největší na světě. OSN má toto místo pronajaté na 50 let. Jsou zde lidé utíkající před válečnými konflikty, vražděním a hladomorem z Ugandy, Rwandy, Konga, Jižního Súdánu a dalších. Zjistili jsme, že pokud již dostane taková osoba statut uprchlíka, má nárok v podstatě bez omezení času na tomto místě setrvat. Mají sice pravidelný přísun potravin, je o ně nějak postaráno, zvyknou si na tento systém a už se jim odsud nechce. Považují jistotu zde za víc než nejistotu tam, kam by se po mnoha letech nebo i desetiletích vrátili. Tam by museli začínat od nuly. Protože jsem viděl několik takových táborů pod správou OSN v Pobřeží Slonoviny, kde byl tábor téměř hermeticky uzavřený, hlídaný vojáky a vše bylo za vysokým ostnatým drátem, představoval jsem si tento tábor podobně. Byli jsme ale překvapeni. Zahnuli jsme hned za první cedulí s označením USA, kterou jsme měli při cestě. Od hlavní cesty tam vede asi 2km silnice. Nikde jediný voják, jediné kontrolní stanoviště, malé igelitové stany s logem UNHCR a žádné ploty. Vše je otevřené, jedná se o docela slušnou vesnici, děti si hrají na hřišti fotbal, u každého stanu se něco vaří, ženy sbírají klestí po okolí. Působilo to na nás velmi pozitivně. Rozhodli jsme se  pokračovat dále. Do Kakumy jsme jeli z Nakuru po šílených cestách, průměrná rychlost byla asi 25 km/h. Bylo to 700 km galejí. Nyní, mezi městy Kakuma a Lokichokio, vedla prvotřídní asfaltka. Jedná se o jedinou, asi 100km spojnici mezi hlavními sklady humanitární pomoci na severu a Kakumou. Asi v polovině trasy jsme si odbočili do buše mezi akátové stromy uvařit a vyprat všechno prádlo. Nádherná příroda, krásné kopce, ale hlavně hluboké ticho, které občas prořízne projíždějící kamion. Když jsme měli vše hotové, prádlo viselo na šňůrách i stromech, objeví se dva kluci z místního kmene. V ruce nosí jen hůlku a takový podstavec, který používají pro spánek pod stromem. Jednoduše si lehnou na záda a pod hlavu si dají tento držáček. Koukali na nás mlčky, jako bychom právě spadli z nebe. Nechali jsme je, ať sledují, co děláme a když se nám to zdálo dostačující, nasadil jsem si na tělo kamerku a ukázal jsem jim tekoucí vodu z naší sprchy. To bylo smíchu. Chtěli vědět, co je uvnitř, tak jsem jim dával nějaké věci jako je propiska, blok, míč, ale to všechno odmítli. Nechtějí mít žádné zbytečnosti, chtějí jedině jídlo. Dal jsem jim tedy lahev vody, ke které měli také výhrady. Když jsme jim vysvětlili, že je to to samé, co teče z našeho kohoutku, hned ji vypili. Dostali také konzervu s fazolemi a nakonec je zajímala i naše technika. Ukázali jsme jim, jak foťák přibližuje a to je strašně bavilo. Každopádně, vše bylo doprovázeno smíchem. Bylo to fajn setkání. Odjíždíme a za chvilku dorážíme do Lokichikio. Sklady humanitární pomoci, údajně největší v Africe, nemůžeme najít, a tak doplňujeme pohonné hmoty, vodu a jedeme na místní letiště zařídit administrativu. Customer servis zde kupodivu funguje a razítko do karnetu je otázkou 3 minut. Sice musíme úředníkovi radit, což je běžné, oni se s karnetem jen těžko někdy setkají. Odchytne nás ale nějaký aktivista, chce nám něco povyprávět, domlouváme se s ostrahou, že si můžeme na chvilku sednout do baru pro piloty přímo na letištní ploše. Dáváme si colu a pak už míříme na hraniční přechod, na kterém dostaneme výstupní keňské razítko do pasu. Jedná se o přechod, přes který projede sem tam nějaký humanitární pracovní, ale jak jsme vypozorovali, je to místo, přes které jezdí právě žadatelé o statut uprchlíka. Smutný byl zážitek s mladým klukem, který zde byl zavřený hned vedle okénka k vyřízení formalit a přes mříže natahoval ruku a brekem se dožadoval pozornosti. Brečel nahlas a říkal, že mu zabili tátu. Jeho nářek byl slyšet všude. 

15.4. Poslední opravy a dlouhé čekání. Ráno, hned po úklidu auta jedeme do města. Hledáme servis a nacházíme ho hned na kraji města. To nám vyhovuje, protože jsme ušetřeni „čumilů a příživníků“, kteří stále chtějí s něčím pomáhat, všichni jsou chytří a všichni mají nějaký nápad, přitom jim jde jen o to, aby byli vidět a nakonec si mohli říci o peníze. Včera večer to bylo opravdu strašné, nestačil jsem hlídat auto, stále mě někdo chytal za rukáv a něco chtěl. O Veronice ani nemluvím, tu jsem skoro neviděl, byla uprostřed zvědavého hloučku kluků ne starších 20 let a ti se na ni lepili tak, že to už trochu přeháněli. Když místní servisák zaregistroval, že jsme vjeli do jeho dvora, bez ohledu na skutečnost, že je teprve 8 hodin (on začíná v 9 hodin) skočil do montérek a hned začal závadu odhalovat. Brzy přišel na to, že v chladiči je pididírka. Vymontoval ho a mladíka poslal s chladičem v podpaždí do 2 km vzdálené opravny. Nám nezbylo nic jiného, než se uklidit do nedaleké „cafeterie“, kde jsme na hnusných plastových židlích seděli asi 3 hodiny. Jejich sortiment byl ohromující, smažené pirohy a hrnek kávy přetékající na podšálek, to bylo ranní menu. Polední menu byly hranolky s kečupem. V jedné chvíli jsem si vyběhnul na místní kopec, což mi zabralo asi 30 minut. Po namontování opraveného chladiče nám ještě překontroloval oleje v diferenciálech a doplnil olej do převodovky. Poté se ale k naší nelibosti rozhodl auto vyzkoušet a odjel si s kolegou na 30km vyjížďku. Spotřeboval čtvrtinu nádrže a tvrdil, že to musel vyzkoušet. Že při tom našemu autíčku určitě ublížil, protože oni jsou zvyklí jezdit přes ty neskutečné díry plnou rychlostí, nás děsilo nejvíce. Přeci jen jsme měli před sebou náročnou cestu po Jižním Súdánu, kde prý žádné náhradní díly na Land Rover nemají. Nakonec to stálo všechno 21.500 KSH, což je asi 5.000 Kč. Odjíždíme směrem do Kakumy, kde je jeden z největších táborů pro uprchlíky v Africe,kam přijíždíme večer a hned na prvním kontrolním stanovišti se ptají, k jaké humanitární misi patříme. Byli překvapeni, že k žádné. Nakonec nás po pár otázkách pouštějí a my zajíždíme kousek za městem do pouště si lehnout.

14.4. Prasklý diferenciál,naše auto hoří a prasklý chladič .Probouzíme se do krásného dne. Celou noc kolem nás jezdili kamiony a nebylo to moc příjemné. Obrovské díry, pískovo-kamenitá cesta a oni jezdí jako blázni. Jedou sice třeba 50 km/h, ale to je na tento terén dost. Projíždíme nádhernou tichou krajinou, všude jen písek a roztroušené stromky, takové ty africké akáty. Pobíhá tu spousta maličkých srnečků. Všude trčí termitiště neuvěřitelných tvarů, které připomínají nejčastěji zvednutý prostředníček. Zjišťujeme, že nám teče zase olej z diferenciálu, už nás to opravdu točí. V jedné vesnici, kde žijí divné kmeny, se toho ujímá asi 18letý kluk. Samozřejmě za mohutné asistence dalších 10 kluků a také 150 dětí. Všichni něco chtějí, všichni nás tahají za rukáv. Zjišťujeme, že je prasklý kryt diferenciálu. Protože servisák nemá nářadí, rozhodne se nám to tam dole rozřezat. Nechá vytéct asi 2 litry oleje a začne to svařovat. Olej hoří, jde vidět, že to hoří i uvnitř, chytne i plastová nádoba s olejem. To ale nevadí, kluk to nakonec svařil. Přišli se s námi osobně přivítat místní stařešinové, všichni mají tak kolem 100 let, jsou na tom opravdu hodně špatně, nevidí, neslyší, všichni měli ve spodním rtu vklíněný dřevěný kolík. Každopádně bylo vidět, že jsou velmi váženými obyvateli. Když totiž všichni žebrali o jídlo, nezapomněli připomenout, jestli nemáme něco pro starší. Tlak byl tak enormní, podávání rukou všech stařešinů tak silné, že jsem neodolal a dal jsem každému pytlíkovou polévku. Zbyla nám již jen jedna. Odjíždíme, už se to tu nedá vydržet. Problémy nekončí, asi po 20km se objeví v autě znenadání kouř. Prudce zabrzdím a začínáme zjišťovat, v čem je problém. Hoří pod sedačkou, proto ihned začínáme ručníkem hasit a poté odpojuji baterii. Je v ní propálená díra. Myslíme, že už to je konec, když najednou vidíme plameny a kouř pod obložením. Obložení nejde vytrhnout, proto natáčíme vodu do plastové lahve a lijeme vodu za obložení. Hoří i koberec, a tak vody spotřebujeme asi 10 litrů. Později zjišťujeme, že shořel kabel, který nám tam instaloval servis v Nairobi, aby propojil baterii pod sedadlem s baterií, která je na střeše a slouží výhradně pro svícení při vaření nebo sprchování. Požádal jsem je totiž, aby baterii nabili, a když nám auto předávali, jen mezi řečí prohodili, že už ji nabíjet nikdy potřebovat nebudeme. Pochopili jsme to tak, že je prostě dobře nabitá. No, dopadlo to ještě dobře. Tím ale potíže nekončí. Celý den je tak hrozná cesta, že jsme od rána do večera ujeli jen 130 km. 20 km před příjezdem ale začíná auto ztrácet výkon a hned na to zjistíme, že vaříme. Nechápeme to. To snad není možné, máme tolik problému. Kdy to skončí? Nalijeme do chladiče asi 4 litry vody a odjíždíme. Doufáme, že tam bylo jen málo vody a že nyní to bude OK. Když jsme odjížděli, asi 30 dětí, které nic nedostaly, protože jsme měli jiné problémy, než jim dávat pozornosti, nám pustilo kohoutek na autě a když jsme zastavili po pár kilometrech kvůli vaření, zjistili jsme, že voda je všechna pryč. Ještě že jsme měli pár lahví pitné vody uvnitř. Poté jsme se vydali do města  Lodwar, kde nám místní prohlédli auto. Měli nápad, jak spravit chladič, který opravdu někde tekl, ale rozhodli jsme se pro opravdový servis, který snad zjistí pravou závadu. Nechceme se spokojit s nějakým polovičatým řešením.  Nakupujeme karton vody, doplňujeme naftu, místní pumpař s ochrankou nám donesou asi 40 litrů vody v kanystrech, které nalijeme do naší nádrže a jdeme spát do pouště.

13.4. Celé dopoledne jsme  v kavárně v Nakuru, snažím se napsat reportáž a zjišťujeme si aktuality na webu ohledně našeho plánu projet po údajně nebezpečné cestě z Keni do Jižního Súdánu. Současně se pokoušíme komunikovat s koordinátory, kteří mají zprostředkovat setkání s jedním dítětem, které podporuje náš kamarád Honza Šup. Jenže komunikace je složitá, přehazují si nás jako horký brambor, navíc jsou prázdniny, a když jeden z nich chce konečně číslo dítěte a to hned, zasekne se to úplně. Na ostrov Rusinga  proto nakonec nejedeme. Určitá šance, že toho kluka navštívíme, ještě je, až budeme u Tanzanie. Nabíráme proto naftu do zásoby na střechu, plníme nádrž vodou na sprchování a jedeme 360 km po neskutečně příšerné cestě.

12.4.  Dnes ráno jsme vstávali v 7 hodin a hned jsme jeli do NP Nakuru. Povedlo se nám projet do něj za cenu pro místní, místo 160 USD jsme platili 2.750 KSH (680 Kč). V parku jsme najeli 120 km a kromě nádherných, ale opravdu super plameňáků a další hromady ptáků jsme viděli nosorožce, vodušky, kudu, zebry, žirafy, šakaly, buvoly, želvu, prasata bradavičnatá, sviště, pštrosy, opice. Byl to super zážitek, nakonec se nám podařilo v hustém dešti zajet při couvání do hluboké díry, auto se málem převrátilo, balancovalo na hraně. Nakonec se nám ho podařilo vytáhnout navijákem. Celý den jsme ale hledali kočky (šelmy), což se nepodařilo. Povedlo se nám najít docela fajn vodopád, u kterého jsme si uvařili těstoviny s pestem a česnekem a to za neustálého hlídání všech stran. Neměmli jsme chuť přijít do křížku s nějakou šelmou. Žijí zde prý i obrovské anakondy, byla nedávno i nalezena v řece jedna taková, která měla v sobě kozu a nezvládla to. Večer jsme vyjeli z parku ven a na první možné zastávce jsme vyčistili auto od nánosu prachu, protože pokud v parku neprší, cesty jsou velice prašné. Ve městě Nakuru plánujeme další den.

11.4.  Spali jsme u pumpy, která leží na krásném místě, ve 2.600 metrech s výhledem na jezero Naivasha. Spali jsme tam i loni, byl tam klídek a dnes také. Jenže probuzení bylo hodně chladné, 4 stupně a prší. Asi po 20 km klidné jízdy přišla rána. Vypadalo to, jako by bouchla pneumetika. Jenže když jsme vylezli, gumou to nebylo. Strašný rachot v podvozku, vycházelo to z kardanky. Velice rychle se u nás ukázal místní chlápek, vlezl pod auto a řekl, že je nutné odpojit přední kardan. Tj. 8 šroubů na hodně blbém místě. Když ji odděláme, můžeme pomalu dojet do servisu. Nakonec nám pomohl a kardan odpojil. Trvalo to hodinu. Dal jsem mu asi 400 Kč a zjistili jsme, že je to řidič kamionu, který viděl naše náhlé zastavení a jen proto v protisměru okamžitě zastavil a šel nám pomoci. Rozloučili jsme se a pomalu jedeme do 20 km vzdáleného města Nakuru. Jenže po 1 km zase rána a už to jet nechtělo. Zjistili jsme, že se jedná o přední diferenciál. Ihned se u nás ukázal další místní chlápek na kole. Nabídnul se, že dojede do servisu a přiveze pomoc. Za půl hodiny již u nás zastavila motorka, chlap s bednou plnou nářadí a už to začal rozebírat. Zavolal do Nakuru do servisu, kde se zabývají Land Rovery. Počkali, až bude vyndaný diferenciíál, dali ho do auta a všichni odjeli. Asi za hodinu se vrátili a přivezli nový. Další 3 hodiny to vše kompletovali. Nakonec to stálo 72.000 KSH (18.000 Kč). Museli jsme pustit naši předposlední rezervu, eura. Nyní nám zbývá již jen 1.300 USD. Během opravy jsme si vyprali prádlo a sušili ho na nedalekém plotě. Uvařili jsme si tomatovou polévku a pěkně se spálili na sluníčku. Pravdou je, že se jednalo o další nečekanou záležitost, stálo to hodně peněz, přesto jsme rádi, že už jedeme. Během opravy jsme se dozvěděli od kamioňáka, jaká je cesta do Jižního Súdánu, protože tam byl před týdnem. Místní jsou prý hrozně arogantní, mají zbraně a chtějí peníze. Také jsme museli přijmout pozvání od muže, který tam celou dobu "oxidoval" a vyptával se úplně na všechno. Prostě nám chtěl ukázat svůj dům. Už se stmívalo a moc jsme na návštěvu neměli náladu, přesto jsme jeli. Jeho dům leží asi 2 km od silnice na samotě. Jeho žena nás překvapila. Vypadala jako Peruánka, jen jí chyběl cilindr. Maličká a když se rozdávala krása, stála opravdu až na konci. Ukázal nám dvě ušmudlané děti, svoji kuchyň spojenou s kozím chlívkem, sklad kukuřice spojený s postelí pro jeho děti. Také měl dva psíky uvázané na řetězu a jednu kočku. V obývacím pokoji měl televizi, malou, černobílou, napojenou na autobaterii napájenou ze slunce. Celkový dojem? Čekali jsme něco takového, ale být uvnitř a být zasvěceni do jejich života, bylo něco jiného. Navíc se vším tím co má velice chlubil, je na to všechno pyšný a byl šťastný, že jsme se přijeli podívat. Dostal od nás 10 USD na pytel dřevěného uhlí a hromadu drobností pro děti. 

10.4.  Dnes ráno jsme vstali v 7 hodin a odvezli auto do servisu k Umarovi. Jenže brána byla zavřená, otevírají až v 8, a tak jsme přidělali klíčky od auta k nafukovacímu balónku a hodili přes plot obepnutý elektrickým proudem. Auto zůstalo zamčené před bránou. Jeli jsme do města sběrným busem. Už tak cestujeme 3 dny, sem a tam. Funguje to tak, že si stupnete k silnici a když jede jakýkoliv mikrobus nebo bus, mávnete. Mohou se o vás přethnout, jezdí v intervalu asi 10 vteřin, někdy i 3 najednou. Jsou to ale káry bez tlumičů a v hrozném stavu. Chlap, který vybírá peníze a nahání lidi dovnitř, má bankovky přeložené podélně na půl a má je propletené mezi prsty. Funguje to úžasně, stejně jako v Latinské Americe nebo Asii. Dáme si levnou snídani v kavárně a v jedenáct se vracíme zpět. Na autě se pracuje, kluci jsou pod autem a každou minutu vyndají další díl. Zjišťujeme, že to bude trvat až do večera. Také musíme spolknout další hořkou pilulku, levnější tlumiče nemůže sehnat, tzn. že si připlatíme dalších 100 USD. Ráno jsme museli vybrat poslední naše rezervní peníze z karty 19.000 Kč (80.000 KSH). Co sedá dělat... Když dorazíme do naší kavárny, přichází e-mail od Mohameda z garáže. Přední tlumiče jsou také hodně špatné, potřebují vyměnit. Už nás to nepřekvapuje, paradoxně máme stále velmi dobré mínění o tomto servisu a věříme jim. Samozřejmě že si musí vydělat, zároveň ale víme, že přední tlumiče vydržely 80.000 km, zadní 15.000 km a víme, že je podvozek špatný. Takže ten zbytek, dalších asi 5.000 Kč, už musíme zaplatit z hotovosti, které moc nemáme. Celkem nám na zbytek cesty zbyde 1.300 USD a 700 EUR, tzn. 44.000 Kč. To je moc málo, ale uvidíme, nějak to dopadne. Včera jsme se začali hlouběji zajímat, zda by nebylo možné přecijen přejet z Keni do Jižního Súdánu severozápadní cestou přes Lodwar a Lokichokio. Mysleli jsme si, že to nejde, přesto se nám podařilo získat pár útržkových informací, že to možné možná bude za určitých podmínek. Že se někam do 3 hodiny odpoledne zašijeme a že pojedeme v rámci nějakého konvoje. Podařilo se nám najít odkaz na webu, kde jeden kluk před dvěma lety jel část této cesty a popisoval zážitky. Pravděpodobně se pokusíme část cesty projet a uvidíme. Velká zajížďka to nebude a můžeme ušetřit za víza a další náklady v Ugandě, kterou bychom mohli vynechat. No uvidíme. 

9.4.  Ráno se probouzíme do čilého ruchu. Spíme v boční uličce u autobazaru. Každý dům je prakticky zamřížovaný a má svoji bránu s hlídačem, vysoké ploty poseté střepy nebo rovnou žiletkový drát pod proudem. Tak vypadá každý trochu normálně vypadající dům. Proto je velmi těžké najít místečko, kde bude bezpečno a nebude nás nikdo vyhánět. Místní hlídač nás již večer okouknul a nakonec jsem musel vylézt, pozdravit se, zeptat se a dát mu nějakou drobnost. Noc byla již klidná pod dozorem hlídače. Hned ráno jsme jeli do naší restaurace na kávu a croisant a hned potom jsme hledali naší školu, kde by měl být námi podporovaný Denzel. Vybral jsem si ho proto, protože jako jediný neměl fotku a nevěděl jsem proto, ani jak vypadá. Bylo mu myslím 6 let, dnes mu je 11 let. Školu jsme našli, prošli jsme si ji, byla obrovská ale brzo jsme zjistili, že jsme v jiné škole. :D Střední a vysoká Lenana School nebyla ta, kterou jsme hledali. Koordinátorka Lucy zde byla také, ale nebyla to ona. :D Takže to bylo trochu překvápko. Nakonec jsme poslali sms naší Lucy a ta si nás našla a odjeli jsme do jiné školy. A bylo to neuvěřitelné. Vůbec jsem netušil, že náš Denzel je synem zrovna naší koordinátorky Lucy. Když jsem to zjišťoval u Humanitas Africa, co je to za zvláštní náhodu, zjistil jsem, že to nikdo nevěděl. Takže opravdu parádní náhodička. Denzel je borec, nestyděl se ani trošku, umí super anglicky a dělal nám průvodce po škole. Opravdu na nás udělal dojem .Seznámil nás s kuchařkou, třídním učitelem, kamarády. Ukázal nám jak chovají krávy a že pěstují zeleninu. Část prodávají a část sní. Nakonec, přestože máme peněz opravdu málo a počítáme každou korunu, jsme se ho zeptali, zda si něco přeje. Chtěl kolo, a tak jsme s ním jeli do obchoďáku a kolo koupili za 3.700 Kč. Měl velkou radost. Navíc jsme jim dali nějaké další věci do školy i nějaké jídlo. Denzel i jeho máma na nás udělali opravdu dojem. Po rozloučení jsme odjeli do našeho servisu, mělo se pokračovat v opravě. Závadu odstranili snad definitivně, ale při podrobnější kontrole podvozku jsme se dozvěděli, že je hodně nutná jeho oprava, jinak hrozí další škody a terén, který máme před sebou, nezvládneme. Nezbylo než souhlasit, a tak zůstáváme opět do rána. 

8.4.  Ráno auto kompletně uklízíme, já vyběhnu kopec, z kterého udělám pár fotek a pokračujeme do Nairobi. V plánu máme sehnat servis, což senám po pár hodinách podaří. Potřebovali jsme někoho, kdo má diagnostiku pro Land Rovera. Našli jsme opravdu super servis, UMAR AUTO GARAGE, kde nám vyměnili váhu vzduchu, díl, který jsme měl sebou, rozebrali nápravu a odstranili tekoucí olej, vyměnili nám olej v motoru a olejový filtr. Opravili zpětné zrcátko a další věci. Cena? 220 EUR. Později jsme si ještě na zakoupený disk nechali navléhnout pneumatiku a auto šlo do myčky. Večer strávíme v naší oblíbené restauraci, kde komunikuji s našim kamarádem, který pracuje v Jižním Súdánu. Dostáváme od něj kontakt na super člověka, který 20let pracuje pro UN a má na starost bezpečnost (trochu jsem to zjednodušil). Můžeme se mu kdykoliv ozvat, pokud nás překvapí v Jižním Súdánu nějaký problém. To se může hodit. Jedeme si ve městě najít místo ke spánku.

7.4.  Hned ráno bereme plnou nádrž nafty, 70 litrů za 1.700 Kč a jedeme do té školy v Kwale. Nasazujeme kameru GOPRO, dávám si ji na tělo a přes ni košili. Vcházíme do školy, kde se zrovna učí asi 200 dětí. Vypadá to, že na místní poměry je to škola velmi dobře vedená a na úrovni. Pan ředitel nás přijal a spolu s dalším personálem jsme zjišťovali, zda je možné vidět Zainabu, kteropu hledáme. Zjistili jsme, že již od ledna do této školy nechodí, že se vrátila k rodičům a údajně chodí do jiné školy. Přestože se jim to nejdříve moc nezdálo, mohli jsme si udělat ještě oár fotek. Později jsme zjistili, že jsme natočili opravdu pěkná videa z ředitelny i okolí školy, která zachycují super atmosféru. Odjíždíme, loučíme se a přestože nám ředitel po telefonu domlouvá setkání s dívkou, už se nám ji nepodaří najít. Vzdáváme to.Přes značné problémy s autem a černé předtuchy, co s tím vlastně je, když se vyměnil drahý díl, který měl podle počítače být tím vadným a zřejmě nebyl, se rozhodujeme, že jedeme do hlavního města, kde to musíme vyřešit. Protože cestou míjíme přírodní rezervaci Shimba Hills, která je podle knižního průvodce neprávem opomíjena, rozhodujeme se využít našich šetřících schopností a procházíme do rezervace za cenu 400 Kč místo 55USD. Chceme zjistit, zda je skutečně opomíjena neprávem a zjišťujeme, že asi ne. V parku jsme neviděli kromě dvou motýlů a dvou ptáků a ještě 4 opic nic. Přesto to nebyl ztracený čas, příroda byla fajn, uvařili jsme si tam oběd. Pokračujeme směrem do Nairobi přes krkolomné cesty asi tak 50 km, jedeme asi 30 km rychlostí, ale nevadí nám to. Po 2 hodinách jsme na asfaltě a pokračujeme do hlavního města vzdáleného 450 km. Ve 23.00 hodin rozkládáme postel, Verča si jde lehnout a já do půlnoci ještě jedu až k našemu krásnému zelenému palouku, kde přespíme. 

6.4.  Dnešní noc byla rušnější, spali jsme u nějakého autobazaru na celou noc rušné silnici. Hned ráno zajíždíme do boční uličky, uklidíme auto a vyčistíme zuby. Hned potom jdeme hledat místo setkání. Mělo by to být u generální pošty, a tak by to neměl být problém. Naproti poště si dáváme strašně mastnou omeletu a čekáme. V 8 přichází koordinátor a tvrdí, že dívka, na kterou čekáme, přijde za půl hodiny. Skutečně se trefil přesně. Přišla jak 14letá muslimská dívka jménem Zainabu, tak její teta a ještě místní policista. Chtěli jsme, aby si sedly obě do auta, že pojedeme do její školy vzdálené asi 50 km ve města Kwale. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že nikam jet nechtějí. Říkali jsme, že chceme vidět školu apod., jenže koordinátor tvrdil, že nevěděl, kde dívka přesně zrovna je a že ji musela teta najít a přivézt. Tak jsme jí předali dárky, které posílá rodina z ČR, která tuto dívku podporuje již 7 let, probrali jsme pár fotek. Poté jsme se rozloučili a oni odešli. Nám to vrtalo v hlavě, proč se brání návštěvě školy, a tak jsme se rozhodli, že další den v pondělí školu navštívíme bez ohlášení. Odjeli jsme proto k moři na jih. Protože silnici v cestě leží řeka, museli jsme se nalodit na přívoz a přeplavit se stejně jako stovky lidí a desítky aut. Přívozy jezdí pořád, jde o překonání asi 100 metrové řeky, pěší ho mají zdarma, naše auto platilo asi 30 Kč. U moře jsme dali auto do servisu, potřebovali jsme vyměnit EGR ventil, který údajně může za naše trable s výkonem auta. Trvalo to asi 4 hodiny a stálo to 800 Kč. Během opravy nás rikšák odvezl k moři, kde jsme se koupali a prošli si asi 2 km pláže. Tohle místo je opravdu parádní, nádherné karibské moře, bílé pláže a to bez ohledu na to, zda je odliv nebo ne. Večer jsme si dali u místního prudérního Itala, který personál strašně držel zkrátka, pizzu. Spali jsme u nějakého servisu pod lampou a bylo to docela v klidu. Dnes jsme najeli jen asi 100 km.

5.4.  Využíváme krásného místa na pláži a teplé ranní moře ke koupání. Ve Watamu dáváme auto do místního "servisu", kde nám vyměňují přední a zadní brzdové destičky a instalují chrániče zadních kol, které jsme na loňské cestě odrovnali. Během 2 hodinové práce mechaniků se dostáváme na internet. Přes den se ještě vracíme k moři a večer nás už čeká cesta do Mombasy, protože se máme zítra setkat s koordinátorem jednoho z dětí, která máme v plánu navštívit. Původně domluvené setkání mělo proběhnout dnes, ale včera nám kordinátor napsal sms, že prý byl zavražděn nějaký vysoký náboženský představitel a je prý v Mombase kvůli tomu chaos. Setkání se přesouvá na zítra a dokonce jsme museli kontaktovat úplně jinou osobu. Tak uvidíme, co nás zítra čeká.

4.4.  Ráno vstáváme v 8 hodin, probouzí nás sluníčko. Všude je neskutečné ticho, povedlo se nám najít místo, kde nikdo nebydlí, což je kumšt. Odjíždíme do Malindi. Přes cestu se nám přeplazil had, měl určitě přes 3 metry a byl tak rychlý, že jsem ho nestačil ani vyfotit. V Malindi se stavujeme v naší oblíbené restauraci BAOBAB, která leží u moře. Potom se vydáváme, samozřejmě opět po té nejsložitější cestě podél pobřeží, do města Watamu, kde jsou hezké písečné pláže. Náhodně nacházíme dobrý přístup k moři, a proto zde trávíme asi 4 hodiny. V Indickém oceánu je totiž značný odliv a tak většina míst vhodných ke koupání je vzdálena třeba 2 km. Jsou ale výjimky, kde jsou přirozené tůňě a v kombinaci s bílým pískem to vypadá jako moře v Karibiku. Před setměním odjíždíme ještě do města na pizzu a za tmy se sem vracíme nocovat. 

3.4.  K hlavní bráně do NP Tsavo East to máme jen 5 km. U pokladny ukazujeme naše tajné dokumenty, díky kterým můžeme do parků vstoupit za cenu o 80% nižší než je obvyklé. Normální cena je 3.500 Kč pro dva, platíme ale něco kolem 700 Kč. V parku je tentokrát docela málo zvířat, přesto je to příjemnější než jet po silnici až do Mombasy. Tentokrát snad poprvé nemáme žádné defekty, pneumatiky drží. Z parku se musí vyjet do 18.hodiny, vyjíždíme ale až ve 20 hodin a to je problém pro ostrahu. Řešíme to, pomohlo by několik dolarů, ale nechceme platit, a tak to řešíme úředně. Nakonec asi po 20 minutách odjíždíme. Stavíme se pro vodu v Croccodile Lodge, u silnice si uvaříme rizoto a pak pokračujeme 2 hodiny po příšerné cestě dlouhých 60 km. Pouštíme si film a kolem půlnoci zajíždíme do lesa a jdeme spát. Je asi 30 stupňů, a tak to není moc příjmené spaní. 

2.4.  Ráno jedeme nejdříve do naší oblíbené restaurace Artcaffe v obchodním domě Junction a asi ve 14.00 odjíždíme směrem do Mombasy. Kupujeme náhradní pneu bez ráfku, která vychází asi na 5.000 Kč. Cesta je dlouhá, ale přesto na prvním paloučku zastavujeme a konečně vybalujeme všechny věci, děláme pořádek, umýváme auto a vaříme si. Setkáváme s prvními místními mimo město a přichází první obdarovávání. Asi po dvou hodinách se před setměním vydáváme opět na cestu po místní "dálnici". Už je pozdě, ve městě Voi zastavujeme u jednoho hotelu a jdeme spát. 

1.4.  Ráno odlétáme, letenka z Prahy do Nairobi a z Johannesburgu do Prahy stála 17.000 Kč. Letíme z Prahy do Bruselu a dále do Rwandy, kde je hodinová technická zastávka a ve 22.20 místního času jsme v KENI v Nairobi. Cesta trvala 1,30+7,50+1,25 hodin. Na letišti na nás chtěla kontrolovat úřednice, protože na vozíku bylo 6 kufrů, nakonec to bylo vyřešeno skleničkou pesta a cesta byla volná. Čeká na nás již známý řidič Wicliff, který nás za 35 Eur odvezl k našemu autu do Jungle Junction. Zaplatili jsme za měsíc úschovy auta 150 Eur (minule jsem platil ještě 800 Eur) a protože bylo už pozdě a šéf, se kterým jsme potřebovali mluvit už spal, vzali jsme si pokoj za 20 EUR.

31.3.2014  Balíme, celkem můžeme převézt letadlem každý 2x23 kg + 12 kg v palubním zavazadle, což dělá tedy 116 kg. Když jsem to všechno zvážil, máme asi o 20 kg více, proto musíme všechno zredukovat. Důležité je převézt především náhradní díly na naše auto a dostatečné zásoby potravin na necelé tři měsíce. Čím více toho mít budeme, tím levněji tam budeme fungovat. Před několika týdny jsem již v Nairobi byl a část zásob jsem přivezl. Máme také stovky propisek, pastelek a bloků do místních škol, musíme navštívit 3 děti, pro které máme spoustu věcí.